POLICISTA 8/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra archiv policejního muzea |
![]() |
Co jste vy, byli jsme i my. |
Na policejním obvodním oddělení jednoho z moravských městeček byl toho dopoledne vzácný klid. "Včera jsem vychrupoval až do desíti," liboval si podpraporčík Matula a sháněl se po čistém hrnku. "Ještě před třemi roky by už od sedmi tahala dechovka lidi na ulici a my bysme sloužili jak mourovatý." "To se tak někdo má, já jsem už od šesti sekal zahradu. Jestli hledáš čistý kafáč, musíš si nejdřív nějaký umýt," nejevil zrovna skvělou náladu major Vondruška. "Když se nic nesemlelo na prvního máje, spadne nám na stůl nějaká chuťovka určitě dneska," vyjevil svou chmurnou předpověď právě začaté služby. "S tebou bude zase veselo. Proč by si nemohli dát drbani pár dní pokoj?" nedal se vyvézt z dobrého rozmaru Matula. "Protože to cejtím v kostech. Kdybys sloužil tak dlouho jako já, neplýtval bys časem na hloupý otázky," začal otáčet ručním kávomlýnkem major. Vaření voňavého nápoje považoval za malý rituál, pro který si ho kolegové často dobírali.
"Někdo k nám jde," otočil se od okna Vondruška a ke dvěma připraveným šálkům přidal třetí.
"Určitě si dáte s námi, protože lepší kávu jste jistě v životě nepil," vítal udýchaného, zjevně rozrušeného dědu mladší policista. Sehraná dvojice se na sebe ani nemusela podívat, aby práce začala běžet v akordu vyladěném skoro stejně jemně jako hra profesionálních hudebníků.
"To je strašný," opakoval příchozí několikrát za sebou, aniž ho někdo rušil. "Můžu si zapálit?"
Major kývl a otázku, co že tak šokujícího se vlastně přihodilo, nechal viset v místnosti.
"Jmenuji se Josef Pekárek," představil se dodatečně vyděšený muž. "Právě se vracím ze hřbitova a to, co jsem tam viděl, nemohl udělat normální člověk," těkal očima z místa na místo. Mladší policista sáhl po psacím stroji a v duchu proklínal kolegův správný odhad věcí příštích.
"Co vás tolik vyděsilo?" přišla ta pravá chvíle na první majorovu otázku. "Včera navečer jsem byl zalévat hrob a všechno bylo jako jindy. Dneska ráno jsem tam vezl čerstvou kytku a...," nebyl Pekárek schopen dokončit větu. "Ukradli vám vázu?" doplnil schválně nejnaivnější variantu starcova zděšení podpraporčík.
"Kéž by to tak bylo," přenesl se penzista rázem do věcnější roviny. "Nějaký zvíře rozkopalo naši hrobku a kosti mých nejbližších rozházelo všude kolem." Tohle bylo moc i na majora, který zažil za léta služby nejednu ohavnost. "Tak se tam pojedeme podívat," sáhl po čepici a tři hrnky skvělé kávy zůstaly na stole takřka netknuté.
* * *
Silnici do vedlejší vesnice lemovaly stromy nazdobené bílými závoji.
"Takhle krásně na prvního máje třešně už dávno nekvetly," zasnil se na chvíli děda. Ještě kousek a budou u hřbitova. "Musím tam s vámi?" pípl stísněně.
"Zatím ne, můžete počkat v autě, a pak se domluvíme," naklonil se k němu major. "To je strašné," opakoval podobně jako před chvílí starý pán v policejní služebně několikrát za sebou podpraporčík Matula. Hned vedle rozbité desky rodinné hrobky se třemi hroby se kupil kopec hlíny, na které se válely kosti, o jejichž původu nemohlo být pochyb. "Tohle vypadá na satanisty," naklonil se nad páchnoucí jámu podpraporčík a na jejím dně uviděl otevřené rakve. "Proč na satanisty?" zkoušel svého podřízeného major a při pohledu na dvě lebky ležící poblíž hrobu v duchu připouštěl i tuto verzi.
"Někde jsem o tom nedávno četl," blýskl se policejní nováček. "Spíš to ale bude vandalství, co?" odhadl klasifikaci trestného činu, který dostane za chvíli své papírové desky a ty se budou plnit stránkami, na kterých budou sotva znát hodiny piplavé práce.
* * *
Třešně odkvetly a příroda nabrala barvy, které napovídaly, že dětem už začnou za pár dní prázdniny. Na obvodním policejním oddělení se na první pohled nezměnilo nic, ale plnící se papírové šanony ukazovaly, že letmý dojem je nahony vzdálen realitě.
"U toho hřbitova budeme muset vyšetřování přerušit. Už jsme zkusili snad všechno a po tom šílenci ani stopa," přidělil nenásilně práci svému podřízenému major Vondruška.
"Podle § 173, odst. 1, písm. e) trestního řádu trestní stíhání ve věci trestného činu "Výtržnictví" podle § 202 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil doposud neznámý pachatel v době od 19.00 hod. dne 1. 5. 1993 do 07.00 hod. dne 2. 5. 1993 tím, že na hřbitově v obci... odkryl hrobku se třemi hroby, otevřel rakve, ze kterých vyházel část kosterních pozůstatků ku škodě Josefa Pekárka nar. 26. 8. 1921, čímž způsobil škodu ve výši 200,- Kč p ř e r u š u j i..." vyťukával do papírů proložených kopíráky Matula.
Jeho nadřízený zatím snad po padesáté pročítal pečlivě stránku po stránce spis naplněný každou sebemenší podrobností, kterou se podařilo policistům zjistit k případu normálnímu člověku stěží pochopitelnému.
"Počkej, zadrž! Možná jsme předtím něco přehlédli," zastavil podporučíkovu rozcvičku na deset prstů. Ťukání starého psacího stroje se rázem zastavilo. "Podívej, tady. Vedle ve vsi byla zábava. Tihle dva sice tvrdí, že na ní byli, ale nikdo z přítomných to nepotvrzuje. Že bychom se jich zeptali, které písničky hráli muzikanti kolem půlnoci?"
O pár dní později už bylo jasno. Na chodbě policejního obvodního oddělení seděli dva mladí lidé - vlastně spíš děti, přestože mladý muž měl na sobě čerstvou vojenskou uniformu.
"Tak pojďte dál," kývl podporučík na Pavla Zadáka, prvního z dvojice, která měla zřejmě zneuctěný hrob na svědomí.
"Helena je moje vážná známost, na podzim se budeme brát. Neptejte se jí, prosím vás, na nic protivnýho, všechno vám řeknu sám," vysypal ze sebe Pavel dříve než se ho kdo na něco zeptal.
"Tak vyprávějte," dostal mladý muž prostor pro vysvětlení nepochopitelného. "Nedávno jsme se s Helenou dohadovali, jak to asi vypadá v hrobě - ona o tom četla v časopise a od té doby jsme se k tomu občas vraceli. Napadlo nás, že nejlepší bude se do nějakého podívat. Když jsme jeli na prvního máje večer na kolách na zábavvu, vedla cesta kolem hřbitova," začal čerstvý voják popisovat noc plnou podivného dobrodružství. "Byla už tma. Prošli jsme okolo márnice, kola opřeli o zeď a dírou jsme vlezli dovnitř. V márnici byly otevřené dveře, vevnitř jsme našli lopatu, rýč a krumpáč, a tak jsme začali odkrývat hrob, co byl nejblíž. Když jsme odkopali asi metr hlíny, narazili jsme na takové tři břidlicové kameny, které jsem krumpáčem zvedl. Jeden z nich se propadl do hrobu a zlomil se.
Při kopání jsme našli několik kostí a v hlíně i jednu lebku - tu jsem položil na sousední náhrobek. Když jsme hrobku odkryli, uviděli jsme na dně tři rakve. Dvě byly shnilé, ale třetí byla ještě celá," odmlčí se na chvíli Zadák, jako by si až teď uvědomil, že tu noc nešlo jen o dobrodružství. "Pokračujte," pobídl ho k další zpovědi major a v duchu si přál, aby už byl případ, se kterým se setkal poprvé v životě, za ním.
"U sousedních hrobů jsme si vzali několik svíček, abysme viděli dolů. Byla tam celá mrtvola i s oblečením, ale nedalo se poznat, jestli je to chlap, nebo ženská. V jedné rakvi jsem vzal lebku, na které bylo ještě pár vlasů, a vyndal ji ven. Pak jsme se na ni s Helenou dívali, ale byla škaredá jsem se jí, a tak jsem ji nechal ležet na obrubníku poblíž hrobu. Pak už se rozednívalo a okolo hřbitova začali jezdit lidi ze zábavy. Všechno jsme nechali tak a jeli jsme domů, nebyl čas hrob urovnat, aby se nic nepoznalo, jak jsme nejdříve chtěli. Nejsme zloději, co tam něco hledali, ani satanisti - byli jsme jen moc zvědaví. Je mi strašně líto, že se to všechno stalo, a rozhodně mohu prohlásit, že už určitě nikdy nic podobného neudělám," bylo sotva slyšet konec šíleného vyprávění.
Výpověď Heleny Jeřábkové, které ještě nebylo celých sedmnáct, byla úplně stejná. I jí jako by teprve docházelo, že ta noc nebyla jen obyčejným průšvihem, na jaké se později se shovívavým úsměvem vzpomíná. "Skončeno, podepsáno," stojí na konci každé výpovědi. Oba policisté si opravdově vydechli, když mohli tuto větu napsat i pod vyprávění obou obviněných.
Okresní soud vyměřil Pavlu Zadákovi za výtržnost trest odnětí sobody na šest měsíců s podmíněným odkladem a zkušební dobou na osmnáct měsíců. "...je vinen, že v nočních hodinách ze dne 1. 5. na 2. 5. 1993 na hřbitově v obci ... spolu s ml. Helenou Jeřábkovou odkryli trojdílný hrob, ve kterém rozbili rakev a kosterní ostatky zesnulého rozházeli po hřbitově, přičemž při odkrývání hrobu poškodili krycí kámen z loupané břidlice o rozměru 80 x 80 cm v hodnotě 200,- Kč ke škodě Josefa Pekárka, tedy: dopustil se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že zhanobil hrob, čímž spáchal tr. čin výtržnictví dle § 202/1 tr. z...." stálo v rozsudku.
Helena Jeřábková byla v té době ještě nezletilá, a tak jí trestem zůstalo jen špatné svědomí.
Oba mladí lidé mají dnes už nejspíš své vlastní děti a na to, co se tenkrát v noci stalo, by rádi zapomněli. Uvedená jména proto nejsou pravdivá a místo činu není uvedeno. Jinak je příběh, bohužel, autentický.
Radvana ČERVENÁ
Ilustrační foto Jiří Novák
Okresní soud vyřkl výrok o trestném činu, který se u nás naštěstí nevyskytuje často a pachateli uložil trest. Paragraf, který klasifikuje podivné jednání dvou mladých lidí, se nazývá "výtržnictví". Pod tímto pojmem si lze představit leccos: rozbitou telefonní budku, napadení jiného člověka a podobně. Jestliže ale někdo takto hrubě poruší místo posledního odpočinku člověka, je řeč nejen o výtržnictví, ale především o znauctění lidské důstojnosti, kterou zákon v této souvislosti nezmiňuje. Příběh, o kterém hovoříme, je více než trestným činem výtržnictví. Kdybych měl s oběma mladými lidmi jako psycholog pracovat, položil bych jim nejprve otázku: "Co byste dělali, kdybyste přišli ke hrobu své babičky, nebo dokonce někoho z rodičů, a našli jejich ostatky vyházené ven?" Domnívám se, že právě tato otázka by dotyčným osvětlila skutečný rozsah jejich politováníhodného činu. Nevím, jaké bylo rodiné zázemí obou provinilců, ale je jisté, že oběma chybělo osvojení si základních lidských hodnot jako je úcta k člověku, a tím pádem i k sobě samému. Je těžké zmínit povahovou charakteristiku obou mladých lidí, pokud o nich nic bližšího nevíme. S jistotou se však dá usuzovat na duševní nezralost, ne příliš vysokou inteligenci, značnou míru egoismu, naprostou neschopnost empatie, hodnotovou orientaci na materiální stránku života. Obávám se, že zmíněný trestný čin zůstal pro oba pachatele pouze nočním dobrodružstvím se špatným koncem, který zřejmě příliš neovlivnil jejich budoucí chování. Soud uložil trest, což je v pořádku. Z mého hlediska se však jeví nezbytná další odborná péče, kterou oba mladí beze sporu potřebují: péče psychiatra a psychologa. Bez té se mohou projevit skryté poruchy jejich osobností i později - třeba při výchově vlastních dětí. PhDr. Jaroslav Nový, psycholog |