POLICISTA  12/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

historie četnictva

V roce 1927 vydalo pražské Umělecké nakladatelství J. Reibrdlicha reprezentativní dílo, o jehož obsahu je mj. psáno v úvodu: "...naše veliká monografie "Representantů" bude slovníkem lidí i jmen, kteří na svých místech v důležité době bojů, převratů a pozdější národní práce něco znamenali a znamenají ..."

Na straně 1091 této rozsáhlé publikace je uveden i životopis J. Povondry, tehdy štábního kapitána četnictva. Na straně 139 je pak jeho fotografie. Připomeňme si tedy dále, co se v knize o osobě mjr. Povondry dozvídáme: "Povondra, Josef (1871 - 1940), rakouský a čs. četnický důstojník. Po studiích na reálce v Plzni se stal hospodářským úředníkem na panství K. Schönborna. Jako osmnáctiletý vstoupil do vojska a po základním výcviku byl zařazen k četnictvu. Byl velitelem různých četnických stanic, pak se stal okresním četnickým velitelem v Praze na Královských Vinohradech. Za I. světové války byl zařazen k poznávacímu oddělení četnictva generálního gouvernementu v Lublinu. Po roce 1918 zorganizoval poznávací oddělení v Praze a stal se jeho prvním velitelem. Učil na různých četnických školách a stal se ředitelem kriminalistického muzea. Zavedl užívání daktyloskopie v ČSR. Vydal mj. příručku pro pátrací a daktyloskopickou službu. Na výzvu Čs. společnosti pro trestní právo a Právnické jednoty konal přednášky z oboru kriminalistiky. V roce 1932 odešel do výslužby a žil v Choceradech nad Sázavou."

Jak vzdálena zůstane každá taková osobnost historikovi, zajímajícímu se o výsledky její práce pouze v hrubých obrysech. Statistiku této práce se dozvíme obvykle dosti přesně, ale činitel nejpodstatnější - člověk, nám uniká! Zde, v případu mjr. Povondry, to platí v té nejširší míře.

Major četnictva Josef Povondra, 1. velitel pátrací služby ČSR (1871-1940)Rodový vývoj Povondrů je znám až do 2. poloviny 18. století, ale první, přesnější údaj máme až u osoby Josefa Povondry, narozeného v Praze-Libni dne 9. 1. 1826, klíčníka u hraběte Schönborna v Malesicích (okr. Plzeň). Jeho manželkou se v roce 1867 stala Eliška Pluhařová z Přeštic u Plzně. V Malesicích se manželům Povondrovým narodily dvě dcery a 14. 3. 1871 syn Josef, jemuž je tento článek věnován. Jako mladý četnický závodčí, sloužící od roku 1898 v Dobrušce, žení se zde Josef Povondra s Kateřinou Klimešovou (ovd. Hamplovou) a mají dvě děti. Syn. MUDr. Josef Povondra, pracoval jako známý český kardiolog v Lázních Poděbradech. Dcera, JUDr. Eliška Povondrová, pracovala na ministerstvu zemědělství. Její jméno je spojeno s vypracováním první pozemkové reformy na Slovensku.

To málo, co můžeme dále k osobě mjr. Povondry doplnit, vychází především z dokumentů úřední povahy (křestní a oddací listy), ale i z několika novinových článků a v jednom případě i z neúplného líčení jeho životních osudů z útržků novin, jejichž titul a úplný text se nedochoval. Mnohé z toho je potvrzeno i osobní výpovědí jeho vnučky. Je také dobře, že značná část písemností týkajících se jeho největších případů není ztracena. V rodině Povondrů byly tyto dokumenty ještě dlouho po jeho smrti uchovány, než byly nakonec darovány muzeu policie v Praze. Že došlo k záchraně těchto věcí, za to je nutno vděčit především samotné osobě mjr. Povondry, jeho systematickému duchu, který byl velmi vzdálen toho, aby ničil doklady z činnosti, které si vážil. Mjr. Povondra často říkal, že se četníkem stal více méně ze sportu a dokládal, že svou službu opravdu miloval. Měl rád slušné lidi, a tak si také rychle získával jejich důvěru. Kladl velký důraz na evidenci, přesnou kartotéku případů, které prodělal. Jeho předností zde ovšem byla navíc i jeho dobrá paměť. Za nejdůležitější pak pokládal všímat si co nejvíce maličkostí. Ty prý jsou vždy klíčem k velkým případům.

Jeho stopařské nadání a potvrzení toho, co takto hlásal, nám dobře vypoví záznamy z jeho služební knížky z období mezi 18. 3. až 17. 4. roku 1919. Jaké množství jmen osob, se kterými mluvil, či jmen obcí, kterými procházel. Žádný dopravní prostředek k dispozici neměl! Svůj rajon do všech podrobností znal, s usedlíky zde pravidelně mluvil, ti znali jeho a měli pak, jak se říká, "spoleh". A navíc: jeho pracovní doba byla denně obvykle dvanáctihodinová. Jeho četnická knížka z roku 1919 má německý předtisk - byla určena ještě četníkům starého mocnářství. Nad přeškrtnutým předtiskem je psáno jeho rukou: "Čs. zemské čet. vel. pro Čechy, oddělení Praha C 20". V rubrice osobních údajů čteme: Okresní inspektor II. tř. J. Povondra, Král. Vinohrady, 1. 3. 1919. V knížce je vždy na levé straně daný úkol (místo, den a hodina) a na pravé straně je plnění (hodina příchodu a odchodu z obce).

Jako příklad uveďme strany 24 - 25 (viz tabulka).

Sázava 8 8 1/4 mluvil s hostinskou
Nádraží Davle 8 1/4 9 - " -
Kota 395 9  obešel
Petrov 9 1/2 10 mluvil s Valešovou
Myslivna Obora 11 11 1/4 mluvil s lesní službou
Les Ostřetiny 11 3/4 12 prošel
Bohuliby 12 1/2 1 1/2 mluvil s hostinským Plašilem
Les Čihadlo 1 1/2 1 3/4 prošel
Podluk 2 2 1/4 mluvil s dělníky
Les za Brodem 2 1/2 2 3/4 prošel
Kota 412 2 3/4 3 obešel
Zastávka Luk 3 3 3/4 mluvil s přednostou
Navrátil se 7. 4. 1919 v 6 1/2 odp. Kr. Vinohrady, Povondra, okr. insp.

Výše uvedený příklad záznamu ve služební knížce je pro nás zajímavý i dalšími skutečnostmi. Přibližuje nám totiž u mnoha místních názvů to znění, které bylo tehdy místními obyvateli užíváno. V naprosté většině nesouhlasí údaje výškových bodů. Kupř. kóta 395, na speciální mapě z roku 1932 pojmenovaná jako "Ďábel", má v roce 1977 (turist. mapa) stejný název, ale výše je udána číslem 398! Podobně názvy "Luk" či "Podluk" (Luka a Podloučí). Je ovšem známo, že u map, které dnes máme k dispozici, jsou výškové údaje vesměs změněny, díky novým, přesnějším měřením. Také místní názvy doznaly mnoha změn.

Když se pak mjr. Povondra dočkal svého zaslouženého důchodu, dal se někdy pohnout k vyprávění některých zvláštních příhod ze své služební činnosti. Rád říkával, že vlastně hned ve svém prvním působišti, v Kuklenách, rozřešil případ, který mu "udělal jméno". Byla to tragédie rodiny obchodníka z jedné vsi u Hradce Králové. Zde manželé a obě jejich děti podlehli surovému útoku zlodějů. Na místě činu však nebyly nalezeny žádné důležité stopy, také se nenašel žádný svědek - k přepadení došlo v noci. Ale tehdy ještě mladý a začínající četník Povondra díky své houževnatosti přece jen uspěl. Zjistil, že večer před vraždou byli ve vsi viděni dva muži - jeden větší a druhý menší postavy. Povondra začal obcházet okolní vši a za čtyři dny na podobnou dvojici narazil. Jeden z mužů měl zakrvácené šaty a druhý měl za nehty krev. Její rozbor v pražském ústavu pro soudní lékařství se stav dvojici osudný. Navíc oba muži neprokázali pro onu noc spolehlivé alibi. Výsledek: doživotní trest.

Major Povondra měl své zkušenosti i s pytláky. V jednom roce jich pochytal třicet. V jeho rajonu pak pytláctví zcela skončilo. Vypravoval, jak často zde byl v nebezpečí života. Pytláci k obrácení své zbraně proti mužům zákona neměli nikdy daleko.

Klasickým případem, který proslavil J. Povondru nejen doma, ale i za hranicemi, byla "záležitost s onucí", jak to sám mjr. Povondra později nazval. A tento případ se pak v jeho rodině, ještě dlouho po jeho smrti, vyprávěl nejčastěji. Dejme však slovo mjr. Povondrovi - ústy písemných záznamů, ale i podáním jeho potomků.

"Ten můj případ s onucí se stal v Dobrušce, kde jsem sloužil od roku 1898. Tenkrát se jednu sobotu nevrátila domů jedna dělnice. Teprve za týden byla nalezena část jejího těla, ohořelá, u mlýna "Peklo",3) druhá část těla byla pohozena v řece Metuji. Služebně jsem byl tenkrát mimo Dobrušku, a když jsem se vrátil, bylo to již 14 dní po vraždě. Rozhodl jsem se, pouze ze zvědavosti, že se do Pekla podívám. Jistě k tomu přispělo i mé studium nové kriminalistické literatury, jemuž jsem se s oblibou věnoval. Právě v Pekle jsem si všechno poprvé v praxi vyzkoušel. Zde se stále střídaly různé komise, okolí se stále prohledávalo, a tak se zdálo, že je zbytečné ztrácet s tím čas. Při důkladné prohlídce místa jsem na jednom křovisku u ohniště spatřil kus onuce, utrhnuté z cíchy. Byla látaná modrou nití. Ale nikdo si jí nevšímal, až teprve mně začala být nápadná, snad právě tím spravovaným místem. Pak jsem sestavil seznam všech obcí, kde v poslední době došlo ke krádeží peřin, celkem to bylo 34 případů. Začal jsem tedy "chodit po peřinách" a všude jsem tu zvláštní, spravovanou onuci ukázal. Nakonec v Bystrém jsem objevil ženu, která mně ukázala zbytek materiálu použitého ke správě cíchy jí ukradené peřiny. Nyní již šlo o vytipováni nejpravděpodobnějšího zloděje peřin v kraji. Obešel jsem opět všechny poškozené, a ti všichni se shodli na nějakém Jarošovi. V tu dobu měl být zavřen na Pankráci, odkud byl však již dříve propuštěn vzhledem k tomu, že si trest zkrátil samovazbou. On se ale doma neukázal. Toulal se po lesích a kradl, my jsme ho však dopadli brzo. Na nohou měl onuce ze sukně zabité dívky a také se našly její boty, schované u Jarošovy společnice. To všechno pak pro Jaroše znamenalo šibenici v Hradci Kr. Měl jsem v té době již dvanáct pochvalných dekretů od Zemského velitelství! Nyní to již dekret nebyl - dostal jsem stříbrný záslužný kříž.4) Navíc se o tom psalo i za hranicemi, a to již bylo něco, když se takto psalo o českém četníkovi."

Co dále bychom ještě měli k osobě mjr. Povondry říci? Dvě důležité věci: je nutno vzpomenout jeho nezměrné lásky k přírodě, kterou vyjádřil svou velkou zahradou s množstvím různých květin, mnohdy i velmi vzácných. Tu si zamiloval ke konci svého života natolik, že raději mluvil o ní než o svém původním zaměstnání, kterého si cenil opravdu vysoko. Jakou radost by měl, kdyby se dnes jen na malou chvíli mohl vrátit tam odněkud a kdyby viděl, s jakou péčí je ten jím zamilovaný kout země ošetřován jeho potomky!

Dále to jsou jeho filozofické názory, směřující především k člověku. Použijme zde opět jeho vlastních slov.

"Za úspěchy, kterých jsem dosáhl za 45 let své služby u četnictva, vděčím nejen sobě - své lásce k řemeslu, ale i lidem. K člověku jsem měl vždy dobrý poměr a nejvíce jsem si cenil kamarádství a čestnosti slova. Nezneužil jsem nikdy důvěrných upozornění, tedy toho, čemu se říká udání. Já jsem se vždy snažil předložit vlastní důkazy. Tím důvěřivý a čestný člověk nebyl zbytečně stavěn do ne právě vždy bezpečné a příjemné posice."

Jestliže nyní chceme dokreslit osobnost majora Povondry v celé šíři, je nutné vzpomenout i na jeho časté zmínky o dobré evidenci. Tak jako v době své služby měl přesnou evidenci podezřelých živlů, kterou, jak říkal, soustřeďoval především ve své hlavě, tak podobně vedl kartotéku rostlin na své zahradě. Tvrdil, že tam, kde není určitý řád, jehož představitelem je přesně vypracovaná kartotéka, tam nelze dojít úplných výsledků v činnosti jakékoliv. Major Povondra nezapomínal ani na nutnost soustavného sebevzdělávání v oboru. Již v Dobrušce začal pravidelně číst odbornou literaturu, především německou, přinášející zprávy o nových metodách kriminalistiky. Vznikaly zde celé vědní obory - daktyloskopie, grafologie, mikrofotografie a různé systémy využití chemie. Takto nabyté vědomosti se mu pak velice hodily po roce 1905, kdy byl přeložen do Prahy. Celé vyprávění o jr. Povondrovi můžeme zakončit jeho vlastními slovy: "Jsem rád, že jsem si za svůj životní cíl zvolil službu, přinášející nejen pocit, ale i skutečné bezpečí všem spoluobčanům. To by měla být práce pro každého pořádného chlapa, který má smysl pro pořádek a práci, má hlavu i nohy na svém místě a především - svou práci miluje."

Ing. Ctirad BENEŠ  
Foto archiv autora  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |