POLICISTA 7/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
![]() |
![]() |
To se takhle jednou na sběratelské burze objevil starý Američan, dobře sedmdesát let, nějakých osm dioptrií. A měl skvosty. I pěkná překladatelka ho doprovázela. Všichni se k němu sbíhali, obhlíželi ty věci a on s kalkulačkou vyčísloval, že tohle je za osm stovek, něco prý dá za tisícovku, tamhleto dělá patnáct set korun. A co byste chtěl vy? ptal se hned taky znojemského sběratele, který postával poblíž. |
Asi tady pro mě nemáte nic, řekl oslovený muž s vědomím průvanu ve vlastní peněžence. A odkráčel pryč.
U svého stolku potom dál vesele rozdával propagační výrobky našeho prvního výrobce brokových nábojů do pistolí. Vlasta Libra mu jich za tím účelem poskytl plný pytlík.
Najednou se u něj zastavil onen bohatý chlap z daleké ciziny a zajímal se o to, co má jako ve sbírce a co nabízí případným zájemcům.
Protože to byl pro ostatní pan supersběratel, zase se všichni kolem něj k tomu povídání nahrnuli. A znojemský koníčkář praví skromně: Už to mám hodně probraný, tady pro vás nejspíš není žádný zajímavý kousek.
Ten cizinec se usmál, vzal do ruky pistolovou brokovou munici a chce vědět, kolik by to stálo.
Berte to jako pozornost českého sběratele americkému kolegovi, zněla odpověď a doložily ji tři další stejné náboje.
Musíte jít se mnou a taky si něco vybrat, bylo pokračování děje.
Jihomoravský odborník přes nábojnice se vzápětí začal culit a tvrdí, že mezi exponáty Američana opravdu nevidí nic, co by odpovídalo jeho dárku.
Nato starý brach ve stejném koníčkářské posedlosti sáhl po neobvyklém náboji a předává to jako americkou pozornost.
Přítomní rejpalové poté tvrdili, že to byl teda obchod za všechny peníze, protože to je určitě nějaká bezcenná imitace.
Nyní pointa: Když nový příspěvek do sbírky zahlédl v soukromí vyhledaný pan Badalík, uznávaná kapacita příslušného oboru, nadzvedlo ho to ze židle.
Kde jste to sehnal? - Proč? - Teď jsou už dva takové náboje v republice, dodneška jsem ho měl jenom já. Kolik jste za něj dal, osm set? - To je napodobenina, ne? - Ale kdepak. Tak kolik vás stál? - Čtyři Libry!
(Jedná se o náboj 58 Musket. Američtí fiškusové tohle střelivo používali po skončení války Severu s Jihem do velkorážných předovek, kterým řezali hlavně a přidělávali k nim primitivní závěry ...)
Tenhle zážitek patří do poloviny devadesátých let. Dneska je bohužel mezi sběrateli poměrně jiná situace, ale npor. František Šmákal (technik na okresní kriminálce ve Znojmě) má v sobě neustále stejnou romantickou slabost - rád by doplňoval své sbírky výměnnou cestou. Nechce se smířit se skutečností, že se z mnoha sběratelských aktivit kolem něj stal obyčejný (všední a studený) obchod.
Ke sbírání střeliva se dostal na startu své policejní služební dráhy. V Brně na škole ho zaujala neutříděná kupa nábojů. Sehnal si odborníka-konzultanta a v rámci tehdejší středoškolské odborné činnosti pistolové, revolverové, ale i puškové střelecké nádivky uspořádal. (A se sepsanou prací o nábojích docela republikově uspěl.) Získal tím o "problému" zevrubný přehled a začal jej kompletovat taktéž soukromě.
Jezdil po burzách, vstoupil do Asociace pro studium nábojů. Při nejrůznějších cestách oceňoval kolegiální policejní přízeň a dovážel si přírůstky do utěšeně rostoucí kolekce (např. jistý pohraniční policista z Německa po vzájemném představování shrnul se stolu hrst nábojů a věnoval je - s odsalutováním - moravskému spřízněnci "ve zbrani").
Dnes má npor. Šmákal přes tisícovku "drobných střel", z nich je zhruba osmdesát do pistolí a revolverů. Mezitím ovšem přijeli na Znojemsko poprvé (někdy v roce 1992) policisté z Francie s parádními nášivkami a služebními odznaky. Nášivku se náruživému sběrateli vzápětí z druhé ruky podařilo získat, "plecháč" nikoliv.
Zápal pro opět nový směr sbírek přitom zahořel neodvratně. Netrvalo dlouho a trojice spolupracovníků si třeba zaplatila výlet do Paříže na výstavu policejní a vojenské techniky. Metoda, potkám-li policajta, musí být odstrojen, i zde došla naplnění:
Speciální zásahová jednotka byla aktuálně v činnosti při teroristickém ohňostroji a náš člověk si chtěl (když už náhoda tu ošemetnou situaci nahrála do cesty) zásah alespoň nafotit. Vzešlý kontakt, fotit se nesmělo ani omylem, vedl - během konverzace rukama nohama - ke známosti se šéfem. Byl to takový rtuťovitý sympatický mrňous, který na focení - proti předloženým služebním dokladům - po nějaké době přemlouvání přistoupil.
Prosbě stran nášivky na mundúru (podej jednomu prst, hned ti trhá ruku v rameni, znáte to) se ovšem bránil. Nicméně smutné oči inspektora-technika z jihomoravského srdce Evropy odvedly své. Temperamentní velitel rázně vyjmul bojový nůž z pouzdra a degradoval se - odpáral si tu jedinečnou nášivku. Je to hodně ceněná součást soukromé nášivkové expozice.
Samostatnou kapitolu představují policejní odznaky Františka Šmákala. Je sice zaměřený na americké, aby to shromažďování nebylo bezbřehé a s nedohledným "systémovým uzavřením", jenomže i těch ze Spojených států by jednou sbírka mohla představovat tisíce. Neboť příslušný kus kontinentu má desítky států a v nich nepřeberně městských, regionálních, účelových a dalších policejních korpusů (samozřejmě s ctižádostivě krásnými "plackami" - viz několik přiložených ilustrací).
Teď drobný vratný skok ve vyprávění:
Jako kluk si dnešní hrdina naší rubriky dělal kolekci bodáků, bajonetů, sečných zbraní. A od počátku osmdesátých let jezdíval na rekonstrukce Bitvy u Slavkova. Fotografoval, všemožně asistoval. Stal se členem Klubu vojenské historie. Což je ve Znojmě v současnosti parta patnácti lidí, kteří se před časem rozhodli, že budou jednotkou elitních střelců, odstřelovačů a průzkumníků, myslivců.
To proto, že jednak chtěli na bojové pole vnést barevnost svého druhu (mezi modré Francouze a bílé "běžné" Rakušany), a potom hodlali způsobovat drobný nový - ve smyslu pokud možno neočekávaný - rozruch (historicky je myslivcům totiž povoleno pohybovat se po bojišti "individuálně", mimo ostře vyžadované formace a útvary - mohou si tudíž vymyslet přepadení nepřátelského děla, zneškodnění jeho obsluhy, únos protivníkových jedinců atd.).
Znojemští ostrostřelci se pravděpodobně budou v dohledné době jmenovat 10. batalion plukovníka Kopala (autentický dobový místní velitel) a nepochybně budou nadále jezdit po nejslavnějších evropských válčištích a význačných místech vojenských tažení. Pravidelně vedle Slavkova bojovali na domácí půdě u Znojma (bitvu z 10. - 11. června 1809 rekonstruovali v pěti ročnících), zaválčili si u belgického Waterloo, dvakrát prošli úmorným výcvikem na Korsice, letos v květnu kráčeli průsmykem Svatého Bernarda.
Do Itálie, Německa, Rakouska jezdívají ostatně každým rokem i několikrát a u stálých pořadatelů tam jsou už skoro jako doma ... (Možná o tom Policista snese někdy brzo nějaké důkazy, nechme se překvapit.)
Na činnost Klubu se chce František Šmákal v mimopracovní době - "pozítří" - především zaměřit (studující dcera a syn pomalu odlétají z hnízda a trpělivá žena snad přistoupí na roli markytánky). A ve sběratelské specializaci "vyhlašuje" návrat k chladným zbraním. Rád by doma shromáždil co nejvíce rakouských šavlí, zvláště těch těžkých jezdeckých (chystá se za ně vyměňovat své dosavadní skvosty - např. náboje, viz inzerát na jiném místě).
Jaroslav Kopic