POLICISTA 7/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
Potkali se před hospodou na brněnském předměstí. Vlastně na venkově. Za humna skok, všude lesy, stráně, úvozy. Ta restaurace nepředstavovala žádnou privátní betálnou zobku, ale obyčejnou RaJku na zemi.
Psalo se léto roku 1970.
A ti dva, jednomu bylo osm, druhému sedmnáct, se předtím párkrát viděli. Před třemi týdny dokonce vezl ten větší malého na fichtlu, na motocyklu nejnižší třídy. Kdesi na lesní cestě, už skoro u rybníka, se vysypali a mrňous si popálil nohu o rozhicovaný výfuk vypůjčené mašiny.
"Za zranění nejspíš budeš muset něco zacálovat," naznačil chytrý hošík většímu kamarádovi. O tom se tradovalo, že je trochu zakřiknutý, možná i krapet intelektuálně pomalejší.
Teď se před putyčkou klučina pochlubil, jak má namířeno do Zamilcu a jak si tam bude hrát. Starší ogar neměl zrovna co dělat, s učením skončil, do práce ještě nenastoupil, tak se k podnikavému chlapci přidal.
Běžela snad devátá dopolední hodina.
Vstoupili do ticha a míru lesního porostu. Dítě se na jednom místě, ve stráňce kousek stranou pěšiny, začalo se zájmem probírat listovkou v koření jakéhosi stromu. Snad dobrodružstvím a romantikou zaujatý kluk hledal poklad. Nebo vlastní soukromý deníček začínajícího dobrodruha. Kdoví.
Kdyby harant nebyl, nebudou problémy, blesklo najednou tomu staršímu v hlavě.
A poblíž chlapce zahlédl kámen. V průměru pětadvacet centimetrů, dobře osm kilo těžký. A z okamžitého popudu zvedl ten kus skály a natáhl se nad dětskou rozčepýřenou hřívu a vlastně úderné břemeno jenom z nevelké výšky pustil.
Chřuplo to. Klučinu to srazilo k zemi. Skoulel se o pár metrů níž do úžlabiny. Násilník celkem v klidu celou scénu pozoroval. A viděl, že se zraněný malý člověk pokouší zvednout. Přiskočil k němu, z kapsy vytáhl dva silonové šátky, podtáhl je předem poraženému partnerovi pod bradou, přitiskl ho tváří do lesní zeminy a několik málo desítek vteřin ho vší silou škrtil.
Když přestalo po chvilce tělo dítěte jevit jakýkoliv odpor, poházel přes něj listí a staré traviny a kousky větvoví. Ani se nerozhlédl a vstoupil hlouběji do lesního prostoru zvaného Zamilovaný hájek. Na denní světlo vyšel na opačné straně ...
Oběť zločinu tehdy našli hned v dopoledních hodinách dva starší houbařící muži. Široké okolí bylo vzhůru nohama, tragédie rozrušila občany, do nejvyšší míry aktivizovala bezpečnostní složky té doby. Služební pes se zpočátku držel docela ještě horké (sotva čtyři hodiny staré) pachové stopy, pak se ale bezmocně zastavil.
Policisté vytěžovali a prověřovali tucty lidí. Z okruhu podezřelých však pachatele vraždy malého Juráška neustanovili. Nezadařilo se. Případ byl odložen mezi nepříjemné pomníčky.
Uběhlo jedenáct let.
V noci z velikonočního pondělí na úterek roku 1981 v brněnském předměstském obvodě hořelo.
Při likvidaci požáru v rodinném domku bylo v ložnici nalezeno značně ohořelé - a obnažené - tělo třiasedmdesátileté majitelky Amálie Gazdíkové. Mnohé okamžitě nasvědčovalo, že její smrt byla násilná a nevedly k ní jinak hodně zkázonosné plameny.
Následná pitva a příslušné expertizy potvrdily, že konec staré paní nastal uzavřením dýchacích cest tlakem na krk, který byl v tomto případě vyvolán druhou osobou. V plicích a průduškách se ani mikroskopicky neprokázaly žádné částečky sazí a čmoudu. Žena zemřela před požárem.
Podezřelým shledali vyšetřovatelé bezprostředně po zahájení své práce manžela vnučky paní Gazdíkové. Ten svůj čin vzápětí po zadržení přiznal.
Toho svátečního dne František od rána popíjel. Což nebylo nic výjimečného. Složil k sobě několik sklenek vodky, tři koňaky, trochu vína, nějaké pivko. V poledne se odebral na mrskut za babičkou Gazdíkovou.
Měl s ní hezký vztah. S lecčíms ji v domácnosti vypomohl. Ona mu občas podstrčila něco peněz na přilepšenou.
Když k ní dorazil ve velikonočním čase, symbolicky ji vyšlehal - jako nějakou mladou - pomlázkou. A ona mu nabídla štamprličku rumu. Klábosili spolu a u dalších panáků mu bábinka dovolila, aby si je doplňoval sám.
Na kus řeči se zastavil kdosi ze sousedství. Rum vzal rychle zasvé. A rychle se rovněž nachýlil večer. František, někdy řečený Fery, Fero, Ferko nebo i Ferda, měl vratký krok a stařenka ho tedy pozvala na večeři s tím, že i na hokej se u ní může dívat. Hráli jsme s Rusáky a sledoval to v oněch časech kdekdo.
Ferko však po osmé večerní usnul. Prospal se dvě hodiny. Babička sledovala film, ale souhlasila s přepnutím televizoru na sport. Opět spolu poklidně klevetili a paní Gazdíková milému Františkovi mírně vyčetla, že by neměl tolik pít. Není to zdravé, není to dobré pro rodinu. A vůbec je to škoda, vždyť je jinak celkem hodný, aj hezký chlap. Ona sama, kdyby byla mladší, nejspíš by se mu moc nebránila.
Potom před půlnocí nabídla stará mladému, nechť jen u ní přespí. Nachystala manželské lože, převlékla se do nočního.
Ferko měl před očima zamlženo z odpolední láhve rumu. A když si odložil svršky až na trenýrky, a když si zašel do kuchyně ještě trochu loknout, někde v těle se u něj probudila podivná okamžitá touha. Sundal se sebe i ty trencle.
Jako Adam vkročil do ložnice. A sáhl do starodávné duchně.
"Co blázníš?" zvolala matka matky jeho manželky.
František z toho zůstal údajně jako opařený. Trapnost chvíle se točila s obavou, jaký to může mít dopad na okolí.
Kdyby babička nebyla, nebude žádná vostuda, rozsvítila se v tu ránu poté osmadvacetiletému muži v alkoholem opuchlé hlavě myšlenka.
Nejprve škrtil oběť holýma rukama, když přestala vzdorovat, došel si pro šátek a několik minut ji dál škrtil šátkem.
Pak rozlil po posteli alpu, vystříkal na ni sprej na vlasy, vymačkal tubu s krémem na ruce. Pozpřevracel v bytě zásuvky, prohlédl skříně. Našel vkladní knížku, získal asi čtyři a půl tisíce na hotovosti. Všiml si, že je poškrábaný na zádech a na ruce, potrhal na sobě košili.
V kuchyni roztočil všechny hořáky plynového sporáku. Zapálil pod nebohou paní postel a z místa činu utekl.
Zadržet předpokládaného pachatele nebyl díky výpovědím svědků - jak již naznačeno - víceméně žádný problém. František Kraft ostatně nic nezapíral. Byla to rychle vysvětlená domácí zabíjačka.
A navíc si kolega Kunrát vybavil, že před delším časem Kraftovo jméno figurovalo mezi podezřelými v případu malého Jury ze Zamilcu.
Tož se na Ferdu zatlačilo a on do detailu popsal, jak se před více než deseti lety vražda malého ogárka odehrála. Prý by už stejně o mnoho déle nevydržel tu tíhu svědomí ...
(Jména aktérů jsme pozměnili, výše úhrnného trestu pro dvojnásobného vraha - 23 let ve třetí nápravně výchovné skupině - a ochranné ústavní sexuologické a protialkoholní léčení odpovídají realitě. Stejně jako fakt, že mu amnestie v roce 1990 jeden rok ve vězení prominula.)
Jaroslav Kopic
Slovo na závěr Uvedený případ vybočuje z řady faktem, že vrah zabíjel nejprve dítě, později hodně starší ženu. Oběti tedy byly výrazně slabší. Jeho motivy přitom byly v obou případech naprosto malicherné. Jednalo se vlastně o minimální důvody se strašnými následky. Svoji roli ovšem sehrála u první vraždy řekněme poněkud menší úroveň inteligence pachatele, u druhé násilné smrti jeho pokročilý alkoholismus.
Za zmínku stojí samozřejmě ještě paměť starého brněnského vyšetřovatelského kozáka, který si dal jméno vraha do souvislosti s neobjasněnou kauzou a nepochybně dobře vybranými argumenty dospěl k vrahovu doznání. Měl to proti současnosti, s jejím enormním nárůstem závažné násilné trestné činnosti, o něco jednodušší. Protože byl na vraždy určený a po celém Brně jich každoročně, zejména těch nevyřešených, zase tolik nebylo. Dacanů se tenkrát všeobecně pohybovalo po světě míň, a když se na ně udeřilo, dokázali se smířit s tím, že mají smůlu a vyklopili obyčejně své kompletní hříchy. Nedělali na policajty, ani na sebe navzájem, vpodstatě žádné zvláštní skrčky.
Jako poslední poznámku bych uvedl, že dnešním policejním analytikům pomáhají propojovat případy, dalo by se říct přes - nebo všemi směry napříč přes - časovou i prostorovou vzdálenost počítače a počítačové sítě. Ale i jim musí nejprve do programů připravit a systémově utříděné informace, kriminální fakta, dodat starý známý takzvaný lidský faktor.
Ing. Dušan Urbánek, |