POLICISTA 7/2000 |
měsíčník Ministerstva vnitra soutěžní povídka - 3. místo |
Nahotinka u cesty | |
JAROSLAV KUŤÁK |
Bylo to brzy ráno. Nad silnicí se vznášely cáry mlhy. Přední kapota mého auta je rozhrnovala jako závěsy v zámecké síni z pohádky. Venku bylo docela teplo, právě proto ta romantická mlha. Nebyla hustá, měl jsem dostatečný výhled a mohl bych na to šlápnout, kdybych chtěl.
Jenomže jsem si vychutnával svítání, rovnoběžné světlo, klid a mír, žádný provoz, svěží zeleň orosené trávy, zvolna modrající nebe, čistý vzduch a nahou ženu u kraje silnice.
Přesně tak.
Zapadala do potěšitelného obrazu ranní idylky někoho jako já, kdo dostal možnost zase jednou opustit kancelář a odjet na služební cestu.
Stála tam a stopovala. Připomínala mi zpěvačku Madonnu z té hambaté knihy "Sex", co vyšla před léty. Myslím, že k nám do města se ta kniha nikdy nedostala, ale pár ilustrovaných magazínů ukázalo fotky, mezi nimi i tu nahou stopařku.
Takže jsem si myslel, že to je přelud, ale když jsem přibrzdil a zastavil, nahotinka vykročila k autu a otevřela dveře.
"Svezete mě?" zeptala se.
Pokrčil jsem rameny. Upřímně řečeno, na služební cestě jsem počítal s nějakým lechtivým dobrodružstvím, tak proč ne hned?
"Tak svezete mě?" zeptala se znovu. Venku sice nebyla zima, ale ona drkotala zuby. Na nahotu poránu to ještě nebylo.
"Pojďte," řekl jsem. "Ať se trochu zahřejete."
Bylo jí ke třiceti, měla jemné vrásky kolem očí a mírně svěšená, plná ňadra. Hezká tvář, hezké tělo.
"Co se vám stalo?" zeptal jsem se.
"Koupíte mi nějaké šaty?" zeptala se.
Znovu jsem pokrčil rameny, v duchu jsem přepočítával kapesné, ale pak mi došlo, že mám přece kreditní kartu, tak jsem nahlas odpověděl: "Jasně. Přece vás nenechám takhle."
Ale nehrnul jsem se do kufru, kde ležela složená deka pro všechny případy. Jen jsem zapnul topení. Rukama zakryla hruď a pak toho nechala. Dělal jsem, že se nedívám. Ale oči mi vlezly do ušních otvorů a dívaly se na pasažérku tudy. Ukázal jsem na sako. Před odjezdem jsem ho sundal a položil na zadní sedadlo.
"Oblečte si ho. Je nový," řekl jsem.
Poslechla. Sáhla dozadu a přehodila si ho přes ramena. Pak nasoukala ruce do rukávů. Myslím, že teď byla ještě víc sexy, než když byla nahá. Cítil jsem to v kalhotách.
"Jste hodnej. Že mi neublížíte?" vyhrkla. "Já nejsem žádná šlapka nebo tak."
"Nebojte se," ujistil jsem ji. Nikdy jsem neměl ženu proti její vůli. "Já to na vás vidím."
Prd jsem viděl. Viděl jsem nahou ženu, která mi příjemně voněla. Viděl jsem ranní přírodu a byl jsem vůbec naměkko. Ještě jsem se asi pořádně neprobudil. Ve zbytcích spánku mi ta situace nepřišla podivná. Kdyby se to stalo někdy kolem páté odpoledne, asi bych ji nenaložil. To je člověk přece jen ještě bystrý a zároveň už unavený, takže se má na pozoru. Teď ráno jsem ale v sobě cítil sílu a odvahu.
"Myslím, že bych vám měla říct, co se mi stalo, i když jsem to nechtěla nikomu prozradit " řekla a přitiskla si sako k tělu.
"Jak chcete," řekl jsem naoko lhostejně.
"Utekla jsem od manžela," vysvětlovala a dívala se na mlhu nad silnicí. Možná jí připomínala peřiny, ze kterých utekla. Možná jí připomínala slzy, které ne a ne vyhrknout. "Už se to s ním nedalo vydržet, rozumíte mi?"
"Bil vás?"
Podívala se na mě přísně.
"On? Nikdy. Na ženskou by ruku nevztáh´, to by si ji radši nechal useknout. Bylo to něco horšího."
"Měl jinou?"
"To už vůbec ne. To by se příčilo jeho zásadám a on je na ně přece tak pyšnej," řekla, jako bych jejího muže snad znal.
"Tak to jedině, že udělal nějakou lumpárnu, jak to dělají byznysmeni, ne?" zeptal jsem se, protože k tak pěkné ženě bych nejspíš přiřadil frajera v německém autě.
"Taky ne," vzdychla. "To je u něj stejný jako se ženskejma. Kdyby někoho podved´, oběsil by se."
"Poddám se," řekl jsem. "Co to teda bylo?".
"Něco mnohem horšího," zopakovala. "Nuda."
Tak to se mi v duchu hned promítaly okamžiky, které jsem dobře znal: žádný sex a když, tak jen tak, aby se neřeklo. Žádná pohoda, jen takové to tiché napětí a úleva, jen když ten druhý odejde spát. Žádné veselé povídání u domácího krbu, jen stereotyp a pořád stejné, únavně se opakující situace. Žádná touha po návratu domů. A doma silná touha po odchodu. To jsem taky trochu znal. Jenomže kvůli tomu bych neutekl z domova nahý.
"Ale proč jste nahá?" zeptal jsem se.
"Můj muž je hroznej puntičkář... pracuje někde na úřadě jako vrchní kancelářská krysa a je tam asi hodně důležitej, myslím. Nikdy mě tam nevzal, ani na podnikovou oslavu. Když jsem od něj chtěla odejít navždy, musela jsem to provést dokonale. Dokonalej zločin," usmála se hořce.
"To jste se rozhodla dnes? Proč zrovna dnes?" divil jsem se, abych projevil zájem a položil nezávaznou otázku, jak velí taktika, když chcete získat ženu.
"Podívejte se. Dnešní ráno je prostě úžasný," řekla a zasněně mhouřila velké, zelené oči. "Ta mlha mě dostala."
Mě taky, mě taky, chtělo se mi vykřiknout.
"Vstala jsem, rozhrnula závěsy a zůstala koukat. Zahrada se probouzela. Bylo to prostě hrozně fajn. Takovej fajn pocit jsem dlouho nepoznala. Měla jsem chuť vběhnout do zahrady a koupat se v rose, jak se o tom píše v básních, chtěla jsem se svézt na ranních červáncích no, víte snad, co myslím"
Horlivě jsem přitakával. Jezdit na červáncích, jasně. Teď by už jen scházelo, aby dostala chuť se milovat. Byl jsem na to připraven, to mi můžete věřit. Málem jsem si rozepnul pásek u kalhot, jen tak mezi řečí, ale včas jsem se zarazil.
"... a vtom se mi ozval z kuchyně, že je čas jít ke snídani. Ani jsem se nemusela dívat na hodinky, že je půl šestý, on vždycky snídá přesně, obědvá přesně, večeří přesně, chodí přesně spát a přesně v deset nula pět usíná. Je přesnější než Orient Expres, ale ten aspoň někam jel. Umíte si představit, jak je to hrozný?"
Pokrčil jsem rameny.
"Prostě," vzdychla, "už jsem toho měla dost, a tak jsem jen počkala, až odjede do práce a utekla jsem. To je všecko."
Chvíli jsem přikyvoval, mlčel a předstíral soustředěnost na jízdu. Mlha se zvolna vytratila a blížili jsme se k nějaké vesnici. Bylo jasné, že tam zastavím a koupím jí něco na sebe a že už ji pak neuvidím.
"Ale proč jste nahá?" zeptal jsem se. "Proč jste teda nahá?"
"No, vždyť vám to celou dobu povídám, že můj muž je, byl, puntičkář," řekla a ukázala před sebe: "Není to supermarket?"
"Je," odpověděl jsem odevzdaně. Čekal mě malý nákup.
Vrátil jsem se ještě ten den a dokonce jsem zašel i do práce, abych odevzdal výsledky služební cesty. Po ranním setkání s nahotinkou jsem ztratil veškerou chuť na zálety i na neznámý noční život. Měl jsem pocit, že musím hlavně něco udělat se svým manželstvím. Možná že jsem svou ženu taky nudil.
Tak jsem jí nejdřív zavolal, že měním plán a vracím se. Kupodivu měla radost, protože to byla změna a už dávno se mnou žádnou změnu nezažila, tak jí stačilo i to málo. No a když jsem jí řekl, že si večer zajdeme na skleničku a na večeři, ať nevaří, a pak že si možná zatancujeme jako dřív, málem se zajíkla radostí.
Se mnou to tedy nebylo ještě tak špatné.
Zato s mým šéfem.
Všiml jsem si ho, až když jsem sekretářce předával výsledky. Šéf seděl za pootevřenými dveřmi kanceláře v křesle a v náručí svíral medvídka. Hladil ho a šeptal mu: "A já jsem tě zakazoval. Já jsem tě jí zakazoval."
Zdálo se, že vzlyká.
"Co se mu stalo?" zeptal jsem se sekretářky Susan. "Přepracovanej?"
Zavrtěla hlavou a zatvářila se vážně.
"Ráno se mu utopila žena. Kousek od jejich domu je řeka, našli na břehu jen její oblečení, policie si myslela, že by třeba mohla předstírat útěk, ale šéf tuhle verzi odmítnul. Prej přesně zná naprosto všecky její věci, nescházelo vůbec nic, ani kapesníček, takže se utopila, docela určitě se utopila, protože jinak..."
Tázavě jsem zvedl obočí.
"Protože jinak by musela z domu odejít úplně nahá," vítězně řekla Susan a kývla bradou k šéfovi. "Takhle to říkal."
"Jo," přitakal jsem. "To asi jo," a podíval jsem se na hodinky. Manželka na mě už asi netrpělivě čekala. Musel jsem rychle domů. Otočil jsem se na podpatku a v mžiku jsem opustil sekretářku, pracoviště a hlavně svého šéfa.