POLICISTA 12/1999 |
měsíčník Ministerstva vnitra případ skončil ve středu |
![]() |
![]() |
Pošťáci - aspoň za časů z pohádek bratří Čapků - bývali symbolem poctivosti, spořádanosti, spolehlivosti. Získat místo u pošty znamenalo přece stát se zaměstnancem státu: a to představovalo prestiž, pravidelný postup, časem vytouženou definitivu, a tím pádem existenční jistotu v nejistých časech. |
Dneska je všemu jinak: práce na poště je těžká, nepříliš dobře placená, konflikty s klienty za přepážkou na denním pořádku, o zaručeném kariérním postupu a definitivě si zaměstnanci mohou jen nechat zdát. Jaký div, že se někdy mezi ryzí poctivce vloudí i jedinec, který nemyslí na blaho firmy, nýbrž své vlastní. Hodlá zkrátka zbohatnout zůsobem, jenž ani trochu nemusí být v souladu s poštovními předpisy, natož pak s trestním zákoníkem.
Někdo se možná s takovou představou už do poštovních služeb vloudí - a je ovšem velice těžké zjistit jeho nečestné záměry předem, neboť mravní profil uchazeče lze prověřit jen velmi obtížně: podstatný je dozajista stav jeho trestního rejstříku, jenže v tom se nenajde ani fakt, je-li někdo zrovna trestně stíhán, nikoli však právoplatně odsouzen...
Jiní asi podlehnou pokušení teprve v okamžiku, kdy denně přicházejí do styku s vábivými paklíky peněz a nabudou dojmu, že by mohlo být přece tak snadné si jejich - větší či menší - část přivlastnit. U soudu se tomu pak říká zpronevěra či podvod a trestní zákoník na podobné činy pamatuje citelnými nepodmíněnými tresty.
Do třetice se pak najdou pachatelé, jež do trestné činnosti dotlačí okolnosti. Život sám, mrcha. Prostě je dostane do situace, která je sama postrčí na šikmou plochu: anebo aspoň oni to tak nepochybně vidí... A velká pohádka pošťácká se promění v loupežnickou dřív, než se řekne švec...
Konce jsou ale vždycky trapně stejné. Dříve či později se na všechno přijde, neboť kontrolní mechanismy fungují někdy možná pomalu a liknavě, ale když už se jednou mlýn revizí a účetních auditů roztočí, nikdy se nezastaví - a výsledek jeho práce bývá pro nepoctivce neradostný.
Poslyšte neveselý příběh několika snaživých jedinců, kteří zatoužili po velkých penězích ve vlastní kapse - a nakonec nemají ani korunu. Jen z ostudy kabát a několik let kriminálu před sebou...
Hlavním hýbatelem celé kauzy byl jistý - nu, říkejme mu Petr Houska: mladý, pohledný, ambiciózní. Žádný génius, vyučený nástrojař, jemuž ovšem dílna nevoněla a hodlal tedy zbohatnout rychle, bezbolestně a hlavně - aniž by si zamazal ruce od šmíru. Vzorem mu byla zřejmě vlastní maminka, jež se podruhé vdala za zámožného Itala a povznesla se tak rázem do vyšší společnosti - tedy, měřeno aspoň českou perspektivou. Synek se záhy počal cítit také Italem a nechal si říkat Pietro. Nechal si natisknout honosné vizitky a správně odpozorovav, že když se někdo nepochválí sám, neudělá to za něj pořádně nikdo, jal se čile vytvářet okolo sebe nimbus společenského úspěchu a velkého bohatství. Milující maminka mu oddaně posílala peníze na živobytí, takže ač nepracoval ani nepodnikal, jezdil dobrým autem, oblékal se jako švihák a jedl v dobrých podnicích: což v okresním městě, jako je Jindřichův Hradec, není zas tak nákladné jako třeba v matičce Praze - ale do peněz to leze taky.
Náš Pietro chtěl ale víc. Prahl i po slávě sportovní mecenáše. I jal se kroužit kol místního hokejového klubu a nabízet mu svou nezištnou svou pomoc, nikoli snad hráčskou, nýbrž - finanční. Vajgar tehdy postoupil do první ligy a peníze potřeboval jako sůl, aby se v ní dokázal taky udržet. Mladík, jenž slíbil mužstvu přispět celým milionem, tedy přišel jak na zavolanou. Problém spočíval v tom, že peníze, jež měl převést z Itálie, se údajně zdržely někde na cestě. Každý ovšem ví, jak jsou naše banky nespolehlivé, jak se takový převod z jedné země a jedné měny do druhé vleče. Pietro mluvil, jako když tiskne, a všichni mu zobali z ruky. A aby dodal své prázdné tobolce lesku a žvástům věrohodnosti, začal si půjčovat: s tím, že se poskytnutá částka věřiteli navrátí skoro obratem, a navíc se ziskem natolik podstatným, že nezaváhal takměř nikdo.
Včetně pana Smrčka, poštmistra z nedaleké Žirovnice, který taky fandil místním hokejovým borcům a náhoda chtěla k tomu, že se s velkorysým Pietrem seznámil kdesi na stadionu. Vlastní hotovost, jíž by úspěšného mladého muže založil, sice neměl, ale zato mnoho cizích peněz v trezoru. Sáhl tedy na ně a Pietrovi půjčil: netuše, že tak činí na věčnou oplátku, naopak, pevně doufaje, že přísně tajnou sekeru promptně zase zamázne, až úspěšný mladý muž dluh vrátí, a ještě mu za nehty zůstane hezký výděleček. (Patří se dodat, že pan Smrček nebyl žádný zelenáč, jenž by netušil, co obnáší svět: v době, kdy s trestnou činností začal, už mu bylo sedmatřicet roků - takže o životě dozajista něco věděl...)
Jenže Pietro nevracel, jak dohodnuto, naopak, dožadoval se naléhavě další půjčky. Platba z ciziny se totiž zdržela, pan poštmistr dozajista ví, kterak to se zásilkami chodí... A důvěřivý vedoucí poštovní filiálky klopil zas. Nemaje ponětí, že není sám, kdo mladému "Italovi" bláhově podstrkuje statisíce... (Ale abychom byli náležitě přesní: v době od října 1992 do června 1993 postupně Smrček předal Petru Houskovi - zčásti prostřednictvím doručovatele pana Koblihy - 16O 000, 240 000, 100 000, 240 000, 210 000, 200 000: na různé účely, povětšinou fiktivní... Úhrnem tedy milion a 150 tisíc korun českých. Pro začátek...
Příběh - uvěřitelný právě pro svou neuvěřitelnost, s níž naletěli mladému podvodníkovi lidé zdánlivě zkušení a životem otlučení, zatímco jiní se mu ochotně jali dokonce pomáhat v podvodech - zřejmě v blahé naději, že "z vývaru" kápne taky něco pro ně - nám vyprávěl major Mgr. Jaromír Váňa, dnes komisař pelhřimovské kriminálky, ale v době oné kauzy ještě vyšetřovatel okresního a posléze krajského Úřadu vyšetřování ČR.
"Žirovnický poštmistr pan Smrček - říkejme mu tak - čerpal peníze z pokladní hotovosti, jež má na poště trvale zůstávat v kase pro případ nenadálých výplat," vysvětloval. "V době nepřítomnosti své pokladní zaměnil pokladní knihu za jinou, takže částka v kase, v ní zanesená, souhlasila se skutečností, zatímco výkazy odesílané na pelhřimovskou centrálu - jež osobně podepisoval - zase souhlasily s tím, kolik by v kase mělo opravdu být - leč fyzicky nebylo." Jednoduché, ale účinné: kontroly, jež kdy do Žirovnice přijely, jen zběžně porovnaly falešnou knihu s faktickým stavem pokladny a zase odjely, neboť vše se jevilo v nejlepším pořádku. Jenomže sekera se nemenšila, a co s ní? Číše začala přetékat, když pošta v Žirovnici dostala shora, z centrály, co proto: přechovává přece v kase půldruhého milionu na hotovosti, zatímco správně má mít pouhou třetinu. Jenže šokovaná pokladní onu třetinu s bídou fakticky v trezoru měla! Nešlo jí to na rozum a šla celá nešťastná tedy za panem vedoucím...
Tehdy pan poštmistr nadřízeným sám hrdinně ohlásil, že prostě v kase je mnohem méně peněz, než by být mělo: důvod si však diskrétně dál nechal pro sebe. Snad v bláhové naději, že to nějak projde? Nebo doufal v zázrak? Tak či onak, z ředitelství pošt přijela do Žirovnice konečně hloubková kontrola a po revizi předala věc k šetření kriminálce.
Mezitím ale podnikavý poštmistr se svým mladým dlužníkem našli nový způsob, kterak poště pustit žilou. Potřebovali jenom pár pomocníků, kteří se ovšem našli snadno: taky to přce nedělali zadarmo...
Houska se Smrčkem se rozhodli využít jisté důvěřivosti České pošty v zasílání peněz (jež patří minulosti, dnes by se taková akce uskutečnit už nedala): když na místo určení došla finanční zásilka poukázkou, adresátova pošta ji nijak neprověřovala, dala prostě příkaz bance a ta ji převedla na jeho bankovní účet. A pak už nezbývalo, než předem ohlásit výběr v hotovosti - nešlo zajisté o žádný pakatel - a zastavit se u přepážky s blazeovaným úsměvem a elegantním diplomatickým kufříkem...
Na počátku výnosné transakce byl ovšem pan poštmistr Smrček, jenž opatřil složenky a poté, co je dostal od spolupachatele Janči vyplněné, postupně je vložil do poštovní přepravy. Jména odesilatelů - neexistujících firem - vyhlížela zcela důvěryhodně. Částka pak slibně.
Smreček řádně a osobně složenku orazil - ovšem razítkem neplatným, vyřazeným. (Dlouho se pak hledalo, poštmistr tvrdil, že ho zahodil do rybníka: ale nakonec je vydal soudu, snad v naději, že si tak polepší.) Peníze, jež takto vypustil do oběhu, byly zatím ovšem ryze virtuální, pomyslné: teprve na konci cesty se změnily v novoučké a zcela realistické bankovky, jež někdo snadno vydělal a o něž pošta nechtěně přišla... Prostředníci, kteří v Brně, Jihlavě a Praze zakládali příšlušné bankovní účty, dostali pár desítek tisíc, o podstatu - více než čtyři miliony - se měli podělit oba hlavní pachatelé. (S jídlem rostla chuť: poprvé "poslali" 600 000 korun, pak 786 069 korun, do třetice 801 025 korun, počtvrté se spokojili s pouhými 650 000 korunami a nakonec to ještě zkusili s částkou 750 000 korun. Jen necelou třetinu však pachatelé opravdu z bank vybrali: zbytek byl zajištěn při vyšetřování...)
Smrček později při výsleších také vytrvale tvrdil, že tenhle zoufalý podvod už podnikal výhradně jen proto, aby uhradil peníze zpronevěřené z pokladny. Proč tak ovšem neučinil, když měl ještě šanci, vysvětlit nedokázal - jakkoli by to už nic neřešilo, aspoň by mohl mluvit o účinné lítosti a snaze napravit spáchaný čin...
Spolupachatelé - doručovatel Koblika, invalidní důchodce Janča a nezaměstnaný Kvoch - si nakoupili všechno možné: elektroniku, kamion kořalky, počítače... Nějaké drobné zajistila policie v hotovosti, většina se však rozplynula jako dým. Když spadla klec, všichni ovšem byli nevinní, doznávali se neradi, nejzarytěji zatloukal "Ital" Pietro. Taky ztratil nejvíc: žena se s ním sice rozvedla už předtím, ale pořád měl dvě luxusní auta a žil na vysoké noze. O funkci čestného prezidenta hokejového týmu se taktně přestalo hovořit: sto tisíc, jež Pietro nechal rozdat rukou trenéra hráčům jako prémii za výhru, na dlouho nestačilo a slíbený milion zůstal v nedohlednu. Co s takovým sponzorem? Pietro si půjčoval, kde se dalo, a nepohrdl žádnou částkou.
Jedenáct tisíc bral stejně ochotně jako sto třicet, pět tisíc marek stejně jako pouhých sedm a půl tisíce korun. Zřejmě musel působit opravdu věrohodně, když si od jednoho a téhož člověka dokázal půjčit - na pouhých deset dní! - půl milionu a vzápětí čtyři sta tisíc: snad za tu špičkovou důvěřivost odměnil pak svého věřitele tím, že mu 610 OOO zase vrátil: ovšem až poté, co na něj naštvaný věřitel podal trestní oznámení. Nějaký čas Petr "Pietro" Houska bydlel u známého v malém hotelu, v němž pak jaksi neuhradil účet, jindy zase odebral v opravně pneu nové disky k autu a zapomněl je zaplatit. Že se pak našly nepoužité a majitel si je odvezl zpět, už mění na faktu, že je podvodně vylákal, pramálo... Od dalšího člověka postupně a pod různými záminkami vytahal 112 375 korun, kliku jak u domu měl tím pádem dozajista jistý jindřichohradecký podnikatel, jenž půjčil mladíkovi půldruhého milionu: s tím, že mu Pietrova matka posílá faxem doklad o bankovním převodu. Doklad v termínu nepřišel, podnikatel pojal podezření a částku - bez pěti tisíc - z Pietra ještě včas vyrazil zpátky. Ovšem - za účasti právníka a ramenatých pracovníků bezpečnostní služby...
Zkrátka, když se nakonec dělal společný účet a částka způsobené škody se rozpočítávala na položky jednotlivých "stolovníků", Pietro jednoznačně vedl - v závěsu s nešťastným panem Smrčkem.
Ale když se udílely tresty, dostal se do čela zas pan Smrček: Krajský soud jeho snahu ocenil šesti a půl roky ve vězení s ostrahou, zatímco Petr Houska dostal o půl roku méně. Ostatní se rozešli domů s verdikty odpovídajícími jejich podílu na zisku i závažnosti počínání: Janča dostal pět let ve vězení s ostrahou, Kobliha třicet měsíců s dozorem, Kvoch jenom podmínku - dva roky s odkladem na tři.
Případ skončil ve středu 20. března 1996, když se předtím dvakrát odročovalo a vlekl se tři čtvrtě roku: ale zatímco většina z odsouzených má už své odsezeno a Smrček je zhruba v polovičce, nezdolný "Ital" Pietro dál bojuje: odvolal se k Vrchnímu soudu, jenž jeho kauzu vrátil k první instanci. A definitivní rozhodnutí nepadlo dodnes, obžalovaný všechno popírá, a ježto v podobných "obchodech" se stvrzenky zpravidla nevedou, všechno se dokazuje velice těžko...
Nicméně: pozitivní závěr se dá přece jen najít. Jindřichohradčtí hokejisté sice už nehrají první ligu, ale už taky nevěří na pohádky. A pošta si teď prý dává na svoje peníze podstatně větší pozor...
Jan J. Vaněk
Foto Václav Šebek
P.S. Jména pachatelů jsme s ohledem na jejich rodiny změnili.