POLICISTA  8/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

u policistů v Pelhřimově

Čekali jsme maloměstskou idylu, ale nekonala se: když jsme se zhruba půlkilometrovou vzdálenost mezi okresním policejním ředitelstvím v Pelhřimově a budovou tamního obvodníhou oddělení nemoudře rozhodli překonat pohodlně autem, trvalo nám to - v pátečním předobědovém provozu - bezmála deset minut a místo na zaparkování jsme pak hledali stejně bláhově, jako v centru matičky Prahy. Plánovaný silniční obchvat se tím pádem jeví jako ryzí nutnost, na niž bylo už včera pozdě: jenže stavět se - snad - začne někdy napřesrok. Pokud se najdou peníze...

Zkrátka, zhruba sedmnáctitisícové okresní město praská ve špičkách ve švech, přičemž ony špičky se už roztáhly na podstatnou část dne: auta se sunou krokem, zplodiny se valí z výfuků a místní se hledí průjezdním trasám zdaleka vyhnout. Ještě štěstí, že centrum, jež tvoří městskou památkovou rezervaci, je pro dopravu - kromě obslužné - přísně uzavřeno a tvoří v moři denního shonu kýžený ostrůvek poklidu a spočinutí. Jako kdyby se za jeho hradbami zastavil čas, anebo jako kdyby se vydal opačným směrem: nazpátek staletími k době, kdy dny plynuly pomaleji a svět býval podstatně větší...

První přišli do zdejších neprostupných hvozdů zřejmě Keltové: táhli podle řek, říček a potoků, hledajíce zlato. V době počátků českého státu, v jedenáctém století, vyrostla v údolí říčky Bělé tržní osada patřící pražským biskupům - a její součástí se stal i kostelík svatého Víta.

Pelhřimov se mnohokrát v průběhu dějin stal jablkem sváru, octl se v ohnisku sporů mocných: stál na pomezí moci královské a bytnějícího vlivu jihočeských Vítkovců, na půl cestě mezi kališnickým Táborem a katolickou Moravou, mezi císařskou Vídní a povstaleckou Prahou... Dodnes leží Pelhřimovsko na pomezí krajů Jihočeského, Východočeského a Jihomoravského. Dodnes se prameny ze zdejších kopců rozhodují, jestli potečou k Vltavě a Labi a pak na sever, anebo k Moravě a Dyji, Dunaji - a na jih...

Původní osadu zpupní Vítkovci roku 1289 vypálili, aby Praze a církvi ukázali, kdo je v kraji pánem: a na spáleništi pak nechali zbudovat osadu výstavnější a kostel nový a okázalejší: k větší slávě Boží...

Vzpomínáte? „Jdi do Pelhřimova, podívej se do krematoria, ať víš, do čeho jdeš!“ Pelhřimovské krematorium skrývá ona šedá střecha za cedulí...A pak už se ves postupně měnila v poddanské město, domy se stávaly honosnějšími, kámen nahradil postupně dřevo a pevné hradby se postavily do cesty nájezdům nepřátel, o něž za těch neklidných časů nikdy nebylo nouze. Od roku 1415 patřil Pelhřimov šlechtickým majitelům, ale zdejší měšťané postupně bohatli a poddanství je začínalo tísnit. Jejich poslední pán, Karel Říčanský z Říčan, přehnal svou pýchu, když nechal na náměstí zbořit dva domy a namísto nich, ale s odstupem od linie ostatních - aby dal najevo svůj odstup společenský - si nechal postavit nový zámek. Spor, jenž vypukl, byl vpravdě na ostří nože a skončil slavným triumfem měšťanů: jak moudré přísloví říká, o peníze jde vždycky až v té první řadě, a tak dostali roku 1572 možnost se ze svého jha vykoupit. Což učinili: a když jim 14 let nato císař Rudolf II. udělil městská privilegia a znak, stal se Pelhřimov městem královským a zámek - jablko sváru - sídlem městské rady...

Pevné hradby - dochovaly se z větší části podnes a vstup do historického jádra umožňují tři mohutné městské brány, Jihlavská, Rynárecká a Solní - ochraňovaly Pelhřimov před vpádem cizích vojsk, nemohly jej však uchránit před největším středověkým nepřítelem: ohněm... Velké požáry zničily město v šestnáctém, sedmnáctém i osmnáctém století; vždycky však vstalo z popela a znovu vyrostlo do krásy.

K nejkrásnějším památkám minulosti v Pelhřimově patří celé náměstí, jež se zachovalo v převážně barokní podobě, kostel svatého Víta, děkanský kostel svatého Bartoloměje a také samotná budova děkanství, jež pod půvabným rokokovým vzezřením skrývá gotické srdce, kašna se sochou svatého Jakuba, zmíněný už zámek, ale třeba i budova gymnázia či kubistický dům, na nějž roku 1915 stavbu původně barokní upravil slavný architekt Pavel Janák. Atrakcí zcela zánovní je Muzeum kuriozit, jež přitahuje návštěvníky celoročně, zatímco zdejší Festival rekordů přiláká zástupy jen v jediný červnový víkend: o to větší však jsou...

Co se průmyslu týče, pelhřimovské pivo, jež se tu vařívalo, už si v městských hospodách neporučíte. (Což neznamená, že by vám tu hrozila žízeň.) Tradiční je výroba škrobáren a produkce zemědělských strojů, kartáčovny i pletáren. Jako celý český průmysl dnes bojují ovšem i pelhřimovské továrny o přežití a nezaměstnanost začíná být v kraji bolestí z největších. Město ale rozkvetlo do krásy, konšelé se o ně viditelně starají, jak nejlíp mohou. Pelhřimov, nedávno ještě dost stranou běžných tras, začíná víc a víc přitahovat turisty domácí i přespolní. A jeho staletá krása denně ožívá ruchem dvacátého století...

* * *

Město Pelhřimov možno chrakterizovat dozajista mnoha způsoby, ale tím nejpregnantnějším se zdá fakt, že leží zhruba patnáct kilometrů od dálnice D1, vedoucí z Prahy do Brna: na devadesátém kilometru sjedete a za další čtvrthodinku spatříte město jako obrázek, malebně stulené v zeleném údolí mezi lesy.

Zástupce pelhřimovského okresního ředitele Policie ČR podplukovník Vladislav Vondrák"Pro Pražáky jsme blízko, hodinu cesty, takže náš okres je vlastně dnes jedna velká rekreační oblast," komentuje podplukovník Vladislav Vondrák, zástupce okresního policejního ředitele. "Máme tu asi šest nebo sedm set chat, zhruba o sto míň je rekreačních chalup." Což znamená, že s víkendem se obyvatelstvo okresu, čítající zhruba pětasedmdesát tisíc duší, rozroste o takových deset tisíc rekreantů, přičemž na rozdíl od oblastí přehrad a rybníků tady s podzimem sezona nekončí. Pelhřimovsko sice není nijak kopcovité, tahle část Vysočiny je spíš jen mírně zvlněná, ale hezké běžkařské terény se tu nepochybně najdou. "Z čehož ovšem plyne, že jednou z našich největší strastí jsou vloupání do rekreačních objektů," pokračuje podplukovník Vondrák. "Odjedou chataři a přijíždějí "chataři". Snažíme se jim předcházet, řada z objektů je zapojena na naše "pastičky", ale být prostě všude a pořád nedokážeme."

Darebáci, kteří si z vloupání do chat a chalup (ale právě tak do bytů, prodejen či firemních objektů) udělali výnosnou živnost, jsou ovšem čím dál mazanější: mnohdy třeba napřed vypnou ve vytipovaném stavení proud a někde za bukem vyčkávají. Až když se nestrhne žádný poplach, pustí se do díla: a majitel se pak leckdy nestačí divit, když ve "vybílené" chalupě najde akorát světlejší místa po obrázcích na zdech...

"Někdy se ovšem stává, že nás sami majitelé svedou při pátrání na scestí," připomíná zástupce ředitele. "Poněkud zveličí škodu, takže my pak pátráme po pachatelích, kteří přijeli nejmíň s dodávkou, ne-li stěhovacím vozem, zatímco skutečný lup se dal unést ve větším ruksaku. A možná měl přitom vloupání na svědomí někdo z nedaleké vsi, koho známe a koho bychom určitě proklepli - nebýt faktu, že on takové velké "rány" přece nedělá..."

Faktem ovšem je, že pachatelé dnes mnohdy "pracují" vskutku ve velkém a organizovaně, v partách: vyjedou z Prahy, dají se na jih, něco provedou na Benešovsku, pak honem na Táborsko, Jindřichův Hradec a zpátky k Pelhřimovu - a pak, než se kdokoli vzpamatuje, s třemi čtyřmi chalupami na kontě, zase hezky zpátky do matičky Prahy, kde desítky překupníků a podvodných bazaristů už netrpělivě čekají na horké zboží. Prodává se s velkou slevou, ale o to svižněji.

"Snažíme se provádět i namátkovou kontrolu vozidel, pokud nám to - v případě důvodného podezření - ovšem zákon umožňuje, a stane se, že uspějeme," říká podplukovník.

Ovšem nepřítelem policistů - a věrným kamarádem zločinců - je v tom ohledu čas: minuty a někdy i vteřiny mohou rozhodovat o tom, jestli bude pachatel dopaden. O čas se hrálo i při nedávném loupežném přepadení banky v Počátkách, jež se odehrálo zhruba dvě stě metrů od místního policejního oddělení. Lupič vypnul v domě proud, a když jedna ze zaměstnankyň vyšla - z už uzavřené pobočky, kde ostatní dokončovaly počítání hotovosti - na chodbu, podívat se, co se děje, přiložil jí k hlavě pistoli...

Pod hrozbou zastřelení pak donutil ženy v bankovní filiálce, aby mu vydaly z trezoru asi půl milionu v korunách i valutách. Znovu jim pohrozil smrtí, jestli se pokusí z místnosti utéci a přivolat pomoc - a byl pryč. Slyšely ještě startovat někde poblíž auto, policie soudí, že mohl mít za jeho volantem komplice...

"Zavolaly nás asi pět minut nato, docela brzy, když uvážíme, jak je vyděsil," krčí rameny podplukovník Vondrák. "Uzavřeli jsme rychle silnice, kontrolovali všechna auta, ale vlastně jsme nevěděli, koho vůbec hledáme: jestli je jeden či dva, v jakém jede autě - a pořádně ani jak vypadá. Protože měl na sobě bundu s kapucí, pod ní ještě čapku s kšiltem, naraženým do čela, černé brýle a zarostlou tvář: byl bez masky, ale vlastně jako kdyby ji měl... Ani rukavice si nevzal, ale nedotkl se ničeho, i peníze si nechal naskládat do igelitky od zaměstnankyň."

* * *

Obvodní oddělení v Pelhřimově je největší z pěti, jež na okrese mají: další jsou v Humpolci, Pacově, Kamenici nad Lipou a v Počátkách. Pelhřimovský šéf, major Augustin Repáš, má vedle svého zástupce ještě dvaatřicet podřízených, z toho dvě ženy. Tabulkový stav je tedy naplněn, což ovšem neznamená, že jde o stav ideální.

"Čtyři chlapi jsou ve škole, takže ty máme zatím jen na papíře," věcně vypočítává major. "Odečtěte marody, odečtěte dovolené - a už to při sestavování služeb vůbec nevypadá tak snadné, jak se zdálo..."

Vedení pelhřimovského oddělení: sedící major Repáč, stojící zástupce vedoucího kapitán Zdeněk NorekVzdor tomu si nestěžuje, ostatně, není komu: zkušený profesionál si ví vždycky rady. I s tím, aby se ve zkušené policisty co nejdřív proměnili i všichni jeho lidé. Mezi těmi totiž převažují mladí: deset slouží méně než pět roků, šestnáct méně než deset let, jeden míň než patnáct - a víc než patnáct let má odslouženoa šest policistů. Třiadvacet pelhřimovských policistů je mladších třiceti let... "Policistu neudělá žádná škola, ta mu dá jenom teoretické základy," usmívá se major Repáč. "Jen málokdo se policistou rodí, většinu je třeba vychovat. A to zabere nějaký čas, tři, ale taky pět roků práce."

Někdo ovšem pro ni nemá předpoklady a odejde dřív. A s ostudou. I to se stává a stalo se to i v Pelhřimově. "Ptáte se, jestli to byl spíš lempl, nebo grázl? Obojí, řekl bych. A šel na hodinu," zachmuří se major. "Když se někdo začne chovat neurvale k lidem, k občanům, jiné řešení neznám. A musím říct, že to situaci na oddělení prospělo. Vyčistil se vzduch a k rozumu přišli i ti, co snad měli spády podobné..."

Pelhřimovský "rajon" neobnáší jen okresní město samé, ale taky jedenáct "přifařených" vesnic: území úhrnem s asi třiceti tisíci obyvateli. Do nejvzdálenější obce to policisté mají víc než patnáct kilometrů, takže kvartální benzinový limit pro tři služební auta - dvaašedesát tisíc korun - se jeví setsakra napjatý. Třebaže vedoucí oddělení tvrdí, že povětšinou s ním oddělení vystačí, musí se cesty spojovat a nepřipadá v úvahu, že by si někdo jen tak skočil do auta - jak vídáme v televizi - a uháněl...

"Vzdor vší snaze jsme v druhém čtvrtletí limit přečerpali a teď čekáme, jak se věc vyřeší," přiznává. Bolestí, jež ovšem není pelhřimovskou specialitou, ale obecným jevem české policie, je spojovací technika. Vysílačky. Jeden Midland, dva Oberony, pár větších stanic, jež dosluhují. Takže mnozí z policistů si prý nosí do služby své soukromé mobily, aby jim v případě nutnosti služba mohla "brnknout", když někdy hapruje spojení i v městských ulicích: anebo se sami pro pořádek ozvou z telefonního automatu na tísňové volání...

"Městskou policii v Pelhřimově nemáme, zrušili ji, když ve volbách nastoupili na radnici noví lidé," říká major. "Měla asi sedmnáct strážníků a stála město hodně peněz. A nikomu nechybí. Jsme ve stálém kontaktu s radnicí a máme dobré vztahy: a tři miliony, co městská policie nejmíň ročně stála, jsou už vidět na nových chodnících a v úpravnosti města..."

Denním chlebem obvodních oddělení jsou malé, nenápadné případy. Dobrá znalost místa i lidí a ustavičná pozornost ale může nést plody i "ve větším formátu". Jako v případě ukradeného Audi 1OO, jenž začal docela nevinně - rutinní silniční kontrolou řidiče v nedbale zaparkovaném voze.

"Hlídka si všimla audinky, jejíž řidič studoval mapu, a jejím prvotním impulzem bylo poradit mu. Jenže zjistila, že muž nemá doklady od vozu, jen papír o emisích, a vykládá jakousi podivnou historku o kamarádovi, který mu auto svěřil v Praze, aby ho odvezl do jedné vsi u Humpolce a tam ve dvě ráno odevzdal komusi, kdo se jmenuje Franta... Navíc se ve voze válela injekční stříkačka, v níž se později prokázaly stopy pervitinu."

Technik pelhřimovského oddělení praporčík Roman Ondrušek předvádí, jak se zajišťují stopy ve vykradeném autěŘidič i s vozem putoval na oddělení a rozjela se rutinní akce, při níž se zjistilo, že audinka má espézetku, jež podle evidence patří fiatu tipo z Prahy. Jeho majitel totiž oznámil, že mu značku kdosi odmontoval. A pak se přišlo na to, že audi pochází z Plzně a na lochotínském sídlišti jeho majitelka doposud ani netuší, že o auto přišla. "Ukázalo se ovšem, že si není jistá, jestli si ho náhodou nevypůjčil bez jejího vědomí syn, po němž ovšem už bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Nedostavil se totiž k nástupu do věznice k vykonání asi sedmiletého trestu," uzavírá major Repáč. Dobrá práce? Určitě. A nechce to nic víc, než mít ve službě oči otevřené. Ve službě opravdu sloužit a nechrápat někde za bukem, jak přímočarý pelhřimovský šéf říká. A rovnou dodává, že svoje lidi k takové pořádné práci cílevědomě vede skutečným využíváním své kázeňské pravomoci: když se někdo ve službě vytáhne, může počítat s tím, že už druhý den ho třeba tisícovka na ruku nemine. Stejně ovšem jako postihu neujdou ti, kdo něco zanedbají anebo vlastní vinou pokazí.

"Ale peníze nejsou všechno," řekne major upřímně. "Kolikrát nás nejvíc zahřeje, když se tu zastaví člověk, kterému jsme pomohli, a řekne: Sakra, já moc nevěřil, že toho lumpa dopadnete, a vy jste mě překvapili. Díky, jste dobří, něco umíte!"

Jakkoli se nechce věřit, na Pelhřimovsku jsou prý občané uznalí a dovedou i poděkovat policii. A dokonce i Pražáci (kteří i tady mají jinak nepříliš skvělou pověst) někdy najdou cestu s dobrým slovem...

* * *

Pelhřimov - coby nejlidnatější sídlo v okrese - co do mápadu trestné činnosti zatím vede, ale Humpolec ho - z druhé strany autostrády - mocně dotahuje, takže během jediného roku musel okres tamní oddělení o pět mužů posílit, a zřejmě to nebude stačit. I okres má tabulkově plný stav, takže si nové lidi může vybírat, nemusí dělat nábor.

"Což někdy paradoxně vede k nemilým situacím," vzpomíná podplukovník Vladislav Vondrák. "Před časem jsem odmítli zájemce, protože měl oční vadu - půl dioptrie. V Praze ho i s ní rádi vzali a po škole se dostal ke kriminálce, měl výborné výsledky a dneska tam patří mezi nejlepší vyšetřovatele krádeží aut..."

U aut, ovšem policejních, řeč zůstane: park těch pelhřimovských se v poslední době vylepšil, nicméně: honit s felicií vyspělejší vozy, audi, mercedesy, bavoráky, znamená riskovat životy policistů a uspět se v takovém souboji vlastně nedá.

"Nedávno nám během čtyřiadvaceti hodin ujeli dva takoví rychlíci," suše řekne podplukovník a je na něm vidět, že ho to štve ještě dneska. A tak se radši rozpovídá o dobrých výsledcích místní kriminální služby, zejména pak jejího hospodářského oddělení, jež - jako všude - zápolí s mnoha novými trestnými činy a sbírá zkušenosti dnes a denně "za pochodu". "Na dvojku asi před rokem nastoupily dvě kolegyně, specialistky na bankovní sektor, zapracovaly se a mají výborné výsledky," pochlubí se s potěšením. "Ale zrovna tak schopné lidi máme i na jedničce..."

Zlí jazykové někdy Pelhřimovským vmetou, že mají v celém okrese za rok takový nápad trestné činnosti, jako třeba jediný ostravský obvod. Co do čísel mají pravdu, ale...

"My ještě děláme skutečnou policejní práci," zvážní podplukovník. "Stává se, že naši kluci trestné činnosti dokážou zamezit dřív, než se vůbec stane. Dělají prevenci - tím, že jsou v terénu. Pachatelé nás ještě nezahltili natolik, abychom jejich činnost už jen registrovali a dokumentovali. Dokážeme ji vyhledávat..."

* * * 

Tou dobou je už nezvratně jasné, že dopolední poplach, jenž zaměstnával valnou část policistů z Pelhřimovska - v Humpolci se na dvou místech našly podezřelé balíčky a bylo nutné prověřit, jestli nejde o bomby - byl lichým. Skoro je slyšet, jak podplukovníkovi spadl ze srdce kámen. Ve městě i v okrese panuje klid - tedy, aspoň takový, jaký může být v pátek podvečer. V tomto létě, v této zemi...

Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek  

 


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |