Ministerstvo vnitra České republiky  

Přejdi na

Efektivní veřejná správa


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Stanovisko ministerstva vnitra k některým aspektům náboženských shromáždění, postupu při kolizi více shromáždění a aplikaci zákona o policii během shromáždění

Zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ShrZ“) stanoví pro shromáždění konaná na veřejných prostranstvích obecně povinnost svolavatele oznámit shromáždění alespoň pět dnů před jeho konáním, nejdříve pak šest měsíců před jeho konáním (viz ustanovení § 5 odst. 1). Z tohoto obecného pravidla však platí několik výjimek, které zákon vymezuje v ustanovení § 4 odst. 1, přičemž v písm. b) se stanoví výjimka z oznamovací povinnosti pro „shromáždění pořádaná církvemi nebo náboženskými společnostmi v kostele nebo v jiné modlitebně, procesí, poutí a jiných průvodů a shromáždění sloužících k projevům náboženského vyznání“ (dále jen „náboženské shromáždění“). Toto ustanovení je tak výrazem respektu základního lidského práva na svobodu projevovat své náboženské vyznání. Platí, že projevovat své náboženství nebo víru prostřednictvím shromáždění podle ShrZ může každý, není tudíž ani třeba, aby shromáždění svolávala pouze registrovaná církev nebo náboženská společnost. I tato náboženská shromáždění však spadají do režimu zákona o právu shromažďovacím s výjimkou toho, že zde není povinnost úřadu shromáždění dopředu oznámit.

Neoznamuje-li se shromáždění podle ustanovení § 5, nemůže úřad shromáždění ani v předstihu zakázat. Na druhou stranu je nutné konstatovat, že některé církve a náboženské společnosti svoje shromáždění nad rámec zákona oznamují. Takové oznámení je nutno považovat za platné oznámení se všemi důsledky (např. „zablokování“ si určitého místa, trasy). Účelem zákona bylo, s ohledem na právní stav před rokem 1989, zamezit tomu, aby státní moc nějak omezovala náboženskou svobodu a limitovala vyjadřování náboženského přesvědčení povinností takové projevy úředně ohlašovat. 

Důležité je, že účel takového shromáždění má sloužit k projevům náboženského vyznání. O náboženské shromáždění tedy nepůjde, pokud ho sice svolá církev, nicméně jeho cíl bude směřovat k vyjádření politického názoru, nesouhlasu s vedením radnice apod. Takovéto shromáždění, přestože ho svolává církev nebo náboženská společnost, pak podléhá oznamovací povinnosti. Pokud je údajně náboženské shromáždění protidemonstrací proti určitým politickým názorům, nejde o výkon náboženské svobody. Náš ústavní pořádek do značné míry vylučuje směšování politiky a náboženství. Uvedené shromáždění církve je jen "běžným" shromážděním bez oznámení a je tak třeba s ním nakládat. Pokud by tomu tak nebylo, požívaly by náboženské skupiny větších práv než ostatní, neboť by se jim dostávalo privilegií i v jiných oblastech než jen v náboženské svobodě.

Ustanovení § 4 odst. 2 ShrZ dále stanoví oprávnění úřadu vyslat svého zástupce na shromáždění, která podléhají oznamovací povinnosti. Zákon nevylučuje přítomnost zástupce úřadu i na shromáždění, které nepodléhá oznamovací povinnosti, což vyplývá z dikce ustanovení, kdy není účast zástupce úřadu výslovně zakázána, přítomnost zástupce úřadu ještě sama o sobě není výkonem státní moci. Účelem tohoto ustanovení je stanovení povinnosti pro svolavatele vytvořit podmínky pro řádné plnění úkolů zástupce úřadu u shromáždění, která se musí oznamovat. Svolavatel tedy není povinen vytvářet podmínky pro zástupce úřadu u shromáždění, která nepodléhají oznamovací povinnosti, na druhou stranu zákon nevylučuje samotnou účast zástupce obce na shromáždění. Navíc povinnost svolavatele komunikovat s úřadem vyplývá z ustanovení § 6 odst. 8 ShrZ které stanoví, že toto ustanovení upravující oprávnění a povinnosti svolavatele se přiměřeně vztahuje i na shromáždění, která nemusí být oznamována. I svolavatel shromáždění, které není nutno oznamovat úřadu, tak má povinnost vydávat přímo nebo s pomocí pořadatelů účastníkům pokyny k zajištění řádného průběhu shromáždění, dále je svolavatel povinen poskytnout úřadu na jeho žádost součinnost nezbytnou k zajištění řádného průběhu shromáždění a splnit povinnosti stanovené zvláštními právními předpisy, dbát na pokojný průběh shromáždění a činit opatření, aby nebyl narušován, řídit průběh shromáždění tak, aby se podstatně neodchylovalo od účelu shromáždění atd.

Pokud se koná neoznámené shromáždění, nemusí být v první chvíli jasné, zda se jedná o náboženské shromáždění či o shromáždění, které směřuje k jiným cílům než k projevům náboženského vyznání. Jsou-li pochybnosti, měl by zástupce úřadu nejprve posoudit, zda jde skutečně o náboženské shromáždění či o jiné, neoznámené shromáždění. Ten, kdo pořádá neoznámené shromáždění, se totiž může dopouštět přestupku podle § 14 odst. 1 ShrZ, samozřejmě nespadá-li neoznámené shromáždění do výjimek z oznamovací povinnosti.

Kolize více shromáždění v jednom místě a čase

Vzhledem k tomu, že náboženské shromáždění není nutné oznamovat úřadu, může dojít v místě a čase ke střetu více shromáždění. Svoboda shromažďovací, tedy svoboda projevovat svoje názory na veřejnosti, je zaručena každému, kdo chce pokojně vyjadřovat svoje názory. Pokud dojde ke střetu několika shromáždění v místě a čase, je vždy primární zájem na tom, aby se nerušeně mohla konat všechna shromáždění. Proto ustanovení § 8 ShrZ zakotvuje oprávnění úřadu navrhnout svolavateli s ohledem na místní podmínky nebo veřejný pořádek konání shromáždění na jiném místě nebo v jinou dobu. Je-li zájmem svolavatele konat pokojné shromáždění, ať už náboženské nebo jiné, má jistě i on zájem na vzájemné domluvě a může tak např. vyhovět, uvolnit komunikaci a konat shromáždění na přilehlém prostranství. U náboženských shromáždění, která nejsou zneužitím zákona s cílem blokace jiného, oznámeného shromáždění, v praxi hrozí málokdy střet v místě a čase s jiným shromážděním (např. tradiční poutě na Velehrad, průvody okolo křížové cesty apod.). Pokud však svolavatelé nekomunikují, případně nechce ani jeden ustoupit ze svých požadavků a trvá na své oznámené trase, dochází tak ke střetu, který je na místě vždy nutné řešit v souladu se zákonem a s ohledem na místní podmínky.

Z hlediska dalšího posuzování na místě, odhlédneme-li od odpovědnosti za přestupek svolání shromáždění bez oznámení, není již podstatné, zda jde o náboženské nebo jiné shromáždění. Nastala-li situace, kdy na jednom místě a v jednom čase se koná oznámené a neoznámené shromáždění, postupuje se dále podle jednotlivých obecných ustanovení ShrZ. Není přitom třeba zkoumat, zda náboženské shromáždění je ještě náboženským shromážděním, či zda je jím již vyjadřován nějaký politický názor. Toto by mohlo být relevantní z hlediska postihu za přestupek, nikoliv však z hlediska obecného postupu vůči více shromážděním, která jsou v kolizi. Na druhou stranu rozlišit je však možné to, zda se jedná o tradiční církevní shromáždění, jako jsou poutě, každoročně konané mše na veřejnosti apod., kdy je všeobecně známo, že se na daném místě shromáždí větší počet lidí za účelem projevování své víry. V takovém případě by jistě nebyl správný postup, kdy by náboženské shromáždění muselo dát automaticky přednost jinému, oznámenému shromáždění. To by totiž zcela popřelo smysl zákona, který pro náboženská shromáždění nestanovuje oznamovací povinnost. Je však rovněž nutné předeslat, že v minulosti nebyl nikdy se střety náboženského a jiného shromáždění v praxi problém. I církve tradičně oznamují svůj úmysl konat na veřejném prostranství shromáždění, procesí nebo pouť, jednak kvůli tomu, aby se případní účastníci měli vůbec šanci dozvědět se o takovém shromáždění, jednak pak je i v zájmu svolavatele zajistit bezproblémové konání akce, mnohdy je pak potřeba zajistit např. zábory půdy pro doprovodné akce, zvláštní značení komunikace, pronájem soukromých pozemků apod. Z minulosti lze zmínit např. návštěvu papeže, který rovněž sloužil mši pod širým nebem. Je tak třeba vždy vyhodnotit konkrétní situaci na místě a podle toho následně zvolit přiměřený postup.

V souladu s ustanovením § 12 odst. 3 tedy lze shromáždění rozpustit, pokud nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz podle § 10 odst. 1 až 3, přičemž oprávnění rozpustit shromáždění má úředník a v jeho nepřítomnosti pak zástupce policie. Podmínky pro rozpuštění náboženského shromáždění jsou tak shodné s podmínkami pro rozpuštění jakéhokoliv jiného shromáždění. Rozpustit tak lze náboženské shromáždění, pokud rozněcuje nesnášenlivost, nabádá k porušování zákona, hrozí nebezpečí pro zdraví účastníků nebo právě z důvodu střetu více shromáždění. Příkladem může být situace, kdy probíhá řádně oznámené shromáždění a na trase oznámeného pochodu se sejde nové, náboženské shromáždění (např. veřejná mše). Nastane tak stav, kdy je oznámené shromáždění ve střetu v místě a čase s jiným shromážděním, které se však nemusí dopředu úřadu oznamovat. V situaci, kdy by obě shromáždění podléhala oznamovací povinnosti a nedošlo-li by k dohodě, dostalo by přednost to, které bylo dříve oznámeno. Dojde-li ke střetu náboženského shromáždění a shromáždění, které bylo oznámeno, je při určování dřívějšího shromáždění nutno použít analogii. I v tomto typu konfliktu má přednost dřívější shromáždění, pokud má však jedno, nebo i více z nich, výjimky z oznamovací povinnosti, nelze závěr o tom, které je „dřívější“ opřít o oznámení, ale musí se vycházet z jiných známých skutečností. Například se tedy může jednat o tradiční církevní procesí, veřejnou mši, svěcení kaple, poutě, přičemž jde o shromáždění v obci obecně známé. Nutno však zdůraznit, že podle ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) ShrZ lze shromáždění rozpustit z toho důvodu, že na daném místě a čase se koná jiné shromáždění pouze tehdy, nedošlo-li k dohodě o úpravě doby jeho konání. 

Aplikace zákona o policii během shromáždění

Správní orgán i policie se v průběhu shromáždění řídí nejen zákonem o právu shromažďovacím, ale všemi dalšími relevantními právními předpisy včetně zákona o policii, který dává policii mj. oprávnění přikázat každému, aby nevstupoval po nezbytnou dobu na policistou určené místo, hrozí-li závažné ohrožení života nebo zdraví, dále policie může zajistit osobu, dopouští-li se přestupku a hrozí, že bude ve svém jednání pokračovat.

Nastane-li tedy během shromáždění situace, kdy je část trasy zablokovaná, bude řešení konkrétní situace záležet na místních podmínkách. V tuto chvíli již z hlediska výkladu není podstatné, zda se jedná o náboženské shromáždění, shromáždění podléhající oznamovací povinnosti, které nebylo oznámeno, či oznámené shromáždění. Zákon o právu shromažďovacím stanoví v § 6 odst. 3 možnost svolavatele požádat policii o poskytnutí ochrany shromáždění, hrozí-li rušení shromáždění. Odstavec 6 dále stanoví oprávnění svolavatele požádat o potřebnou pomoc úřad nebo policii, aby v případě narušení pokojného průběhu shromáždění vlastními prostředky vyzvali účastníky k obnovení pokojného průběhu shromáždění. Požádá-li tedy svolavatel policii o pomoc za účelem zajištění pokojného průběhu shromáždění, případně o zjednání nápravy, je-li probíhající shromáždění rušeno, bude záležet na vyhodnocení policie, jakým způsobem se k žádosti svolavatele postaví, a to zejména s ohledem na místní podmínky, jako je počet účastníků shromáždění, počet narušitelů, místo konání, tedy velikost prostranství, zástavba atd. Primárním úkolem policie totiž je chránit bezpečnost osob, majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Shromažďovací zákon tedy nelze vykládat tak, že policie je vždy a za každých okolností povinna umožnit konání průvodu po předem oznámené trase.

Policie je ke splnění konkrétního úkolu oprávněna přikázat každému, aby nevstupoval na určené místo, nezdržoval se na určeném místě a hrozí-li závažné ohrožení života nebo zdraví setrval po nezbytnou dobu na určeném místě (viz ustanovení § 43 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Hrozí-li závažné ohrožení života nebo zdraví, je policie ke splnění konkrétního úkolu oprávněna přikázat každému, aby nevstupoval na určené místo, nezdržoval se na určeném místě nebo aby setrval po nezbytnou dobu na určeném místě (viz ustanovení § 43 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů).

Toto ustanovení tak umožňuje znepřístupnit určité místo v případě, že to vyžaduje splnění určitého úkolu policie nebo umožňuje, aby policie po nějakou dobu udržela osoby na určitém místě. S ohledem na konkrétní situaci si tak lze představit, že policie i v rámci poskytování součinnosti svolavateli a po vyhodnocení situace vyzve, aby průvod šel po jiné než původně oznámené trase. Stejně tak je samozřejmě možná situace, kdy policie vyhodnotí, že riziko ohrožení života a zdraví, a to nejen účastníků shromáždění, ale i dalších osob, je tak vysoké (např. z důvodu blokády trasy pochodu), že zabrání dalšímu pochodu po plánované a shromáždění původně plánované jako pochod se tak změní na shromáždění stacionární. Policie tedy není povinna umožnit za všech okolností a za každou cenu průchod po oznámené trase, ale je s využitím oprávnění podle zákona o policii oprávněna zabránit pochodu, jsou-li naplněny podmínky stanovené zákonem.

Zdůrazňujeme, že základní lidské právo shromažďovat se na veřejnosti a projevovat názory náleží každému a pokud nenastanou zákonem předvídané okolnosti, je třeba brát shromáždění jako legitimní výraz této svobody. Vždy bude mít přednost konání všech shromáždění zároveň, a to včetně těch, které nás pobuřují, upozorňují na ožehavé problémy, vyjadřují se politicky nekorektně. Vyjadřováním řečníků, účastníků shromáždění či dalších osob přítomných na místě však nemůže docházet k páchání přestupků nebo trestných činů. Nicméně stejné právo vyjadřovat se pak následně má i každý s opačnými názory, přestože právo na kontrademonstrace není možné rozšiřovat do té míry, aby bránilo výkonu práva na demonstrace. V žádném případě nemůže tedy policie měnit trasu libovolně, ale pouze po naplnění podmínek, které zákon předvídá. Pokud však jsou naplněny obavy o závažné ohrožení života nebo zdraví, je policie povinna zajistit bezpečnost osob a veřejného pořádku, a to i tak, že určité prostranství vyklidí nebo pochod neumožní.

Svoboda projevu však není bezbřehá. Během shromáždění mohou projevy řečníků, případně symbolika na jejich oblečení, slovní projevy atd. vést minimálně k podezření ze spáchání trestného činu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, dále pak k podpoře a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Je tedy naprosto nezbytné, důsledně proti pachatelům přestupků a trestných činů zasahovat. Policejní orgán je povinen objasňovat a prověřovat všechny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.Pokud tedy policie má například podezření ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí podle § 403 trestního zákoníku, je povinna v souladu s trestním řádem konat a je pak věcí jednotlivých stádií trestního procesu, zda se podezření prokáže či nikoliv.

Shrnutí

  • Pro náboženské shromáždění neplatí oznamovací povinnost, v ostatním se shromažďovací zákon aplikuje stejně na shromáždění oznamovaná i náboženská. 

  • Při řešení střetu náboženského shromáždění a shromáždění oznamovaného je třeba ve vztahu k určení přednosti shromáždění využít analogii.

  • U všech typů shromáždění může svolavatel policii požádat o pomoc, pokud má obavy z rušení shromáždění nebo je jeho shromáždění rušeno. V žádném případě to však neznamená, že policie je povinna vždy a za všech okolností umožnit konání průvodu po oznámené trase.

  • V průběhu shromáždění je třeba důsledně aplikovat všechny právní předpisy, z hlediska správního orgánu zejména přestupkový zákon, policie se pak řídí plně zákonem o policii. Z něho jí vyplývají oprávnění mj. přikázat každému, aby nevstupoval po nezbytnou dobu na policistou určené místo, hrozí-li závažné ohrožení života nebo zdraví, dále policie může zajistit osobu, dopouští-li se přestupku a hrozí, že bude ve svém jednání pokračovat.

 Odbor bezpečnostní politiky, 25.5.2011

vytisknout  e-mailem