POLICISTA  7/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

anketa

Fanoušci se opili, pomalovali válečnými barvami a vyrazili do ulic. Zelení napadali červené, červení házeli po zelených kamení. Poprali se, rozbili pár výkladních skříní a zdemolovali řadu osobních automobilů patřících lidem, kteří neměli s jejich kluby nic společného. Policie několik osob zadržela, ale druhý den žádný z výtržníků nedokázal vysvětlit, proč to vlastně dělal. S otázkou hledající kořeny podobných násilností jsme se obrátili na náhodně vybrané spoluobčany i v naší anketě.

Jakub Závorka - úředník:

Proč to tak dneska vypadá, to nevím. Pamatuju ale, že to vždycky nebylo. Mne naučil chodit na fotbal tatínek, a vždycky to byl takový malý svátek. Dodnes bych dokázal odříkat sparťanskou sestavu těch let, cítím chuť párku s hořčicí, který jsme si dávali o přestávce, slyším muziku vyhrávanou chraplavými tlampači na tribuně. Tehdy chodilo na stadiony mnohem víc lidí než dnes, taky se fandilo, ale nějak lidsky, normálně. Pod barvou starých vzpomínek jsem nedávno vzal na ligový zápas svého desetiletého syna. Kousek od nás byla parta vlajkonošů. Té vulgarity, těch sprosťáren, co jsme museli vyslechnout ještě dřív, než se poprvé koplo do míče, hanba mluvit. Už pořádně dlouho jsem se tak nestyděl, odešli jsme ještě před skončením první půle. V novinách jsem se pak dočetl, že to bylo velice klidné utkání, které se obešlo bez jakýchkoliv výtržností.

Jana Holubová - klavíristka:

Jsou to cvoci, vážně. A tím nemyslím jen ty zvlčilý fandy, ale mužský vůbec. Jsou úplně paf z toho, že někdo dokáže míč nebo puk, co vypadá jak plechovka od krému na boty, dopravit za brankovou čáru. Nic víc. Chápete to? Statisíciletej vývoj lidstva, básníci, filozofové, vědci, obrovská pyramida lidskýho poznání a na jejím vrcholu nejoslavovanější a nejuctívanější stvoření, hráč, kterej dovede dát gól! Kristepane proč? Vždyť to by uměl, a mnohem líp, každej orangutan. Chirurg, co zachraňuje lidský životy, pomalu nemá na činži, zatímco sportovec s inteligenčním kvocientem kachny je zahrnován pohádkovým bohatstvím. Prostě dokonalej mužskej svět.

Martin Truhlář - učitel:

Upřímně řečeno, mám pocit, že je to všechno trochu naše vina. Tedy chyba společnosti. Mládež vždycky překypuje energií, touží po zábavě a po dobrodružství, to není žádný objev nebo tajemství. Nejsou však peníze, což tvrdě odnesly všechny organizace, které se pokoušely nějak o program mladých lidí postarat. Umírá Sokol, skautské hnutí udržuje při životě skupina obdivuhodně obětavých nadšenců, kteří téměř všechno platí ze svého, smutně zaniká nevrcholový, tak řečený výkonnostní sport. Ze stovek plácků a hřišť jsou dneska stavební parcely nebo parkoviště, prázdninové dětské tábory se mění na lukrativnější autokempy. Stokrát se můžeme vysmívat Pionýru pro jeho ideologii a rudé šátky, Svazarmu kvůli internacionální militantnosti, ale copak jsme nabídli mládeži něco jiného? Kdo nestaví, musí bořit. To je stará, zkušenostmi ověřená pravda a jestli se obecný vztah k mladým lidem nezmění, tak bude ještě hůř.

Aleš Breburda - řidič:

To je všecko tím, že dneska už se nikdo ničeho nebojí. Fakani, co by zasloužili přes hubu, si ještě stěžujou, že jim policajti tykaj. Ničit majetek, to jo, to je děsná sranda, hlavně, když se to nemusí platit. Já bych je zavřel až zčernaj. Vemte třeba tyhle sprejery. Dyť je to hrůza. Pětadvacet holí, a pak bych je poslal do lomu, kde by makali tak dlouho, až by na způsobený škody vydělali. A vsaďte se, že by byl brzo klid a město čistý.

Jindřich Čech - psycholog:

Nemyslím, že je rozumné se nad projevem diváckých výtržností příliš pozastavovat. Je to přirozené vybití nahromaděné agrese, které je pro duševní vyrovnanost a psychické zdraví dokonce prospěšné. Už staří Římané dobře věděli, že lid potřebuje chléb a hry a z hlediska státu je zpravidla výhodnější, když dav nadává gladiátorům, než aby proklínal císaře.

Helena Dušanová - švadlena:

Chtěla bych mít vaše starosti. Mám na krku dvě děti a už půl roku nemůžu sehnat místo. Jenže to nikoho nezajímá. Hlavně, že jsou noviny plný takovejch blbostí, jako že se někde popere parta opilejch fotbalovejch fandů. Zástupnej problém, tak se tomu říká, ne? Tak jen do toho! Jen vesele dál pište o tom, že někdo na stadionu sprostě křičí. A nezapomeňte přitom zavřít oči.

Karel Kolman - projektant:

Obecně rozšířený omyl spočívá ve spojování diváckého násilí se sportem. Chyba není ve fotbalu nebo hokeji, ten vytváří jen potřebnou kulisu pro docela jiné představení. Stejně jako sprejer není žádný výtvarník, ale docela obyčejný vandal, tak také primitiv, co huláká z tribuny a touží se poprat, není žádný fanoušek. Vůbec mu nejde o hru, nechce vidět hezké utkání a dokonce ani příliš nestojí o vítězství svého klubu. Chce se vyřvat, chce ničit, chce rozdávat rány pěstí. Když ho vykážeme ze stadionu, namotá se do jakékoliv demonstrace, která nějakou výtržnost slibuje, a vcelku je mu jedno, oč běží. O karbanátky, o práva dostihových koní, o používání kožišin. Hlavně, že řinčí sklo a teče krev. Sapér Vodička dokázal podobnou situaci vyvolat docela sám. Z hospody tiché jako kaple udělal bitevní pole jen proto, že v koutku u stolu seděl nějaký Maďar. Zkrátka, v pozadí takového chování je klasická davová hysterie a sport s tím nemá co dělat.

Kamila Střihavková - prodavačka:

Já bych to zrušila, fakt. Myslím vrcholovej sport. Co jen to stojí peněz! Nemáme na důchody, nemáme na zdravotnictví, ale do fotbalu cpeme miliony jako do bezedný studny. A co je z toho? Dyť už to lidi ani nebaví. Nebejt těch pomalovanejch křiklounů, tak jsou stadiony prázdný.

Emil Svačina - asfaltér:

Koukněte, ono to blbnutí na tribunách k atmosféře patří. Samozřejmě, musí se dohlídnout, aby se fandové nepozabíjeli, ale sem tam nějaká facka nemůže uškodit. Ne, nedělám si legraci, myslím to vážně. Představte si čítankově ušlechtilé obecenstvo, co tleská i při akcích soupeřů a po skončení utkání se tiše odebere domů. Vždyť by to byla nuda k zbláznění. Pan Bass v Klapzubově jedenáctce popisuje podobný zápas v nebi. Hráči si vzájemně dávají přednost a míč, aby se vůbec pohyboval, musí mít křidýlka. To je hrozná představa, to skutečně radši snesu i ty primitivní vlajkonoše.

Václav Krátký - stavař:

Koukněte, tohle je přesně to, čemu se říká dělat z komára velblouda. Jasně, diváci se v publiku někdy poperou, tak to chodí od nepaměti a není na tom nic moc senzačního. Na vesnických tancovačkách si mládenci taky občas dají po hubě a nebudují se kvůli tomu speciálně cvičené zásahové jednotky a oddíly jízdní policie, v hospodách se neinstalují kamerové systémy a nikdo nešacuje hosty a nezabavuje jim kapesní nože a placatky se slivovicí. Proč tolik humbuku kvůli fanouškům, kterých je v poslední době tak málo, že staré velké stadiony zejí prázdnotou? Myslím, že znám odpověď. Protože je to děsně jednoduché. Každý ví, kde a kdy se příslušné utkání hraje, navíc jsou na místě reportéři a někdy i televizní kamery, policie se může hrdě předvést, jak je připravena hájit klid a majetek spořádaných občanů. Škoda, že se podobně snadno nedají řešit vytunelované miliardy z bank nebo investičních fondů, že se stejně okázale nedá zasáhnout proti mafiánům, co se klidně vzájemně vraždí uprostřed města. Ne, neposmívám se, jenom chci říct, že to tolikrát diskutované divácké násilí snad za pozornost, která se mu věnuje, ani nestojí.

Věra Kodoňová - uklízečka:

Tak to mě vážně vůbec nezajímá. Koukání na sport není nic než ztráta času.

Čeněk Toman - hostinský :

Já sice ve svým věku už dávno nehážu kamením, ale pořádně si zařvat chodím na hřiště taky. Celej tejden se musím usmívat i na takový lidi, který bych nejradši vrazil z lokálu, a přikyvuju blbostem, protože host má vždycky pravdu. V neděli si od toho odpočinu. A neříkejte mi, že se mám chovat vzorně a ukázněně.

Jiří Lukeš - důchodce:

Ovšem, měl bych říkat, že něco takového za mého mládí neexistovalo, jenže to by nebyla pravda, hulváti a výtržníci byli vždycky. Jiná věc se však změnila. Dřív se ve městech mnohem víc bydlelo. Před takovými třiceti čtyřiceti lety se zdaleka tolik nejezdilo na chalupy a lidé si uměli víkend vychutnat i v Praze. Co jen bylo například krásných vltavských plováren, i když voda v řece byla stejně studená a mnohem špinavější než dnes. A do té starosvětské pohody patřilo také chození na fotbal, dvaceti i třicetitisícové návštěvy na lize nebyly žádnou výjimkou. A mezi těmi obyčejnými klidnými diváky se ti křiklouni tak nějak rozpustili, nebylo je tolik vidět, a proto je to asi ani nebavilo. Jenže to už se nikdy nevrátí. Leda, že by celosvětově došel benzin. Nebo zčista jasna přestala fungovat televize. To by, vážení, byla konečně pořádná epochální revoluce.

připravil: jr  
Ilustrační foto Václav Šebek  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |