POLICISTA 7/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra portrét |
![]() |
|
Ovšem kdo chtěl v tomto sportu něčeho dosáhnout v dobách minulého režimu, musel být, kromě jiného, připraven na víceboj. To znamenalo běhat tříkilometrový kros, plavat na stometrovou vzdálenost a střílet z malorážky na 50 metrů. Zdeněk ale plavat neuměl. Během jednoho roku se to nejen naučil, ale dosahoval v bazénu i slušných časů. V polovině devadesátých let existoval v Československé republice jen jeden způsob provozování parašutismu - branně parašutistický víceboj v rámci Svazarmu. Byla to zároveň příprava na vojnu a ti kteří uspěli, šli do Dukly. Ve výběrovém řízení pro juniorskou reprezentaci sice Zdeněk uspěl, ale starším bratrem vysoko nasazená laťka byla důvodem k tomu, že mu komise doporučila roční odklad. Zdeněk ale s vícebojem přestal a parašutismus se mu stal výhradně koníčkem.
Zdeněk Hora se vyučil elektromechanikem a na vojnu už šel k policii. Absolvoval SPŠ v Praze Hrdlořezích a od roku 1989 jí zůstal věrný. Před a ještě krátce po sametové revoluci měl parašutista možnost šestnácti seskoků za měsíc zdarma, často si však tuto kvótu vybral během jednoho víkendu. Dnes je tomu jinak, může skákat kolikrát chce, ale za každý seskok se platí.
"Parašutisté jsou takoví vykořisťovatelé letišť," říká podporučík Zdeněk Hora a vysvětluje: "Piloti nás nemají ani příliš v lásce, protože nejsme nikde doma. Pilot má své letadlo v hangáru, vyzvedne si ho a jde létat. Parašutisté potřebují letadlo, pilota, dobré počasí a svůj padák. Za tím vším jezdí po celé republice. V Děčíně letiště není, zatím máme jakési domovské letiště v České Lípě a těšíme se, že nám stavějí letiště v Ústí nad Labem. Skákat jezdíme také do Roudnice, Mostu, Mnichova Hradiště nebo Kunovic na Moravě. V posledně jmenovaném místě je možné skákat z letadla, které se za pár minut dostane do výšky čtyř kilometrů. To je výška, která mi nejvíc vyhovuje."
Aerokluby Čech a Moravy vyhlašují na počátku roku většinou týdenní soustředění, za rok jich bývá až osm. To jsou velké akce, ty malé si jednotlivé kluby domlouvají mezi sebou nebo se zájemci o seskoky dohodnou přímo s piloty. Každý seskok se platí. Výše poplatku je závislá na třech základních kritériích. Výšce, pilotovi a letadle. Výška je jasná, čím letadlo stoupá výš, tím je déle ve vzduchu a spotřebuje více paliva. Dobrý pilot je schopný létat v turbulenci ve stopových vírech tak, že se letadlo do potřebné výšky dostane velmi rychle a levněji. Tím pilot šetří peníze parašutistům. Na letadle záleží z hlediska typu. Modernější letadla jsou rychlejší a úspornější. Proto je letová hodina např. u typu Anduly dražší než u čtyřistadesítky. Skok ze čtyř kilometrů přijde přibližně na 450 Kč, z jednoho kilometru okolo 250 Kč. Tedy koníček dosti nákladný, připočítáme-li základní vybavení. Padák šitý v Čechách (vyrábějí se na Moravě) včetně veškerého vybavení přijde zhruba na 70 000 Kč, je-li vybavení vyšší kvality dovezeno ze zahraničí, přijde i na více než 150 000 Kč.
Zdeněk Hora si na svůj oblíbený sport přivydělává částečně tím, že se jako parašutistický instruktor věnuje začátečníkům v placeném parašutistickém kurzu. Z částky tří tisíc korun, za které je nováčkovi poskytnut základní výcvik a jeden seskok, jde část na náklady a zbytek na konto klubu. Na konci roku dostávají instruktoři zaplaceno podle celoroční aktivity.
"Někdy skáču i na cíl," říká dnes devětadvacetiletý Zdeněk, "ale není to moje oblíbená disciplína. Nejhezčí jsou volné pády. Disciplína RW (relative work) znamená akrobacii ve volném pádu. Sestavy. A to je pro mne to nejhezčí na parašutismu. Představte si, že vyskočíte ve výšce čtyř kilometrů z letadla a můžete skoro minutu volně padat dolů. Není nic hezčího. Podobná, ale zcela nová disciplína parašutismu je tzv. skákání na prkně. Tu jsem začal zkoušet letos. Celkově mám za sebou přibližně 1 500 seskoků, na prkně tři.
Skysurfing, tak se tato disciplína nazývá v originále, spočívá v tom, že si v letadle dáte na nohy prkno a z letadla na něm vyjedete. Prkno se v případě nutnosti odhazuje, a to se snese k zemi na malém padáčku. Také se používá tzv. shoz před přistáním. Těsně před dopadem, řekněme tři metry nad zemí, se prkno odjistí a dopadne, parašutista ho přeskočí a bezpečně přistane. Skysurfing je pro mne vrchol parašutismu. Salta, otočky, to všechno je mnohem rychlejší, je to krásný pocit."
Činností, kterou lze přivydělat nějaké peníze na tento náročný sport, jsou také propagační seskoky. Skáče se při různých výročích podniků a měst nebo při sportovních utkáních a pořadatel za předvedenou akrobacii zaplatí. Skáče se většinou na sportovní stadiony plné nadšených diváků. Zeptali jsme se také ppor. Zdeňka Hory, co jeho koníčku říká rodina. "Maminka nic, ta je na to zvyklá už od otce a bratra, a manželka? To se ani neptejte! Jezdí se mnou na letiště. Hrozně nerada, řekl bych, že přímo trpí alergií na všechna letiště, ale přesto jezdí. Ráno přijedeme na letiště, já celý den balím padáky a skáču. A ona? Když je hezky, je večer spálená od slunce, v zimě je zmrzlá a naštvaná, ale přesto vím, že za měsíc se mnou pojede zase. Je to pro ni zdlouhavé, nebaví ji to, ale jezdí. Když skáču, tak se raději nedívá, když přistanu, přesvědčí se, že žiju, ale jinak si mě nevšímá," dodává Zdeněk s úsměvem.
Myslíte si, že provozujete nebezpečnější sport než ostatní? "Ne, je to bezpečnější než spousta jiných sportů. Krásně to vyjádřil jeden parašutista a kameraman jednou v televizi. Řekl, že na celém skákání je nejvíc nebezpečná cesta autem na letiště. A já s ním naprosto souhlasím."
Dagmar Linhartová
Foto Václav Šebek