POLICISTA 8/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil večer |
![]() |
Nanicovatý den. Vzpomínky na události z dubna roku devadesát sedm se shodují v tom, že počasí nijak zvlášť nepřipomínalo jaro. Na kraj padal drobný déšť se sněhem, foukal studený vítr a hlídkový vůz policie rozstřikoval kaluže. |
"Byla to vcelku běžná služba," poznamenal podporučík Petr Novák z obvodního oddělení v Radomyšli. "Jako vždycky o víkendu jsme kolem půlnoci objížděli místa, kde se pořádaly diskotéky. Mimochodem, právě v Přešťovicích tehdy bývaly největší problémy. Několikrát jsme tam museli zábavu předčasně ukončit kvůli rvačkám, jednou v sále shodili kluka s balkonu přímo na parket, pád vypadal strašlivě, přijela záchranka, ale v nemocnici se naštěstí ukázalo, že kromě modřin a koňské dávky alkoholu v krvi mu nic vážného není. Ale vraťme se k našemu příběhu. Jeli jsme ze Štěkně do Přešťovic a přibližně dvacet metrů před obcí jsme potkali dva chlapíky, co šli po krajnici. Jeden z nich zahrozil pěstí a zakřičel do tmy sérii pořádně sprostých nadávek. Zastavili jsme a šli ty mládence zkontrolovat. Celkem poslušně předvedli občanky, proto jsme je nechali jít dál. Hospoda v Přešťovicích svítila do tmy, zevnitř duněla hudba, ale nic zvláštního se kolem nedělo, tak jsme pokračovali v cestě."
Noc se překlopila do rána, kalná obloha připomínala listopad, jen svítání přišlo trochu dřív, jakoby na malý důkaz toho, že už je vlastně jaro.
Krátce po sedmé jel z Přešťovic do Štěkně traktor s valníkem a přibližně v polovině cesty si řidič kousek od silnice všiml něčeho, co na první pohled připomínalo padlé zvíře. Sražený divočák nebo laň, napadlo ho. Když dojel k nebližšímu telefonu, upozornil na mršinu policii. Autohlídce z Radomyšle už pomalu končila služba, když se ozvala krátkovlnná vysílačka. Vůz se obrátil, dojel na uvedené místo a pomalu, téměř krokem projížděl lesem.
"Stůj, tady to bude." Podporučík Novák zabrzdil, podpraporčík Laňka vystoupil, přeskočil příkop a vylezl pár kroků do svahu. Ve zbytcích zažloutlé loňské trávy ležel člověk. Obličej měl rozbitý na krvavou kaši, policista se opatrně dotkl ruky, ta však byla bezvládná a studená.
Strakonická kriminálka byla o nálezu informována v půl osmé, následoval výjezd, autohlídka pomáhala při zajištění místa.
"Ten člověk byl tak strašně rozmlácený," vzpomínal podpraporčík Laňka, "že vůbec nebylo poznat žádnou podobu. Teprve když jsme našli jeho občanský průkaz, ukázalo se, že je to jeden ze dvojice, kterou jsme v noci kontrolovali. Jmenoval se Michal Pešek a bydlel nedaleko, v Řepici." Pokud se snad v první chvíli zdálo, že mladý muž mohl být obětí autonehody, prostě sražený chodec, jemuž řidič neposkytl patřičnou pomoc, už první běžná obhlídka místa hovořila jinak. Deštěm omytý asfalt bez jakýchkoliv brzdných stop, střepů či jiných zbytků nárazu, zato prostor několik metrů vzdálený od vozovky byl podupaný a uválený, na jehličí i kůře stromů zůstaly temné skvrny od krve.
Společně s krajským vyšetřovatelem z Českých Budějovic přijel soudní lékař, podle něhož došlo k smrti někdy mezi půlnocí a jednou hodinou ranní, charakter zranění pak jednoznačně odpovídal úmyslnému zabití. Václav Šubrt ze Strakonic, který bezdůvodně a sprostě nadával policejní hlídce, poslední průvodce mrtvého mladíka, se v pracovních vyšetřovacích verzích stal podezřelým číslo jedna.
Domů nedorazil, rodiče nevěděli, kde je, snad na chatě v zahrádkářské kolonii pod městským lesem, tam prý často přespává a má tam i svého psa. Kriminální služba se vypravila mezi zahrádky, duben je měsíc, kdy se sluší klečet u záhonů, ze sousedů však celý víkend nikdo Václava neviděl, pes byl hladový a misku na vodu měl prázdnou. Policisté zvíře nakrmili a pátrali dál. Nebylo potřeba rozdávat identifikační fotografie, mladý Šubrt byl pověstná firma a kde kdo ho znal. Rváč, velký příznivec hnuti skinheads, malérů s policií měl už několik a přes své mládí si stačil odsedět jeden nepodmíněný trest. Známí z hospody, kamarádi z posilovny. Vašek obdivoval sílu, odvahu a orientální bojová umění, v tělocvičně dokázal trávit dlouhé hodiny a skutečně dřít. Fyzicky na tom byl výborně, málokdo si na něj troufl.
Pořádková služba, kriminálka ze Strakonic, krajský úřad vyšetřování z Českých Budějovic, všechny policejní složky ten den postupovaly sehraně a systematicky. Stálé hlídky měly na starosti rodičovský byt a chatu v zahrádkářské kolonii, ty pohyblivé kontrolovaly strakonické hospody a bufety, dokonce i stopaře na výpadových silnicích z města. Kolem sedmé hodiny večer byl podezřelý Václav Šubrt zadržen na strakonickém autobusovém nádraží. "Ne, nepokoušel se o žádný odpor," poznamenal kapitán Josef Doubek, "bezcílně bloumal mezi poloprázdnými nástupišti. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si, že na kanadách a kalhotech má tmavé fleky připomínající zaschlou krev. Od rána se nestačil ani převléct. Sdělil jsem mu příslušnou úřední formulku, protestoval, ale jen tak unaveně a bez jiskry, zřejmě prožíval depresi z těžké kocoviny."
První výslech v budově policejního ředitelství netrval dlouho. Šubrt seděl na kancelářské židli ve vypůjčených šatech, neboť jeho zakrvácené věci byly okamžitě odeslány do laboratoře, a neochotně odpovídal na položené otázky. Policisté mu mezi jiným podrobně vysvětlili, co taková odborná expertiza znamená. Dávno už v podobných případech nejde jen o určení krevní skupiny, ale analýza kyseliny deoxyribonukleové umožňuje prakticky stoprocentní individuální identifikaci.
Za okny se setmělo, od nálezu těla uběhlo přibližně patnáct hodin, když Václav Šubrt přestal odmítavě vrtět hlavou a k zabití kamaráda se přiznal. Slova jsou slova, fakta jsou fakta, pečlivá rekonstrukce ověřovala každé slovíčko ve výpovědi pachatele.
Restaurace. Stolů bylo v sále poměrně málo, to aby se dovnitř vešlo co nejvíc lidí, místa, kde ještě nedávno stály mohutné reproduktorové bedny, byla prázdná.
Výčep. Obviněný pracně počítal, co všechno ten večer vypil. Deset, ba ne, spíš dvanáct piv, k tomu pár panáků. Šest. Nebo osm?
Šubrt byl prakticky bez peněz a většinu objednávek mu platili kamarádi. Když se Milan Pešek rozhodl, že už ho to v sále nebaví a je na čase jít domů, Šubrt se k němu připojil a navrhl jinou, mnohem zábavnější diskotéku ve Štěkni. Nakonec se tam vypravili společně.
Cesta. Místo, kde dvojici kontrolovala hlídka a další kilometry temné noční silnice. Hádka vzešla z nicotné příčiny, z největší pravděpodobností bylo na začátku noční nadávání. Pešek Šubrtovi vytkl, že dělá zbytečné maléry, on sám o žádné tahanice s policisty nestojí, chce mít klid a bezproblémové povolení práce v Německu. Tam se dá vydělat dost peněz na to, aby člověk nemusel loudit o zaplacení vlastní útraty. Tedy, možná byla ta poznámka formulovaná i jinak, Šubrt si pamatoval jen to, že se nepříčetně rozzuřil. Ve rvačce, kterou všechno vyvrcholilo, neměl Michal Pešek proti trénovanému soupeři nejmenší šanci. Dal se na útěk, ale Šubrt se hnal za ním, téměř kilometr urazili v tom zoufalém běhu o život. Ve svahu, přibližně dvanáct metrů od silnice, Václav Šubrt prchajícího soupeře doběhl, srazil ho na zem a začal do něj vší silou kopat.
Rekonstrukce hledala stopy potvrzující přiznání pachatele.
Utržený řetízek ze zápěstí, stříkanec krve na kmeni stromu, knoflík od košile s kusem vytržené látky.
Obviněný dovedl policisty na místo, které bylo dosud rozdupané, popsal údery i kopy, kterých použil. Figurant uhýbal naznačovaným útokům a technik fotografoval opakování kruté noční scény.
Tehdy, v dubnu, projížděl po silnici automobil. Vyšetřovatelé poměrně přesně zmapovali noční provoz, takže mohlo jít buď o vůz rozvážející domů účastníky přešťovické zábavy nebo o policejní hlídku, která se v tu dobu vracela od Štěkně. Šubrt se zářících reflektorů polekal a Peška zalehl, aby ze silnice nebylo nic vidět, Michal byl v té době v těžkém bezvědomí nebo už mrtvý a volat o pomoc nemohl.
"Myslím, že současná obliba orientálních bojových umění je velice nebezpečná," řekl vedoucí strakonické kriminální služby major Turek. "Zvlášť proto, že při tréninku chybí zásada, která se v Japonsku nebo Číně považuje za nedůležitější, totiž morální a psychická příprava borců. Dřív, než se tam adept naučí první nebezpečný úder, musí projevit velkou míru sebeovládání. K tomu má ve vědomí hluboce zakotveny morální příkazy, které mu brání zabijácké dovednosti použít v nevhodné situaci nebo proti slabšímu soupeři. Nic podobného u nás bohužel není. Mladíčci obdivující agresi a sílu tráví dny v posilovnách, večer se pak opíjejí na zábavách a málokdo si uvědomuje, že jsou pro okolí větší hrozbou než odjištěný granát v ruce primitiva."
Deštivý jarní den před víc než dvěma roky je dopodrobna rozebrán ve vyšetřovacím spise. Soud shledal Václava Šubrta vinným a poslal jej za mříže na devět let. Problematické diskotéky v Přešťovicích skončily samy od sebe, od vzpomínané tragédie na ně přestala mládež docházet a pro několik desítek zbylých návštěvníků se nevyplatilo otevírat sál.
Případ prakticky vyřešený během několika hodin je z kriminalistického hlediska čistý a dobře vedený. Přesto na něj jihočeští policisté nevzpomínají rádi.
"Víte," řekl vedoucí obvodního oddělení v Radomyšli kapitán Strouhal, "my jsme také museli jít rodičům zabitého mládence oznámit, že jejich syn je mrtvý. Kolegové ve velkoměstech jsou možná na podobné záležitosti víc zvyklí. Já už bych ale něco takového nikdy zažít nechtěl."
(Jména pachatele i jeho oběti byla z pochopitelných důvodů změněna.)
A. Jirotka
Foto Václav Šebek