POLICISTA  12/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét

Luděk Malý Nejspíš to v něm zůstalo z nejmenšího dětství jako památka na pohádkové příběhy. Nebo na první výpravné, rytířské a mušketýrské filmy s neohroženým hrdinou, který má sílu i švih. Který se ohání těžkým mečem v těžké zbroji nebo vyšívá ve vzduchu krajkovou spleť výpadů a krytů špičkou šikovného kordu. Nebo se dokonce vítězně ohání bukovým klackem vyšňořen pouhopouze prostou režnou kytlicí. Možná. Jisté ale je, že z neodbytného zájmu obcházel s tatínkem vystoupení skupin historického šermu. A velmi záhy se začal ucházet o jejich přízeň. Odmítali ho a odkazovali, aby přišel až bude mít po vojně. Mezitím si ho stačil osedlat další koníček - amatérské divadlo. Pak ještě jiný - bojové umění MUSADO. Dnes má ppor. Luděk Malý (28) - vedle pracovního vytížení v Kriminalistickém ústavu PČR (jako odborník přes počítače, s nedávno dokončeným studiem na Policejní akademii) - život vytížený půltuctem atraktivních zájmových činností ...

Kašpara neumí

Začalo to na středním odborném učilišti polygrafickém. V patnácti letech. Ve třídě se objevil člověk, který nabízel, že rozjede divadelní kroužek.

"Zeptal se, kdo chce hrát divadlo? - No a já jsem byl tenkrát zamilovanej do jedný holky, tak jsem se prostě s dívčinou sebral a šel jsem do toho spolku. Dívka po čase odpadla, já tam zůstal dodnes," vzpomíná Luděk Malý.

Ta parta se dodnes jmenuje Laurychovo divadlo. Z učiliště je vývoj událostí provedl přes zřizovatele v Kulturním středisku v Dolních Břežanech ke "svobodnému" stavu. K tomu se za současných časů vrátili z venkova zpět do metropole. Bez stálého zastřešení (i když dvakrát do měsíce vystupují v sálku v Trojické pod Vyšehradem), pouze s manažerkou, která se pídí po grantech a jiných injekcích, kde se jenom dá, a bere si nakonec stejně všechno na své vlastní - asi dost dofinancovávané - triko. Pronájem sálu se běžně dává předem a příspěvky platících diváků na něj stačí jen tak tak.

d´Artagnan (vlevo) za knihkupeckým pultem v podání L.M."Děláme od samého začátku improvizační divadlo. To nebyla a není moc známá divadelní podoba. V podstatě jsou to forbíny, jaké předváděli V a W v Osvobozeném divadle. My ale stavíme celé představení improvizačně. A stalo se nám, že i odborná porota na soutěži amatérských souborů vyčítala našemu textu trošku nedopracovanosti nebo nedotaženou výraznější tečku. Může se stát, že se představení někdy příliš nezdaří. Záleží to hodně i na zpětný vazbě. Třeba v Akcentu na Smíchově, kde je relativně velký sál. Tam když přijde čtyřicet lidí, tak je to, jako když člověk plivne do Stromovky a tam se někdy hrozně špatně hraje. Necítíte energii, která by mohla z publika jít, hrajete jako do zdi. V Trojické to bývá jiné, čtyřicet diváků představuje skoro narvaný lokál ..."

Není nad to, někdy divadlo improvizace zažít. Vystupují tři čtyři lidé, i když v zákulisí jsou připraveni další. Sestava tak akorát do mariáše se navzájem nejlépe kočíruje. Před prvním zvoněním se dohodne určitá modelová kostra, pak se jede, řeklo by se, s tím, co slina na jazyk přihrává. Většinou bez kulis, bez rekvizit, v nevýrazném tmavším oblečení, aby se jeden mohl co nejpohodlněji převtělovat. Bílá barva, například, moc upoutává a hned je pro herce omezující. Co do obsahu představení je dobré zdůraznit, že Laurychovo divadlo si nelibuje v politické satiře či jinak komunálním humoru a špičkování na hospodskou politickou notu, i když to prý bez problému u diváka zabírá. Raději mají psychologické, vztahové, mezilidské hrátky.

"Zážitků s divadlem mám za dvanáct třináct let spoustu. Skoro vždycky se něco obzvláštního děje. Velká show proběhla, musel bych víc přemýšlet, buď v Třebíči nebo v Šumperku v obrovském kongresovém sále. Hráli jsme na soutěži, jenom ve třech. Jedna holka přišla na scénu s kuchyňským budíkem, natáhla ho, nařídila a postavila vedle sebe, otevřela si knížku a celou dobu si jenom četla. S druhým klukem jsme hráli okolo ní, zvládli jsme hodinovou improvizaci. Pak budík zazvonil a my jsme vypadli z jeviště. Odborníci nám dali páté místo ze šesti souborů, jenomže sál se rozčiloval a my jsme ve finále dostali Cenu publika ..."

Co takhle nějaké využití zkušeností z divadla v práci?

"To ne. Jsou to dva světy oddělené tlustou čárou. Možná v divadle se něco z práce občas promítne, ale naopak do práce - že bych třeba dělal ostatním nějakého kašpara - to se mi vůbec nepropojuje. Divadlo je pro práci jenom odreagováním," říká ppor. Malý.

Rytířská čest

Více než dvacet let se objevuje na hradech a zámcích, ale i v televizních a filmových pohádkách a "rytírnách", tým nadšených fandů "akčního dějepisu" známý pod jmenovkou Regius. Luděk Malý mezi ně pronikl krátce po skončení základní vojenské služby (tehdy rovněž nastoupil k policii).

Regius na HraděSeznámil se totiž s uměleckým kovářem, který vyráběl pro Regius zbraně. Udyndával je tak dlouho, jak říká, až ho přijali. Jsou to většinou bývalí sportovní šermíři, a on proto musel tvrdě trénovat, aby s nimi mohl - bezpečně, přesněji bez zbytečného rizika - vyrazit na plac. Nejdříve dva roky procvičoval jenom kroky. Bylo to dost náročné, občas měl té jednotvárnosti plné zuby.

Pochopil však záhy a přijal podstatu věci: každá etuda, se kterou vystupují před lidmi, je perfektně nacvičená. Všechny údery, útoky, všechny seky nebo kryty musejí na sebe navazovat, musejí být do detailu sladěné. Chyba se nepřipouští. A když se, údajně, nohy flinkaj´, tak je to hrozně vidět, zvláště když je člověk vysokej, a taky to znamená ohrožení ostatních - "spoluhráčů" i diváků. (Nebudeme si dlouze povídat o skupinách, které zhlédnou pár filmů s asijskými bojovníky a hned se pustí do předvádění historického šermu s technikou, s postoji a kroky, jež k danému období ani za mák nepatří. A vůbec ...)

"Nejraději mám gotiku," vyznává se mladý muž po šesti sedmi letech v lůně šermířů se zbraněmi minulosti. "Ta doba mi připadá lepší, rytířštější než jiné etapy dějin. Je sice strohá, drsná, já ji ovšem cítím morálně zásadovější, čestnější. Renezance má samozřejmě taky něco do sebe, je hezčí na dívání, mušketýři jsou parádivější, mně se ale víc líbí gotické souboje s mečem. Popřípadě s klackem proti dvěma šermířům, protože klacek prochází všemi historickými dobami a při takové rvačce si nemusím až tolik hlídat postoj nebo jednotlivé kroky."

Regius nemá zvláštní zaměření činnosti. Předvádí romantiku duelů na kyje a lovecké tesáky v barbarském odění do kůží, napětí šarvátek s napoleonskými šavlemi, renezanční rádoby galantní bitky. A jezdíval se svým programem i do zahraničí, např. na velká evropská setkání do Polska ke Krakovu. Často vzpomínanou kapitolou firemní kroniky je cesta do Itálie, kde nejsou lidé tak zhýčkaní jako u nás a nadšeně aplaudují každý rychlejší pohyb, každou jenom trochu zajímavou šermířskou kreaci.

"Šerm dělám proto, že je pěkný na pohled. A že představuje fyzickou zátěž, protiváhu sedavému zaměstnání."

* * *

Jak výše naznačeno, má toho týden co týden po práci a o víkendech ppor. Malý přebohatě. Vedle vystupování s divadlem a tréninků se skupinou Regius na něj denně doma čeká procházka se psem. V pondělí a ve středu ještě cvičí v tělocvičně MUSADO (bojové umění upravené jako doplňková příprava pro elitní jednotky armády a policie). A pokud se zrovna blíží svátky konce roku, může se mu v diáři objevit zpestření v podobě inscenace kouzelné Vodnické pohádky Karla Čapka třeba pro děti z Jedličkova ústavu, šermířské propagační "koncertování" na chodníku před knihkupectvím v Kaprovce (někdy předloni, když vycházel román Tři mušketýři) nebo loutkové divadlo s Betlémem postaveným přímo na scéně.

"Je toho dost, ve všední dny po večerech, o sobotách a nedělích taky nabito," přikyvuje s mírným pousmáním mladý muž vícero tváří. "Zvykl jsem si ale na ten rytmus. - A pořád je to lepší, než se někde flákat nebo koukat doma věčně na televizi!"

Jaroslav KOPIC  
Foto Václav ŠEBEK  
a archiv autora  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |