POLICISTA  12/1999


měsíčník Ministerstva vnitra

otázky pro ...

Po rakovnickém shromáždění příznivců Národní aliance se v denním tisku rozpoutala kampaň napadající naši policii za způsob zásahu během této, ale i obdobných demonstrací. Petr Uhl, vládní zmocněnec pro lidská práva, v článku v Právu tvrdil, že policie fandí neonacistům, Václav Trojan z Helsinského občanského shromáždění ve svém článku v Lidových novinách nechápe, že proti nechutné a po jeho soudu i nezákonné akci, která zjevně nabádala k násilí a hlasitými projevy nenávisti narušovala veřejný pořádek, až překročila meze lidské slušnosti, že při tom všem asistuje policie, která preventivně zmlátí ty, kteří přišli proti takové akci protestovat. Jana Chalupová, ředitelka odboru styku s veřejností Kanceláře prezidenta republiky se cítila být pošpiněna urážkami, které při demonstraci neonacisté křičeli. Ve svém článku v Právu tvrdí, že se to však nedotklo policie, která se nedomnívala, že dochází k porušování veřejného pořádku jednotlivými účastníky - např. řečníky, ale naopak obvinila antifašisty z výtržnictví.

Jakou úlohu hraje při takových povolených demonstracích ministerstvo vnitra a Policie ČR?

Způsob konkrétního postupu při demonstracích, ať už skinheads, anarchistů, Národní aliance nebo kterékoliv jiné skupiny, je věcí příslušného velitele zásahu, přičemž jeho možnosti se pohybují striktně v mezích zákona. Ministerstvo vnitra nezasahuje do řízení konkrétních akcí policie, protože policii při zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti řídí policejní prezident. Policie při shromážděních nejen zabezpečuje, aby nedocházelo k bezprostředním (především násilným) útokům na práva jiných osob, ale musí také monitorovat, zda v průběhu akce nedochází k páchání např. verbálních trestných činů. Získá-li policie podezření, že byl spáchán trestný čin, nemusí nutně reagovat ihned na místě, může např. vyhodnotit videozáznamy, vyžádat si odborná vyjádření a teprve pak postupovat v souladu s trestním řádem. Při shromáždění policie zasahuje výlučně tehdy, dochází-li k bezprostředním prokazatelným útokům na něčí práva, jejichž možné následky by byly neodčinitelné. Roli hraje i taktika zásahu. Křičí-li něco 200 lidí, je těžké jim to zakázat, nebo je dokonce hromadně zatknout.

Je jistě legitimní se ptát, zda policie při zákroku jednala správně, nebo chybně a zda zaujala k oběma skupinám adekvátní postoj. Skupina tzv. antifašistů se rozhodla proti skandujícím demonstrantům zakročit silou, a to je v rozporu s naším právním řádem, který obdobnou reakci umožňuje pouze v nutné obraně. Obrana nesmí být zcela zjeně nepřiměřená způsobu útoku. Proto na rasistické pokřiky nebo nášivky nelze reagovat násilím, neboť to vůbec neodpovídá způsobu, jakým byl veden útok.

Proč se tedy taková shromáždění povolují?

V první řadě je nutné si uvědomit, že o povolení shromáždění nežádají fašisté ani neonacisté, ale oznamují je organizace, jejichž oficiální cíle nejsou v rozporu se zákonem.

Samozřejmě je možné takovým shromážděním zabránit. To například policie v Rakovníku již jednou učinila - v roce 1997, na základě takřka výslovné veřejné objednávky. Příslušný velitel potom byl několik měsíců trestně stíhán za zneužití pravomoci veřejného činitele a "zachránila" ho až prezidentova milost. Takové jednání ovšem posouvá policejní zákrok do roviny politické. Řekněme, že politici a novináři mohou říkat, co jim slina na jazyk přinese, ale právníci a především policisté se musí řídit zákony. Domyslíme-li do důsledků akt nepovolení vystoupení z vlaku určitým občanům (tak jak se to stalo v roce 1997 v Rakovníku), mohli bychom dojít k tomu, že nedovolíme vystoupit ani holohlavým neskinheadům, anarchistům, aktivistům ekologických hnutí, Romům apod., a to jen proto, že budeme předem předpokládat, že budou porušovat zákony. Policie však musí zákony striktně dodržovat, i když to vyvolá kritiku. Policie se zkrátka nemůže řídit názory v médiích.

V říjnu se v České republice uskutečnilo mezinárodní sympozium "Role policejních složek při potírání rasismu a xenofobie". Sympozia se zúčastnilo více než 30 zástupců ze zemí Evropy, USA a Kanady. Jak oni řeší problémy s demonstracemi extremistických skupin?

K této otázce se i na tiskové konferenci uspořádané na závěr sympozia vyjádřil zástupce Velké Británie, pan Michael Briggs, který doslova řekl:

"Jedním z principů demokracie je svoboda shromažďování, a to velice často znamená, že musíme snést i něco, co se nám velmi nelíbí. My sice nemáme právo na demonstrace zakotveno v naší ústavě, ale je považováno, myslím tím právo manifestovat na ulici, za jednu ze základních svobod. A je skutečností, že i u nás se pořádají pouliční pochody ultrapravicových organizací. Jeden takový pochod se koná pravidelně jedenkrát v roce v Londýně, ale podobné pochody se pořádají i jinde. Je také pravda, že se většinou těchto pochodů zúčastňuje velice malý počet lidí a že náklady spojené s jejich ochranou jsou mimořádně vysoké a absolutně neodpovídají významu těchto událostí. Přesto ale my jako policisté máme povinnost udržovat veřejný pořádek, i když to znamená vlastně bránit tyto lidi před násilnými protiakcemi, které často přicházejí ze strany demonstrujících proti ultrapravici. Je to velice smutné, vím, že to zní strašně, ale je třeba vycházet z toho, že i fašisti jsou lidé a že i na ně se vztahují principy demokracie.

Na druhé straně existují určité případy, kdy naši policejní velitelé z vyšších míst se rozhodnou takový pochod zakázat, například pokud se jedná o pochod ultrapravicových sil. Stává se to v případech, kdy se tyto organizace rozhodnou pochod uskutečnit v místech, kterým říkáme "citlivá oblast". To znamená oblast, kde je vysoká koncentrace buď afroamerických nebo asijských obyvatel. Potom je na policejním pracovníkovi, aby rozhodl. Zakázat, nebo povolit? Musí si to velice dobře rozmyslet, protože v případě, že to těmto šílencům - a já je tak nazývám - zakáže, vystavuje se nebezpečí, že bude nařčen z porušování základní svobody, kterou je svoboda projevu. Musí také případ od případu počítat s tím, že to bude využito ve prospěch oné organizace, která se díky tomuto zákazu víc zviditelní, než je žádoucí.

Jak je vidět, problémy uvedeného typu musí řešit policie ve všech demokratických státech. Nepochybuji otom, že i tam je za svůj postup často kritizovaná. Rozhodování v konkrétní situaci je značně obtížné, a někdy může být i zpětně vyhodnoceno jako chybné. Jeden z principů demokratického právního státu je ale právě v tom, že akceptujeme, že rozhodovat o takovýchto věcech má příslušný státní orgán. Rozhodně totiž nesouhlasím s tím, aby, když se někomu policejní postup nelíbí, jej svým vlastním jednáním "napravoval". Taková svévole není na místě a může se nám vymstít.

Proč policie nezasáhne a nevytlačí dav, který vykřikuje - protizákonně - hesla nabádající k rasismu, xenofobii, hesla protispolečenská a jasně fašistická alespoň z ulice, kde je nutné zastavit dopravu na chodník, nebo dav nerozpráší vůbec? (Např. na 1. máje šel průvod nepovoleně přes I. P. Pavlova na nám. Míru, zastavil dopravu - to je narušení veřejného pořádku.)

To je opět otázka priorit a rozhodnutí konkrétního velitele zásahu, jak o tom hovořil pan Briggs. Zásah musí být adekvátní míře porušení veřejného pořádku. Nemůže dojít k tomu, že by důsledkem zásahu bylo vyvolání ještě většího narušení veřejného pořádku. Koná-li se pochod navíc centrem města, je třeba brát ohled na zde se pohybující nezúčastněné občany. Jak jsem již říkal, to, že není na místě proveden zásah, neznamená, že viníci konkrétních přestupků a trestných činů nebudou stíháni.

Kolik lidí z řad neonacistů (i když si tak neříkají) stíhá policie? Stíhá je na základě monitorování? Má k tomu dostatek technických prostředků?

V prvé řadě je třeba říci, že policie nestíhá neonacisty jako také, ale pachatele konkrétních trestních činů. V období od 1. 1. 1999 do 30. 9. 1999 bylo stíháno celkem 329 osob, které se dopustily z rasistických pohnutek tr. činu úmyslného ublížení na zdraví, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, vydírání, výtržnictví, a trestných činů hanobení národa, rasy a přesvědčení, podněcování k rasové a národnostní nesnášenlivosti, podpory a propagace hnutí směřujících k potlečení práv a svobod občanů.

Každá větší akce, ať demonstrace či pochod je monitorován kamerami P čR. Tyto záznamy jsou posléze nalyzovány a na jejich základě jsou stíháni jednotliví pachatelé. Technická vybavenost policie v otmot směru je uspokojivá. Nutno však zdůraznit, že monitorování není jediným důkazním prostředkem. Obecně je postrádána dobrá komunikace policie a veřejnosti v dané oblasti. Řešení lze hledat ve spolupráci P ČR s nevládními organizacemi, jejichž zájmem je tožé - ochrana veřejného pořádku a práv a svobod občanů. Nutno v této souvislosti uvést, že i na zmiňované štiřínské konferenci zaznělo, že policie v západní Evropě začala být v boji s neonacisty úspěšná až tehdy, když začala aktivně spolupracovat s těmi, které dřív považovala za své nepřátele, tj. s organizacemi občanů sdružujících se proti extremistickému nebezpečí. Cesta k sblížení policie a občanských aktivistů u nás bude přitom obtížná, protože obě strany trpí spoustou předsudků. Ministerstvo vnitra má velký zájem tento sta změni, a nemůže se nechat odreadit některými hodně nešťastnými novinovými titulky, jako že "policie fandí neonacistům" a podobně.

Bylo by dobré hovořit hlavně v médiích o tom, že není možné nechat řešení problému extremismu jen na policii samotné s jejími represivními prostředky, ale více zdůrazňovat, že extremismus je záležitost týkající se celé společnosti, která by měla hledat řešení v prevenci?

Policie sice má svými trestně právními a represivními prostředky specifickou nezastupitelnou roli, ale rozhodně nemůže v procesu odstranění extremismu zůstat osamocena. Nástroje používané policií dopadají až na konec, na závěrečnou fázi extremismu. Nezasahují jeho podstatu, příčiny a podmínky. Jestliže se používají jen trestně právní prostředky a policejní represe, nelze takový, byť jakkoliv negativní společenský jev důsledně řešit. Nelze tedy neustále od policie a jejích zákroků tam, kde dochází k veřejným projevům extremismu, očekávat, že vyléčí příčiny, který tento problém ze společnosti odstraní. Debata o extremistech není pouze debatou o policejních akcích, je to debata o stavu společnosti, o míře tolerance a snahy chápat jinakost.

Ptala se Dagmar Linhartová  
Foto Václav Šebek  


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |