POLICISTA 7/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra reportáž |
![]() |
![]() |
![]() |
"Smrt Baníku!" zařvala široce otevřená ústa se zuby zpola povyráženými. |
"Protože je to tak nejlepší!" kolozubil se poštvávající šéf.
"Protože je to tak nejlepší!" udělal ozvěnu shluk diváků opásaných klubovými šálami. Další výkřiky volně navazovaly a tlupa je pouze opakovala. Neměly logickou spojitost, ani řekněme sportovní souvislosti. Mnohé jsou pro vrcholnou vulgaritu na solidním papíře dočista nepublikovatelné.
Pak přišla zkouška z básnění a patřičného zapamatování:
"Rum nám nalej, rum nám dej, nekecej a nalejvej!" předeřval mladík s kšiltovkou v barvách svého klubu.
Sbor nadšeně říkanku zopakoval. Protože nejspíš opakováním uměl. Vrchní štváč na chvilku ztuhnul se zamlženým pohledem namířeným k obloze a vyzval smečku k projevu inteligence, k důkazu samostatnosti, k dialogu:
"Božkovskej!" zařičel a nastavil ucho ve svatém vytržení, co asi uslyší.
"Rum - rum!" zaburácelo dvakrát čtyřicet fandů ...
Stál jsem uprostřed vypjaté skupiny fanoušků pražské Sparty na tribuně letenského stadionu. Jednomu z vůdců tohoto svérázného publika jsem pohlížel do tváře ze tří metrů. Kolem postávali převážně dvacetiletí kluci. Ale i několik dívek a slečen, pár starších chlapíků.
Z atmosféry uprostřed kotle na mě šel dílem smutek z té bezduché manipulace s mládeží. A dílem jsem pociťoval něco strachu, že se provalí má nepatřičnost k danému seskupení.
Na hrací ploše se Lokvenc se Sieglem snažili přehrát bránící Jablonec (pochopitelně žádný Baník) a skórovat.
Fotbalové takyznalce a takypříznivce v sektoru, který je v rohu za brankou izolován od ostatního diváckého světa železnou mříží (do stran) a hustou nylonovou sítí (kupředu ke hřišti), to srdečně nezajímalo. Za sportem mezi slušné sparťany pravděpodobně vůbec nepřišli.
V neděli v pět deset, sraz u Baníku,Během květnových oslav stého výročí vzniku Českého olympijského výboru charakterizoval jeho současný předseda Milan Jirásek olympismus jako svátek lidství, jako úsilí o lidskou důstojnost a cestu k lepšímu světu. Světový olympijský předseda Juan Antonio Samaranch se při té příležitosti na návštěvě v Praze nechal mj. slyšet, že: "Sport může vyvolávat nejušlechtilejší myšlenky i nejnižší pudy, čestnost i chamtivost, přátelství i nevraživost."
Mám za to, že to, co předvádějí někteří rozvášnění fandové na sportovištích, dokládá, kolik atavismů (zbytků zvířecího jednání) v nás zůstává a jak s nimi legálně (na pohodlné scéně sportovních stadionů - za dohledů policejních týmů) a ještě k tomu v bezpečí nekontrolovaného davu můžeme jít na světlo světa. Zašel jsem se kvůli tomu poinformovat na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (viz. Otázky pro ...). A trochu jsem si o tom povídal i s dr. Ludmilou Čírtkovou z Policejní akademie.
A mohl jsem si shrnout:
Divácké násilí je pro policejní psychologii násilím v čisté podobě. Jsou to rvačky, výtržnosti, napadání neznámých lidí a ubližování jim. Střetem se neřeší žádný jasnější rozpor. Sportovní podívaná je v pozadí jenom jako kulisa. O to, kdo vyhraje na hřišti, víceméně nejde. Nefandí se, sport je pouze záminkou.
Anglický novinář Bill Buford žil skoro deset let mezi fotbalovými chuligány. Potom své poznání vyslovil na dvou řádcích: Je to úžasný pocit, jedna z největších slastí. Do krátkého okamžiku koncentrovaný výboj. Mimořádnost dopřávaná vyvoleným. Je to lepší než droga. Než sex.
Vždycky to se sportem zřejmě souviselo, dnes jsou to ovšem skoro novodobé mužské hry. Super zábava - s mužským hrdinou. Týden se na to mládež těší. Očekává konflikty, které se mohou naskytnout. A potěšit lačnou duši. Nesouvisí to s penězi, nejsou v tom žádné zvláštní pomsty. Nemá to žádný zvláštní účel. Až na ty silné osobní prožitky.
Když se budeme opakovaně ptát a proč to? - Oni budou nejspíš dokola opakovat a proč ne!
Tři nula na rohy a jinak šulul,Je všední májový den. Reprezentační tým nastoupil v Norsku na Mistrovství světa v hokeji ke druhému utkání s Kanadou. Celá republika sedí u televizních obrazovek.
V Blšanech u Podbořan, ve vesničce stěží o pěti stech obyvatel, hraje místní FK Chmel s Petrou Drnovice (to je moravská víska jen o pár trvale hlášených občanů větší) extraligový fotbalový zápas. Přišlo 2 938 platících diváků a jde o raritu - o duel dvou na světě absolutně nejmenších obcí, jež hrají nejvyšší domácí soutěž v kopané.
Sluníčko střídá přeháňka. Pak se znovu vyjasní a pravidelně pruhovaný, svěže zelený trávník hrací plochy se blyští dešťovými perličkami. Kolem vládne idyla. Lidová pouť. Malý svátek uprostřed všedního venkovského týdne. Obdivuju zdejší sportovní stánek položený ve větší misce uprostřed chmelnic. Poblíž rybníku, mezi alejkami topolů. Na sportovní podívanou se sem dostavily celé rodiny. Posedávají na zastřešené tribuně. Dítka ušdibují z pugétu růžové cukrové vaty na špejli. Maminky křoupají smažené brambůrky. Leckdo pod sebe trousí barevné burizony.
"Jak to pískáš, chcípáku!" zařve chrčivě postarší muž. A lokne si piva z plastového kelímku. Sedí na volné tribunce za brankou.
Nedaleko skandují za zvuků bubnů dva tucty fanoušků: "Blšané, Blšané, jedéém!"
Pak kdosi zasvěcený hlasitě radí: "Romanéé, nohou!
A občas se ozve i silnější, hrubší slovo směrem k aktérům na travnatém place. Převažují tu mladší lidé, sotva za hranicí dětství. Mezi nimi i pár děvčat.
Druhý roh toho hlediště pod širým nebem, přesněji klec pro vlajkonoše hostů, zeje prázdnotou. Kolem se rozprostřely dvě desítky borců z policejního komanda z Loun. Přecházejí tady zaměstnanci soukromé bezpečnostní služby i pořadatelé ve svítivých zelenožlutých vestách.
Stranou v proluce poblíž velkého a malého hlediště je zaparkovaný obytný přívěs. Šikovné české ruce ho předělaly na bistro s langoši. "Rozruch jsem tu měl, jenom když tady hrála Sparta, " vzpomíná Pavel Filo. "Pár fandů sem naběhlo a hned jsem měl z boudy houpačku. Zachránila mě policie. No, kdyby se toho strhlo víc, určitě by zasáhli i kluci karatisti, co tu skoro vždycky taky postávají. Ve všech ostatních případech u nás bývá pohoda."
Domácí vyhráli 3 : 1, Roman Hogen dal všechny tři úspěchy. Nabíhal a střílel hlavou. Majitelé byli spokojení. Všichni byli spokojení. Sportovní prožitek umocnily průběžné zprávy o cestě hokejistů do finále světového šampionátu. Zažil jsem tady fotbal jako pěknou "všelidovou" zábavu. Někde to zkrátka i v tomto čase je možné.
Stojím tam ve klidu, jsem fanda svýho klubu,Zašel jsem pro názory na dané téma také na Policejní prezidium a do Českomoravského fotbalového svazu.
Mezi oběma stranami existuje pár let dohoda o spolupráci, která se i naplňuje. Jiří Trepeš, zastupující uniformovanou státní sílu, tvrdí, že v současných poměrech by se bez policejní asistence na extraligových hřištích nejspíš nedohrál ani jediný zápas. Nedávno odehraná polovina ligy to ostatně dosvědčuje. Bezmála nebylo mače, aby se při něm alespoň něco menšího v publiku nestrhlo.
Průměrně dochází na každé utkání šedesát policistů (na Spartu ale sto dvacet, v Brně na Baník Ostrava postavili čtyři sta padesát policejních mužů). Vynásobíme-li to počtem střetnutí, součtem jednotlivých kol v ročníku a hrubou hodinovou sazbou lidí a prostředků policie, můžeme odhadovat, že ta legrace stojí daňové poplatníky každoročně až deset milionů korun. Ve světě funguje stewarding. Vyškolení mladší akceschopní pořadatelé, placení klubem, pohlížejí do davu. Dovedou odchytit a eliminovat iniciátory nepokojů. Pohybují se v terénu. Předchozí technické úpravy stadionů tak střídá práce na sociální podstatě věci.
U fotbalistů má na triku neshody mezi diváky sportovní ředitel JUDr. Ivo Lubas. I on vychází z toho, že divácké - vypjaté a nesportovní - násilí odráží klima společnosti. Že kopaná nabízí ideální prostředí, kde se všechny rozporné emoce - nebo dokonce i pudy - uvolňují a extremisticky bují. A s tím se nelze smiřovat.
Fotbalové kluby se své zodpovědnosti (jde zde o soukromá podnikatelská představení) za páchané škody nezříkají, ale samy to nezvládnou. V souladu s reglementy mezinárodních federací modernizují - s harmonogramem do roku 2003 - sportovní chrámy. Na jednotlivých sedačkách sedící divák, to je první předpoklad poklidnějšího prožívání sportovních událostí.
Na poli legislativy je další práce. Postavení pořadatelů je choulostivé. Není to veřejný činitel, nemá oprávnění k jistým krokům. Když někomu utrhne rukáv, padne na něj oznámení, zpravidla tahanice u soudu prohraje. Na stadionech potřebuje mít v zádech autoritu policejního stejnokroje.
V zahraničí mají zmonitorovaný fandovský dav. Esa jsou v albech, každý provinilec je na seznamu. Hodinu před utkáním se musí hlásit na stanici policie, hodinu po střetnutí smí zase na ulici.
Pokud u nás neoddělíme lumpy od zachovalejšího zrna, slušnosti v řadách diváků se hned tak nedočkáme. A vypadá to, že ve světě každá rozumná společnost podmínky pro fotbal, pro sport cíleně vytváří, vždyť přitom jde svým způsobem o prevenci zdraví národa. O protiváhu nebezpečí drog, kouření, alkoholu.
Holanďané mají prý čerstvé přísloví: Stavte sportovní hřiště, ušetříte na věznicích!
* * *
"Bez rumu to nejde!" křičel poloprázdnými ústy mladík s holou hlavou.
"Bez rumu to nejde!" opakovala sborová horda.
"Baník, polský Židi." - "Boby, buzíci." - "Miloševič! " předeřvával kápo a ozvěna to odrážela. Hlas trumpety přizvukoval. Na fotbalový mistrák AC Sparta Praha s FK Jablonec přišlo v květnu, podle prodaných lístků, 3 564 diváků. V sektoru vyhrazeném pro vlajkonoše hostů nebyla ani noha. Kotel domácích tvořilo asi padesát lidí.
Před stadionem byli k zahlédnutí dva jízdní policisté. Uvnitř postávalo a posedávalo pár tuctů zásahových policistů. Jedním okem sledovali utkání, druhým své ovečky. Ty hlasité.
Na modrožlutočervených transparentech zavěšených na ochoze se daly číst nápisy Liboc, Kaplice nebo Košíře. Poslední název vyvedený podezřele povědomým frakturovým písmem. Zvláště písmenko es.
"My si na žádné fanoušky nemůžeme stěžovat," odpověděl před zápasem na mé vyzvídání prodavač ve sparťanském suvenýrovém obchodě na rohu svatostánku. "Kdyby si něco zkusili, policajti jsou blízko. A oni to vědí. Dneska bude klídek."
S přibývajícím časem druhého poločasu ovšem dění v kotli houstlo.
"Jakej sparťan je nejlepší?" ptal se sípavě vůdce.
"Jakej sparťan je nejlepší?" tvářil se nedovtipně dav se sparťanskou kšiltovkou na hlavě.
"Vožralej!" triumfoval sólista.
"Vožralej!" zařičel povedený spolek a poloprázdné láhve se zakymácely nad hlavami mladých lidí.
Potom konečně Siegl doklepl do soupeřovy sítě vedoucí branku.
"Siegl Horst, Siegl Horst," skandovali šéf a poskoci společně.
Když mladík se zakaleným zrakem zařval rytmicky i zvukově podobnou dvojici slov, raději jsem se z centra bouřlivého dění dekoval. Neměl jsem chuť, aby si někdo všiml mé pasivity. Měl jsem docela obyčejný strach.
"Sparta je mistr!" - "My jsme nejlepší!" - "Jugoslavia! " - "My jsme rumaři!" řval a chrapněl kápo.
"My jsme rumaři!" buráceli a sípali téměř v tranzu ti ostatní. Ve fimále sportovního střetnutí, které Sparta vyhrála 2 : 0, se většina mladíků vysvlékla exhibicionisticky do půl těla, stupňovala své opilecké řvaní a několik šílenců přitom balancovalo na zábradlí.
Pozoroval jsem to na vzdálenost patnácti metrů z postranního diváckého prostoru. Myslím si, že jenom čirou náhodou nikdo nespadl o patro níž mezi prázdná sedadla.
Běžní příznivci byli spokojení. Všichni byli spokojení. Odpoledne mělo teprve vrcholit. Ve čtyři hodiny nastupovala hokejová reprezentace do druhého duelu o světové prvenství proti Finsku. Všichni víme, jak to dopadlo. Mnohé drobnosti z následujících oslav neměly nic společného se sportem ani s vlastenectvím, natož z kultivovaným lidským chováním.
Naštěstí několik sadistů a vandalů policie posléze vyhledala a zadržela ...
* * *
Douška:
Spisovatel František Nepil, mistr světa v laskavosti, napsal v knize Malý atlas mého srdce:
"Měl bych vám prozradit, že jsem na Island letěl s fanoušky Sparty. Vy je znáte jen z biografu, takže žijete v představě, že pouze demolují vlakové soupravy a vystrkují průvodčí z okna.
Jel jsem - samozřejmě s úplně jinými fandy - nejenom na Island, ale i do Londýna, a musím vám říci, že mám úplně odlišné zkušenosti. Že jsem ještě necestoval s ukázněnější a spolehlivější turistickou skupinou, než jsou fandové Sparty ..."
Pan Nepil, sám velký přiznivec fair play sportu, to napsal začátkem devadesátých let. Kéž by to mohlo znovu platit konecm těchto let.
(Mezititulky našeho dnešního příspěvku k problematice diváckého násilí jsme si vypůjčili z písničky Fotbal od ukázkového stoupence české folkové - tedy lidové - hudby a poezie Jaromíra Nohavici.)
Jaroslav Kopic
Foto Václav Šebek