Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 4/2004

Ze zahraničí

Kolik nás stojí zločin

(Informace o semináři „Cena zločinu“ v Helsinkách)


PhDr. RADIM BUREŠ, odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra, Praha

Ve dnech 1. a 2. dubna 2004 se v Helsinkách uskutečnil odborný seminář na téma cena zločinu. Seminář byl pořádán Finskou radou pro prevenci kriminality za podpory Švédské rady pro prevenci kriminality a Evropského fóra pro bezpečnost ve městech v rámci aktivit Evropské sítě prevence kriminality (EUCPN). Seminář byl podpořen z fondu EU AGIS. Zúčastnili se ho zástupci 20 evropských zemí, USA a Kanady. Českou republiku zastupoval dr. Radim BUREŠ, zástupce ředitelky odboru prevence kriminality MV ČR a Národní reprezentant ČR v EUCPN.

Seminář byl rozdělen na plenární zasedání a pracovní skupiny. Plenární zasedání se soustředilo na metodologické otázky a na empirické výzkumy v oblasti zjišťování skutečných nákladů na zločin. Přednesené referáty představily výzkumy realizované v USA (profesor Mark Cohen), Velké Británii (pan Dubourg z Britského ministerstva vnitra) a Austrálii (paní Pat Mayhewová z Britského ministerstva vnitra).

Základní poznatek,že náklady na zločin jsou daleko vyšší, než se v minulosti předpokládalo. Ve Velké Británii a Austrálii shodně činí, podle posledních výzkumů, 5 % HDP. Velká pozornost byla věnována metodologii výzkumů: jak zahrnout cenu neohlášených trestných činů, zda lze kalkulovat cenu strachu ze zločinu, jak zohlednit nepřímé a nemateriální následky zločinu (zdravotní či psychické problémy, sociální problémy). Diskutovala se otázka skutečných nákladů společnosti na zločin versus přesuny hodnot (nenahlášené ukradení housky v obchodě nepředstavuje společenský náklad, protože to, co jeden ztratí, jiný získá). Diskutovala se také otázka ekonomického ocenění vynucování práva - některá opatření trestní justice představují nutně čistou ztrátu, jediný přinos je v udržování pocitu, že zločin je potrestán.

Slibnou metodu zkoumání ceny strachu ze zločinu představil prof. Cohen z USA. Spočívá ve výzkumu ceny, kterou by občané byli ochotni zaplatit za snížení kriminality (určitého druhu kriminality ve svém místě bydliště) o 10 %. S využitím statistických metod a s využitím volby z uzavřené nabídky různých výší finančních prostředků, které jsou lidé ochotni vynaložit na zvýšení bezpečnosti, se prof. Cohenovi daří finančně vyjádřit strach ze zločinu v různých sociálních skupinách. Není asi překvapující, že strach z kriminality je větší u vyšších sociálních skupin, které jsou však statisticky postiženy kriminalitou méně.

Finští pořadatelé se před konáním semináře pokusili zjistit stav informací o ceně zločinu v jednotlivých státech EU formou dotazníku. Dotazník měl velmi malou návratnost, což svědčí o skutečnosti, že cena či náklady zločinu nejsou ve většině členských států EU pravidelně sledovány. Konkrétní bylo proto pouze vystoupení finského ministra spravedlnosti Johannese Koskinena (pod něj spadá prevence), který představil nový finský program vnitřní bezpečnosti. Hledají se metody zjišťování efektivnosti tohoto programu. K tomu má sloužit i poměřování nákladů na jednotku výkonu. Finové mají např. zjištěno, že náklady:

Finsko má zájem na porovnání těchto nákladů s ostatními zeměmi EU a na sledování zvyšování efektivnosti orgánů trestní justice snižováním ceny za jednotku výkonu. Dále Finsko pokračuje v důrazu na prevenci kriminality. I když vědecké výzkumy nejsou k dispozici, předpokládá se, že prevence kriminality je efektivní (např. slibný projekt zaměřený na rizikovou mládež stojí ročně cca 3 000 eur na osobu, případné umístění do ústavní péče vyjde na 60 000 eur). Mezi zajímavé myšlenky také patří přenesení nákladů na zločin nejen na pachatele, ale i na ty, kteří kriminalitu nedostatečnou prevencí umožnili. Tedy zločin je spáchán pro zanedbání prevence kriminality (jedná se např. o krádeže ve velkých obchodech, jejichž náklady jsou automaticky přenášeny do cen, přestože by jim snadno šlo zabránit). Ministr přednesl úvahy o rozdělení odpovědnosti za zanedbání prevence mezi stát, města, podnikatelský sektor a občany samé.

Autor se dále zúčastnil dvou pracovních skupin:

První pracovní skupina konstatovala, že existuje statistika trestných činů, ale cena zločinu není studována nikde, s výjimkou Velké Británie a částečně Finska a Portugalska. Diskuse se vedla o potřebě tohoto studia.

V úvodu druhé skupiny vystoupil Daniel Sansfacon z Mezinárodního centra pro prevenci kriminality (ICPC) v Kanadě. Shrnul výsledky prověřených studií o efektivnosti prevence kriminality. V oblasti situační prevence shrnul výsledky 13 studií - v 8 případech byl projekt situační prevence efektivní (v poměru od 1,31 až do 5,04), v 5 případech byl projekt neefektivní (v poměru 0,22 až 0,68). Ze zkoumaných programů bylo 9 zaměřeno na obytné prostory a zbylé čtyři na obchodí prostory či prostředky veřejné dopravy. Srovnávané výzkumy jsou příliš nepočetné na to, aby se z nich daly vyvozovat závěry, za zmínku však stojí, že nejefektivnější byly projekty zaměřené na zlepšení veřejného osvětlení (4,34 a 2,93), nejmenší přidaná hodnota byla u kamerových monitorovacích systémů (0,47 a 1,31).

U prevence delikvence mládeže do 18 let s důrazem na ranou intervenci byly shrnuty výsledky 6 studií, z nichž bylo efektivních 5 (v poměru od 1,06 až do 7,16). Stejné metody (posilování rodičovských dovedností, návštěvy v domácnostech) vedly k velmi rozdílným výsledkům. Za zmínku stojí jediný longitudinální výzkum (Schweinhart, Barnes a Weikart, 1993), který pokusné a kontrolní skupiny sledoval 22 let. Efektivita intervence po 9 - 10 letech vycházela na koeficient 1,48, zatímco po 22 letech tento koeficient vzrostl na 7,16. (Pozn.: číslo 1,0 znamená, že náklady a zisky jsou vyrovnané.)

Přestože výsledky jsou v podstatě pozitivní, bylo vynaloženo minimální úsilí na přenos či další využití efektivních projektů.

Druhá pracovní skupina konstatovala, že v Evropě existuje minimum skutečných výzkumů efektivity prevence kriminality, které by odpovídaly vědeckým standardům (a to dokonce i ve Velké Británii, vlajkové lodi kriminologických výzkumů). Evaluace preventivních programů probíhá, ale zaměřuje se na proces realizace programů, a ne na jejich dopad. Diskutována byla otázka, proč se o efektivnosti tolik hovoří a výsledky jsou tak omezené. Konstatován byl nedostatek výzkumných kapacit, nedostatek zkušeností u stávajících expertů, nejasnost co a jak evaluovat, chybějící politická vůle (kvalitní výzkumy efektivity jsou dlouhodobé, politická motivace je krátkodobá; realizátoři i politici chtějí pouze „dobré zprávy“, obecná nedůvěra v evaluaci u praktiků, odtrženost realizátorů od centrálních institucí).

Daniel Sansfason také uváděl tři klíčové metodologické problémy při výzkumu efektivnosti. Za prvé je to orientace výzkumníků na měřitelné výsledky bez hlubší analýzy, které procesy k nim vedly. Za druhé se jedná o téměř nemožnost izoloval proměnné, které ovlivnily měřený výsledek; a to zvláště v poslední době, kdy probíhá v řadě zemí mnoho preventivních aktivit či opatření současně. Za třetí je to samo stanovení veličiny měření efektu. Tato otázka poukazuje k samotným základům kriminologie. Sansfason zejména poukazuje na fakt, že i když počty registrovaných trestných činů ve vyspělých zemích klesají, strach z kriminality neklesá, či dokonce stoupá.

Na závěr bylo konstatováno, že seminář představuje na tomto poli pouze první krok. Další informace přinese studie, která byla zadána Evropskou sítí prevence kriminality (EUCPN) nizozemské poradenské firmě DSP Groep. Výsledky budou k dispozici na konci roku a čtenáře s nimi jistě seznámíme.