POLICISTA 8/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
![]() |
![]() |
Pan Kroutil je přesvědčen, že ti lidé už u něj jednou na chalupě byli. Tehdy, začátkem jara, zaklepali na branku dva cyklisté a poprosili o trošku obyčejné vody. Kroutil je pozval na dvorek, nabídl pivo, popovídali si o počasí a o zahrádce, potom návštěvníci poděkovali a jeli dál. Jak se večer v hospodě ukázalo, nevydrželi šlapat dlouho. Žízeň hasili také u Morávků na protější straně vsi a kominík ze Lhoty, vzdálené sotva půl druhého kilometru, jim dával napít taky.
"Tipaři," usoudil starosta.
Kroutilovi to připadalo nepravděpodobné. Co by mu chtěli sebrat? Černobílý televizor, stařičký nábytek nebo flašku slivovice ze spíže? Nenechte se vysmát.
O měsíc později našel dvůr rozrytý koly náklaďáku a vyvrácená vrata stodoly. Zmizela kamenka od studny, žulové schody k domu a tři tesaná koryta z maštale. Odhadnutá škoda přibližně za sto tisíc korun.
* * *
"Podobné záležitosti se vyšetřují špatně," poznamenal Ladislav Beran z písecké kriminálky. "Vesnice už dávno nefunguje jako dřív, kdy stačilo přejít po návsi a lidé si zapamatovali i vzorek vaší kravaty. Dneska panuje všeobecná nevšímavost, těžký náklaďák s hydraulickou rukou nevzbudí víc pozornosti než pekařský nebo pivovarský vůz. Často se nám nepodaří zjistit ani barvu podezřelého auta, natožpak typ nebo poznávací značku. Pokud se týče ukradené kameniny, její pozdější identifikace je velice obtížná, překupnických firem, které prakticky oficiálně vyvážejí kámen do zahraničí, je mnoho a jsou technicky dobře vybavené. Přebrousit některé markantní znaky jako kartuše a tesané letopočty není nijak zvlášť obtížené, a pak už svůj majetek nepozná ani okradený.
Kamenky, koryta, také však mlýnské kameny, boží muka, stará dlažba, hraniční a smírčí kameny, to vše se nejen krade, ale také za zlomek skutečné ceny vykupuje a odváží do ciziny. Myslím, že je to velká a nenahraditelná škoda, rabování je tak důsledné, že stěží najdete vesnici, kterou by nákupčí ještě nenavštívili."
* * *
Vyzkoušeli jsme to na Strakonicku. Němčice, Hodějov, Škrobočov, Mladotice, Kraselov, Lhota u svaté Anny... Cinknutí u dveří a úsměv podomních obchodníků.
"Nic nepotřebuju, sbohem..."
"Promiňte, jsme novináři a chtěli jsme se jen zeptat, jestli u vás už byli nákupčí, co shánějí kamenná koryta, kamenky a podobně."
"Byli."
"A prodal jste jim něco?"
"Já nic nemám. Běžte o dům dál."
Paní ve vedlejším stavení byla vlídnější.
"Jo, to víte, že jo. Několikrát. Ale já jim povídám, to sama nemůžu, zeptejte se mladýho, až přijde z práce, ne? Potom se objevili v sobotu, domluvili se a odvezli dvě koryta. Nám už to dávno k ničemu nebylo, ne?"
Zvolna se nám daří mapovat situaci. Ve zdejším kraji jsou party kupců přinejmenším dvě. Jedna jezdí přímo s náklaďákem s bavorskou espézetkou a Němcem za volantem, vyjednavač ovšem hovoří česky a nabízí marky. Stovku za koryto, čtyři sta za kamenku, svou roli hraje pochopitelně velikost a kvalita zpracování, za tenkou stěnu se dává víc.
Druhá, zřejmě konkurenční skupina, platí v českých korunách, jezdí ve starém žigulíku a teprve den či dva po uzavření obchodu posílá na místo nákladní automobil s jeřábovou rukou.
"No jo," pravil brýlatý chlapík z Hodějova, "kdo to mohl vědět? Když jsem přestavoval chalupu, bylo v maštali těch starejch koryt pět. Nikdo o ně nestál, tak jsem je rozmlátil palicí a zabetonoval do základů. A kamenka tu bejvala taky, jenže v zimě do ní napršelo, a pukla od mrazu. O prasklou už nestáli, žejo. Je to škoda. Člověk si mohl aspoň trochu přilepšit, ne?" O pár kilometrů dál, v Kraselově, jsme narazili na muže, který vábení kamenokupců striktně odmítl.
"Ani nápad, řekl jsem jim, a oni začali přidávat. Nakonec mi za kamenku nabízeli pět set marek. Víte, povídal ten, co mluvil česky, že je to skoro deset tisíc korun? Fajn, já na to, tak teďka nabídnu kšeftík já vám. Popadněte kladivo a dláto, kupte si žulovej kvádr a zkuste něco podobnýho vyrobit. Když se vám to povede, dám z fleku dvakrát tolik, než nabízíte. Dvacet tisíc. Tak co, plácneme si? Pochopitelně je to ani nenapadlo, nacpali se do auťáku a zmizeli. Od tý doby mě už neotravovali."
Projeli jsme Makarov a přes Pracejovice a Drachkov zamířili do Sousedovic. Na stopy kupců jsme naráželi všude, nevynechali ani vesničku s dvaceti čísly. A ne každý byl tak rozumný, jako chalupář z Kraselova. Pérování náklaďáku mnohokrát skřípalo pod tíhou kamene a jen malý kousek za hranicemi je možno narazit na obrovské skládky. Büchental, Güttesdorf, Lanshut.
Vysokozdvižné vozíky tu přerovnávají pyramidy otesaného kamení a polír, který tomu velí, se nijak nebránil krátkému rozhovoru.
"Odkud to je?"
"Z Česka."
"A co s tím děláte dál?"
Polír krčí rameny, bavorskou němčinou vysvětluje, že o opracovaný kámen je dost velký zájem, hodí se k venkovským zahradám a domům, poměrně značná část se dokonce vyváží. Do Francie, Anglie a poněkud překvapivě i do Japonska.
O ceně nechce hovořit, to je záležitost šéfa, nicméně podle drobných náznaků lze soudit, že je mnohonásobně vyšší, nežli se nabízí při výkupu. Národní hrdost v duši alespoň potěší, že o kamenickou práci našich dědů je tak velký zájem, že se těžké žulové kvádry vyplatí dopravovat přes půl zeměkoule, až někam do stínu Fudžijamy. Mimochodem, ve venkovských kamenných korytech se prý velmi dobře vyjímají bonsaje.
* * *
"V podobných situacích bývá zvykem celý problém svalovat na nevyhovující legislativu, na nedostatek zákonů a vyhlášek, které by kamenné drancování zastavily," řekl František Prokopius z Policejního prezidia České republiky. "Já si ovšem myslím, že samotný zákon o památkové péči stejně jako zákon o podmínkách prodeje a vývozu představují v zásadě dostatečná pravidla a problém je především v jejich uplatňování a dodržování. Stanovisko Ministerstva kultury vypracované společně se Státním ústavem památkové péče jednoznačně doporučuje koryta, boží muka, smírčí kameny, hraniční a mezní kameny, dále záležitosti selského charakteru jako brány, sloupky či žulové plotny ze země nevyvážet. Bohužel, jsou muzea, která vývozní osvědčení na podobné předměty stále ještě vydávají. Často se na to přichází při fyzické kontrole přímo na hraničních přechodech. Není to tak dávno, co byla na Dolním Dvořišti zastavena Avie plně naložená koryty a kamennými nádobami na vodu, všechno vezla z centrálního skladu v Sušici. Doklady byly v pořádku, odborný posudek opatřený příslušným razítkem a notářským ověřením hovořil o tom, že jde o běžné zemědělské výrobky z šedesátých let tohoto století. Takový blábol! V šedesátých letech už dávno nikdo koryto vytesat nedovedl a k velkochovům dobytka patřily spíš silážní jámy. Nechápu, jak se pod podobnou nehoráznost může podepsat člověk, který si říká soudní znalec.
Upřímně řečeno, práce na úseku ochrany památek je někdy velice smutná. Každoročně nenávratně mizí tolik věcí, že pokud se proti tomu razantním způsobem nepostavíme, budou se naše děti divit, že se někdy Čechám a Moravě říkalo kulturní pokladnice Evropy."
* * *
Nedaleko Protivína stával u kraje silnice kamenný kříž. Od nepaměti, jak se říkává, když se myslí na časy, v nichž cesty nepokrýval asfalt a místo svištících aut kolem rozvážně projížděly formanské vozy. Pocestný smekl, kočí se pokřižoval, děti občas položily k patám Krista kytičku.
Tenkrát se ještě ovoce ze stromů podél cesty dalo jíst a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by kříž mohl někdo ukrást. Nová doba přinesla nové hodnoty. Tradice, malebnost krajiny, víra či úcta k víře druhých, to všechno je nicotné proti penězům, ty přece hýbou moderním světem. A za staré hraniční kameny, votivní kříže či sakrální plastiky se velmi dobře platí. Kradou se sochy z venkovských hřbitovů, z krajiny se vytrácejí boží muka. Způsob je jednoduchý, takový křížek se nejdřív povalí nebo rozlomí, potom se nějaký čas počká, až si lidé na poškození zvyknou, a nakonec všechno kompletně zmizí.
Kříž u Protivína zloději strhli do příkopu, a když to nevyvolalo žádný velký rozruch, přijeli znova. Kdyby měli náklaďák a na sobě montérky, asi by je každý považoval za silničáře nebo zaměstnance nějaké restaurátorské dílny, oni však přijeli osobním autem s přívěsným vozíkem, kámen byl těžký a lopotili se s ním tak nešikovně, že si toho jeden kolemjedoucí řidič všiml a zatelefonoval na písecké policejní ředitelství. Operační středisko, kriminálka, dopravní služba. Policejní hlídky obsadily silnice a zloděje s protivínským křížem se podařilo zadržet u Milína. Řeklo by se rychle vyřízený a uzavřený případ. Jenže jen na první pohled. Ke každé krádeži musí být i poškozený a najít majitele kamenného Krista se ukázalo mnohem obtížnější než dopadnout pachatele. Místní farnost se ke kříži nehlásila, obec spravující pozemky u cesty také ne, silničáři odmítavě vrtěli hlavami. Kriminalisté se obrátili dokonce i na geodety, neboť kříž je jako orientační bod uváděn v turistických a katastrálních mapách, ani tady však neuspěli.
Kamenný symbol Spasitele se na rozdíl od mnoha jiných uloupených památek vrátí na své prastaré místo, potrestání zlodějů je však právně v nedohlednu. Není vyloučeno, že vesele kradou dál a mají jen trochu větší štěstí.
* * *
Ministerstvo kultury sice předměty z oboru etnografie, mezi něž patří kamenky, koryta či mlýnské kameny, vyvážet zakazuje, překupnické firmy obchodující s cizinou však nerušeně fungují a prosperují.
Jednu z nich jsme navštívili v malebné obci jménem Chlumčany. Mimochodem, není to tak dávno, co právě tady byla vyloupena místní kaple a ztratila se série na dřevě malovaných obrazů Křížové cesty. Kriminální služba z Písku během dvou dnů dopadla pachatele a obrazy se mohly vrátit zpátky. Na obchodování s památkami, které svými úředními razítky schvalují pracovníci některých muzeí, je však policie krátká.
"Dobrý den," voláme od branky, "můžeme mluvit se šéfem?"
"Co potřebujete?"
"Vlastně se jen chceme poradit. Jde o pár kamenných věcí z chalupy."
"Třeba vám pomůžu já. Taky se v tom vyznám."
Žena středního věku je usměvavá a přátelská.
"Taková kamenka. Přibližně metr na metr, dost hluboká a neporušená. Kolik se za ni může dostat?"
"Osm, maximálně deset tisíc. Ale musela bych ji vidět."
"A co koryta?"
"Ty teď moc nejdou. Leda takový malý, tenkostěnný... Ale víc jak patnáct stovek vám nedají nikde."
"Říká se, že je o to velký zájem v Německu. Co kdyby to tam člověk odvezl?"
Žena pokrčila rameny.
"To vám neradím. Běhání po úřadech, kolky, každý razítko něco stojí. A k tomu doprava. Ne, ne, v malém množství se to rozhodně nevyplatí." Děkujeme za radu s tím, že si celou záležitost ještě rozmyslíme. Je pravděpodobné, že ta paní hájí především vlastní živnost, ale je také docela dobře možné, že má pravdu. Cestovat přes hranice s jednou kamenkou asi opravdu není nijak zvlášť lukrativní. Ostatně, hezké věci mají zůstávat na místech, kam patří.
Když jsme odjížděli, právě se do vsi vracel nákladní automobil s hydraulickým zvedákem nad kabinou. Korba byla přetažena zelenou plachtou, takže nebylo vidět, co se veze.
* * *
- Všechno má svůj čas, stojí psáno ve starozákonní knize Kazatel. - Je čas bořit i čas budovat, je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat, je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat.
Zatím, zdá se, žijeme v době, která kameny marnotratně rozhazuje. Ve Lnářích se ztratily pískovcové šišky ze zámeckého parku, ve Vahlovicích žulové koule z pilířů brány, krádeže pomníků ze starých hřbitovů se ani nedají spočítat.
Ve Strakonicích byla ukradena gotická dlažba před kostelem, v Benici zmizel několik set let starý smírčí kříž. Policie dělá, co může. Podařilo se například zadržet výkonnou partu zlodějů v Řepici krátce potom, co se na ně při vytahování tesaných koryt ze starého mlýna zřítila celá zeď, strakonická dlažba byla vypátrána u překupníka v Sušici, západočeská kriminálka zase odhalila organizovanou skupinu, která měla na svědomí velkou sérii kamenických krádeží v celé republice, z Kestřan byl cizineckou policií vypovězen německý občan, jenž vyvážení kameniny organizoval, a tak dál. Ve výčtu by se mohlo dlouho pokračovat, i když je jasné, že samotná policie kamennému drancování země nezabrání. Poněkud čítankově řečeno, je to totiž záležitost nás všech. Neboť, jak soudí biblický Kazatel, je čas nejen kameny rozhazovat, ale i čas kameny sbírat.
Antonín Jirotka
Foto Václav Šebek