Kriminalistika čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi |
ročník XXXVI4/2003 |
Seznamuji čtenáře stručně výběrovou a anotační formou s podstatou některých částí článků níže citovaných německých autorů k problematice sériových vrahů.1) 2)
Sériový snajpr se liší od „klasického“ sériového vraha tím, že jeho jednání není namířeno proti konkrétní oběti, nýbrž proti veřejnosti. Je si vědom toho, že lidé se nejvíce děsí násilí, které je nevypočítatelné, svévolné a brutální. Jedná se o tzv. Caligulův efekt (Caligula byl sadistický římský císař). Motivem snajpra je spíše moc nad životem a smrtí jiných lidí než utrpení individuální oběti. Naproti tomu sériový vrah má sadistickou fantazii. Při činu se mu naplňují detaily jeho fantazijních představ, např. jak unáší oběť, jak ji spoutává, mučí. Během času stále prohlubuje svou fantazii, stále zdokonaluje plánování a provedení činu.
Autor se v této souvislosti podrobně zabývá motivací těchto deliktů a uvádí, že kriminologická zkoumání postrádají hlubší proniknutí do podstaty psychologických procesů pachatelů. Polemizuje s řadou autorů, např. s teoriemi Millera, Steinmetze, Hommerse, Zimbarda aj. Zabývá se např. násilím zdánlivě ničím nemotivovaným. Uvádí, že toto násilí může být:
Tuto část článku doporučuji k prostudování těm, kteří se zabývají odhalováním, vyšetřováním a souzením zvlášť závažných násilných deliktů.
Podrobně se autor zabývá vznikem thrillerového násilí. Uvádí, že podle Zimbarda deindividuace a impulzivnost mohou vést k agresivnímu chování z touhy po vzrušení, z radosti z násilného jednání. Uvádí, že i při vyšetřování chuligánů v minulých letech se projevovala jejich zřejmá potřeba této stimulace. Aktivní vyhledávání situací „vyvolávajících vzrušení“ končí často násilným jednáním. K tomu se přidává navíc ještě nervové vzrušení pachatele z toho, že se mu daří unikat policii. Že u pachatelů není motivací bída a sociální faktory, nýbrž vyhledávání vzrušení, o tom svědčí to, že mnozí chodí během týdne zcela nenápadně do práce, ale pak si jdou prožít něco podle svého. Na možné negativní následky, které jim hrozí, nemyslí.
Například někteří rockeři se vydají k nějakému místu ve městě, ale na nejbližším rohu již ztrácejí ze zřetele cíl své cesty, začnou urážet chodce, vrážejí do nich, pak převrhnou stánek s novinami. Intenzita jejich jednání se stupňuje. Zadrží asi desetiletého chlapce, jeden mu dá ránu do nosu, až mu teče krev. Zadržují chodce a „vyprázdňují“ jim kapsy. Mladší paní, která se jim chce vyhnout, s křikem obstoupí, sprostě jí nadávají, nejslušnějším slovem je kurva, pak dostane pěstí ránu do obličeje, kopance do spodní části těla. Na další křižovatce je rockerů již asi 50, přidává se k nim dalších 10 až 15 jiných mladistvých, vytvářejí řetězec z jedné strany ulice na druhou a „pročesávají“ ulici. Deset osob je zmláceno nebo sraženo. Ostatní lidé prchají do domů. Dvě hrající si děvčátka ve věku asi 10 let jsou zmlácena gumovou hadicí. Jeden invalidní starší muž je sražen jedoucím vozidlem, jehož řidič se chtěl vyhnout řádícím rockerům. Prázdné pivní lahve létají do okenních tabulí, cyklisté, kteří vjíždějí z postranní ulice, jsou sráženi z kol k zemi a řádící dav jim šlape po tělech a do obličeje, kola jsou demolována.
Z uvedeného příkladu je zřejmé, že násilí se vyvíjelo nejdříve pomalu, ale pak přímo lavinovitě. Intenzita jednání narůstala. V tomto případě nebyla motivem jednání „agrese“, neboť v takovém případě by byl průběh opačný, tj. nejdříve by byla agrese intenzivní, a pak by slábla. Bylo tomu však opačně. Nejdříve byla touha po vzrušení, po terorizování lidí, která přerostla v násilí a v radost z násilí.
Dále autor pojednává o násilí jako výrazu životního pocitu. Uvádí, že při přesnější analýze zdánlivě nemotivovaných nebo zdánlivě sexuálně motivovaných deliktů lze najít motivaci moci. Souvislost mezi mocenskou motivací a násilím lze vysvětlit tímto modelem: Pachatel má v daný okamžik negativní životní pocity, které se vyznačují těmito kategoriemi: pocit podmanění, nechuť, nepatrná hladina aktivizace. Alkoholem, vyhledáním resp. vytvářením více vzrušujícího prostředí, násilí apod. se negativní životní pocity mění v pozitivní životní pocity, které se vyznačují těmito znaky: chuť, pocit moci, vysoká hladina aktivizace.
Mnozí zdánlivě nemotivovaní pachatelé jednají podle principu: Násilí vyvolává většinou strach a nejistotu, a je tedy nejúčinnější, když je nezastavitelné, svévolné a brutální. Pak lze prožívat omamný pocit moci nad jinými lidmi, moci nad jejich životem a smrtí (Caligulův efekt).
V souvislosti s průběhem amoku u sériového snajpra se opakovaně klade otázka, jakou psychologickou roli hraje při činu zbraň. Souvislost mezi držením zbraně a násilím je z psychologického hlediska snadno srozumitelná. Již v sedmdesátých letech posledního století řekl Berkowitz v souvislosti s výzkumem agrese: „Nikoliv prst pohne spouští, nýbrž spoušť pohne prstem,“ čímž chtěl vyjádřit to, že zbraně představují vysoký popud k agresi.
Dále se věnuje autor možnostem a obtížnostem při vyšetřování sériových činů páchaných snajpry.
Uvádí, že jde o zcela novou kategorii kriminality, a popisuje případ, jak byl zjištěn pachatel, který v Suffolk County (New York) střílel při třech příležitostech:
Balistickou expertizou bylo zjištěno, že všechny činy byly spáchány toutéž zbraní, ráže 35.
Ke zjištění suffolkského snajpra byl založen spis, v němž bylo shromážděno 1 600 intervjů s občany, zpráv od obchodníků se zbraněmi, informací od pachatelů propuštěných na podmínku a z psychiatrických klinik, poznatků ze zesílené hlídkové služby policistů.
V souvislosti s prověřováním podmíněně propuštěných osob, které měly loveckou licenci, se stal podezřelým mladý muž, který
Policisté zjistili, že chodí častěji do baru a porušuje tím podmínky podmíněného propuštění. Když byl proto zatčen, byla u něj nalezena odcizená nenabitá pistole ráže 9 mm. Krátce po jeho zatčení přinesl jeho zaměstnavatel na policii brokovnici ráže 410, kterou nalezl v dodávkovém voze, s nímž jezdil zmíněný muž.
Krátce poté, co byl tento muž odsouzen pro nedovolené držení zbraně a nedodržení podmínek podmíněného propuštění, obdrželi policisté informaci o jednom muži, který byl dovezen na psychiatrickou kliniku, protože vyhrožoval, že spáchá sebevraždu zbraní, kterou si koupil od přítele. Tímto přítelem byl právě zjištěný hlavní podezřelý, odsouzený pro nedovolené držení zbraně a nedodržení podmínek podmíněného propuštění.
Dalším šetřením bylo zjištěno, že zbraň ráže 356, brokovnice ráže 410 a použitá zbraň ráže 35 byly před několika měsíci odcizeny z jednoho sportovního obchodu.
Policisté zjistili dřívějšího držitele zbraně ráže 35, která nebyla k nalezení. Držitel si vzpomněl, že asi před rokem u příležitosti honu vystřelil z této zbraně do stromu. Tento strom byl nalezen, střely z něj byly vyjmuty a expertizou bylo prokázáno, že pocházejí z téže zbraně jako střely z uvedených tří trestných činů.
Bylo také zjištěno, že tehdejší údajný pachatel byl podezřelý, že v noci před třetím ze zmíněných trestných činů znásilnil 15letou dívku. Podezřelý tehdy dobrovolně poskytl odběr vzorku svých vlasů a bukální stěr pro analýzu DNA. Tak byl usvědčen i z tohoto trestného činu. Pachatel doznal znásilnění a tři snajperská přepadení. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 35 let nebo doživotí.
Autor se nejdříve zabývá podrobně fenoménem sériových vražd, pojmem sériového vraha, a to ještě podrobněji než Füllgrabe. Uvádí, že od padesátých let se změnil vztah pachatele a oběti. Dříve bylo více než 90 % pachatelů z okruhu známých a příbuzných oběti, kdežto v sedmdesátých letech již jen dvě třetiny. Proto se zdá, že pachatelé sériových vražd usmrcují lidi bez zjevného důvodu.
Autor konstatuje, že sériové vraždy jsou internacionální fenomén a uvádí příklady z Británie (Frederick West s manželkou - 10 vražd); Itálie (Pietro Pacciani s přítelkyní - nejméně 7 manželských párů), Ukrajiny (Andrej Čikatilo - 55 osob), Mexiko (jeden muž spáchal během tří let 20 vražd), Kolumbie (pachatel doznal 140 zavražděných dětí).
Podle autora nemusí vždy ihned vzniknout podezření, že se jedná o sériové vraždy, když
V této souvislosti autor uvádí sériové vraždy páchané nemocničním personálem na pacientech (podáním jedu, injekcemi, zadušením aj.), např. v nemocnici Vídeň-Lainz, kde čtyři zdravotní sestry byly obžalovány pro 41 vražd a tři pokusy vražd.
Autor se podrobně zabývá osobností pachatele a obětí. Podle statistického vyhodnocení objasněných sériových vražd byl pachatelem zpravidla svobodný, bezdětný mladý muž (běloch), který v době prvé vraždy ještě nedosáhl věku 30 let a není dobře sociálně integrovaný. Obětí byly ze dvou třetin ženy. Mezi pachatelem a obětí neexistoval před činem žádný vztah, ale jako způsob usmrcení převládalo probodnutí, zardoušení, uškrcení nebo ubití, což znamená, že pachatel cítil potřebu přijít do styku s obětí. Pachatel bývá převážně sám, i když se vyskytují také vraždy spáchané ve spolupachatelství, např. manželským nebo partnerským párem.
Při analýze osobností sériových vrahů byla zjišťována traumata, která pachatel prožíval v dětství, např. sexuální zneužívání, špatné zacházení a zanedbání péče. Jako rané příznaky potenciálního chybného vývoje v dětství bylo často uváděno pomočování, zakládání požárů a týrání zvířat.
Dále se věnuje autor typům pachatelů a jejich motivaci. Zdůrazňuje složitost této problematiky, neboť některého pachatele lze přiřadit ke dvěma i více typům. Podle americké praxe vysvětluje například obtížnost vypracování typologie podle motivů. Spíše se přiklání k rozlišování pachatelství „organizovaného“ a „neorganizovaného“ podle stop na místě činu a podrobněji je vysvětluje. Dále rozlišuje pachatele podle geografické mobility. Jedni vraždí i odstraňují mrtvolu v bližším okolí svého bydliště, jiní jezdí sem a tam a páchají vraždy v různých krajích. Autor uvádí i anglickou holmesovskou klasifikaci pachatelů těchto vražd podle motivů:
Na základě vyhodnocení 61 sériových vražd v Německu byla navržena Harbortem nová typizace pachatelů podle motivů:
Autor charakterizuje podrobněji zmíněné typy pachatelů na základě zobecněné zkušenosti. Např. sexuálně motivovaný vrah páchá zpravidla čin sám, vrah páchající sériové loupeže používá ve více než 50 % případů střelnou zbraň a mívá jednoho nebo i více spolupachatelů. U sadistických sexuálních vrahů i vrahů typu Power and Control mívá čin formu msty za subjektivně prožité ponížení v minulosti. Pachatelé mají fantazijní představy o odplatě, vidí se v postavení mocného a dominantního. Tito pachatelé se vracejí i zpět na místo činu, neboť opětný prožitek činu je zčásti sexuálně stimuluje, zčásti se „pasou“ na vzrušení lidí a policejním vyšetřování. Proto nikoliv zřídka přicházejí tito pachatelé do přímého kontaktu s médii nebo i policií.
Značnou pozornost věnuje autor policejním metodám objasňování - operativní analýze případu a profilování.
Od roku 1999 se v Německu využívá kanadský systém databanky VICLAS (Violent Crime Linkage Analysis System), pomocí kterého lze mimo jiné např. zjistit, zda se již v Německu nebo jiné zemi zapojené do systému VICLAS vyskytl čin s podobným modem operandi. Tímto způsobem lze odhalit počítačem série činů téhož ještě neznámého pachatele nebo recidivujícího již známého pachatele. Systém je využíván nejen u sériových vražd a znásilnění, nýbrž zčásti i při únosech, vydírání a žhářství. Sestavené profily pachatelů se podle amerických zkušenosti kryjí se zjištěnými pachateli v 70 až 80 procentech případů.
Kriminalistický ústav Spolkového kriminálního úřadu započal s analýzami případů v roce 1987 a od roku 1998 má vlastní organizační jednotku „Operativní analýzy případů“ se dvěma psychology a 13 kriminalisty. Analytici případů se nacházejí také u zemských kriminálních úřadů a u Policejního prezidia v Mnichově. Pracují v malých týmech a radami pomáhají vyšetřovatelům vražd v terénu. Profily pachatelů sestavují, pokud běžné kriminalistické metody objasňování jsou nepostačující. Sestavení profilu pachatele bývá výsledkem analýzy případu.
1) Füllgrabe, U.: Serien-Scharfschützen und der Caligula- Effekt. Kriminalistik. Kriminalistik Verlag Hüthig, Heidelberg, 2002, 12, s. 730 - 734.
2) Neubacher, F.: Serienmörder, Überblick über den wissenschaftlichen Erkentnisstand. Kriminalistik. Kriminalistik Verlag Hüthig, Heidelberg, 2003, 1, s. 43 - 48.