z rozdílných poměrů do jedné Evropy

(Informace o 15. baltském kriminologickém semináři)

PhDr. MARTIN CEJP, CSc., JUDr. SOŇA KREJČOVÁ, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha

Patnáctý baltický kriminologický seminář zaměřený na téma: „Kontrola a prevence kriminality v procesu integrace do Evropské unie“, se uskutečnil koncem dubna roku 2003 ve Vilniusu v Litvě. Seminář byl společně pořádán: Centrem pro trestní prevenci v Litvě, Právním institutem v Litvě, Právnickou Univerzitou v Litvě, Právnickou fakultou, katedrou kriminologie, pobočkou Transparency International v Litvě a katedrou sociálních věd Filozofické fakulty v Litvě. Jednání semináře proběhlo ve dnech 25. a 26. 4. 2003. Zúčastnili se ho zástupci Litvy, Lotyšska, Estonska, Ruska, Polska, České republiky, Itálie, Německa, Slovinska a Maďarska. Tentokrát nebyli přítomni zástupci Finska, Švédska, Norska, Dánska a Islandu, kteří většinou na baltické kriminologické dny přijíždějí. Celkem se semináře zúčastnilo asi 40 - 50 lidí, z toho kolem 15 z Litvy. Jednacími jazyky byly ruština, angličtina a litevština. Seminář zahrnoval čtyři programové bloky.

V rámci prvního tématu nazvaného „Problémy mezinárodní kontroly kriminality a prevence v prostoru EU“ přednesl zásadní referát člen Nejvyšší komise pro etiku státní služby a bývalý ředitel Právního institutu Antanas Dapšys. Pohovořil o problémech mezinárodní kontroly kriminality a prevenci v prostoru EU. Zmínil se o tom, že mezi evropskými zeměmi existují značné rozdíly jak v trestné činnosti, tak ve společenských podmínkách, které tuto činnost mohou stimulovat. Západní evropské země jsou moderní technokratické společnosti, zároveň v nich jsou značné sociální rozdíly a určitá deformace hodnot. V baltických zemích je trestná činnost svázána s mladou rozvíjející se ekonomikou. To jsou zcela odlišné podmínky, které ve vyspělých zemích neznají. V západních zemích se klade důraz na administrativní a právní postupy. Baltické země zdůrazňují sociální příčiny trestné činnosti. Rozdíly jsou i v charakteru vlastní trestné činnosti.

V důsledku rozdílných společenských podmínek i rozdílného charakteru kriminality je obtížné srovnávat jednotlivé země v prostoru budoucí Evropské unie. Celkem dobře lze porovnat Litvu, Lotyšsko, Estonsko. Určitou podobnost v podmínkách i v charakteru trestné činnosti mají i bývalé země socialistického tábora. Porovnání mezi baltskými zeměmi a západní Evropou je však velice obtížné. V obrovském evropském prostoru, poznamenaném diametrálními rozdíly v životních podmínkách i charakteru trestné činnosti, se budou obtížně aplikovat jednotlivé právní nástroje. Základnou pro uplatnění právních nástrojů by měl být obecný program. Ten by měl předcházet.

Další referáty, přednesené v rámci tohoto tématu, měly spíše dílčí a informativní charakter. Zmíníme se o nich co nejstručněji s tím, že případní zájemci mohou najít příslušné informace ve zprávě ze služební cesty, uložené v IKSP, nebo ve sborníku ze semináře, který vyjde. Szilveszter Poczik z Národního institutu pro kriminologii v Maďarsku hovořil o jedné ze specifických aktivit organizovaného zločinu, o problémech bytové mafie v Budapešti. Anna Markina z Institutu mezinárodních sociálních studií v Estonsku se na základě analýzy novinových článků za rok 2001 snažila odpovědět na otázku, zda a jak proniká organizovaný zločin do politiky. Poněkud blíže k tematice byl Rokas Uscila z katedry kriminologie Právnické univerzity v Litvě, který referoval o praktických a teoretických problémech konfliktu vztahu oběť - pachatel v procesu integrace do EU. Uvedl konkrétní data o spokojenosti obětí s vyšetřováním (spokojeno pouze 28,9 %) a o tom, kolik procent obětí aktivně spolupracovalo při vyšetřování. Konfliktní vztahy mezi pachatelem a obětí rozdělil na jednotlivé stránky a u těch pak sledoval řadu konkrétních údajů. Ukázal například, jak odlišný mají pachatel a oběť potenciál informací (v neprospěch oběti). Zároveň konstatoval, že v rámci evropského prostoru je komparace možná pouze v určitých případech.

Ke každému tématu proběhla diskuse, která byla časově rozsáhlejší než přednesené referáty a dosti často i obsahově bohatší. V diskusi k prvnímu okruhu problémů se podrobně hovořilo o tom, že je obtížné měřit účinnost prevence kriminality v mezinárodním kontextu. Vzhledem k tomu, že trestná činnost probíhá většinou skrytě, můžeme evidovat pouze počty lidí, kteří přecházejí přes hranice, strukturu fondů a podobně, ale valnou část trestné činnosti neevidujeme. Měli bychom vycházet z kriminologické analýzy, která je schopna dostat se pod povrch statistických ukazatelů a do širších souvislostí. Problémy kriminality nemůžeme řešit pouze v rámci trestné činnosti nebo práva, ale musíme brát v úvahu systém ekonomických, politických a dalších faktorů. Jakmile hovoříme o kriminologických problémech, zabýváme se většinou politickými problémy, do určité míry i problémy ekonomickými a kulturními. To znamená, že v evropském kontextu se musíme zabývat evropskými politickými, ekonomickými, ideologickými a kulturními trendy. V tomto směru lze zejména hovořit o dodržování lidských práv. V těchto širších souvislostech musíme uvažovat o evropském kriminologickém prostoru a hledat, co je možné v tomto prostoru řešit. Základem analýzy jsou politické koncepce - kriminologické problémy jsou až následné.

Měli bychom rovněž najít moderní způsob uplatnění práva. Například systém trestního práva není schopen čelit sám o sobě současné kriminalitě. Organizovaný zločin si vždy najde způsob, jak právní předpisy obejít. Vytvoříme-li účinný systém morálního odsouzení a sociálního vyřazení, pak vytvoříme další bariéry, které tak snadno neobejde.

Druhý tematický okruh byl věnován kriminologickým aspektům korupce. Rozsah přednesených referátů se pohyboval od teoretických východisek výzkumů, přes posouzení ukazatelů, jejichž prostřednictvím lze korupci identifikovat, po prezentaci konkrétních výsledků. Martin Cejp z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci referoval o kriminologických východiscích pro výzkum korupce. Důležité je vymezit, co do korupce patří, jaké jsou hranice, jaké mohou nastat formy. Podstatné je i to, kdo je iniciátorem, jaká je míra sofistikovanosti, jaký je objem, jaké mohou být varianty vztahu korumpující - korumpovaný. Obecný teoretický model by měl předcházet sběru konkrétních dat, abychom věděli, o jaké části jevu data vypovídají a jak je interpretovat. Jakov Gilinskij ze Sociologického institutu v Petrohradu zdůraznil, že bychom měli rozlišovat korupci na vyšší úrovni, tj. ve společenské struktuře a na nižší úrovni, tj. korupci individuální. V Rusku je korupce na všech úrovních a v rozličných formách. Za peníze lze získat všechno. Výzkumy korupčního chování jsou zaměřeny na obchodníky, vedoucí pracovníky bank, policisty, zločince. Na základě výsledků výzkumů prof. Gilinskij mimo jiné konstatoval, že bývalá nomenklatura SSSR zachránila svoje pozice a ponechala si i svoje zvyklosti, včetně přijímání úplatků.

Emil W. Plywaczewski a Katarzyna Laskowska z katedry trestního práva a kriminologie University Bialystok v Polsku referovali o výsledcích výzkumu korupce. Výzkum se zaměřil na míru použití korupce, potenciální možnost výskytu korupce, největší ohrožení ze strany organizovaného zločinu, státní orgány, které jsou subjektem zájmu organizovaného zločinu, stupeň vlivu organizovaného zločinu na státní orgány a vládní kruhy, stupeň vlivu vedoucích kriminálních skupin na vysoké úředníky. Informace o protikorupčních iniciativách v Litvě přednesli Aida Raudoniené a Kestutis Zaborkas.

Diskuse se rozvinula zejména k otázce, zda a jak lze zjišťovat míru korupce. A. Dobryninas (Litva) zkoumal souvislosti mezi hodnocením míry korupce různými skupinami obyvatelstva a tím, kdo ovlivnil názor těchto lidí. Ukázalo se, že názor nejčastěji vytváří televize. Jde o složitý problém. Lidé si většinou myslí, že ve zdravotnictví nebo u soudů se korupce vyskytuje nebo že všichni politici jsou zkorumpovaní, ale bezprostředně toto prostředí neznají. O podobné zkušenosti se zmínil i ředitel kriminologického ústavu v Rize A. Vilks (Lotyšsko). Ze skutečnosti, že 55 % obyvatelstva v Lotyšsku považuje soudy za zkorumpované a přitom pouze 10 % přišlo se soudy do kontaktu, vyvodil závěr, že jde o virtuální údaj. Vytváří se jakýsi obraz, na jehož základě si lidé vytvářejí falešné mínění.

Třetí problémový okruh byl věnován kriminologickým aspektům penitenciární politiky. V úvodním referátu k tomuto tématu vystoupil Otmar Hagemann z katedry kriminologie Ernst-Moritz-Arndtovy Univerzity v Greifswaldu. Informoval o komparativní studii, o podmínkách života ve věznicích v Estonsku, Finsku, Německu, Polsku, Rusku, Švédsku, Litvě. V každé zemi byly zjišťovány poznatky vždy u souboru 50 vězňů a 30 pracovníků vězeňské služby. Sledovalo se: jak je nebo není omezeno soukromí, jaká je úroveň vězeňského personálu (hierarchie, disciplína, uniformy atd.), jaké mají vězni možnosti k aktivní činnosti (např. ke sportu), jaký je vztah mezi vězni a personálem. Autor porovnával, co je v jednotlivých zemích stejné a čím se tyto země liší. Dospěl k závěru, že podmínky ve věznicích vycházejí z národních tradic, jsou do značné míry ovlivněny kvalitou personálu, ale v hlavních rysech jsou si podobné. Přesto, jeden rok ve vězení v Rusku odpovídá - co do zátěže pro vězně - dvěma letům ve vězení v Německu. (Trest odnětí svobody na 2 roky už posuzují v Německu jako trest dlouhodobý.) Upozornil na riziko existence subkultury ve vězeních a na různé druhy nemocí a nákaz. Dr. Hagemann poskytl účastníkům semináře údaje o vězeňské populaci v pobaltských zemích.

Vězeňská populace v zemích baltského regionu

Dragan Petrovec z Institutu kriminologie a lublaňské univerzity ve Slovinsku hovořil o experimentu ve vězeňských institucích, který začal v roce 1997. Hlavním cílem experimentu bylo dokázat, že změny režimu k méně tvrdému nejsou nebezpečné pro ztrátu disciplíny mezi vězni, že nejsou důvodem k útěkům z věznic. Jednalo se o věznici s otevřeným režimem. Věznici vězni opouštěli v pátek odpoledne a vraceli se v neděli večer. Vztahy s rodinou nebyly přerušeny, formální návštěvy byly každý den a více než 80 % vězňů mělo zabezpečenou práci po propuštění. Během výkonu trestu mnozí pracovali mimo věznici tam, kde pracovali již dříve na svobodě. Jednou z nejdůležitějších věcí bylo zavedení skupinové terapie jako léčebné pomůcky. Terapie se účastnili vězni, ale i personál a ředitel věznice. Formální pravomoci měl ředitel, ale skutečné rozhodování záleželo na celé skupině vězňů. Vedlejším efektem tohoto experimentu bylo, že mnoho personálu z věznice odešlo, protože neunesli fakt, že ztratili autoritu a moc nad vězni, kterou předtím měli. Experiment vedl ke zjištění, že pro vězně byl problém konstruktivně řešit své problémy. Výzkum ukázal, že se vězni v takovémto typu věznice cítí mnohem lépe než v ostatních věznicích. V těchto experimentálních věznicích byl průměr recidivy 20 % oproti ostatním, kde byl průměr 60 %.

Po ukončení tohoto experimentu se ve Slovinsku chtěli pokusit změnit takto i ostatní věznice, avšak neuspěli, tak jako v prvním případě. Hlavním důvodem bylo nepřijetí nového přístupu rozdělení moci mezi vězně. Dnes existují pouze dvě z deseti věznic s takovýmto otevřeným režimem. Jsou to pouze dvě malá oddělení v centrální věznici. Současná legislativa se vrací opět k represi.

D. Petrovec se též zmínil o vytváření falešného veřejného mínění prostřednictvím masmédií. Média volají po trestání, hledají více senzace než objektivní pravdu. Vyvolávají dojem, že trestní politika je příliš mírná. Výzkum v této oblasti ukázal, že pouze několik článků o trestné činnosti bylo napsáno správně. Většinou však média burcují posluchače k pocitu strachu a potřebě pomsty a k volbě přísnějších trestů. „Pokud chceme něco skutečně změnit, musíme mít vliv i na utváření veřejného mínění prostřednictvím médií a ne jen prostřednictvím akademických debat a článků, které čteme především jen my“, dodal na závěr D. Petrovec.

