POLICISTA  12/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

reportáž

Pan farář v Rabí přibil na vrata kostela nápis: Vše vykradeno, nerozbíjejte prosím dveře!

Vnitřek kaple připomínal svou pustotou katakomby prvních křesťanů, výklenky bez soch, rámy bez obrazů. Vše vykradeno. Tedy téměř všechno, pan farář se přeci jen mýlil. V noci uprostřed léta navštívila hřbitovní kostel svatého Jana Nepomuckého skupina zlodějů znovu, rozbili střechu, po krokvích se dostali až ke zvonici, ze které sundali a spustili dvaačtyřicet kilogramů těžký zvon. Ráno zůstaly na místě rozmlácené tašky, zpřelámané latě a nezřetelné otisky po pneumatikách automobilu.

"Víte, že se tady ztratil zvon?"

Dnes už je střecha opravená, jen zvonice zůstala prázdná. Podzim sfoukal listí se stromů a rozsvítil svíce na pomnících.

"Aby ne. Lidem už není nic svatý."

Stará paní skloněná nad hrobem se ani příliš nezlobí, je přesvědčena o jakési vnitřní spravedlnosti světa.

"Ale ono se jim to vrátí. Taková věc nikomu štěstí nepřinese."

Mladík s konví na vodu v ruce se přidal k hovoru.

"Taky se o tom psalo v novinách. A byla sbírka. Brzo bude zvon novej."

"Opravdu?"

"Jasně, starosta vám to potvrdí."

Starosta města Rabí Josef TauchenZ oken kanceláře je vidět impozantní zříceninu hradu, který dal městečku jméno, Josef Tauchen spravuje svůj úřad už druhé volební období.

"Víte, taková krádež se dotýká zdejších lidí osobně, každý přece slýchával ten zvon už od dětství. Docela naposledy se rozezněl, když měla pohřeb moje maminka...

No nic, stalo se, policie se netajila tím, že naděje na vypátrání je malá, a protože letos v červenci se slavilo pětisté výročí povýšení obce Rabí na město, vyhlásili jsme při té příležitosti sbírku. Věděl jsem, že na tom lidem záleží, ale přesto mě rychlost, s jakou na kontě přibývaly peníze, mile překvapila. V jedné z posledních zvonařských dílen v Brodku u Přerova už máme nový zvon objednaný, bude o něco málo menší než ten původní, myslím ale, že velice hezký."

* * *

Nejvhodnější zvonovou hmotou, praví stará encyklopedie, jest slitina 78 dílů čisté mědi a 22 dílů anglického cínu. Planou myšlenkou jest tvrzení, že by stříbrem bylo možno dodati zvonu lahodnějšího zvuku, avšak ve století šestnáctém italští zvonaři přidávali ke zvonovině antimonu, aby prý hlas zvonu zmohutněl.

K dělovině pro ulití zvonu nutno dodati cínu, neboť dělovina obsahující devadesát dílů mědi jest pro zvonařskou potřebu příliš měkká. Od šestého století používá zvony při bohoslužbách církev, ty starší, z doby románské, bývají po celém povrchu stejně tlusté, vyjímaje věnec nad okrajem náhle vyvalený. Teprve od třináctého století dostalo se zvonu tvaru, jaký má dnes.

Poměrná nepřístupnost zvonic zloděje neodradíZvonařství pěstovalo se zpočátku v klášteřích, zvláště mniši benediktinští zabývali se litím zvonů, a to nejen pro kostely své, nýbrž vysílali z řad svých i zvonaře kočovné. Teprve ve třináctém století, v době zakládání měst, se začalo zmáhati cechovnictví, zmohutněla sdružení konvářů a vůbec kovolijců světských tak, že dovedla do oboru působnosti vtáhnouti i živnost zvonařskou. Zvonaři měli své stálé huti, ale nezřídka, zvláště když v patnáctém a šestnáctém století nastala obliba zvonů velkých, bývalo častěji zvonařům líti zvony v huti zatímní, zřízené nablízku zvonice, pro níž byly určeny. Práce pak vypadá takto. V hluboké jámě se zbuduje homolovitá pec, dutina zvonu, model zvonu i plášť, poté se model odstraní, plášť vrátí na své místo a vše se zasype pískem, suchou zemí a popelem. Roztavená zvonovina se stružkami vyhřátými žhavým uhlím vpustí do formy, přibližně týden zvon chladne, teprve potom se sejme plášť a odlitek vyčistí.

Váha srdce má se, jak empiricky zjištěno, 1:40 k váze zvonu a srdce zavěšuje se na řemeni. Váhy dvou podobných zvonů mají se k sobě jako trojmoci jejich průměrů základních.

Největší v Čechách jest zvon Zikmund na svatém Vítu, který byl ulit Tomášem Jarošem, zvonařem brněnským, roku 1549, průměr okraje dolejšího jest 2,56 metru.

V novější době lijí se zvony též z oceli, zvony takové hodí se pro láci svou do osad chudých.

* * *

Obec Želenov, která se v poslední době vrátila ke staršímu názvu Frymburk, leží od Rabí poměrně blízko, kronika vypráví, že husitským vojskům kdysi ten pochod nezabral víc, než dvě hodiny.

Na nízkém kopci nad malebným rybníkem tu stávala tvrz, dnes už je dávno veta po dřevěných hradbách, zůstala jen nevelká kaple, kterou je vidět zdaleka. A do dálky se ještě před nedávnem rozléhal i zvuk zdejšího zvonu.

"Neřeknu vám to přesně, je to tak asi tři měsíce. Když umřel soused, ještě mu zvonili, a to bylo v červenci. A pak jednou ráno díra ve střeše a zvon byl pryč."

"Kdo to mohl udělat?"

"Co já vím? Dneska se krade všechno, ne? Z fary strhali i nové okapy a odnesli je do sběru. Nikdo si už ničeho neváží."

Rukopis krádeže je velmi podobný té v Rabí. Rozbitý krov, trochu akrobatická cesta do zvonice, přistavený automobil. Začátkem roku měli takový případ i v Prachaticích. Nedaleko za městem, v poutním kostelíku, kterému se říká Patriarcha, zmizely dokonce zvony dva, jeden bronzový a jeden železný.

"V zimě na to místo prakticky nikdo nechodí," poznamenal František Sova z okresního policejního ředitelství, "a tak je prakticky nemožné přesně určit, kdy došlo ke krádeži. Někdy mezi prvním lednem a třetím květnem letošního roku. Bronzový zvon byl z počátku devatenáctého století, železný má datování přesnější, byl odlit roku 1866.

Zajištěné stopy jsou pouze orientační, například nedopalky cigaret mohou pocházet od pachatelů, ale také nemusejí, kaple má polorozpadlé špatně zajištěné dveře a dovnitř se může dostat kde kdo.

Škoda, jako ve většině podobných případů, je těžko stanovitelná. V protokolech se hovoří o desítkách tisíc, jenže copak se dá takhle ocenit památka stará téměř dvě stě let? Upřímně řečeno, mám dojem, že se k tomu, co nám zůstalo po předcích, chováme s trestuhodnou nevšímavostí."

Semice leží, jak se říká, coby kamenem dohodil od města Písku. Zdejší hřbitovní kostel má smůlu, v posledních letech byl vykraden mnohokrát. Obrazy, svícny, sošky, jednou se dokonce ztratilo zdejší harmonium, kriminální služba zjistila, že ho pachatel vezl na káře skoro přes celé město a potom nástroj, jen velmi skromně odhadnutý na pětadvacet tisíc korun, prodal překupníkovi za osm stovek. Tenkrát se podařilo záležitost rychle objasnit a harmonium vrátit zpátky na místo.

- Pole, louky měl, pole, louky měl...
- Nic neměl, nic neměl...

Podle rytmu umíráčku se prý dají odhadnout majetkové poměry nebožtíka a při starých pohřbech semický zvon klinkal od nepaměti. Až do nedávna. Pak přišel další případ v sérii, utržený okap, rozbořená střecha a prázdná zvonice. Opakující se scénář napovídá, že vzpomínané krádeže má zřejmě na svědomí stejná skupina pachatelů a není vyloučeno, že pracují na objednávku.

"Jak se vůbec dá takový zvon zpeněžit?"

"Možností je řada," řekl Ladislav Beran z písecké kriminálky, "je například poměrně mnoho snobů, kteří si na vlastních pozemcích staví zvonice a kaple, protože to prostě patří ke zbohatlické okázalosti. Dřív to bývali převážně zákazníci ze zahraničí, dneska se najdou i v tuzemsku. Laciný bronz mohou vykupovat i výtvarníci a poslední možnost, ta nejsmutnější, spočívá v tom, že zvony končí v docela obyčejné sběrně surovin."

* * *

Kaplička, kterou se zatím podařilo před zloději uchránitPříběh, dosud velmi čerstvý, není o zvonech, ale o zvonovině, přesněji řečeno o bronzu, z něhož byla ulita dvoumetrová socha žehnajícího Krista. V roce 1932 byla vyrobena podle návrhu architekta Jana Průši z Volyně a postavena na rodinnou hrobku rodiny Souhradových v Milenovicích. Během války spojené s drancováním barevných kovů byla plastika pro jistotu zahrabaná pod zemí v jedné venkovské stodole, potom se vrátila na své místo na pomníku, kde vydržela až do září roku 1999. To se rozhodla parta chlapíků, jejichž vzájemné přátelství vznikalo po kriminálech, že je na čase sehnat nějaké peníze a Ježíš na nevelkém, nehlídaném hřbitově představoval snadnou kořist.

Automobil s přívěsným vozíkem zastavil před železnou branou, všude panovalo ticho a klid. Zloději pokáceli téměř pět metráků těžkou sochu, potom odpojili káru a dotlačili ji ke hrobu. Naložení nebylo snadné, ale zvládli to, pak náklad překryli plachtou a znovu připřáhli ke škodovce. O hodinu později se už dohadovali s překupníkem.

"Ba ne," kroutil hlavou," tohle je neprodejný, to vám nikdo nevezme. Leda tak sběrna. Jenže ne v celku."

"Co s tím?"

"Rozřezat."

Padl typ na kamaráda se svářečkou, ten však odmítl přístroj půjčit, po dlouhém přemlouvání nakonec souhlasil s tím, že se práce ujme sám. Připravil balík elektrod, zapnul proud a ťukl do sochy. Elektrický oblouk zapraskal a bronz se začal v jeho žáru tavit.

První oznámení o krádeži přijalo obvodní oddělení v Protivíně a místní policisté odvedli perfektní práci. Kriminální služba z Písku už měla na co navazovat, byl tu poznatek, že socha skončila v nějaké sběrně. První stopy vedly do Jihlavy, tu však pozdější šetření vyloučilo, nakonec v sítu prošetřovaných provozoven zůstala sběrna v Týně nad Vltavou. V haldě barevného šrotu se skutečně podařilo objevit zbytky sochy, podle záznamů vedených při výkupu bronz přivezl jistý pan Sýkora z Vodňan. Kriminalisté se vypravili na uvedenou adresu, tam však už dávno bydlel někdo jiný, z evidence obyvatel vyplynulo, že zmíněný Sýkora zemřel před deseti lety.

Všechno se tedy rozjíždělo znova od začátku. Odborníci přišli s poznatkem, že socha nebyla řezána plamenem, jak se snad původně zdálo, nýbrž profesionální elektrickou svářečkou. To nasměrovalo vyšetřování na správnou cestu a brzy byla celá parta zadržena.

Výpovědi obviněných hovoří o krádeži dosti lehkomyslně, jako o klukovině, která se nijak zvlášť nepovedla.

"Moc se to nevyplatilo," připustil jeden z pachatelů, "ve sběrně jsme dostali přibližně čtyři tisíce, přes dva jsem dali za to porcování, elektrody taky nebyly zadarmo, nakonec zbylo pár stovek."

Jan Průša, který před sedmdesáti lety bronzového Ježíše Krista vytvořil, patřil mezi uznávané umělce své doby, byl žákem architekta Pražského hradu Josipa Plečnika a pokud si znalci vůbec troufnou odhadnout, jakou cenu by mohla jeho zničená socha dosáhnout na regulérní aukci, soudí že přibližně půl milionu korun.

* * *

Křivenice u Mělníka, Šlapánice nedaleko Slaného, Bakov nad Jizerou, Košátky u Mladé Boleslavi...

Seznam míst, kde se z kostelů a kaplí jen za poslední rok ztratily zvony, je pochmurně dlouhý, a pokud se někdy policii podaří nějakou skupinu zlodějů dopadnout, okamžitě se objeví další.

"Situace je velmi špatná," řekl Petr Konopiský z kriminální služby Středočeského kraje, "máme rozpracováno jedenáct případů, ale ani v jednom nebyly zjištěny žádné použitelné stopy. Stane se, že je třeba na hranicích zadržen zvon, který někdo vyváží z republiky, nám se však přes veškerou snahu nepodaří zjistit, odkud je, a proto jej není kam vrátit. Když se dostaneme na místo krádeže, nejčastěji slyšíme, že zvon měl hezký tón a visel ve zvonici dlouhá léta. Víc nic. Nikdo se jej nikdy nepokusil změřit, zvážit, nafotografovat, zaznamenat nápisy a reliéfy z jeho povrchu, prostě nic. O to by se měly postarat obce, nejde přece o žádné velké investice, jen o trochu času a svazeček fotografií za pár korun. Netýká se to samozřejmě jenom zvonů, ale všech památek, církevních i světských. Samotným krádežím se tak sice nezabrání, ale může to obrovsky přispět při vyšetřování a dokazování trestného činu."

Není to tak dávno, co byl zadržen automobil po střechu naložený soškami, svícny, křížky, obrazy, všechno evidentně pocházelo z vykradených kostelů a potetovaný řidič ani v nejmenším nevypadal na seriózního sběratele starožitností.

"Kde jste to vzal?"

Buštěhradská burzaŘekl, že postupně nakoupil na burzách a aukcích, od lidí neznámých a nezjistitelných. Přes mravenčí a týdny trvající práci se policii podařilo ztotožnit pouze dvě hlavičky andílků pocházející z krádeže kdesi u Litoměřic, všechno ostatní muselo být, přesně podle paragrafu 80 trestního řádu, majiteli zadrženého vozu vráceno. Když opouštěl kancelář kriminálky, nechal se slyšet, že si bude na šikanování policistů důrazně stěžovat.

"Není možné, aby u každé venkovské kaple, zvoničky nebo božích muk hlídal chlap v uniformě, "poznamenal Jiří Blatný ze středočeské kriminálky, "v tomto ohledu musí lidé také něco udělat sami. Při mapování zvonů může ohromně přispět česká kampanologická společnost, to je obdivuhodná parta nadšených znalců zvonařiny. Podobně je nutné dávat si trochu pozor na to, kdo se kolem památek pohybuje, zvlášť zranitelné jsou opravované objekty obedněné lešením. Neméně důležité je alespoň minimální technické zabezpečení. Vzpomínám na případ z Příbramska, kdy památkáři při pořizování seznamu starožitností v jednom kostele narazili na na nádhernou pozdně gotickou dřevořezbu Panny Marie. Když na vzácnost upozornili faráře, skoro se zlobil, že mu přidělávají starosti. Dveře od sakristie neměly zámek, a aby s nimi necloumal vítr, zahrazoval je kostelník kamenem. Na zabezpečení kostela se od té doby mnoho nezměnila, dřevořezba je však bohužel už dávno pryč."

Moderní zabezpečovací zařízení je velmi drahé, ale existují i jednodušší způsoby ochrany. Památky lze označit elektronickými čipy nebo značkami čitelnými v ultrafialovém světle. Někteří faráři rozdávají oltářní cennosti po chalupách a věřící je přinášejí do kostela jen o poutích a velkých církevních svátcích. Není to ovšem docela regulérní a navíc, těžko si někdo vezme domů metrákový zvon.

Převratné politické doby mají jiné problémy než starost o záchranu památek. Nedokonalý živnostenský zákon umožňuje překupníkům obchodovat s kradenými věcmi poměrně beztrestně, některé bazary a zastavárny jsou otevřeny nonstop, což rozhodně víc vyhovuje zlodějům než hospodyňce, která se rozhodla zastavit prstýnek či náušnice.

Nedaleko Buštěhradu se zpravidla dvakrát do měsíce pořádá obrovská burza, na níž se vedle vetešnických cetek prodávají poslední zbytky českých starožitností. Zákazníci se sem sjíždějí doslova z celé Evropy, policisté zde často naleznou předměty z nekonečně dlouhých seznamů celostátního pátrání. Čtyřiadvacet hodin bez přestání se nabízí, obchoduje a smlouvá, šustí tu bankovky nejrůznějších měn. Ze všeho nejvíc to rušné lidské mraveniště připomíná výprodej pozůstalosti.

* * *

Kde jsou časy, kdy mohly být venkovské kostely přes den otevřeny a v kapličkách na rozcestích se k soškám světců dávaly polní kytky. Krajina se začíná podobat vyjedenému krámu. Tvrzení, že památkám v Čechách a na Moravě zvoní hrana, je poněkud nepřesné. Nezvoní. On i ten umíráček totiž už dávno někdo ukradl.

Antonín JIROTKA  
Foto Václav ŠEBEK  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |