POLICISTA 12/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra rozhovor |
![]() |
![]() |
Zásahy mezinárodních sil v Kosovu a Východním Timoru jsou malinkým začátkem nového uspořádání světa, říká reportér Jaromír Štětina |
Epicentrum je malá, soukromá, novinářská agentura, která vznikla v roce 1993 z těsné spolupráce s nadací Člověk v tísni při tehdejší veřejnoprávní televizi. (V létě roku 1995 jsme v historicky prvním vydání časopisu Policista o této partě obětavých nadšenců psali pod názvem Nepřetržité putování ke kořenům válek. A mimochodem: uvedené společenství, pomáhající potřebným lidem na mnoha místech současného neklidného světa, velice aktivně působí pod garancí České televize dodnes.) Jak vyplývá již ze samotného názvu, snaží se agentura novinářsky pracovat přímo v místech eruptivních, tedy "výbušných", událostí. Především v zahraničí je všude tam, kde se odehrávají různé krize, politické i společenské konflikty, kataklyzmata, válečné střety. Od svého vzniku působili reportéři (několik desítek mladých žurnalistů) agentury Epicentrum ve zhruba patnácti válkách v Africe, Evropě a v Asii. Svým "odběratelům" nabízí "firma" psané reportáže, fotografie, televizní šoty, rozhlasové relace a v poslední době také dokumentární filmy. Stálou kancelář, vedle základny v Praze, má v Moskvě pro dění v Rusku, v zemích bývalého Sovětského svazu a asijských zemích. Tam v současnosti působí mezi zahraničními novináři renovovaná Petra Procházková. Jiným významným zakladatelem - a "činitelem" - dnes již ve světě ceněného zdroje objektivních informací je legenda dnešních válečných zpravodajů Jaromír Štětina, který se kromě jiného mnohá léta zajímá o vývoj "velké východní země". Koncem roku jsme ho pro následující rozhovor zastihli v Praze při zpracovávání filmových materiálů po návratu ze Súdánu a před cestou do Londýna ...
Jak hodnotíte v tomto okamžiku situaci v postsovětském Rusku?
Myslím si, že dnešní Rusko se dostává do zcela přirozené historické etapy rozpadu tradiční koloniální říše. Protože v Rusku všechno přichází o několik let později, tak tam teprve nyní nastává to, co nastalo v padesátých a šedesátých letech jinde ve světě. Podobně, jak se rozpadaly říše britská, španělská, portugalská, francouzská a další, tak se teď rozpadá říše ruská. A bude to proces bolestný. A jelikož Rusko hraje ve světové politice pořád významnou roli, měl by svět Rusku v tomto okamžiku pomoci. Rozpad, který se nedá zastavit, protože je to historická nutnost, by bylo potřeba udělat tak, aby byl co nejméně krvavý. Zatím je krvavý jenom v Čečensku, poněvadž Čečenci sehráli roli těch prvních, kteří se z područí a z koloniální nadvlády Ruska chtěli vymanit. Zaplatili za to a nyní dále platí velikou cenu.
Komplikované je to tím, že Rusko dosud nepřešlo k demokracii tak, jak jsme si to všichni představovali v roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a kdy k moci přišel Boris Nikolajevič Jelcin. On nedokázal překročit svůj stín bývalého komunistického vládce a bohužel se dopustil, podle mého mínění, jedné zásadní chyby. To bylo v roce 1993, kdy dal rozstřílet vlastní parlament. Ten parlament rozstřílely tanky generála Gračova. Toho Gračova, který má na svědomí několi desítek tisíc životů v Čečensku.
Tím vlastně Jelcin hned v počátku popřel zásady demokracie a nastoupil cestu carské, jaksi komunisticky pokroucené autokracie. Bohužel svět nikdy nevyslyšel Čečence, kteří - ač je to absurdní - bojovali proti ruské armádě za demokracii v Rusku. Svět vůbec nevyslyšel skutečné demokraty, poněvadž vsadil na Borise Jelcina. To se nyní začíná vymstívat. Ale myslím si, že se dá situace v Rusku regulovat penězi, protože Rusko je v tak strašném ekonomickém stavu, že ať chce, nebo nechce, musí rozumět řeči půjček, řeči dotací. A regulovaným poskytováním peněz Rusku by se dalo zabránit mnohým lidským katastrofám.
Chci tím říct, že když nebude svět poskytováním nekontrolovaných půjček platit útoky ruské armády proti civilním obyvatelům, tak to bude určité ovládání dané situace rozpadu ruské říše. Myslím si, že přechod bez velké krve zabere deset patnáct let, když se to podaří. A že za Čečnou budou následovat další kavkazské státy, potom další muslimské státy Ruské federace, před Uralem, na jih od Uralu - Tatarstán, Baškirsko. Ale budou se odtrhovat i rusky mluvící části ruské říše - Dálný východ, možná Jakutsko.
O bezpečnostních podmínkách života uvnitř Ruska přicházejí z nejrůznějších stran více než nepříznivé informace. Jak se dá v kostce popisovat tamní skutečnost?
Bezvládí v politickém životě a v ekonomice se projevuje v různých formách. Jednou z nejdrastičtějších forem je existence takzvaných střech. To je to, čemu se v Rusku říká krýša. Je to fenomén, který ničí ruskou ekonomiku. Je to vlastně systém racketu, který ovládá podstatnou část ruské ekonomiky. Když jsme v Rusku a sedíme v nějaké společnosti a povídáme si, tak dříve nebo později přijde na přetřes otázka krýši. Víceméně společenskou povinností je zeptat se, jaká je vaše střecha, kakaja u vas krýša? Jeden řekne taková a taková. Druhý se ozve, že to nic není, u mě je tahleta. A společníci u stolu se vzájemně přebíjejí. Přiznávají vyděračství, kterého se na nich dopouštějí kriminálníé struktury vesměs organizovaného zločinu.
To samozřejmě ničí, podnikatelskou iniciativu. Když se někdo rozhodne, že postaví kravín a bude prodávat do Moskvy vepřové maso, tak za ním brzy přijede automobil s černými skly a bude chtít výpalné. A to výpalné se pohybuje v obrovských sumách. Jednak se platí předem část ze základního kapitálu, a potom se odvádějí desátky ze zisku. V některých postsovětských zemích, jako například v Tádžikistánu, se odvádí až čtyřicet procent ze zisku. A když to majitel nezaplatí, tak mu kravín - nebo obchod - vyhoří. Takže tam iniciativy něco dělat příliš nepřibývá a zároveň je to jedna z příčin, proč mnohé peníze, když už je někdo vydělá, odcházejí na Západ a nejsou dál v Rusku investovány.
Tento druh kriminality je tedy výraznou brzdou ruské ekonomiky a navíc se zdá, že v této chvíli je proti tomu stát úplně bezmocný. Je to taky proto, že státní struktury jsou provázány se zločinem. Zvláště v periferních oblastech Ruska je zločin a státní moc prakticky totéž. No, a když je sám stát zkorumpovaný, těžko se v něm může bojovat proti zločinu všeobecně.
Bude mít ta velká země - až vyřeší čečenský konflikt a předpokládané jiné separatistické tendence - vůbec sílu vrátit obyvatelstvu vnitřní klid a oprávněný pocit bezpečnosti?
Myslím si, že určitě. Prezidentu Jelcinovi je nutno přičíst k dobru několik správných, velmi významných kroků. Jedním z nich je naprostá svoboda tisku, o kterou se v Rusku Jelcin nesporně zasloužil. První, co udělal v roce 1991, po prvním puči, je to, že povolal do země Svobodnou Evropu. Přes silný odpor svých bývalých komunistických souputníků. Takže v Rusku si dneska píše každý, co chce. Jiná otázka je, jestli to má nějaký smysl, jestli na to někdo slyší. Ale je to základní předpoklad, aby se Rusko pomalu ozdravovalo.
Musí to ovšem být za pomoci ostatního světa. Svět se musí pořád starat o Rusko jako o nevychovaného, uhrovitého, vzpurného, mladého, pubertálního klacka. Ale každý člověk někdy vyroste a zrovna tak vyroste i společnost. Potom přestane etapa zločinnosti. Zrovna tak, jako přestala kdysi v Americe, kde se původní kapitál akumuloval taky ze zločineckých peněz. V Rusku, kde je - jak opakuji - vše pár desítek let pozadu, teď vyrůstá nová generace ruských byznysmenů. Jsou to velice často synové právě kriminálních struktur, které mají peníze na to, aby posílaly své děti do škol, na zkušenou do Evropy, do Ameriky. A z nich, přestože jejich tatínkové byli v podstatě zločinci, budou vyrůstat - podobně jako tomu bylo ve Spojených státech - noví političtí představitelé a nová podnikatelská, manažerská vrstva v Rusku.
Kde jinde cítíte nebezpečí pro mírový rozvoj světa, kam chce třeba Epicentrum v nejbližší době zaměřit svoji pozornost?
Válka v Čečně patří mezi kategorii válek, které svět moc nezajímají. To jsou takové války, jako je v Kašmíru, v Afghánistánu, jako je takřka čtyřicetiletá válka v jižním Súdánu, odkud jsme se nedávno vrátili. Na druhé straně jsou války, které svět zajímají a kde svět dokázal zasáhnout. V poslední době to je především Kosovo a Východní Timor. A myslím si, že zásahy NATO v Kosovu a mezinárodních sil ve Východním Timoru jsou malinkým začátkem nového, světového, globálního uspořádání zeměkoule. Se světovou policií, se světovou armádou.
Zeměkoule je příliš malá na to, aby nebyla regulována, koordinována jako celek. Jako malá zemská koule, která se řítí někde nějakým nezměřitelným prostorem. A proto si rovněž myslím, že je potřeba nyní dosáhnout hlavně míru v Rusku, protože Rusko, ať chceme, nebo nechceme, je zde jedním z hlavních politických činitelů. Musíme chtě nechtě vzít na vědomí ruskou povahu a snahu svět vydírat atomovými zbraněmi. Oni to prostě dělají a svět se atomových zbraní oprávněně bojí. Není to fér, ale musíme vzít na vědomí, že je to tak. A při spolupráci s Ruskem, tvrdím, by se dalo dosáhnout toho, že by se světové problémy řešily globálně.
Nemají váleční zpravodajové při cestách světem, třeba ve vánočním nebo silvestrovském čase, alespoň občas i nějaké poklidnější nebo optimističtější zážitky?
S kolegyní Procházkovou jsme byli předloni na Vánoce a přes Silvestra na Východním Timoru ve městě Dili. Východní Timor je katolická země, poněvadž to byla asi čtyři sta let portugalská kolonie. Navštívili jsme místní katedrálu během nádherné bohoslužby. To bylo ještě v době, kdy indonéská armáda zemi tvrdě ovládala a nebylo ani sluchu, že by tam mohlo být referendum nebo že by Indonésie, protiprávně okupující Východní Timor, poskytla obyvatelům svobodu. Vstupovali jsme během působivé vánoční mše do kostela, byli jsme tam jediní bílí a tudíž jiní, a tisíc, možná půldruhého tisíce, lidí, co tam přišli, se všichni otočili a místo toho, aby se modlili, zvedali dva prsty na znamení vé - jako vítězství. Byl to výraz toho, jak ponižovaný, ubíjený Východní Timor chce pomoc od ostatního světa, od Evropy. Říkali nám tím, vždyť my jsme také křesťani. Proč vy nám nepomůžete. A nakonec se stalo, že se vlastně svět vzpamatoval a mezinárodní jednotky letos do té země vstoupily. Možná, že si to tenkrát v tom kostele ti lidé vymodlili.
Máte představu, jak budete letos prožívat sváteční chvíle konce roku?
Ano. Protože jsem nebyl už asi čtvery Vánoce doma, tak budu doma v Praze. A to povinně. Praha je moc krásná a hrozně se mi sem teď chce. V Rusku mají být 19. prosince parlamentní volby, jakmile skončí, nejpozději den před Vánocemi, přilétám do Prahy a budu tady celé svátky. Teprve po Silvestru cestuji do Afriky, do jižního Súdánu.
Proč to vlastně všechno děláte, proč nepůsobíte jako novinář jen tady doma, s krátkými výjezdy z bezpečné kuchyně pouze po vlastech českých?
Je to možná proto, že mám sám sebe rád a mám samozřejmě rád svoji rodinu a mám rád své přátele. A snažím se koukat dopředu. A vím, že fatálně, jako životně, může mě, moji rodinu, mé přátele, moji zem ohrozit to, co přichází zvnějšku. Nikoliv to, co přichází zevnitř. Jistě, problém třeba smluvní, opoziční smlouvy je problém, který všechny pálí, ale není to problém fatální. Problém fatální je problém světa. Atomová válka, globální ekonomická krize, ekologické krize, nebezpečí ničivých lokálních válek nejsou zažehnány. A proto mě to zajímá. A chci vědět, jestli můj vnuk nebo můj pravnuk náhodou v tomhle domě, kde spolu zrovna sedíme, neshoří, protože sem někdo hodí nějakou bombu.
Jaroslav KOPIC
Foto archiv agentury Epicentrum