POLICISTA  8/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

protidrogová prevence


(z Čech do Států a zpátky)

Vloni dva dny před Štědrým večerem oznamovali v televizních zprávách, že mladík, který se věnuje orientálním bojovým uměním, zabil dvanáctiletého chlapce. Použil sérii smrtelných úderů a kopů, jak se přímo pravilo ve zpravodajské relaci. Kpt. Vladimír HOTOVEC, jeden z nejvýznamnějších českých popularizátorů idejí bojových umění a činný sportovec, který se podílí na výcviku sportovních instruktorů Policie ČR, nad stručnou informací hloubal po celý čas svátků. Pak zřetězil do nového roku pár vážných rozhodnutí a následně zrealizoval několik postupných kroků nejen k nápravě "poškozeného zvuku" férového, čestného provozování bojových sportů u nás ...

Jak se odvíjely vaše aktivity?

Nejprve jsem chtěl získat, co nejvíc podrobností o té nešťastné události. Rozjel jsem se za soudcem, vyhledal jsem redaktorku, která příslušnou zprávu připravovala do vysílání. Oba mi vyšli velice ochotně vstříc, a tak jsem se dozvěděl, jak to vlastně bylo: Mladý muž, který se věnoval bojovým uměním a po sportovní stránce v nich byl i úspěšný, se na vojně s někým nepohodl a utekl ze základní prezenční služby.

Bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Měl namířeno do Cizinecké legie, jenomže údajně ztratil doklady, bál se jít přes hranice a zřejmě se chtěl vrátit domů. Při svém potulování se potkal s dvanáctiletým klukem, který se v něm zhlédl a nabídl mu ubytování u své babičky. Pak se o zběhovi doslechli chlapcovi rodiče, otec se s ním chtěl seznámit. Snad něco u staré paní sebral, údajně měl mít i nějakou zbraň. Uprchlíkův strach z prozrazení narůstal, hodlal znovu utíkat, malý kluk chtěl ale jít s ním. Došlo mezi nimi k roztržce, starší s sebou vlastně ještě dítě nemínil brát a dopadlo to tragicky.

Uvědomil jsem si, že ta zpráva je i o mně, nebo přesněji o nás, kteří děláme bojová umění s tím, že je nikdy nezneužijeme proti jiným lidem. Jestliže zůstane jenom při této informaci sdělovacích prostředků, napadlo mě, a když si k tomu člověk přidá záplavu akčních filmů s využíváním nejrůznějších prvků bojových umění, tak mohou lidé bojová umění a nás, kteří se jim věnujeme, posuzovat příliš jednostranně.

Proto jsem oslovil kolegy z celé republiky, vedoucí oddílů bojových umění čínských, japonských, korejských stylů a pozval je v dubnu do Prahy na Večer Budó. Večer proběhl, potvrdil, že máme v různých organizacích mnoho lidí, kteří jsou ochotní spolupracovat, svoji činnost v oblasti bojových umění rozvíjet, a přitom ji prezentovat v pravém světle.

O téhle společenské záležitosti jsme referovali v červnovém čísle Policisty. Zároveň jsme prozradili, že jste odcestoval do Spojených států amerických.

Chuck Norris a Vladimír Hotovec v Praze 96Cesta do Ameriky byla naplánovaná delší dobu, teď k ní jenom došlo s novým podnětem a v náváznosti na slavnostní, řekněme sjednocující večer. Jinak už v roce 1996 jsem se osobně setkal a mohl si krátce pohovořit s Chuckem Norrisem při jeho návštěvě Prahy. Pan Norris po skončení úspěšné sportovní kariéry založil v srpnu 1990 nadaci Kick Drugs Out of America, Vykopněte drogy z Ameriky, v níž se snaží bojovat proti drogám, dětským gangům a násilí mezi mladými lidmi. Používá své zkušenosti s bojovým uměním, i své slávy filmového hrdiny, aby motivoval mládež, děti školního věku, pro smysluplnější trávení volného času, pro pozitivnější životní směřování. Takže od roku 1996 mám představu o navázání užšího kontaktu s touto americkou nadací, ale k uskutečnění mého snu musel nazrát čas.

Jaký byl průběh vaší květnové návštěvy za Velkou louží.

Strávil jsem necelý týden v Houstonu ve státě Texas, kde sídlí převážná většina třiceti škol, na nichž dnes cvičí pod záštitou Chucka Norrise bojové umění zhruba tři a půl tisíce dětí. Není to moc, ale má to pravidelně vzestupnou tendenci. Pravě přibyly nějaké školy v Chicagu, v Illinois. Vybral jsem si termín, kdy uvedená nadace s velkou parádou předává černé pásky, doklad mistrovských stupňů, absolventům kurzů - budoucím učitelům. Měl jsem svoji účast na slavnosti předjednanou i s nadějí na setkání s panem Norrisem. Nad oblastí se ovšem přehnal pro mě do té doby naprosto nevídaný hurikán, strašná bouře, kvůli které nelétala letadla a Chuck Norris se neobjevil. Během vlastního programu došlo k dalšímu zpestření. To když se objevila školní policistka s oznámením, že ve škole je nahlášená bomba. Pomáhal jsem kontrolovat, jestli v budově nikdo nezůstal, jestli vyjela ze dvora všechna auta.

Viděl jsem výuku bojovému umění na třech houstonských školách. Dvě byly srovnatelně evropského typu, jedna vysloveně černošská - ta se lišila už i stavebně. Ed Saez a Ken Rychlik, kteří mě přijali a provázeli, byli vstřícní, i když v jejich jednání občas nechyběl pravděpodobně typicky americký obchodní podtón. Získal jsem řadu informativních materiálů o činnosti vlastní nadace, o řízení výcviku, o dalších perspektivách, a vrátil jsem se domů s pocitem, že se mi splnilo úplně všechno, co jsem měl naplánované.

Přivezl jste si nějakou inspiraci pro své instruktorské působení?

Jsem zvyklý vídat děti ve specializovaných oddílech karate nebo aikidó, kam přicházejí, protože je to někde zaujalo a samy od sebe se do toho pustily. Na amerických školách jsem mohl sledovat výcvik bojového umění, který je programově součástí školní výuky. Lekce s dobrovolnou účastí trvá asi půl hodiny a vede ji učitel na plný úvazek. Denně má pět šest tříd, celkem zhruba 150 žáků ve věku od osmi do patnácti let. A celý projekt je vesměs postaven pro děti z chudších a chudých rodin.

Foto archivCvičí se zvláštní Norrisův styl, vycházející z korejských vzorů, které doplňují prvky karate. Na začátku hodiny odříkávají děti zásady správného chování - čeho se vyvarovat, o jaké morálně volní vlastnosti usilovat. Trošku mi k tomu nesedělo neustálé americké opakování - yes, sir!, ano, pane! Zkušenosti instruktorů-učitelů prokazují, že se děti, od malička vedené k tomu, aby se spoléhaly samy na sebe, pomocí projektu Chucka Norrise (KDOOA) stmelují do týmů, že se v nich pěstuje určité sociální cítění i zdravá sebedůvěra. Že jsou zodpovědnější a že s nimi tudíž nastávají menší problémy, neuchylují se k drogám a pouličním gangům, jsou ostatními respektovány. Zajímavým momentem je také skutečnost, že s tím, jak se tento protidrogový program na školách ve Spojených státech ujímá, roste i zájem o spoluúčast ze strany rodičů. Na akcích nadace Kick Drugs se objevuje 70 - 85 % rodičů sportujících dětí, zatímco u jiných protidrogových projektů spolupracuje kolem 10 - 20 % příslušných dospělých.

Nejsem Chuck Norris, nejsme v Americe, ale rád bych aktivitu pana Norrise napodobil. Nechci si dělat přehnané iluze, ostatně ani jemu nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu, kterou je svou osobou schopen garantovat. Myslím si, že už máme, z čeho vycházet, že se naše viditelná přehlídka bojových umění - Slavnosti Budó - dají do obdobně zacíleného programu zasadit a že další děti můžeme odvádět od nebezpečí drog a získávat na trpělivě organizovaných menších lokálních akcích.

Využijete americkou cestu ve své profesi?

Přímo - po technické stránce - při policejním výcviku, na kterém se podílím, spíš ne. Nepřímo rozhodně ano: Rozšířil jsem si opět pohled na různé hodnoty. Pokud chci být dobrým instruktorem, nesmím vidět věci jednostranně, technicky - pohybově. Nesmím učit pouze pohyby, techniku, aniž bych si uvědomoval, koho učím, co a proč ho učím a čeho má být výcvikem dosaženo. Jak udeřit se naučí kdekdo. Přestože jsem byl vždycky přesvědčený, že důležitější je vědět kdy, proč a zda vůbec udeřit, teď jsem se v tom ještě víc utvrdil. Stejně jako v tom, že přísný, ale i kamarádský učitel musí vedle pohybů ukazovat žákům i cestu. Jít jim příkladem, dokázat pro ně něco udělat, umět jim sdělit i pozitivní životní filozofii. A pro oblast prevence kriminality, chtete-li, jsem si potvrdil, že dobrý instruktor vychovává člověka, nejen sportovce. Uvážím-li, že řada policejních instruktorů se ve svém volném čase věnuje dětem, SKP - judo, karate, aikido, dělají tito muži opravdu velký kus práce na poli prevence. A o zkušenosti z nadace KDOOA bych se rád podělil hlavně s nimi.

Nakolik jste stačil poznat americký způsob života, nechtěl byste ve Státech žít?

Jednoznačně - ne. Měl jsem dojem, že Amerika žije nesmírně uspěchaně. I rychlost řeči lidí tam vede k pocitu, že pořád něco dohánějí. Mrakodrapy v centrech měst mi nic neříkaly. Hamburgrům jsem nepodlehl a chybělo mi české pivo. Když jsem se pokoušel na něco vyptávat, nezřídka jsem odpověď vůbec nedostal. Zdálo se mi, že si lidé pořád udržují neustálý odstup. Že jsou ochotní se bavit pouze v rámci nějakého byznysu, nebo když je to opravdu absolutně nezbytné.

A když jsem na školách viděl, kam až může zajít svoboda a demokracie, běžel mi z toho mráz po zádech. Řekl jsem si, jak jsem rád, že mé děti chodí do české školy. Poté, co jsem na černošské škole zažil rvačku mezi žáky a dozvěděl se, že na každé ZŠ v Houstnu slouží minimálně jeden policista, dle velikosti školy, začal jsem se docela těšit na zpáteční cestu. A oddechl jsem si, když se nám s trochou štěstí - opět se přihnala větrná smršť a průtrž mračen - podařilo v pořádku odstartovat směrem na Prahu.

Připravil Jaroslav Kopic  
Foto archiv  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |