POLICISTA 7/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra z policejních archivů |
Časně ráno, v pondělí druhého února roku 1961, zastavil před jedním domkem ve Strašnicích služební automobil, ze kterého vystoupili dva uniformovaní pracovníci Veřejné bezpečnosti. Zazvonili, po chvíli ze dveří pomalu vyšel muž opírající se o dvě hole.
"Co chcete?"
"Hledáme pana Černého."
Muž přikývl na znamení, že je to on, a řekl, že hned přinese klíče od zahradní branky. Vrátil se do domu, z něhož se po několika vteřinách ozval výstřel.
Policisté přelezli plot, vběhli do stavení, kde na podlaze pokoje našli dvaapadesátiletého Vladimíra Černého s prostřelenou hlavou. Kousek od těla ležela pistole FN ráže 6,35 mm. Končilo poslední dějství příběhu, který naplnil dva svazky vyšetřovacích spisů. Kdo vlastně byl ten chromý sebevrah?
Sestra Olga: Pro mne neexistuje. Už od okupace. Když byl můj manžel ve čtyřicátém roce zatčen pro ilegální činnost, Vladimír tvrdil, že má známé na gestapu, že by možná mohl něco udělat, ale potřebuje k tomu deset tisíc korun. Byla jsem na tom tehdy moc špatně, ale nakonec jsem příslušnou částku sehnala. Zbytečně. Muž byl v heydrichiádě popraven a po válce mi bratr ty peníze do očí zapřel.
První manželka - Jarmila: Naše manželství nebylo šťastné, od samého začátku mě podváděl. Byl notorický lhář a typický hochštapler.
Druhá manželka - Jiřina: Byl ješitný, domýšlivý, hrál si na kavalíra a byl rád středem pozornosti. Za okupace byl asi tři dny na gestapu, když se vrátil, nic mi neřekl. Pokud vím, svou sestru podvedl o větší částku peněz.
Třetí manželka - Vlasta: Říkal o sobě, že dlouho žil v Africe a nechal se titulovat jako doktor. Ředitel podniku, kde jsem pracovala, o něm řekl, že je šarlatán. Jeho řeči jsem vždy brala s rezervou, neboť měl bujnou fantazii a často si vymýšlel. O spoustě dluhů, které měl, jsem nevěděla až do jeho smrti...
Jak vidno, pan Černý neměl nejlepší pověst, přesto však dokázal silně působit na své okolí, dovedl se chovat elegantně a uhlazeně, výborně vyprávěl a měl poměrně široké všeobecné znalosti, proto mu mnoho lidí bez velkých pochybností uvěřilo.
První případ
Mollové tóny barového piana a šerá noční vinárna jménem BONNE NUIT. Slečna Alžběta tu byla původně zaměstnaná jako stolová společnice, časem se však její vztah s majitelem podniku Ferdinandem Völklem poněkud pozměnil a jejich láska, jak se tehdy říkávalo, nezůstala bez následků. Völkl byl téměř o čtvrt století starší, pohlednou animírku si vzal a vcelku odpovědně se staral o ni i o svého malého syna.
V té době pracoval Vladimír Černý jako taxikář, často vozil hosty do barů a vináren, a při té příležitosti se seznámil s mladou, stárnoucím mužem nepříliš uspokojenou paní Völklovou. Vztah to byl bouřlivý a veselý, v době kdy byl vinárník na léčení v lázních na severu Moravy, dokázali milenci utratit tak velké množství manželových peněz, že návrat pána domu vzbuzoval obavy. Nepodařilo se přesně prokázat, kdo první přišel s nápadem, že Völkla zabijí, ale při přípravě vraždy postupovali společně. Černý opatřil zbraň, paní Völklová domluvila schůzku v Ostravě s tím, že zpátky do Prahy pojedou všichni společně autem.
Čtrnáctého srpna roku 1949 byl podle záznamů meteorologů teplý a slunný den. Černý předjel se svým drožkářským vozem přesně v pět hodin odpoledne, manželé nastoupili a chtěli zvládnout ještě nějaké rodinné návštěvy. Večeřeli v Opavě, podle výpovědí personálu jedla paní Alžběta s velkou chutí, Černý však vypadal velmi nervózně a jídla se nedotkl. V další cestě pokračovali už za tmy, v půl jedenácté mezi Velkými a Malými Hošticemi řidič zastavil pro předstíranou poruchu. Zvedl kapotu a požádal Völkla, aby mu šel posvítit.
Vinárník vzal baterku, sklonil se nad horkým motorem a v tu chvíli vypálil Černý tři rány z pistole. Všechny střely zasáhly z bezprostřední blízkosti Völkla do hlavy, když se nepohodlný manžel sesul na asfalt, byl již mrtvý. Milenci jeho tělo naložili do vozu a rychle z místa odjeli. Noc byla bezmračná a na obloze zářily hvězdy. Světla pomalu jedoucího automobilu olizovala kraj ve snaze objevit nějaké vhodné místo pro úkryt mrtvoly. Po poměrně dlouhém bloudění odbočil řidič k lesíku u Horního Benešova, tady spolu s partnerkou odtáhli tělo do mělké strže, prošacovali je a zakryli větvemi a tlejícím listím. Černý si nechal hodinky a briliantový prsten, Alžběta Völklová asi deset tisíc korun v hotovosti. Potom pokračovali v cestě. Začínalo svítat, když nedaleko Hradce Králové zajeli k Labi, umyli sebe i vůz a Černý hodil vražednou zbraň do míst, kde předpokládal největší hloubku.
Po příjezdu do Prahy předstírala Völklová starost o zmizelého manžela, na všechny strany rozesílala dopisy a telegramy, do lázní, kde strávil několik posledních týdnů života, zoufale telefonovala. Policii se tím ovšem oklamat nepodařilo. Tělo bylo objeveno velice brzy, vztah manželky vinárníka s taxikářem nebyl žádným velkým tajemstvím, a když se v automobilu našly krvavé stopy, byla záležitost jasná. První se při výslechu zhroutila Völklová, Černý se přiznal teprve po konfrontaci s milenkou. Soud poslal Vladimíra Černého za mříže na třicet a Alžbětu Völklovou na pětadvacet let. Dohraná hra. Jistě, pokud by všechno probíhalo normálně, Černý měl vyjít z věznice až roku 1979 jako sedmdesátiletý muž. Rozsáhlá amnestie z třiapadesátého roku však všechno změnila a vrah byl po odpykání pouhých čtyř let trestu propuštěn na svobodu s tím, že trpí nevyléčitelnou chorobou.
* * *
Druhý případ
Třináctého února roku 1961 nepřišla paní Anna Sýkorová bez omluvy ráno do práce, což bylo při její pečlivosti velmi neobvyklé a kolegové ze Sportovního a turistického nakladatelství se obrátili na přítelkyni Růženu Svědíkovou, jestli o ní něco neví. Telefon hlásil poruchu, paní Růžena proto sedla na tramvaj, dojela k bytu Anny, který otevřela vlastními klíči. Uvnitř našla pozotvírané skříně a zásuvky, v křesle pak spatřila mrtvou kamarádku s krkem dosud sevřeným zauzlovanou šňůrou od žehličky.
Výjezd kriminálky, základní vyšetřovací verze, první výslechy podezřelých. Mezi ně patřila na jedno z prvních míst i paní Svědlíková, která oběť našla, vlastnila totiž druhé klíče od bytu a na patologem odhadnutý čas vraždy neměla vůbec žádné alibi. Následovali dva tři kolegové z práce, pak členky soukromého náboženského kroužku, jež se s mrtvou pravidelně scházely. A také jistý Vladimír Černý ze Strašnic, invalida, který kdysi za paní Annou docházel dosti pravidelně. Vyšetřovatelé samozřejmě věděli, že se jedná o člověka již jednou odsouzeného pro paragraf 219, propuštění vrazi však jen velmi výjimečně svůj čin opakují a navíc, chromý muž v příslušnou dobu cestoval se svým kamarádem Rudolfem Balvínem po jižních Čechách. Výpověď se zdála uspokojivá, Černý mohl jít po výslechu domů a operativa se pustila do prověřování každého slova strojopisného protokolu. Pomalu a nenápadně vycházely najevo první rozpory. Balvín popsal trochu jinou trasu putování, restaurace, kde měli oba pánové strávit večer, byla příslušný den zavřená, v čekárně na nádraží, kde údajně přespali, noční služba nezaznamenala od půlnoci do rána ani živáčka. K tom se začaly objevovat i jisté pochybnosti o Černého těžké chorobě.
Lékařský posudek ÚNZ Ilava: Pacient nemůže samostatně chodit, pohybuje se jen za pomoci druhé osoby, při chůzi padá dozadu, nemůže udržet rovnováhu. Jde o stav po zápalu mozkových blan, který měl za následek poruchu malého mozku, projevující se nezávislým pádem, dále strachem před chůzí (bisofilií), nemožností udržet se ve stoje při chůzi (estasií), křečemi mimického svalstva, slepotou v momentu záchvatu a psychickou poruchou. Nemocný tedy trpí nevyléčitelnou chorobou, která podmiňuje předpoklady IV. článku amnestie presidenta republiky.
Invalida - Karel Velebil: Byl členem našeho svazu, to jo, ale mám dojem, že to s tím jeho zdravím nebylo tak vážný, jak dělal. Jasně, nejsem doktor, ale víte, jakej měl důchod? Jenom šestačtyřicet korun měsíčně! To mu nestačilo ani na cigarety. A za celou tu dobu, co ho znám, se nikdy nesnažil o zvýšení, ačkoliv jinejm lidem něco podobnýho ochotně zařizoval. Proč sám nechtěl? Protože by tím pádem musel před komisi, a tam by ho mohli prokouknout.
Spolupachatel - Rudolf Balvín: Chodil s holemi pořád, ale myslím, že je tak moc nepotřeboval. Jednou, když nám ujížděl vlak, dokázal se skoro rozběhnout. A přibližně týden na to ve vinárně Clarisa jsem ho viděl tancovat. Docela mu to šlo i bez těch berlí.
Otázka, jak dalece pan Černý simuloval, aby se dostal z vězení o šestadvacet let dřív, než mu měl vypršet trest, byla sice zajímavá, nicméně kriminalisté se snažili v prvé řadě zjistit, kdo zavraždil Annu Sýkorovou.
Při pátrání po špercích ztracených z bytu zabité ženy se podařilo objevit klenotnictví v Českých Budějovicích, kde jakýsi muž den po vraždě prodal několik prstenů, z nichž na tom snubním bylo uvnitř vyryto datum svatby paní Sýkorové a křestní jméno jejího bývalého manžela.
Ze série nabídnutých fotografií klenotník bez nejmenšího zaváhání vybral portrét Vladimíra Černého. Následující den ráno mělo proto dojít k jeho zadržení, kterému se však vyhnul sebevraždou, takže zbytek příběhu dovyprávěl kamarád a spolupachatel Rudolf Balvín.
Černého obdivoval, věřil jeho dobrodružným historkám i vymyšleným osudům, a protože dost pil, stal se brzo v rukou inteligentního manipulátora vcelku poslušným nástrojem. Podle všech zjištěných důkazů měla vražda Anny Sýkorové základní motiv loupežný, Černý byl v té době zcela bez koruny a byl přesvědčen, že bývalá přítelkyně má u sebe spoustu peněz. Balvínovi však namluvil, že jde o likvidaci jakési kontrašpionky mající na svědomí mnoho lidských životů.
Paní Anna přijala návštěvu trochu udiveně, ale pozvala oba muže dál, chvilku společně seděli v pokoji, potom na smluvený signál Balvín vstal, popadl hostitelku za hrdlo a Černý jí zatáhl kolem krku šňůru od žehličky. Během několika minut na následky rdoušení zemřela.
Prohlídka bytu přinesla zklamání. Pár stokorun, nepoužitelná vkladní knížka vinkulovaná heslem, hrst nepříliš cenných šperků, dva prsteny stahoval Černý mrtvé ženě z rukou. Potom vrahové utřeli všechna místa, kterých se dotkli, kvůli pachovým stopám rozlili po koberci voňavku a vyvěsili telefonní sluchátko. Odešli rovnou na nádraží, cesta na jih však vyšetřovatele nezmátla a během několika dní byl případ uzavřen.
Vladimír Černý světské spravedlnosti unikl, jeho společníci dopadli hůř. Alžběta Völklová v šedesátých letech ještě stále seděla ve věznici a Rudolf Balvín byl odsouzen na patnáct let.
Antonín Jirotka
Starý příběh nevypráví snad ani tolik o zločinu, jako o předčasném propuštění z výkonu trestu. Mimochodem, myslím, že stěží najdete policistu, který by čas od času se opakující amnestie vítal. Už proto ne, že to znamená spoustu práce navíc, prudký vzestup trestné činnosti a nezbytnou nutnost propuštěné pachatele znovu pochytat. Udělení milosti je starobylé vladařské právo, ze kterého všechny moderní amnestie a abolice vycházejí. Jistě, podstatou nemusí být jen nějaká nezbytná dynastická oslava, ale i upřímná křesťanská snaha hledat v člověku to dobré a nikoliv zlé, láskyplný předpoklad, že odpuštění zmůže víc než sebepřísnější trest. Bohužel, zločinci (hovořím o kriminálních trestných činech, neboť politické delikty patří do zcela jiné kapitoly) se podle této teze nechovají. Klidně loupí, kradou a znásilňují dál. A občas také vraždí. Co s tím? Navrhuji jednoduché a nikterak originální řešení. Pohasla sláva korunovací a při zvolení nové hlavy státu se už dávno neházejí mezi dychtící dav zlaté mince. Jednak na tom ministerstvo financí není nijak zvlášť dobře a navíc značný počet lidí ušlapaných při podobných příležitostech poněkud kazí slavnostní náladu okamžiku. Zkrátka zdá se, že bez některých starých zvyků se lze obejít, a moc bych se přimlouval, aby se do hlubin zapomnění odsunula i tolik problematická amnestie. JUDr. Petr Spilka |