V diskusi se hovořilo o některých detailních skutečnostech k problematice vězeňství. Např. Jakov Gilinskij (Rusko) ukázal jak mohou rozsáhlejší amnestie ovlivnit pořadí zemí podle statistiky uvězněných osob. A. Leps (Estonsko) se domnívá, že v Estonsku jsou lepší podmínky pro vězně než pro důchodce, že je celkem obvyklá situace, že mnoho lidí chce být umístěno ve vězeňských institucích, když začne podzim a je zima a oni nemají kde bydlet a co jíst. O. Hagemann (Německo) však oponoval, že širší veřejnost nemá o podmínkách ve vězeních reálnou představu. I zde vytvářejí média určitou virtuální realitu. Na první pohled pak vypadají životní podmínky ve věznicích jako dosti přijatelné. Každodenní skutečnost je však jiná, zejména proto, že vězeňská populace má svoji subkulturu. Ta není sice na první pohled patrná, ovlivňuje však život velice silně. K ošidnosti vnějšího dojmu se vyjádřil i W. Klaus (Polsko). Uvedl, že v některých věznicích mají sprchy v každé cele, voda však teče pouze jednou týdně.

Čtvrtý okruh problémů byl věnován sociální kontrole a kriminologickým projektům v globalizovaném světě. Dario Padovan z Univerzity v Padově hovořil na téma „Nejistota a strach z trestné činnosti“. K výzkumu na toto téma vybrali tři města v Itálii (Fiera, Stanga, S. Osvaldo). V těchto třech městech zkoumali veřejné mínění obyvatel týkající se jistoty a pocitu bezpečí či strachu v oblastech, ve kterých žijí, důvody těchto obav a jejich míru. Analyzovali a porovnávali globální nebezpečí a denní rizika. Výsledky z výzkumu ukázaly, že lidé se více než kriminality obávají např. nemocí, epidemií, ztráty zaměstnání a globálních problémů. Další otázky směřovaly k opatrnosti a ochranným opatřením proti trestné činnosti. Na dotaz, co dělají, aby se cítili bezpečně, naprostá většina odpověděla, že nic, na druhém místě byla odpověď, že mají zabezpečen dům, na dalším místě byla odpověď, jít ven s ostatními a opatrnost, na posledním místě byla odpověď pojištění a vyhnout se určitým místům. Další část dotazů směřovala na počet oznámení trestné činnosti. U části obyvatel zaznamenali nedůvěru v instituce při vyřizování.

Alfredas Kiškis z katedry kriminologie právnické fakulty Litvy podrobně hovořil o systému kriminologických informací v Litvě. Celý tento informační systém je k dispozici na internetu www.npcl.lt. Svetlana Gečéniené z právního institutu v Litvě zmínila problematiku kriminologických expertíz při utváření legislativy. Konstatovala, že úpravy zákona se nikdy nedělaly a nedělají se na základě sociologického výzkumu. Zároveň se nikdy nevyhodnocuje, jak tyto zákony fungují. Nejsou ani příliš brány v úvahu existující programy např. drogové. A. Markina z Estonska hovořila o tom, jak se integrovala ruská minorita. Minority jako celek se integrovaly, ale jednotlivci z nich ne. Třeba pracují spolu, ale v soukromí se nestýkají. Zajímavý je údaj, že v Lotyšsku je 70 % ruského etnika, v Litvě 30 %.

Máme-li celkově zhodnotit 15. baltické kriminologické dny, pak určitě bylo dobře, že se jednání soustředilo na přesně vymezená vybraná témata a - až na výjimky - se jednotliví referující těchto témat drželi. Možná, že právě tato koncentrace vyvolala bohatou diskusi, která se, pokud se týká prvních třech témat, rovněž nerozptylovala. Určitě bylo přínosem, že obsahově připravilo seminář hned několik místních institucí. Skutečnost, že tyto instituce mají různorodé zaměření, se projevila na pestrosti obsahu. Škoda, že se tentokrát nezúčastnili zástupci skandinávských zemí. Stav kriminality v těchto zemích i jejich postavení vůči Evropě je natolik specifické, že by určitě zazněl ještě další pohled.