O problematice rekognice bylo již mnohé publikováno a zpravidla detailní rozbor tohoto institutu upraveného v § 104b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen trestní řád, je obsažen v každém komentáři k trestnímu řádu a je o něm pojednáno téměř v každé odborné publikaci věnující se trestnímu právu procesnímu a kriminalistice.1)
Z uvedeného důvodu není cílem mého krátkého zamyšlení popis, rozbor a analýza právní úpravy de lege lata věnující se dané problematice. Budu spíše směřovat pouze k tomu, abych na základě svých praktických zkušeností poukázal na některé, dle mého názoru podstatné praktické problémy, které mohou při provádění rekognice vyvstat mimo jiné ve vztahu k tomu, zda má obviněný jako poznávaná osoba povinnost zúčastnit se na rekognici a zda musí účast na ní strpět.
Jsem si ale vědom toho, že abych naplnil požadovaný záměr, je nutno pro bližší pochopení popisovaného tématu zmínit i něco málo ze zákonné úpravy rekognice. V tomto okamžiku mohu předpokládat, že řada osob z policejní praxe bude část nastíněné problematiky považovat za irelevantní, protože mají pravděpodobně minimum či žádné zkušenosti s tím, že by obviněný jako poznávaná osoba tuto svou účast odmítl. Na druhou stranu z vlastní praxe vím, že obviněný se může sice k rekognici dostavit, ale s tím, že se jí odmítá zúčastnit, aniž by specifikoval důvody. Policejní orgán by potom měl vědět, zda má na toto odmítnutí právo, či nikoliv a jak kvalifikovaně zareagovat.
Jen pro úplnost uvádím, že pokud budu dále používat pojem rekognice, mám tím na mysli jen rekognici osoby in natura, a pokud bude použito označení poznávaná osoba, bude jí zejména osoba, proti které se vede trestní řízení, vystupující v procesním postavení obviněného. Poznávající osobou bude naopak ten, kdo je v procesním postavení svědka.
Podstatou rekognice jako jednoho z úkonů trestního řízení a jednoho z možných důkazních prostředků je, aby poznávající osoba znovu poznala určitou osobu, kterou již dříve svými smysly vnímala. Rekognice tak navíc představuje i specifickou metodu kriminalistické praxe. V jejím rámci poznávající osoba potvrdí nebo vyvrátí, zda poznávanou osobu již v minulosti viděla. Při kladné odpovědi doplní, za jakých časových a místních okolností se tak stalo a jak dále tuto osobu identifikuje.
Jak již bylo naznačeno, cílem rekognice je určit totožnost poznávané osoby, která má nějakou souvislost s projednávanou trestnou činností; poznávaná osoba může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu. Rekognice je založena na znovuobnovení a vyvolání si relevantních informací uchovávaných v paměťových stopách. Poznávající osoba „pracuje“ s tím, jak poznávaná osoba vypadala, když ji naposledy vnímala. Proto je důležité, aby poznávaná osoba nezměnila podstatně svůj vzhled. Jinak hrozí reálně nebezpečí, že účel rekognice bude zmařen.
V tomto okamžiku vyvstává otázka, zda je možno poznávané osobě de lege lata dát příkaz (stanovit jí fakticky povinnost či vlastně omezení), aby neprováděla žádné úpravy svého vzhledu s ohledem na budoucí možnost provádění rekognice. Tyto úpravy se budou týkat zejména délky a barvy vlasů a vousů. Pokud by jí ale takový příkaz byl policejním orgánem dán, měl by oporu v zákoně či jiném právním předpise a nejednalo by se z jeho strany o neodůvodněný zásah do osobnostní sféry této osoby?2)
Zákonným předpokladem rekognice je provedení předchozího výslechu poznávající osoby o okolnostech, za nichž poznávanou osobu vnímala, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno tuto osobu poznat. Následně se při prováděné rekognici poznávaná osoba ukáže poznávající osobě mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Rozbor uvedených podmínek bude uveden dále. Nyní postačí jen uvést, že poznávající osoba pokud možno do detailů popíše poznávanou osobu a uvede všechny markanty, které byly pro ni v daném okamžiku, když ji vnímala, charakteristické (např. poznávaná osoba měla paruku, tmavé kulaté sluneční brýle, okem viditelné tetování na rameni pravé ruky, značně znečištěný oděv atd.). Při prováděné rekognici by poznávaná osoba a všechny další osoby, které jsou spolu s ní poznávány, měly odpovídat uvedenému popisu.
Domnívám se, že stanovení uvedeného příkazu má na základě logického výkladu právní normy přímo oporu v ustanovení § 104b odst. 2, 3 trestního řádu. To upravuje shora uvedené podmínky tak, jak byly ve stručnosti shora zmíněny s odkazem na další text článku. Abychom tedy mohli postupovat podle uvedeného ustanovení zákona, musí být poznávaná osoba v rámci své trestní věci předem seznámena s tím, že bude prováděna rekognice. Jak bude dále uvedeno, svou účast na ní může odmítnout a nemá povinnost tento úkon strpět. Pokud ale svou účast neodmítne a uvede, že se rekognice chce zúčastnit (tento svůj souhlas může samozřejmě kdykoliv odvolat), může jí být uvedený příkaz dán a ona se bude muset taktéž podrobit i dalším „omezením“ souvisejícím s rekognicí. Zejména jde o to, aby svým vzhledem (tj. i oblečením) odpovídala tomu, jak byla naposledy vnímána poznávajícími osobami. Pokud by poznávaná osoba nebyla s plánovanou rekognicí předem seznámena, mohlo by se stát, že by se sice k tomuto úkonu dostavila, ale se změněným vzhledem, a argumentovala by tím, že „se chtěla a chce zúčastnit, ale nevěděla, že tento úkon bude probíhat a ona si již dávno předtím, než byla o něm vyrozuměna, svůj vzhled změnila“.3)
Byť to není předmětem tohoto článku, v souvislosti se shora uvedeným tématem se dostáváme i k úvahám na téma vyšetřovací taktiky. Pokud policejní orgán předem poznávané osobě sdělí, že rekognice proběhne, jasně jí naznačuje, jaký další postup zamýšlí. Jestliže bude poznávaná osoba chtít postup ve vyšetřování sama nebo prostřednictvím další osoby mařit, má tu správnou inspiraci, jakým směrem se ubírat. V tomto okamžiku bude záležet na individuálním zvážení policejního orgánu, jaký postup zvolí ve vztahu ke konkrétní trestní věci.
Nutno upozornit, že i když bude zvolen první postup a poznávané osobě bude uvedený příkaz dán a ona bude seznámena s tím, že rekognice proběhne, přesto si může svůj vzhled změnit. V tomto okamžiku ale nic nebrání tomu, aby policejní orgán postupoval podle § 66 trestního řádu a uvedené osobě uložil pořádkovou pokutu, protože neuposlechla příkazu danému podle tohoto zákona, tj. neměnit si svůj vzhled z důvodu konání rekognice, které se chce zúčastnit. O tom by měla být předem poučena v okamžiku, když vyslovuje svůj souhlas s účastí na rekognici.
Osobně nepovažuji postup podle § 66 trestního řádu za efektivní a dvakrát šťastný. Pokud poznávaná osoba i přes předem vyslovený souhlas s účastí na rekognici a s tím související předchozí příkaz neměnit svůj vzhled, tento nakonec změnila, účel rekognice je zpravidla definitivně zmařen. Ukládání pořádkových pokut žádným způsobem nezajistí, že vzhled poznávané osoby bude odpovídat tomu, jaký byl v okamžiku, když byla naposledy vnímána poznávající osobou. Z hlediska zásady rychlosti trestního řízení (zejména u vazebního řízení) nelze vyčkávat, až této shody ve vzhledu bude dosaženo.
Otázka související se změnou vzhledu poznávané osoby a příkazem tento vzhled neměnit by mohla být jednoduše vyřešena tím, že rekognice bude provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon dle § 158a trestního řádu vzápětí poté, co bude taková osoba4) zadržena podle příslušných ustanovení trestního řádu nebo bude zjištěna její totožnost. I tento postup má své skryté úskalí. Mám tím na mysli to, že zorganizování rekognice při splnění zákonem stanovených podmínek je dosti náročné a policejní orgán základního stupně (např. obvodní oddělení), který bude rekognici jako neodkladný a neopakovatelný úkon provádět, by s tím nemusel mít dostatek zkušeností a mohlo by z jeho strany dojít k případným pochybením - i když na druhou stranu za zákonnost takového úkonu odpovídá soudce a svou přítomností ji garantuje. Měl by to být tedy on, kdo policejní orgán upozorní na případné „nedostatky“, aby mohlo dojít k jejich odstranění, pokud je to možné. Praxe mi pak dá za pravdu, že i přes zmiňovaná úskalí se rekognice zadržené podezřelé osoby za účasti soudce provádí velmi často.
Podívejme se nyní, jak bude zajištěna „trvalost a neměnnost“ vzhledu poznávané osoby, jestliže je její osobní svoboda omezena. Pokud se již a priori uvažuje o rekognici jako o jednom z budoucích procesních úkonů trestního řízení, je možné, aby - kromě případně vysloveného souhlasu poznávané osoby za podmínek stanovených shora - státní zástupce v návrhu na vzetí do vazby a soudce v příkazu k přijetí do vazby uvedli požadavek, aby vzhled poznávané osoby žádným způsobem nebyl měněn. Po jejím doručení do výkonu vazby je uvedený požadavek taktéž zaznamenán v osobním spise této osoby. To vše by v nás už teď mohlo vyvolat mylnou domněnku, že pokud je osobní svoboda poznávané osoby omezena, nepřichází v úvahu, aby došlo ke změně, respektive podstatné změně jejího vzhledu, a tak fakticky ke zmaření plánované rekognice. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že ani to není zárukou jistoty.
V trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona byla poznávaná osoba vzata do vazby s poznámkou, aby vzhled osoby nebyl žádným způsobem měněn. Ta ale krátce po přijetí do vazby požádala příslušného pracovníka vězeňské služby o přinesení nůžek a žiletky s odůvodněním, že se chce nechat ostříhat. Následně se nechala od další osoby umístěné spolu s ní v cele ostříhat dohola! Na celé uvedené věci bylo alarmující, že pracovníci vězeňské služby tuto skutečnost nechali zcela bez povšimnutí a žádným způsobem o ní neinformovali policejní orgán, který tuto skutečnost zjistil až poté, co byla poznávaná osoba eskortována k provedení rekognice. Když se následně policejní orgán dotázal příslušné věznice, jak je možné, že připustila změnu jejího vzhledu, dostalo se mu odpovědi, že věznice není schopna zajistit neměnnost vzhledu, a to ani tehdy, když tento požadavek je soudem uveden v příkazu k přijetí do vazby. Za současných platných právních předpisů nemá možnost takovému jednání zamezit, aniž by přitom porušila zákon; tudíž žádný pracovník vězeňské služby ve vztahu k uvedenému nepochybil. Jak jsem již naznačil výše, nelze považovat argumentaci věznice za zcela odůvodněnou. Ustanovení § 104b odst. 2, 3 trestního řádu a § 66 trestního řádu tuto možnost dává.
Samostatnou otázkou k zamyšlení by bylo to, jak bude případný postup policejního orgánu podle zmiňovaných ustanovení trestního řádu akceptován ze strany dozorových státních zástupců. Ve vztahu k uvedenému příkladu mohu teď již jen s odstupem času spekulovat nad tím, zda si byla poznávaná osoba sama vědoma toho, že změnou vzhledu podstatně ztíží, ba přímo znemožní provedení rekognice s relevantním výsledkem, nebo zda jí to někdo další na cele poradil. Rekognice zde sice proběhla, ale poznávající osoby nebyly schopny poznávanou osobu ztotožnit. Ve vztahu k ní se vyjádřily tak, že se jí pachatel sice nejvíce podobá, ale určitě měl delší vlasy a ony tuto osobu tudíž nejsou schopny ztotožnit. Na základě výsledku rekognice bylo trestní řízení dle § 172 odst. 1 písm. c) zastaveno.
Charakteristickým rysem rekognice je možnost poznat určitou osobu mezi více osobami, které se výrazně neodlišují. Smyslem tohoto základního pravidla je to, aby poznávající osoba nebyla sugestivně ovlivněna a byla nucena ze skupiny poznávaných osob, kterých může být více než tři, ale nikoliv méně, vybrat tu, jejíž identifikační znaky se shodují s její paměťovou stopou. Poznávající osoba tak ztotožňuje nikoliv nahodile nebo podle předem známých kritérií, ale jen podle toho, jak poznávanou osobu sama ve skutečnosti vnímala. Je nutné, aby ji byla schopna odlišit od ostatních osob stejného vzhledu.
Tím jsem naznačil další zákonnou podmínku rekognice spočívající v tom, aby se poznávané osoby v rámci rekognice výrazně neodlišovaly.5) Nesmí být odlišnosti v jejich vzrůstu, věku, váze či úpravě a barvě vousů a vlasů apod. Všechny poznávané osoby by si měly být navzájem pokud možno co nejvíce podobné. Tento požadavek bude obnášet i to, aby byly nejlépe shodně oblečeny a jejich oblečení se typem a barvou podstatně neodlišovalo. Nemělo by dojít k extrému, že jedna z nich bude oblečena do ležérního oblečení, zatímco druhá bude mít oblek. Bylo by taktéž ideální, aby byly oblečeny tak, jak byla oblečena poznávaná osoba v době spáchání trestného činu nebo jak toto její oblečení popisují ve svých výpovědích svědci. Upozornil bych ještě na to, aby se při rekognici dával pozor, jakou obuv mají tyto osoby obutou. Velmi často se děje, že mezi poznávané osoby se staví tzv. „domácí osoby“, tj. kolegové z příslušného pracoviště, pokud zde samozřejmě nejsou výrazné odlišnosti od ostatních poznávaných osob. Stává se, že tato osoba přijde na rekognici v domácí obuvi, a tato maličkost může nepřímo poznávající osobě napovědět, kdo určitě nebude zájmovou osobu, která se má v rámci rekognice ztotožnit.
Tím jsem naznačil další problém týkající se provádění rekognicí a spočívající v tom, kde zajistit k osobě, která má být poznána, další poznávané osoby neodlišující se od ní. Skutečně je pravda, že nejčastěji se využívají tzv. „domácí osoby“, jelikož ty lze velmi jednoduše a bez větších komplikací pro prováděný úkon zajistit. Komplikace mohou nastat tehdy, když osoba, která má být poznána, je jiné národnosti či barvy pleti (častý problém, pokud má být poznávanou osobou osoba vietnamské národnosti).
Problematické je ale i to, když se jedná o mladistvého pachatele nebo osobu skutečně mladistvého vzhledu. V rámci „dobrých vztahů“ se v tomto případě zpravidla spolupracuje se středními školami v regionu, kde pro studenty je účast na rekognici vítané zpestření šedi školních dní. Z posledních, a to nejen vlastních zkušeností vím, že ředitelé škol odmítají již v uvedeném směru spolupracovat. Studenti se pravděpodobně se svou předchozí účastí pochlubili doma a rodiče měli obavu, s kým že jejich děti přicházejí do kontaktu. A byť se již jednalo o osoby zletilé, ředitelé je odmítli s ohledem na možnou negativní odezvu rodičů z vyučování uvolnit.
Situace se tím samozřejmě značně komplikuje, protože pokud nejsou zajištěny další neodlišující se poznávané osoby, je nemožné, aby uvedená rekognice proběhla. Uvedenou situaci je potom nutno řešit tím, že další poznávané osoby se již určitým způsobem „odlišují“ od osoby, která má být poznána, a věrohodnost rekognice tak může být zpochybněna z důvodu, že nejsou dodrženy zákonné podmínky upravující její průběh. Bohužel mnohdy nelze uvedenou situaci řešit jinak a je pravda, že pokud má poznávaná osoba např. 16 let, další osoba, byť je jen o pár let starší, se od ní může skutečně podstatně odlišovat. Vždyť vzhled se v době, kdy osoba dospívá, mění velmi rychle.
Před rekognicí nesmí být poznávaná osoba ukázána poznávající osobě, tedy tomu, kdo ji znovupoznává, jinak by byly její výsledky znehodnoceny. Jednalo by se o podstatnou vadu při provádění rekognice, která zbavuje její výsledky důkazní hodnoty (R54/1990), protože by tím zejména nebyla garantována její objektivita. Proto je již při přípravě rekognice nutno zabránit tomu, aby se poznávající osoba setkala s poznávanou osobu.
Rekognice obecně je vzhledem ke své povaze úkonem neopakovatelným (R 54/1990). Z psychologického hlediska je sice psychický proces znovupoznání opakovatelný, ovšem nikoliv pro účely trestního řízení. Pokud již rekognice jednou proběhla, existují zde paměťové stopy o poznávané osobě a po první rekognici se navíc vytvoří i paměťová stopa nově představených objektů. Opakovatelné jsou pouze ty rekognice, při nichž zhlédnutí objektu při první rekognici nemůže negativně ovlivnit výsledky rekognice opakované. Příkladem může být rekognice mrtvé osoby nezjištěné totožnosti, kdy při první rekognici nemusela být poznána, ale poté, co jí byl upraven zevnějšek (např. umytí a očištění obličeje), již poznána byla.
Dále není vyloučeno, že rekognici samé může předcházet rekognice podle fotografií. Pojednání o ní není tématem tohoto zamyšlení, a proto bude zmíněna pouze ve stručnosti, aby nám pomohla dokreslit komplexnost informací o rekognici.
Rekognice podle fotografií bude přicházet v úvahu zejména tam, kde nelze provést rekognici in natura, např. podezřelá osoba ještě nebyla zjištěna. Trestním řádem je v § 104b odst. 4 stanoveno, že rekognice podle fotografií nesmí bezprostředně předcházet rekognici. Je zakázána bezprostřední návaznost těchto postupů. Souvisí to vlastně s tím, co již bylo uvedeno shora. Rekognice je založena na znovuobnovení a znovuvyvolání si relevantních informací uchovávaných v paměťových buňkách - na tom, že poznávající osoba pracuje s tím, jak vypadala poznávaná osoba v okamžiku, kdy ji naposledy vnímala. Zde se nám objevuje jedno úskalí právní úpravy de lege lata obsažené ve zmiňovaném ustanovení trestního řádu. To nikde výslovně neuvádí, co měl zákonodárce na mysli pod pojmem „bezprostředně“. Je zřejmé, že tím měl na mysli časové rozpětí mezi rekognicí podle fotografií a rekognicí in natura. Jestliže by ona bezprostřednost byla porušena nedodržením potřebného časového odstupu např. tím, že ad absurdum jeden den bude provedena rekognice podle fotografií a den poté rekognice, nejen že by se jednalo o úkon provedený v rozporu se zákonem, ale navíc by mohla být a pravděpodobně by i byla tato rekognice negativně ovlivněna v tom směru, že poznávající osoba by nepracovala s tím, jak poznávanou osobu vnímala v rámci rekognice mezi dalšími osobami, ale s tím, co si vybavuje z rekognice podle fotografií. Potom by sice mohla označit osobu obviněného, ale nikoliv osobu pachatele.
Shora uvedené riziko nebude možno odstranit nikdy, protože proces myšlení a poznávání každého z nás je velmi složitý a určitým způsobem jej negativně či pozitivně ovlivňuje prožitá skutečnost uložená někde hluboko v našem nitru. Navíc i pojetí bezprostřednosti bude u každého z nás jiné. Bude záviset na širokém spektru okolností, jako je nejen věk a zdravotní stav, ale i např. vztah poznávající osoby k popisované události (poškozený, oběť), či typ její paměti. Osoba s dobrou fotografickou pamětí si může informace z rekognice podle fotografií vybavovat velmi dlouhou dobu, a ty pak budou ovlivňovat (otázkou zda negativně, či pozitivně) její reakce v rámci rekognice. Nebo naopak zejména starší osoby budou zapomínat rychleji a ona „doba bezprostřednosti“ bude u nich mnohem kratší. Nyní se může velmi citelně projevit aktivní role obhajoby, která může rekognici in natura provedenou po rekognici podle fotografií napadat s tím, že následovala bezprostředně po provedení prvé. Policejní orgán, pokud se domnívá, že postupoval podle příslušných ustanovení trestního řádu, by se nemusel v této fázi trestního řízení věnovat hledání odpovědi na argumentaci obhájce. V konečném důsledku bude zejména záležet na stanovisku soudu v rámci volného hodnocení důkazů, zda z jeho pohledu došlo k porušení uvedeného ustanovení zákona, či nikoliv, tedy zda policejní orgán při provádění takové rekognice postupoval v souladu se zákonem, či v rozporu s ním.
Na základě shora uvedeného není možné a ani by to nebylo vhodné, aby zákonodárce „dobu bezprostřednosti“ specifikoval konkrétněji. Při jejím posouzení bude muset policejní orgán vždy přihlížet k celkovému profilu poznávající osoby a všem okolnostem souvisejícím s danou věcí. Jen pro úplnost doplním, že je možné, aby po provedené rekognici in natura proběhla rekognice podle fotografií, samozřejmě za dodržení všech zákonných podmínek pro její provedení. Tak tomu bude zejména v případech, že rekognicí in natura se poznávanou osobu nepodařilo ztotožnit.
Častá praktická chyba je to, že v době, kdy ještě není zahájeno trestní stíhání a je teprve vedeno prověřování podle příslušných ustanovení trestního řádu, policejní orgán osobě podávající vysvětlení, tj. budoucímu potenciálnímu svědkovi a poznávající osobě, poznávanou osobu ukáže a sugestivně se jej dotáže6), zda toto je skutečně ta osoba, která se měla dopustit oznamovaného nebo prověřovaného trestného činu, nebo se jí sdělí, že tato osoba je skutečně pachatelem a zda ji tedy poznává. Uvedený postup není v žádném případě rekognicí dle ustanovení trestního řádu. Ukázání poznávané osoby nemusí proběhnout a zpravidla neproběhne tváří v tvář. Poznávaná osoba třeba projde kolem kanceláře, kde sedí osoba podávající vysvětlení, nebo ona naopak projde kolem ní na chodbě. Už v tomto okamžiku se jedná ze strany policejního orgánu zcela evidentně o postup protiprávní, byť možná neúmyslný a nevědomý.
Další zákonnou podmínkou provádění rekognice je předchozí výslech poznávající osoby. Ta je velmi často schopna popsat třebas i detailně okolnosti týkající se spáchání trestného činu, ale určité „problémy“ mohou z její strany vzniknout při popisu pachatele tohoto trestného činu. Vyslýchaná osoba je v mnoha případech schopna podat jen jeho obecný popis7), ale pro další postup trestního řízení je nezbytné, aby došlo k dalšímu ztotožnění pachatele. Rekognice bude stěžejním důkazním prostředkem v okamžiku, kdy poznávaná osoba odmítne vypovídat a další svědci se o ní vyjadřují velmi obecně s poznámkou, že pokud by ji viděli, jsou ji schopni poznat. V tomto okamžiku je zde prostor pro provedení rekognice. Teď se ale může vymstít uvedená prvotní snaha policejního orgánu, protože svědek může do protokolu o svém výslechu v dobré víře uvést, že je sice uvedenou osobu schopen popsat pouze obecně, ale že by ji s určitostí poznal, protože už ji viděl a bylo mu o ní sděleno, že je pachatelem trestného činu - nebo to uvede až do protokolu o provedení rekognice poté, co ji ztotožnil. Výsledky takto provedené rekognice jsou velmi lehce zpochybnitelné.
Z povahy a způsobu provádění rekognice vyplývá, že je po novelizaci trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. samostatným trestněprocesním úkonem. Provádí-li tedy rekognici obviněný jako poznávající osoba, platí pro její provedení i obecná ustanovení o výpovědi obviněného a on k účasti na ní nemůže být žádným způsobem donucován.8) Má povinnost pouze se k uvedenému úkonu dostavit a tam do protokolu uvést, že se odmítá zúčastnit. V případě, že se k uvedenému úkonu nedostaví, může mu být dle § 66 trestního řádu uložena pořádková pokuta nebo může být k němu dle § 90 trestního řádu předveden.
Odlišná je situace v případě, že obviněný vystupuje v postavení poznávané osoby. Právní úprava rekognice obsažená v § 104b trestního řádu neobsahuje na rozdíl od právní úpravy vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce výslovně uvedené právo obviněného odepřít účast na úkonech souvisejících s rekognicí. Je tedy otázka, zda obviněný jako poznávaná osoba vůbec toto právo má, a v případě kladné odpovědi, na čem je založeno. Odpověď na uvedenou otázku je nutno hledat nejen v dalších ustanoveních trestního řádu, ale i v jiných právních předpisech.
V § 93 odst. 3 trestního řádu je upraveno, že obviněný je povinen vždy strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost. Jak bylo již předtím uvedeno, v rámci rekognice se zjišťuje totožnost poznávané osoby, která má nějakou souvislost s projednávanou trestnou činností. Lze tedy na základě tohoto ustanovení zákona prohlásit, že obviněný jako poznávaná osoba má povinnost strpět účast na rekognici?
Zjištěním totožnosti obviněného se dle zmiňovaného ustanovení zákona rozumí získání údajů o jeho jménu, příjmení, datu místě narození, rodném číslu, stavu, bydlišti, zaměstnání a případně i dalších údajů potřebných k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou, např. přezdívka. Je ji třeba chápat jako postup směřující ke zjištění jeho osobních údajů, nikoli k prověřování toho, zda obviněný je totožný s osobou, která např. na místě trestného činu zanechala stopy nebo byla na místě trestného činu viděna. Dalšími úkony směřujícími ke zjištění totožnosti jeho osoby je zejména snímání daktyloskopických otisků, pořizování obrazových záznamů, zevní měření těla a zjišťování zvláštních tělesných znamení. Při zjišťování totožnosti se velmi často využívá i policejních evidencí a informačních systémů. Z uvedeného ustanovení zákona nelze tedy žádným způsobem dovodit povinnost účasti poznávané osoby na prováděné rekognici. Je zřejmé, že zmiňovaná právní úprava zde směřuje k „něčemu úplně jinému“, než je právě provedení rekognice.
Otázka zjišťování totožnosti osoby je v trestním řádu dále upravena v jeho § 114 odst. 3, kde je uvedeno, že je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě trestného činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro taková zjištění. Má poznávaná osoba na základě tohoto ustanovení zákona povinnost zúčastnit se rekognice a strpět účast na ní? Ve vztahu k tomu, co je myšleno pod pojmem „zjišťováním totožnosti“, plně odkazuji na to, co jsem uvedl ve vztahu k § 93 odst. 3 trestního řádu. Ani toto ustanovení zákona se žádným způsobem nevztahuje k provedení rekognice a není na ni taktéž aplikovatelné. Pro úplnost bych upozornil, že k vynucení strpění úkonů směřujících ke zjištění totožnosti je osobu možno donucovat jen ukládáním pořádkové pokuty dle § 66 trestního řádu a žádným jiným způsobem.
Na základě vyložení obsahu § 93 odst. 3 a § 114 odst. 3 trestního řádu lze jednoznačně konstatovat, že prostřednictvím těchto ustanovení zákona nelze poznávanou osobu nutit k účasti na rekognici, pokud prohlásí, že se jí odmítá zúčastnit.
Zkusme se tedy dále zamyslet, zda poznávaná osoba má opravdu toto právo, či nikoliv a na základě čeho jej může realizovat. Na rozdíl od trestního práva hmotného je zpravidla v trestním právu procesním užití analogie přípustné. Je vyloučena jen tam, kde z povahy určitého ustanovení zákona vyplývá opak (např. důvody vazby dle § 67 trestního řádu), ale v jiných případech je analogie přípustná.9) Právní úprava vyšetřovacího pokusu dle § 104c trestního řádu a rekonstrukce dle § 104d trestního řádu uvádí, že k úkonům souvisejícím s vyšetřovacím pokusem a rekonstrukcí nelze obviněného nutit a žádným způsobem donucovat, a může se jich tedy účastnit jen dobrovolně. Je vcelku irelevantní, jakou roli v rámci těchto úkonů bude obviněný hrát. Podstata je, že vždy bude vystupovat ve svém procesním postavení upraveném příslušnými ustanoveními trestního řádu a tato svá oprávnění v rámci uvedených úkonů může a bude realizovat.
Per analogiam můžeme tedy konstatovat, že obviněný jako poznávaná osoba nemá povinnost zúčastnit se rekognice a nemůže k účasti na ní být žádným způsobem nucen. Má ale povinnost se k takovému úkonu dostavit a pokud tak neučiní, lze vůči němu použít pořádkovou pokutu dle § 66 trestního řádu nebo předvedení dle § 90 trestního řádu.
Odpověď na uvedenou otázku nemusíme hledat jen v trestním řádu a trestněprávních předpisech, ale velmi nápomocna nám bude i Listina základních práv a svobod. V čl. 40 odst. 4 uvádí, že obviněný má právo odepřít výpověď. Vzhledem k přímé vazbě tohoto ústavně právního ustanovení na příslušná ustanovení trestního řádu tu existuje za splnění příslušných předpokladů možnost jeho uplatnění před ústavním soudem.
Právo odepřít výpověď blíže rozvedené v § 31 odst. 1 trestního řádu velmi úzce souvisí se zásadou zákazu donucování k sebeobvinění. Na základě této zásady obviněný nemusí (nemá povinnost) poskytovat důkazy, které by svědčily proti jeho osobě, a orgány činné v trestním řízení poskytnutí takového důkazu po něm ani nemohou požadovat a ani jej k poskytnutí takového důkazu nutit. I z toho mála, co bylo výše řečeno o rekognici, musí být zřejmé, že v případě ztotožnění poznávané osoby poznávající osobou budou její výsledky jedním ze stěžejích důkazních prostředků pro podání obžaloby státním zástupcem. Je jasné, že rekognice tak představuje v prvé řadě důkaz, který může potenciálně svědčit proti poznávané osobě. S odvoláním se na zmiňovaná ustanovení trestního řádu a Listiny poznávaná osoba nemá povinnost takový důkaz poskytnut, protože nemá ani povinnost strpět účast na rekognici, ale jak již bylo řečeno, má povinnost se k ní dostavit.
Nechci vyvolat mylný dojem, že zde vehementně obhajuji své stanovisko a a priori fandím těm výkladům trestního řádu, které mají vést k dalšímu ztížení dokazování v trestním řízení. Mým cílem bylo poukázat na podstatné a praktické problémy, které mohou vyvstat při provádění rekognice. Praxe sice na straně jedné ukazuje, že obviněné osoby a jejich obhájci rekognice neodmítají, a proč by tedy právě policejní orgán měl nastolovat problém zmíněný v úvodu tohoto zamyšlení?
Na straně druhé impulzem k němu byla moje vlastní praktická zkušenost (byť pravděpodobně výjimečná), kdy obviněný se k rekognici dostavil, ale odmítl se jí zúčastnit, aniž by blíže specifikoval důvody. Neměl jsem v úmyslu provádět hlubší kriminalisticko-taktické řešení popisovaných situací. Za použití těchto praktických zkušeností a příkladů jsem se snažil odpovědět na položenou otázku, a to při spojení pohledů a argumentů praxe s teoretickým aspektem daného problému založeným na výkladu příslušných ustanovení zákona. Bral jsem na zřetel riziko, že samozřejmě nepostihnu všechny momenty, které mohou při provádění rekognice vyvstat.
Jsem si plně vědom, že zejména dání příkazu poznávané osobě, aby neprováděla žádné úpravy svého vzhledu s ohledem na budoucí možnost prováděné rekognice, bude pro řadu čtenářů z pohledu de lege lata nepřijatelná. V žádném případě nepovažuji problematiku, jak zákonnými možnostmi zajistit neměnnost vzhledu poznávané osoby pro potřeby rekognice, za uzavřenou a svá tvrzení za definitivní a nezvratná. Projednal jsem je však na poradě s kolegy své mateřské katedry a fakulty, oni se k uvedené problematice vyslovili ve stejném duchu jako já, a tím mi dali podporu v tom smyslu, že má argumentace je v souladu s duchem a textem zákona. Chtěl bych v každém případě, aby tyto úvahy byly brány jako určitý příspěvek k diskusi na uvedené téma, a budu vděčný za jakékoliv relevantní připomínky.
Autor se zamýšlí nad povinností účasti obviněného jako poznávané osoby na rekognici in natura a nad tím, zda lze zákonnými prostředky zajistit neměnnost jeho vzhledu v případě, že jeho osobní svoboda je, či není omezena. Jeho cílem není popis, rozbor a analýza právní úpravy de lege lata věnující se dané problematice, ale spíše směřuje k tomu, aby na základě svých praktických zkušeností poukázal na praktické problémy a pochybení, které mohou při provádění rekognice v přípravné řízení nastat.
The author considers the duty of participation of the accused as the person subject to recognition at the recognition in natura, and about whether there are legal means to ensure his unchanged appearance in the case that his personal freedom is or is not limited. His aim is not to describe, or analyse the legal adjustments de lege lata on the given subject matter, but he rather aims at showing, based on the his practical experience, the practical problems and mistakes that can occur during the carrying out of recognition in the preparatory proceeding.
Der Autor denkt über die Pflicht der Teilname des Beschuldigten als erkannte Person auf der Rekognoszierung in natura nach und über das, ob man mit legalen Mitteln die Umwandelbarkeit seines Aussehens im Falle, das seine persönliche Freiheit begrenzt oder unbegrenzt ist, sichern kann. Sein Ziel ist keine Beschreibung oder Analyse der Rechtsregelung de lege lata, die sich der gegebenen Problematik widmet, aber zielt eher dazu, das er auf Grund seiner Erfahrungen auf praktische Probleme und Fehltritte verweist, die bei der Durchführung der Rekognoszierung in der Vorbereitungsführung entstehen können.