Úvahy nad vymezením pojmu organizovaného zločinu se mohou jevit jako záležitost spadající do teoretické diskuse kriminologů či právníků. Byl by však zásadní omyl, kdybychom snahu o vymezení organizovaného zločinu chápali jako akademické teoretizování. Vymezení organizovaného zločinu, vyjádřené posléze v právních normách, má naopak zásadní význam pro praxi orgánů činných v trestním řízení při uplatňování postupů přicházejících v úvahu, resp. přípustných při odhalování, objasňování a stíhání organizovaného zločinu, nemluvě o nutnosti dosažení alespoň základní shody nad pojetím jevu, který je označován za globální hrozbu. Kriminologická diskuse nad pojetím organizovaného zločinu a jeho kriminologický výzkum proto představují jakési informační podhoubí, nutné k následnému stanovení právní definice, která se pak stává závaznou v té míře, v jaké stanovuje rozsah činů, které mohou být jako organizovaný zločin stíhány, a tím také okruh prostředků a nástrojů, které mají orgány činné v trestním řízení vůči němu k dispozici.
Je evidentní, že úzké či nejasné pojetí bez zřetelného stanovení znaků použitelných pro důkazní praxi nebo naopak uvádějící jejich příliš detailní výčet neumožňuje účinný postup proti tomuto fenoménu. Naopak příliš široké pojetí neúměrně rozvolňující hranice organizovaného zločinu umožňuje používat výjimečné nástroje a pravomoci uplatňované vůči organizovanému zločinu v šíři, která by již mohla překračovat hranice chráněných občanských práv a svobod.
Příspěvek k pojetí organizovaného zločinu a ke vztahu tohoto fenoménu k příbuzným kategoriím kriminality proto zahájíme porovnáním některých vybraných definicí organizovaného zločinu jak z oblasti kriminologické tradice, tak z některých současných přístupů, přičemž se pokusíme také porovnat přístupy americké a evropské kriminologie.
C. Fijnaut (Fijnaut, 1990) cituje ve svém článku nejprve názor E. H. Sutherlanda na profesionálně páchané krádeže jako na organizovaný zločin. Sutherland vycházel z myšlenky, že v prostředí lidí, kteří páchají tento druh trestné činnosti, můžeme identifikovat jednotu ve smyslu společenství zájmů a reciprocitu vzájemnosti a spolupráce. Dále Fijnaut uvádí pojetí obsažené ve zprávě tzv. Katzenbachova výboru v roce 1960. Ze zprávy lze vyvodit, že organizovaný zločin je v zásadě rozsáhlá kriminální korporace zaměřená na dodávání nelegálního zboží a služeb velkému množství občanů, a tím zcela obcházející veškeré kontrolní mechanismy státu; nadto zpráva varuje, že prostřednictvím zastrašování, vydírání, daňových úniků, korupce atd. získává organizovaný zločin silné postavení také v legálním obchodu a průmyslu a proniká do odborových organizací.
Američtí autoři Kenney a Finckenauer nejprve uvádějí typické znaky skupin organizovaného zločinu. Tyto skupiny:
Oba autoři podotýkají, že žádný z těchto znaků nemůže samostatně adekvátně definovat organizovaný zločin, zatímco společně dávají jeho poměrně jasný obraz (Kenney, Finckenauer, 1995: 3 - 7). Dále citují Maltze, který uvádí šest způsobů jednání, jakými organizovaný zločin dosahuje svých cílů (Maltz, 1976):
Autoři rovněž citují pojetí D. R. Cresseyho: „Organizovaný zločin je jakýkoli zločin, spáchaný osobou, která zaujímá určitou pozici v zavedené dělbě aktivit, určené pro páchání trestné činnosti.“ (Task Force Report: Organised Crime, Washington DC, 1967) Je to pojetí zaměřené na osobu pachatele a jeho postavení ve struktuře vztahů. V kontrastu s tím citují systémové pojetí Ianniových: Definujeme organizovaný zločin jako integrální součást amerického společenského systému, která spojuje dohromady:
Autoři se rovněž zabývají etnicky organizovaným zločinem, mezinárodním zločinem, městskými gangy, motocyklovými gangy, vězeňskými gangy, ale také tzv. „hate groups“ jako Aryan Nations, Ku Klux Klan apod., a jejich vztahem k organizovanému zločinu, přičemž docházejí k názoru, že nejvíce se znakům organizovaného zločinu blíží motocyklové gangy (organizovaná hierarchická struktura, užívání násilí, korupce, vícečetné kriminální aktivity, infiltrace do legitimního podnikání atd.). Na dalším místě jako vývojové stadium organizovaného zločinu spatřují městské (pouliční) gangy; u vězeňských gangů to platí v limitované míře. Naopak „hate groups“ podle jejich názoru ze zřejmých důvodů do organizovaného zločinu nepatří (Kenney, Finckenauer, 1995:312).
Pro porovnání s názory amerických autorů lze uvést pojetí prezentovaná evropskými autory ze zemí bývalého socialistického bloku, kteří vycházejí z odlišné historické a společenské skutečnosti.
Andres Anvelt (Estonsko) vychází při analýze tzv. mafia- systému ze situace bývalého SSSR. Uvádí, že problém organizovaného zločinu zformovaného na tomto území se stal známý po zhroucení SSSR, ale existoval zde po celou dobu totalitního státu; soudobý organizovaný zločin pocházející z tohoto teritoria navazuje na tradice vzniklé v období neexistence trhu a absence normálních ekonomických vztahů, rozvinuté stínové ekonomiky a rozšířené vězeňské subkultury mezi nesmírně početnou vězeňskou populací.
Anvelt na základě toho dochází k závěru, že organizovaný zločin se úspěšně rozvíjí v oblastech, kde efektivně nepůsobí legislativa a veřejná moc. Neregulované nebo nedostatečně uspokojované sociální potřeby, vztahy a konflikty vytvářejí poptávku po nelegální nabídce jejich uspokojování. Poskytovatelé těchto služeb se potřebují organizovat, vytvořit svá pravidla chování a sankce, dodržovat konspiraci, udržovat styky s představiteli veřejné moci prostřednictvím korupce i dalšími způsoby, což lze považovat za znaky organizovaného zločinu (Anvelt, 2001).
Arpád Eördögh (Maďarsko) analyzuje pojem organizovaný zločin z hlediska organizovanosti činnosti (způsobu páchání trestného činu) i organizovanosti subjektu (pachatelů). Ve své analýze vychází především z charakteru pachatelů. Pachatelé, kteří spáchali nedbalostní trestné činy, stejně jako prvopachatelé a ti, kteří jednali v silném rozrušení apod., by neměli být považováni za zločince. Zbývající pachatelé, jichž je výrazně menší část, představují kategorii skutečných zločinců, kterou Eördögh nazývá profesionálním a mezinárodním zločinem. Ke znakům této kategorie patří to, že:
Eördögh uvádí, že toto je druh trestné činnosti, s nímž se aktuálně ve světě setkáváme a který je často zaměňován za organizovaný zločin, přestože nejvyšší formou organizace je organizovaná skupina a výsledkem tohoto druhu činnosti (páchaného tímto druhem zločinců) je stále jen „prostý a obyčejný“ zločin.
Kritéria, která odlišují skutečný organizovaný zločin od „profesionálního a (někdy) mezinárodního“, spatřuje Eördögh v následujících znacích:
Souhrnně definuje Eördögh mezinárodní organizovaný zločin jako trestnou činnost kriminálních organizací a kriminálních podniků tvořených profesionálními zločinci i „nezločinci“, kteří jsou členy takové organizace či podniku vytvořeného společně s profesionálními zločinci, rozvíjeného v mezinárodním rozsahu (Eördögh, 2001).
Jakov Gilinskij (Rusko) nabízí poměrně zřetelnou a stručnou definici organizovaného zločinu: Organizovaný zločin je fungování stabilních hierarchizovaných seskupení (asociací) zabývajících se trestnou činností jako podnikáním a vytvářejících systém ochrany před veřejnou kontrolou prostředky korupce (Gilinskij, 1999).
V počátcích výzkumu organizovaného zločinu v ČR formuloval Otakar Osmančík pracovní operativní definici organizovaného zločinu jako systematické trestné činnosti, organizovaně páchané za účelem zisku s oddělením řízení od výkonu (Osmančík, 1993).
Pro srovnání lze rovněž uvést vymezení organizovaného zločinu obsažené v dokumentech mezinárodních organizací, z toho na prvním místě vymezení organizovaného zločinu obsažené v článku 2 Konvence OSN proti mezinárodnímu organizovanému zločinu:
Tzv. Společný postup (Joint Action) Rady Evropské Unie z 21. 12. 1998 o trestnosti účasti ve zločinecké organizaci v členských státech Evropské Unie v článku 1 stanoví, že zločineckou organizací se míní uspořádaná společnost, založená na určité časové období, nebo více než dvě osoby působící v souladu s tím, aby páchaly zločiny, které jsou trestné odnětím svobody nebo příkazem k zadržení na minimálně čtyři roky nebo závažnějšími tresty, ať jsou takové zločiny výsledkem jich samotných, nebo prostředkem k získání materiálního prospěchu případně k nekalému působení na činnost veřejných úřadů.
Na závěr srovnání lze uvést právní definici obsaženou v trestním zákoně ČR, který v § 89, odst. 17 stanoví, že zločinné spolčení je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, které je zaměřeno na (dosahování zisku - vypuštěno novelou platnou od 1. 1. 2002) soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.
Při pohledu na jednotlivé definice zjišťujeme řadu společných znaků i některé odlišnosti. Sutherland zdůrazňuje vzájemnou spolupráci pachatelů probíhající v kriminálním prostředí. Lze tedy vyvodit, že organizovaný zločin v Sutherlandově pojetí představuje kooperaci profesionálních zločinců. Definice Katzenbachova výboru klade více důraz na ekonomické znaky: kriminální korporace (již v tomto termínu nalézáme odkaz na ekonomické prostředí) dodává nelegální zboží a služby mimo kontrolní mechanismy státu. Soudobá definice Finckenauera s Kenneym říká, že k definování kriminální aktivity jako organizovaného zločinu je třeba souběhu více kritérií. Kritéria navržená uvedenými autory lze v zásadě rozdělit do tří úrovní:
Maltz doplňuje jeden z velmi významných znaků, který se obvykle v definicích organizovaného zločinu neobjevuje, a tím je specifické postavení oběti organizovaného zločinu, vyplývající z její funkce v procesu páchaní trestné činnosti (oběť obvykle vystupuje v úloze zákazníka - odběratele zboží či uživatele služeb, čímž se trestné činnosti spoluúčastní a de facto ji umožňuje).
Pohled Cresseyho je jiný - autor vychází od jednotlivce a od něj postupuje k začlenění pachatele do organizované struktury, kterou již blíže nevymezuje. Ianniovi se naproti tomu zaměřují na širší společensko-ekonomické začlenění organizovaného zločinu a nekompromisním způsobem vymezují trojúhelník podmínek jeho fungování daný třemi spolupůsobícími faktory: dodavatelem nelegálního zboží a služeb (kriminální subjekt - organizace), veřejností (vystupující v úloze zákazníka) a částí veřejného aparátu, která tyto vztahy toleruje a kryje (z důvodu vlastního prospěchu).
V uvedených vymezeních amerických autorů lze zjevně vysledovat pojetí organizovaného zločinu jako aktivity rozvíjené na racionálním ekonomickém základě a fungující jako doplněk trhu, který uspokojuje poptávku veřejnosti po nelegálním zboží a službách. Řada znaků organizovaného zločinu je proto principiálně shodná se znaky legálních korporací, resp. podniků; znaky kriminální vyplývají z toho, že aktivity organizovaného zločinu se pohybují v nelegálním sektoru trhu.
Američtí kriminologové vycházejí z dlouhodobé zkušenosti společnosti s fungujícími tržními vztahy. Kriminologové ze zemí bývalého socialistického tábora přispívají k tomu pojetí upozorněním, že organizovaný zločin se může vyvinout nejen jako doplněk fungujícího trhu zaměřený na poskytování zboží a služeb v nelegálním sektoru poptávky, ale i v podmínkách nefungujícího trhu, potlačení normálních tržních vztahů a stínové ekonomiky jako náhražka trhu zajišťující distribuci zboží a služeb běžných (legálních), ale dostupných jen obtížně (viz Anvelt, který dále upozorňuje - stejně jako Ianniovi - na úlohu zkorumpovaného státního aparátu a katalyzační efekt rozšířené kriminální subkultury ve společnosti).
Zajímavé pojetí A. Eördögha představuje komplexnější pokus o vymezení místa organizovaného zločinu v žebříčku kriminálních aktivit. Eördögh postupuje od jednotlivce (profesionálního zločince schopného vytvořit organizovanou skupinu) k organizované skupině, která však musí naplňovat určité znaky, aby mohla být považována za organizovaný zločin. Tyto znaky mají, obdobně jako u Finckenauera a Kenneyho, charakter rysů podnikatelské činnosti a jejího krytí, ale kromě toho Eördögh doplňuje jako typický znak propojení profesionálních zločinců s neprofesionálními spolupachateli a upozorňuje, že u organizovaného zločinu je preferován tzv. „victimless crime“, tedy zločiny bez obětí, což můžeme považovat za obdobu Maltzova tvrzení o spoluúčasti „obětí“ (jako zákazníků a uživatelů; obdobně Ianniovi).
Gilinskij vymezuje organizovaný zločin jednoznačně jako systematickou ziskovou (tedy podnikatelskou) činnost organizovaných subjektů vytvářejících ochranné systémy. Osmančík přidává kritérium rozvinuté vnitřní hierarchické organizace, tj. odlišení řízení od vlastního výkonu trestné činnosti.
U citovaných neamerických autorů tedy nacházíme vymezení organizovaného zločinu, které není zásadně odlišné od pojetí většiny autorů amerických; nacházíme poukaz na možnost vzniku a existence organizovaného zločinu i v podmínkách netržního systému, kde organizovaný zločin nefungující trh alespoň zčásti supluje, a doplnění o některé další znaky, např. zapojení neprofesionálních pachatelů, preferenci „victimless crime“ a vertikální diferenciaci vnitřních organizačních struktur zločineckých organizací.
Obecně lze říci, že kriminologická pojetí organizovaného zločinu, jejichž některými příklady jsme se zde zabývali, jsou vedena snahou charakterizovat organizovaný zločin jako specifickou kategorii kriminální činnosti a okruh jevů, které lze takto označit, zřetelně ohraničit s použitím více či méně charakteristických znaků - kritérií.
Naproti tomu mezinárodní právní dokumenty, kterými jsou Konvence OSN proti mezinárodnímu organizovanému zločinu a Joint Action Evropské Unie z roku 1998, na vymezení organizovaného zločinu jako takového víceméně rezignují a snaží se definovat pouze subjekt, tj. zločineckou skupinu, resp. organizaci (s tím, že účast v této skupině, resp. podíl na jejích aktivitách je trestným činem).
Je zřejmé, že kriminologické vymezení charakterizované řadou pojmových znaků se nehodí pro účely instrumentální aplikace trestního práva, zvláště pokud právní vymezení daného jevu (kategorie) musí být přijatelné i v mezinárodním kontextu. Na druhou stranu tím, že z definice, na níž nakonec došlo pro účely daných mezinárodních dokumentů ke shodě, bylo vyřazeno bližší vymezení jevu jako takového ve smyslu jeho zřetelnějšího ohraničení a včlenění do určitého společenského kontextu, je možné tuto definici vztáhnout na poměrně široké spektrum kriminálních aktivit. Podle definice OSN a EU lze za organizovaný zločin považovat všechny závažné trestné činy páchané s cílem hmotného prospěchu skupinou (postačí i tři osoby), která by z dalších znaků měla pouze vykazovat určité trvání v čase a vnitřní blíže nediferencovanou strukturu.
Toto mezinárodní právní vymezení, které se nepochybně stane vodítkem i při tvorbě národních právních norem, tak hranice organizovaného zločinu poměrně rozvolňuje. Pod organizovaný zločin ve smyslu Konvence či Joint Action lze např. zahrnout značnou část ekonomické kriminality včetně tzv. kriminality bílých límečků, pokud při ní dochází k dlouhodobější trestné činnosti několika pachatelů jednajících ve shodě, na druhé straně lze zahrnout i aktivity členů motocyklových gangů, pokud jsou zapleteni např. do prodeje drog apod. Toto pojetí by zřejmě mělo vést k větší účinnosti potírání rozsáhlejšího spektra závažných forem trestné činnosti, protože umožňuje širší nasazení mimořádných prostředků a efektivnější mezinárodní spolupráci při jejich odhalování a stíhání; zdá se, že závažnost některých forem mezinárodní trestné činnosti a současně nutnost široké shody na takovém vymezení jevu, které by umožnilo jeho praktickou aplikovatelnost,1) si takové pojetí vyžádaly. Nicméně to neznamená, že by se kriminologie měla vzdát snahy o vlastní obsahové vymezení pojmu organizovaného zločinu jako specifické kategorie kriminality i při respektování praktických potřeb práva a s vědomím, že kriminologické pojetí bude zřejmě užší než vymezení organizovaného zločinu v mezinárodních a národních právních normách.
V lidské společnosti odedávna lidé spolupracují ve vzájemných vazbách, resp. ve skupině, aby získali prostředky k životu. Zájem o maximální návratnost vložené práce/investic s vynaložením co možná nejmenšího úsilí/nákladů je přirozený a spolupráce s ostatními v rámci určité dělby práce (na jejímž základě dochází k funkční diferenciaci) je nejjednodušší cesta, jak tohoto cíle dosáhnout.
Ve společnosti dodržující zákony je tato snaha základním důvodem pro organizaci podnikání a koordinaci specifických činností k dosažení co největší úrovně produkce, uplatnění produktů atd. Stejné pohnutky (nejúčinnější cesta k dosažení účelu a největší návratnost vynaloženého úsilí) jsou klíčem i k porozumění organizaci na poli zločinu (viz Vold, Bernard, 1986:322). Také zločin se organizuje (ve smyslu kooperace pachatelů, návaznosti a organizování jednotlivých aktivit) k dosažení co nejvyšší návratnosti vynaloženého úsilí; k tomu pak přistupuje i organizace aktivit, které nejsou u činnosti respektující zákony potřebné, tj. krycích aktivit sloužících k ochraně před odhalením a potrestáním. Vyšší náklady (úsilí) vynaložené na tyto krycí aktivity jsou bohatě vykompenzovány podstatně vyšší ziskovostí základních výdělečných aktivit (vyšší ziskovost plyne z obvykle větší výnosnosti nelegálního zboží a služeb a z neodvádění části zisku ve formě daní a poplatků, kterými je zatíženo legální podnikání). Organizovaný zločin podléhá zvýšenému riziku odhalení a postihu, ale dosahuje vyšších zisků; využívání nelegálních prostředků poskytuje organizovanému zločinu velké komparativní výhody proti podnikání legálnímu, které zákony dodržuje.
Typickým znakem organizovaného zločinu proto je, že z důvodu finalizace trestného činu, majícího klíčový význam z hlediska výsledného zisku nebo účinku, je páchán celý řetězec trestné činnosti (organizovaný sled kriminálních a doprovodných akcí). To činí organizovaný zločin těžko odhalitelným a stíhatelným. Proto u organizovaného zločinu selhává tradiční schéma odhalování a stíhání trestné činnosti, které postupuje od zjištěného jednotlivého trestného činu a jeho oběti k pachateli a tohoto pachatele postihuje jako individualitu. Tento tradiční přístup obvykle neumožňuje zjistit komplex trestné činnosti a organizaci v pozadí, proto snaha o potírání organizovaného zločinu vyžaduje mimořádné zjišťovací postupy a prostředky, často dlouhodobé sledování, aktivní vyhledávání a propojování širokého spektra různých informací (nikoli reaktivní, ale tzv. proaktivní přístup).
Konkrétní trestné činy (vraždy, loupeže, vydírání, překupnictví, výroba a distribuce drog, pašování, podplácení, nezákonné finanční operace, nelegální překračování hranic atd.) jsou u organizovaného zločinu pouze jevovými formami komplexní činnosti, jejíž podstatou a smyslem je záměrné, cílevědomé, dlouhodobé a systematické dosahování maximálního zisku bez ohledu na použité prostředky a s volbou těch sfér aktivity, které slibují tento maximální zisk přinášet. Protože jejím cílem je maximalizace zisku, zaměřuje se tam, kde se příležitost k zisku objevuje. Řídí se tedy „společenskou objednávkou“ sui generis. Organizovaný zločin lze z tohoto pohledu charakterizovat jako specifickou podobu podnikání založeného na nelegálních aktivitách (Scheinost, M. et al., 1997) nebo také jako vyšší formu kriminality, založenou na pokročilejší dělbě práce, funkční diferenciaci a rozvinutější organizaci s kombinací nelegálních a legálních aktivit.
Zločinecké organizace s legálními (nadnárodními) korporacemi spojují podobné rysy ve struktuře, síle, velikosti, geografickém záběru činnosti. Zločinecká organizace provádí aktivity na nezákonném trhu podobným způsobem jako legitimní podnik na legálním trhu - řídí se stejnými ekonomickými pravidly (podnikat, investovat, snižovat náklady, maximalizovat zisk, zvyšovat efektivitu, expandovat aktivity...). Odlišuje ji fakt, že provozuje nedovolené formy podnikání, které zahrnují produkci a distribuci protizákonných produktů a služeb, protizákonné obchodování se zákonem povolenými produkty nebo loupež zákonem povolených produktů nebo všechny tyto tři druhy aktivit současně (Problems and dangers, 1994).
Podnikání organizovaného zločinu se stalo součástí struktury poptávky a nabídky ve společnosti. Organizovaný zločin uspokojuje nelegální poptávku nebo poptávku po sice legálním zboží a službách, ale poskytovaných a opatřovaných nelegálním způsobem. Stává se tak doplňkem legálního trhu, protože legální trh vylučuje zájemce o určitý druh zboží a služeb (nebo může také být jeho náhražkou, pokud organizace legálního trhu není uspokojivá) a těží ze symbiózy s odběrateli nabízeného zboží a služeb. Společenské zakotvení (a obtížnost boje s organizovaným zločinem) proto neplyne jen z (nevybíravých) krycích a zabezpečovacích aktivit organizovaného zločinu, resp. z jeho pronikání do legálních struktur a jejich ovlivňování, aby si zajistil bezpečnost, beztrestnost a legalizaci zisku, ale také z akceptace nabízeného zboží a služeb částí veřejnosti, která je využívá.
Z toho plyne také další významný znak organizovaného zločinu, který uvádějí někteří výše citovaní autoři: jeho snaha o „victimless crime“, tedy zločin bez oběti. U převažujícího množství ziskových aktivit organizovaného zločinu je cílový objekt skutečně spíše v postavení „zákazníka“, resp. klienta než oběti (ať už se jedná o kupce pašovaného, padělaného či odcizeného zboží, nelegálně přepravovaného migranta, konzumenta drog, nelegálního sázkaře, návštěvníka erotického podniku apod.). Ačkoli samozřejmě organizovaný zločin často zneužívá tísně či jiné situace „zákazníka“, kterého obvykle dostává do závislého a nevýhodného postavení, případně tuto tíseň záměrně vytváří, zůstává podstatným znakem tohoto vztahu osobní aktivní zájem „zákazníka“ na získání dané služby či zboží poskytovaného organizovaným zločinem, tedy aktivita vyvíjená ze strany tohoto zákazníka, což je zcela odlišná situace od postavení klasické oběti trestné činnosti. Klient - zákazník se tím stává aktivním „spoluhráčem“ organizovaného zločinu; ne sice v míře, abychom jej mohli podle trestního práva označit za spolupachatele, nicméně v míře, která významně snižuje riziko pro organizovaný zločin, protože zákazník nemá zájem na odhalení svého dodavatele, a tím znemožnění přístupu k poskytovanému zboží a službám. Charakter tohoto vzájemného vztahu „organizovaný zločin - klient“ bychom mohli označit za konsenzuální (viz Albanese, 1995:55).
V obdobné situaci jsou někdy i ti, kteří stojí na opačném pólu řetězce aktivit, tj. dodavatelé výchozích produktů pro organizovaný zločin, kteří nemají zájem odhalit, a tím likvidovat zdroj svých, byť i minimálních výdělků - např. drobní pěstitelé koky či konopí, kterým zapojení do řetězce aktivit organizovaného zločinu přináší obživu; obdobně aktéři pornografických snímků apod. Snaha organizovaného zločinu o preferenci „victimless crime“ je proto zcela racionální: fungování na bázi dodavatel - odběratel snižuje riziko odhalení, zajišťuje odbyt nabízených produktů, a tím trvalý zisk, vytváří podhoubí organizovaného zločinu v nekriminální společnosti, jejíž příslušníci jsou v podobě klientů nebo i dodavatelů zatahováni do sítí aktivit organizovaného zločinu.
Zjednodušeně by se také dalo říci, že u tradiční kriminality - majetkové, násilné, mravnostní, do určité míry i hospodářské - je cílovým objektem bezprostředně poškozená oběť, které se nic neposkytuje, zatímco organizovaný zločin má jako cílový objekt klienta, kterému vždy něco nabízí - zboží či službu, na které je obvykle „zákazník“ z nějakého důvodu zainteresován. Je ovšem zřejmé, že tuto charakteristiku je třeba chápat ve specifickém kontextu: zákazník/klient není v rovnoprávném postavení, protože organizovaný zločin ve své nabídce využívá tísně, nevýhodné situace či závislosti svých potenciálních klientů, případně takové závislé a znevýhodněné postavení stimuluje; kromě toho může nabízet a uplatňovat „služby“, o které by za normálních okolností zájem nebyl - typickým příkladem takové umělé a vnucované služby je racketeering (vymáhání poplatků od podnikatelů za tzv. ochranu). Nicméně existence nabídky a aktivní role „zákazníka“ zůstávají jedním z podstatných rysů organizovaného zločinu.
Preference „victimless crime“ neznamená, že organizovaný zločin neprodukuje také typické oběti. Oběti ale vznikají obvykle jako určitý „by-product“ a organizovaný zločin je vytváří - kromě násilného vybírání, či spíše vydírání poplatků, za něž není poskytována protihodnota (viz racketeering nebo jiné formy vysávání ovládaných legálních podniků - tuto formu bychom mohli přirovnat k další dani, kterou podnikatel odvádí vedle poplatků které směřují státu), především ve třech oblastech: při nezákonném získávání zboží (loupeží, krádeží, podvodem atd.; někdy může být sama oběť zbožím, např. při obchodování s lidmi, při organizaci otrocké práce), v rámci doprovodných aktivit (jednak aktivity krycí a zabezpečovací směřující k neutralizaci veřejné moci, případných svědků apod., jednak aktivity v rámci zločineckého prostředí při vyřizování sporů, získávání a obhajování sektoru trhu/teritoria, udržování disciplíny - v těchto případech oběti pocházejí z kriminálního prostředí) a konečně ve vztahu ke státu (neodvádění daní, poplatků, porušování imigračních zákonů, předpisů o určitých druzích zboží atd.) - obětí, či lépe řečeno poškozeným je zde stát.
Klíčovým faktorem pro rozvoj moderního organizovaného zločinu se stala globalizace světových trhů, včetně finančních, globalizace komunikací, technologický rozvoj, vznik nových příležitostí pro zisk. Organizovaný zločin se tak přizpůsoboval spíše nadnárodním než národním změnám (Adamoli et al., 1998).
Manažeři organizovaného zločinu musí být schopni v těchto nových podmínkách kombinovat tradiční zločinecké postupy (násilí, bezohlednost) s komplexními schopnostmi, kdy jde o hledání nejlepší rovnováhy mezi možnostmi zisku a rizikem postihu ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Tyto snahy o modernizaci organizovaného zločinu vyústily ve dva důsledky. Jednak v diverzifikaci aktivit do nových oblastí, jednak v modifikaci tradičních struktur zločineckých organizací. Velké monolitní a rigidní hierarchické struktury zločineckých organizací byly do značné míry identifikovány a ukázaly se být snazším cílem represe. Experti se ve značné míře shodují na tom, že podniky organizovaného zločinu přecházejí na pružnější, více decentralizované struktury. Menší organizační jednotky a sítě postavené na vzájemné spolupráci a dohodách jsou efektivnější, bezpečnější, slibují vyšší zisk a rychlejší reorganizaci aktivit podle potřeby, staví na větším využívání specialistů a externistů. Snaha rozvinutých a kvalifikovaných zločineckých organizací o expanzi aktivit do nových oblastí (geograficky i obsahově - na nové trhy) je spojena s potřebou nových speciálních znalostí, což vede ke zvýšenému najímání profesionálů pro práci ve službách organizovaného zločinu (např. při expanzi do oblasti ekonomické a finanční kriminality).
Tím se také zvětšuje odstup (hierarchická vzdálenost) mezi vůdci zločineckého podniku a řadovými členy menších buněk. Strategické centrum je vzdálené, zajišťuje strategické řízení - „politiku podniku“ a koordinaci; činnost provádějí malé skupiny - buňky a další menší skupiny fungující jako servis a subdodavatelé nebo distributoři zboží a služeb, které mají jen malé povědomí o celku organizace. Tomu např. nasvědčují i poznatky o činnosti českých skupin organizovaného zločinu a jejich zapojení do mezinárodních sítí (Scheinost, 1999). Mezi zločineckými organizacemi fungují účinná taktická i strategická spojenectví a dohody (joint ventures, „koncesní“ dohody, subdodávky, specifické služby atd.).
Na základě uvedených znaků by tedy organizovaný zločin bylo možné vymezit kombinací dvou přístupů:
Sám termín „organizovaný zločin“ je dost nepřesný. Nicméně za organizovaný zločin ve smyslu výše uvedených znaků bychom mohli považovat (v kriminologickém smyslu):
Znakem vyššího vývojového stupně organizovaného zločinu (rozvinutého organizovaného zločinu) je oddělení a izolace vůdců organizací od výkonu trestné činnosti, internacionalizace činnosti, diverzifikace ziskových aktivit, monopolizace trhů a teritorií, legalizace příjmů z trestné činnosti, schopnost sebeobnovování organizace a infiltrace do oficiálních společenských struktur.
Považujeme za potřebné pojmově i obsahově rozlišit organizovaný zločin od jiných typů trestné činnosti, které bývají do oblasti organizovaného zločinu také někdy zahrnovány. V kontextu tohoto článku jde zejména o ekonomickou kriminalitu a o tzv. kriminalitu bílých límečků.
Vymezení organizovaného zločinu vůči ekonomické kriminalitě a vztahu mezi těmito dvěma kategoriemi je složité. Ani ekonomická kriminalita zatím nebyla jednoznačně definována obecně akceptovaným způsobem. Například v dokumentu RE Doporučení č. R(81) k ekonomické kriminalitě přijatém výborem ministrů RE 25. 6. 1981 je ekonomická kriminalita vymezena nikoli obecně, ale výčtem (seznamem) trestných činů. Tím obtížněji se pak vymezuje hranice mezi organizovanou a ekonomickou kriminalitou.
Pracovně lze ekonomickou kriminalitu vymezit jako trestnou činnost namířenou proti hospodářskému mechanismu, systému ekonomických vztahů a majetku (probíhající „ze sféry hospodářství do sféry hospodářství“ - Němec, 1995), resp. jako protiprávní ekonomické jednání, kterým byl dosažen finanční nebo jiný prospěch na úkor konkrétního ekonomického subjektu (stát, obchodní společnost, fond, fyzická osoba, apod.), které naplňuje zákonné znaky skutkových podstat konkrétních trestných činů. Ekonomické jednání je jednání, které je realizováno v ekonomickém prostředí s využitím ekonomických nástrojů a jeho realizátory jsou lidé znalí tohoto prostředí a znalí způsobů využívání těchto nástrojů (Výzkum ekonomické kriminality - projekt, 2001).
Je nesporné, že organizovaný zločin má ekonomický charakter. Je začleněn do struktury trhu, struktury nabídky a poptávky, často funguje v konsenzu se zákazníkem - odběratelem zboží a služeb a proniká hluboko do legální ekonomiky. Nejde zdaleka jen o praní špinavých peněz a investování zisků z trestné činnosti do legální ekonomiky, jde především o vyplňování poptávky na trhu po zboží a službách, která není kryta nebo je nedostatečně kryta legálně. Z tohoto úhlu pohledu lze stanovit jako jeden z odlišujících znaků mezi organizovaným zločinem a ekonomickou kriminalitou to, že organizovaný zločin legální ekonomiku doplňuje, obrací se primárně na zákazníka, zatímco ekonomická kriminalita ekonomiku napadá a poškozuje přímo, zaměřuje se (útočí) na subjekty trhu, obvykle nemá „zákazníka“, kterému by cokoli nabízela; typickou formou chování pachatele ekonomické kriminality vůči objektu akce je podvod, příp. zpronevěra apod. (na rozdíl od organizovaného zločinu, který klientovi přece jen cosi poskytuje na základě jeho zájmu). Také by se dalo říci, že organizovaný zločin doplňuje legální ekonomiku „zvenčí“, zatímco ekonomická kriminalita útočí „zevnitř“ legální ekonomiky. V. Baloun uvádí, že organizovaný zločin se obrací na jednotlivce, ekonomická kriminalita napadá ekonomické instituce (Baloun, 2000). Také organizovaný zločin poškozuje legální ekonomiku, ale obvykle nepřímo: k poškození zájmů legálních ekonomických subjektů dochází spíše „nekalou soutěží“, uplatňováním komparativních výhod plynoucích z dodávání atraktivního zboží, z používání nelegálních metod nabídky a dodávky, z neplacení daní a poplatků, z kumulace nelegálně získaného a snadno disponibilního kapitálu, který může být (po zastření původu) legálně investován. Ekonomické subjekty dodržující zákony jsou pak v soutěži s organizovaným zločinem - i když nejsou napadeny přímo - znevýhodněny právě proto, že dodržují zákonem stanovená pravidla podnikání.
Další rozdíl lze spatřovat v tom, že páchání ekonomické kriminality, resp. také finanční kriminality jako její zvláštní podskupiny nevyžaduje nutně existenci subjektu - strukturované a hierarchizované skupiny založené za účelem páchání trestné činnosti. I když ekonomická kriminalita působí velmi vysoké škody a jedná se o činnost zpravidla kvalifikovanou a dobře organizovanou, je organizovaná spíše ve smyslu promyšlené a funkční návaznosti a uspořádání jednotlivých kroků a úkonů směřujících k cíli kriminální aktivity, nikoli v tom smyslu, že by páchání tohoto druhu kriminality nutně vyžadovalo existenci kriminální organizace. Pachatelé mohou jednat jednotlivě, mohou pro svoji nelegální činnost zneužívat existující legální organizace a instituce, a to jak zvenčí, tak zevnitř, mohou spolupracovat na základě „vzájemné prospěšnosti“ či korupce, aniž by nutně museli vytvářet stabilní organizované kriminální skupiny či zločinecké organizace.
Typickými pachateli ekonomické kriminality jsou zpravidla osoby z okruhu tzv. „bílých límečků“ disponující potřebnými znalostmi z ekonomického prostředí a často i formálním funkčním postavením umožňujícím ovlivňovat, resp. přijímat rozhodnutí ve vztahu k ekonomickým operacím (viz Baloun, Scheinost, 2003). Vzhledem k jejich funkčnímu postavení nemusejí tyto osoby vytvářet pro výkon svých rozhodnutí nižší (výkonné) články charakteristické pro zločinecké organizace; buď svá rozhodnutí realizují sami, nebo prostřednictvím výkonného aparátu legálních organizací, který je víceméně povinen jejich pokyny respektovat.
Průnik organizovaného zločinu a legální ekonomiky lze najít především v obecné rovině: jde o již zmíněné obdobné principy chování, když kriminální organizace lze přirovnat k podnikatelským korporacím. Smyslem obojích je integrovat, koordinovat, účinněji využívat existující příležitosti dané trhem, vykonávané činnosti a lidské zdroje do hladce fungujícího organismu s cílem dosažení maximálně možného zisku pro organizaci. Lze říci, že organizovaný zločin funguje na racionálních ekonomických principech i s částečným uplatněním „podnikatelské etiky“, když respektuje, že zákazníkovi/klientovi je třeba dodat zboží a službu, o kterou stojí. V tomto smyslu je organizovaný zločin obchodní/podnikatelská organizace fungující na principu zisku a profitující jen tehdy, když nabízí zákazníkovi to, co on požaduje, za cenu, kterou je ochoten zaplatit. Cena může být velmi vysoká, ale tak se chovají i legální podnikatelské subjekty (viz Vold, Bernard, 1986: 325).
Podobnost končí ve vztahu ke stanoveným normám chování ekonomických subjektů: prosperitu organizovaného zločinu umožňuje právě to, že stanovené normy nerespektuje, zatímco rozhodující část ekonomiky (ekonomických subjektů) zákon a pravidla dodržuje.
Značná část aktivit organizovaného zločinu je vlastně „výrůstkem“ či vývojovým doplňkem obecného systému ziskové tržní ekonomiky (Vold, Bernard, 1986: 327) - pohybuje se a těží ze sektoru přirozené poptávky po zboží a službách nedovolených, limitovaných či nedostatkových. To sice nevysvětluje všechny aktivity organizovaného zločinu, ale ukazuje na jeho hluboké strukturálně-ekonomické kořeny a na podstatně hlubší průnik do oblasti ekonomiky než jen prostřednictvím jednotlivých kriminálních aktivit.
Pokud jde o konkrétní způsoby, může organizovaný zločin do legální ekonomiky pronikat více cestami:
Kriminalita bílých límečků (white-collar crime) v původním pojetí znamenala porušování trestního práva osobami z vyšších sociálních tříd v průběhu jejich profesionálních aktivit (Sutherland, 1949). Sutherland tvrdil, že zločinci z řad „bílých límečků“ jsou relativně více chráněni před trestním stíháním díky svému společenskému postavení, protože při vnímání trestné činnosti příslušníků vyšších tříd dochází ze strany represivních orgánů ke „class bias“ vedoucí ke zvýšené toleranci. Dnes bychom mohli chápat white-collar crime jako ekonomickou trestnou činnost páchanou při výkonu profese představitelem legálního podnikání, tj. obcházení pravidel a porušování zákonů v rámci výkonu profese na místě, které to umožňuje, s cílem získat vyšší profit a bez ohledu na škodu způsobenou veřejnosti/státu.
V tomto smyslu ji také můžeme odlišovat od organizovaného zločinu. Jde zpravidla o páchání různých trestných činů ekonomického charakteru, a to lidmi nacházejícími se v postavení spojeném s určitou mírou rozhodovací pravomoci v legálních organizacích, kteří zneužívají své oficiální funkce nebo postavení k páchání trestné činnosti. Nezřídka se jedná o rozsáhlou ekonomickou trestnou činnost páchanou složitým a vysoce kvalifikovaným způsobem, při které aktéři využívají mezer v zákonech a jiných okolností a dosahují často obrovské zisky. V tom lze nalézt shodné rysy s organizovaným zločinem. Trestné činy tohoto druhu ale mohou, alespoň v počátečních fázích, probíhat bez účasti kriminálního prostředí a bez účasti či zakládání hierarchizovaných, strukturovaných a stabilních zločineckých organizací; jejich základním modem operandi je podvod vůči nedobrovolné oběti bez poskytování protihodnoty; trestná činnost je páchána „zevnitř“ zneužíváním legálního systému (v důsledku toho pachatelé white-collar crime narušují důvěru veřejnosti v tento systém - Chambliss, 2003).
Průnik s organizovaným zločinem je možný, i když organizovaný zločin většinou nestojí u počátku páchání těchto podvodů či dalších trestných činů tohoto typu. Může však v určité fázi využít toho, že aktéři se obohatili nelegálním nebo ne zcela legálním způsobem a dosáhli enormních zisků, a pokusit se o jejich vydírání. V jiném případě může někdo z účastníků začít sám vyhledávat kontakt se světem zločinu, aby získal jeho podporu proti ostatním partnerům. Činnost takovýchto podnikatelů se v každém případě začne dříve nebo později stále více kriminalizovat. Akce se musí utajit, jsou podnikány kroky k odstranění svědků, stále se rozšiřuje okruh těch, které je nutné uplatit. Někdy si i sami aktéři začnou mezi sebou vyřizovat účty, vytvářet své ochranky a tím způsobem vlastně začít budovat kriminální organizace (nebo se na ně napojovat). Tak může dojít k postupnému prorůstání a přetváření této formy kriminality v kriminalitu organizovanou (Cejp, 1997). Zejména tímto směrem bude zajímavé zaměřit další výzkum projevů a forem organizovaného zločinu vznikajícího v českém prostředí.
Článek se zabývá pojetím organizovaného zločinu z kriminologického hlediska. Vychází přitom z porovnání různých přístupů evropských a amerických kriminologů s pojetím obsaženým v dokumentech OSN a EU. Na základě rozboru pak formuluje charakter organizovaného zločinu z hlediska jeho typických znaků a především jeho začlenění do ekonomických a společenských struktur. V závěru je provedeno odlišení organizovaného zločinu od dalších příbuzných forem trestné činnosti.
The article discuses the concept of organised crime from the criminological point of view. It is based on a comparison of various approaches of European and American criminologists with concepts contained in documents of the UN and the EU. Based on this analysis, the article formulates a characteristic of organised crime from the point of view of its typical signs and especially its inclusion in the economic and social structures. At the end of this article, a distinction has been made between organised crime and other related forms of criminal activity.
Der Artikel behandelt die Auffassung der organisierten Kriminalität aus dem kriminologischen Gesichtspunkt. Er geht dabei aus der Vergleichung verschiedener Herantreten europäischer und amerikanischer Kriminologen mit der Auffassung die in den Dokumenten der UNO und der EU enthalten ist. Auf Grund dieser Analyse formuliert er dann den Charakter des organisierten Verbrechens aus dem Gesichtspunkt seiner typischen Merkmale und vor allem seine Eingliederung in ökonomische und gesellschaftliche Strukturen. Zum Schluss macht man die Unterscheidung zwischen organisiertem Verbrechen und anderen verwandten Formen der Straftat.