V kriminální psychologii poutá v poslední době pozornost jedna z podob násilí, která byla dlouho opomíjena. Jejím hlavním znakem je obsesivní fixace známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností. Pachatel pronásleduje vyhlédnutou oběť dopisy, telefonicky, SMS zprávami či vtíráním se do její blízkosti. Pronásledování může být motivováno údajným nebo skutečným obdivem (láskou), anebo také zlobou (nenávistí). Různé varianty pronásledování jsou zatím shrnovány pod anglický pojem „stalking“. V tomto příspěvku nabízím aktuální poznatky k tématu. Soustředím se přitom zejména na otázky, které jsou důležité pro posouzení nebezpečnosti pronásledování, a tudíž mají význam pro volbu vhodného postupu vůči pachateli a také pro ochranu oběti.
Anglický výraz „stalking“ označoval původně v řeči lovců stopování, přiblížení se k lovené zvěři. V kriminologickém smyslu je definován jako úmyslné, zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které snižuje kvalitu jejího života a ohrožuje její bezpečnost. Současný zájem o tento fenomén byl vyvolán skutečnými případy pronásledování prominentů, kteří trpěli pod nevyžádanou a obtěžující pozorností svých „obdivovatelů“. V poslední době se množící studie na toto téma ukázaly, že obtěžující pronásledování se může týkat kohokoli, nejen prominentů ze show-businessu či politiky.
Četnost výskytu excesivního, systematického pronásledování není přesně známa. Odhaduje se, že minimálně 2 až 8 % obyvatel se stává obětí tohoto deliktu. Podstatou této podoby agrese je systematické (tj. opakující se a dlouhodobé) a excesivní (tj. z normy vybočující) obtěžování a pronásledování určité osoby nevyžádanými projevy zájmu či pozornosti.
Stalking vždy zahrnuje porušování privátní sféry života oběti. Po jevové stránce lze za typické projevy nebezpečného pronásledování označit zejména následující vzorce chování:
Stalking je považován za relativně moderní fenomén. Navíc se o něm diskutuje jako o zatím otevřeném problému především z hlediska kriminologie, kriminální psychologie a také trestního práva. K tomu je však třeba dodat, že na půdě psychiatrie je podobný jev znám již dlouho. Již v 18. století se psychiatr Pinel a pak jeho žák Esquirol zabývali popisem a objasněním tzv. erotomanie (tj. patologické vazby na jinou osobu projevující se alespoň zpočátku jako umanutý obdiv či erotická náklonnost) a dávali ji do volné souvislosti s jinými monomaniemi, jako je pyromanie, kleptomanie atd.
Ve dvacátém století se „erotické poblázněnosti“ (původní Kretschmerův výraz z roku 1918) věnovali další renomovaní psychiatři. Podnítil to i dobový případ 53leté Francouzky, která žila v přesvědčení, že ji miluje anglický král Jiří IV. Potulovala se v blízkosti Buckinghamského paláce a jakýkoliv drobný podnět (např. záchvěv závěsů v okně) interpretovala jako projev lásky jejího idolu k ní. Francouzský psychiatr de Clérambault jako první explicitně upozornil, že motivem vůbec nemusí být nezpracovaná láska, sexualita či erotika. Větší váhu přikládal pýše, pocitu mimořádnosti sebe sama a narušení kontaktu s realitou.
V průběhu první poloviny dvacátého století nabídla psychiatrie i psychologie řadu pokusů o vysvětlení „milostného pronásledování“ jako psychopatologického jevu. Popsala také fáze průběhu. Typický vývoj pronásledování popsal de Clérambault v následujícím třífázovém modelu:
V druhé polovině dvacátého století dochází ke změně názorů. Z ryze psychiatrického problému se „umanuté obtěžování druhé osoby nevyžádanou pozorností“ pozvolna stává problémem pro vědní obory s těsnou vazbou na kriminalitu. Může za to rozšíření počtu případů, které se z psychiatrických ambulancí či léčeben stěhovaly do soudních síní. Snad nejznámější je v tomto ohledu případ J. W. Hinckleyho, který 30. 3. 1981 podnikl atentát na prezidenta R. Reagana. Ke své motivaci uvedl, že chtěl imponovat herečce Jodie Fosterové a získat tak konečně její přízeň. Atentátu předcházel typický obraz umanutého, systematického obtěžování navozeného údajným obdivem a láskou k herečce (viz Vacek, 2001). Také nové podoby pronásledování, které se objevily (telefonní teror, cyberstalking, expartner - stalking atd.), přispívají k ústupu „psychiatrizace“ problému. Tradiční psychiatrický pojem erotomanie je nahrazen výrazem "stalking", který zahrnuje širší škálu jevů a zvýrazňuje především spojitost excesivního systematického pronásledování s násilím. Do popředí se dostávají předtím opomíjené otázky, jako je ochrana oběti, či pravděpodobnost překlopení pronásledování do přímého fyzického násilí vůči oběti (viz např. případ psychiatra Hynka), anebo třetí osobě (viz např. trojnásobná vražda v létě 2003 v jihočeských Litvínovicích).
Pod pojem stalking se tedy nezahrnuje pouze erotický obdiv vedoucí ke vtíravosti. Patří sem různé formy (nejen) psychického terorizování vedené nenávistí a pomstou. Může jít i o záští motivované pronásledování na bázi zaměstnaneckých vztahů (šéf - podřízený), privátních kontaktů (bývalí partneři), obchodních vztahů (klient - advokát či poskytovatel jiné služby) anebo profesionálních kontaktů (lékař - pacient) či sousedských vazeb. Obětí takto široce chápaného jevu se samozřejmě mohou stát i policisté. V uvedených případech nabývá pronásledování často podobu více či méně zřetelného zastrašování či vyhrožování. Podnět přitom může vycházet z reálné dřívější interakce mezi pachatelem a jeho obětí, ale také z pocitů pachatele, který je nutkavě přitahován určitou osobou, již zná jen z povrchních oficiálních kontaktů anebo pouze zprostředkovaně například médii.
Do zorného úhlu policie se problematika pronásledování dostala poměrně nedávno. Při zviditelňování „stalkingu“ sehrály důležitou roli zejména následující tři momenty:
První policejní útvar specializovaný na nebezpečné pronásledování a vyhrožování vznikl před 14 lety v USA. V Los Angeles se zrodila v roce 1990 policejní jednotka s názvem Threat Management Unit. Police tak reagovala na vraždu mladé herečky R. Schaefferové, kterou zastřelil obsesivní obdivovatel ve dveřích jejího domu. Svou roli sehrály i tři tragické případy, ve kterých bývalí partneři usmrtili ženy v době po rozpadu vztahu. Od začátku se útvar zaměřoval především na včasné ohodnocení rizika a předcházení projevům přímého násilí vůči oběti. Původně se většina obětí rekrutovala z řad VIP, zejména z Hollywoodu. Postupem doby se však zjistilo, že pronásledování postihuje i obyčejné občany. Dnes pracuje v uvedené jednotce deset specialistů na plný úvazek, kteří ročně zpracovávají asi 200 případů, z nichž pouze slabá třetina se týká prominentů (Hoffmann, 2003).
Vedle ryze policejního přístupu existuje v USA ještě druhý, metodicky poněkud odlišný přístup k nebezpečnému pronásledování. Ten je založen na myšlence interdisciplinárních týmů. Příkladem je model aplikovaný v San Diegu. Od roku 1994 tam funguje pracovní skupina, která sdružuje policisty, právníky, ale i psychology a psychiatry. Společně řeší konkrétní živé případy, nespoléhají přitom pouze na policejní opatření, hledají kreativní postupy, jak zabránit eskalaci a účinně zastavit pronásledování (Hoffmann, 2003). Specializované pracoviště, ať už ryze policejní jednotky či interdisciplinární týmy, neexistují sice ve všech lokalitách USA, ale je samozřejmostí, že oběť pronásledování získá na policii kvalifikované informace o možnostech pomoci. Pokud jde o Evropu, je zatím nejdále Velká Británie. I ona jde cestou přípravy vybraných policejních specialistů, kteří jsou schopni oběti pronásledování účinně poradit.
Na naší domácí scéně se s výzkumy pronásledování (dříve se používal spíše výraz „slídění“, viz např. Čermák, 1998) téměř nesetkáváme, v zahraničí je tomu naopak. Prakticky od počátku devadesátých let se objevují empirické studie, které popisují a vysvětlují různé aspekty problému (viz např. Boon a Sheridan, 2002). Zkoumání pachatelů patří k těm nejfrekventovanějším výzkumným zájmům.
Psychologické projekty chtějí zjistit, které povahové vlastnosti jsou pro pachatele typické a lze je tudíž chápat jako osobnostní pozadí usnadňující vznik nebezpečného pronásledování. Po metodologické stránce si zachovávají svůj klasický design. Skupina pronásledovatelů je podrobena různým psychologickým testům a výsledky jsou srovnávány s kontrolní skupinou. Z množství různých a částečně i rozporuplných závěrů zdůrazníme dva zajímavé výstupy.
Statisticky zaměřené projekty usilují o vypracování statisticky nejpravděpodobnějších znaků pronásledovatelů. Podle nich je např. typický pachatel o málo starší než jeho oběť. V době, kdy s obtěžováním začíná, zastává spíše kvalifikovanou profesi atp. Od devadesátých let se množí výzkumy, které akcentují především forenzní hlediska. Zaměřují se na získávání poznatků, které lze upotřebit pro vypracování teorie tohoto jevu. Teorie pak zpětně slouží jako návod pro posouzení živého případu a pro hledání nejlepší strategie řešení v dané kauze. Forenzně zaměřené výzkumy sledují tedy dva praktické cíle:
Při řešení obou otázek sehrávají klíčovou roli poznatky o pachatelích. Většina forenzně zaměřených studií usiluje o objasnění „psychologie“ pronásledovatelů a jejich utřídění do určitých typů. Přitom se uplatňují různá kritéria, např. typ oběti (celebrita, bývalý partner), předcházející vztah k oběti (ano - ne), motivace a osobnost pronásledovatele (psychopatická či psychotická). Naznačená kritéria zkombinoval v roce 1993 Holmes a rozčlenil pronásledovatele do šesti základních skupin (viz Boon a Sheridan, 2002):
Experti se shodují v tom, že klíčovým znakem pro posuzování pronásledování a vyhodnocení „psychologie“ pachatele je především vztah k oběti. Četné studie se proto zabývají jemnějším členěním různých variant pronásledování podle typu vztahu, který mezi pronásledovatelem a jeho obětí existoval či existuje. Podle empirických zjištění se pronásledování objevuje nejčastěji u těchto typů vztahů:
Na otázku, proč dochází v rámci těchto vztahů k fenoménům pronásledování, odpovídají výzkumy zaměřené na motivaci pachatelů. Dle Mullena (viz Boon a Sheridan, 2002) lze u pronásledovatelů identifikovat pět hlavních motivačních vzorců:
Uvedené motivační vzorce mají praktický význam pro zacházení s pachatelem. Například pachatelé hledající intimitu a blízkost za každou cenu trpí často vážnými duševními poruchami i psychotického rázu. Právní opatření bývají proto neúčinná, místo policejní intervence je na místě včasná spolupráce s psychiatry. Naopak u pronásledovatelů, u kterých dominuje reakce na odmítnutí, lze předpokládat respekt k formálním právním krokům.
Doposud uváděné poznatky se opíraly o výzkumy pachatelů podstupujících terapii v léčebném zařízení nebo o analýzu policejně dokumentovaných případů. Pro posuzování skutečných případů skýtají zmíněné typologie mnohdy jen orientační vodítka. Právě na tento handicap zareagoval unikátní projekt ve Velké Británii. Taxonomie pronásledovatelů, která vznikla ve Velké Británii díky spolupráci policejních profilovačů s dalšími experty, poprvé využila také údaje od obětí pronásledování. V rozsáhlém výzkumném projektu usilovali autoři o získání pokud možno kompletních údajů o vývoji celkem 124 skutečných případů.
Jejich cílem bylo vyvinout přímo pro policisty přehlednou taxonomii pronásledovatelů, kterou by mohli využít při řešení živých případů (Boon a Sheridan, 2002). Taxonomie zahrnuje popis čtyř základních typů pronásledovatelů, četnost jejich výskytu a také základní instrukce pro postup a řešení skutečných případů. Dále uvádíme stručnou charakteristiku rozlišených variant pronásledování.
Četnost výskytu činí 50 % všech případů pronásledování. V anamnéze vztahu lze obvykle zjistit domácí násilí. Pachatelé vykazují značnou hostilitu, jsou vedeni negativními emocemi, ale dovedou při pronásledování uplatnit chladnou kontrolu. Nevadí jim, že se stávají předmětem zájmu policie. Riziko fyzického násilí stejně jako ničení věcí je značné. Výhrůžky vůči oběti je třeba brát velmi vážně. Doporučuje se eliminovat jakýkoli kontakt mezi obětí a vyhrožovatelem.
Četnost výskytu obnáší zhruba 18 %. Podle věku se rozlišují dva podtypy: mladý obdivovatel a obdivovatel středního věku. Po jevové stránce je terč pronásledování spíše „idolem“ než „obětí“. Idol tvoří středobod prožívání pachatele, dominuje v jeho fantazii. Pronásledovatel sice usiluje o kontakty s idolem, nebývá však přítomno zvýšené riziko fyzické agrese. V případě mladého obdivovatele se doporučuje poradenství a psychologická intervence zahrnující opatrné a chápající kroky vedoucí ke změně jeho kognitivní perspektivy. U obdivovatelů středního věku se uplatňuje v zásadě tentýž postup doplněný o přerušení veškerých fyzických kontaktů s obětí (terčem nežádoucích projevů náklonnosti se totiž stávají často nové kolegyně na pracovišti atp.). Účelné je také probrat problémy existujícího vztahu (např. neutěšenou situaci v manželství pronásledovatele).
Rozlišují se dva podtypy podle nebezpečnosti. Méně nebezpečný fixovaný pronásledovatel se zaměřuje zejména na ženy, se kterými přichází profesně do kontaktu (jako klient či jako kolega). Má blízko k poruchám osobnosti a chování (psychopatie). Žije v iluzorní představě o reálnosti ideálního vztahu a má pocit, že i oběť si přeje kontakt s ním. Má však náhled na realitu. Jen zřídka se uchyluje k silným hrozbám, vyniká spíše ve schopnosti manipulace. I v tomto případě se doporučuje absolutní přerušení kontaktů mezi pronásledovatelem a obětí. Oběť by měla dát jasně najevo své odmítnutí a následně hledat právní pomoc. (Tato instrukce platí pro státy, ve kterých existují specifická právní opatření na ochranu oběti před pronásledováním.)
Fixovaný pronásledoval se zvýšenou nebezpečností se vyznačuje závažnějším stupněm psychického narušení (např. „borderline“ či epizodická schizofrenie). Je pravděpodobné, že byl již v péči psychiatrického zařízení nebo evidován policií pro své problematické chování. V jeho anamnézi bývají sexuální nápadnosti i agresivní projevy. Bombarduje oběť pokusy o kontakt (telefonní teror, SMS, návštěvy na pracovišti atd.) a ve svém pronásledování je nevypočitatelný. Objevuje se v nepravidelných časech na různých místech. Typickými oběťmi bývají jak ženy, tak muži, kteří mají vyšší sociální status (celebrity, významné či atraktivní osoby v určitém lokálním prostředí, např. profesor na univerzitě). Obětem se v těchto případech doporučuje iniciovat psychiatrické či forenzní (soudně znalecké) přezkoumání pronásledovatele. Samozřejmě také eliminace jakýchkoliv kontaktů.
Četnost výskytu se odhaduje zhruba na 12 %. Vždy jde o velmi vážnou situaci, neboť pachatel vykazuje značnou nebezpečnost. Dominantním znakem je snaha pronásledovatele zcela kontrolovat život oběti, nápadný je sklon k eskalaci kontroly a zastrašování oběti. Přitom postupuje pronásledovatel s nápadnou citovou chladností, i okolí ho vnímá jako psychopatickou osobnost. Vůči oběti střídá pachatel projevy násilností a laskavosti, oběť tak ztrácí schopnost orientovat se v situaci. Výroky typu „Zemřeme spolu“ nejsou výjimečné. Vnější intervence bývá v těchto případech obtížná. Terapeutickou péči potřebuje i oběť. Doporučuje se okamžitá izolace oběti od pronásledovatele. Často je nutné utajovat pobyt oběti, neboť pachatel má tendenci ji vyhledat a získat zpět pod svou kontrolu. Policie by si měla být vědoma faktu, že inteligentní sadista umí předvídat možné postupy formálních autorit a plně využívá naučené bezmoci oběti k tomu, aby minimalizoval postih vůči své osobě.
Taxonomie pachatelů pronásledování v plné verzi zmiňuje řadu dalších popisných charakteristik a vzorců chování. Policista nebo jiný expert je může využít pro cílené dotazování oběti. Získá tak informace, podle kterých může vyhodnotit živý případ a nabídnout oběti vhodný postup policejního, právního nebo jiného řešení.
Pro posuzování hrozby napadení oběti existují vedle prezentované obecné taxonomie i další instrumenty, které se zaměřují na konkrétní varianty pronásledování. V současné době je značná pozornost věnována především pronásledování spjatému s domácím násilím. Pro tuto situaci byl ve velké Británii vytvořen posuzovací systém SARG (Spousal Assault Risk Guide). V policejní verzi se jako specifické prediktory násilí uplatňují následující položky:
Podle výzkumů z USA (Fullgrabe, 2001) se na policii dříve obracelo v průměru 55 % žen a 48 % mužů, kteří se stali obětí pronásledování. Poté, co vstoupily v USA v platnost tzv. protistalkingové zákony, procento oznamovaných případů ještě stouplo. Také výzkumy z Evropy ukazují, že oběti vyhledávají pomoc především na policii. Ve většině evropských zemí však není této deliktové skupině zatím věnována zvláštní pozornost. Neexistují instrukce pro postup policie vůči případům pronásledování ani cílená legislativní opatření. Nebezpečné pronásledování se tak může rozplynout do několika skutkových podstat či spadne do kategorie přestupků, zvláště jsou-li pronásledující aktivity pachatele posuzovány izolovaně jako jednotlivé příhody.
Ačkoliv má policie tváří v tvář konkrétním případům omezené možnosti v tom, jak zamezit eskalaci agrese, nezdá se, že jde o jediný problém. Výzkumné projekty probíhající v současné době na toto téma v SRN (viz Hoffmann, 2003) naznačují, že momentálně největší úskalí je malá obeznámenost policistů s tímto druhem deliktu. Při kontaktu s obětí pak neumí zvolit vhodný postup, chybí jim poznatky pro to, aby mohli oběti účinně poradit.
Situace v ČR nebude odlišná. Nasvědčují tomu zkušenosti z poraden pro oběti trestné činnosti. Vezměme modelový příklad, který byl zachycen v poradně: bývalý manžel volá své rozvedené manželce 20x až 30x za den. Denně jí posílá 15stránkové dopisy. Čeká na ni na zastávce, v městské dopravě si sedá za ni a dýchá jí na zátylek. Otázka policisty „Co jste s ním provedla, že se vás nechce vzdát?“ signalizuje malé pochopení pro situaci oběti. Přitom dostatečná vnímavost vůči oběti, rozhovor s ní a schopnost poradit snižují psychickou traumatizaci i strach z agrese pachatele. Ve zmiňovaných výzkumech oběti oceňovaly, jestliže je policie brala vážně bez ohledu na to, zda následovaly konkrétní kroky vůči pronásledovateli.
Při prvním kontaktu je třeba obětem jasně sdělit, že momentální situace sice nevznikla jejich vinou, ale přesto by měly přijmout zodpovědnost za svou bezpečnost, neboť státem garantovaná opatření nejsou ani omniprezentní, ani omnipotentní. Na prvním místě stojí doporučení přerušit s ohrožovatelem jakýkoli kontakt. Vhodné je zapojit třetí osobu, například proto, aby informovala pachatele o právních krocích oběti. Další možností je preventivně informovat důvěryhodné sousedy a poskytnout jim např. popis vyhrožovatele. Vždy je nutné oběti poradit, aby si vedla dokumentaci o pronásledování a vyhrožování. Další doporučení závisí na konkrétních okolnostech případu (bezpečnostní plán k minimalizaci rizika přímého napadení, vhodné právní kroky, jiné varianty postupu atd.).
Pro existenci výcviku a specialistů v rámci policie mluví i další důvody. S medializací tématu pronásledování se objevil fenomén falešných obětí pronásledování. Zvýšený zájem médií o pronásledování zřejmě inspiruje některé jedince k tomu, aby inscenovali vymyšlené pronásledování své osoby. Nové studie (Hoffmann, 2003) přišly s poznatkem, že v 10 až 20 % z celkového objemu oznamovaných případů se jedná o smyšlené pronásledování. V pozadí může být duševní porucha, vzácněji pak motiv upoutat na sebe pozornost, anebo motivy související s životní krizí oznamovatele. Klamné obvinění zbytečně zaměstnává policii a může údajnému pachateli způsobit značné potíže a utrpení. Signály či příznaky svědčící pro „syndrom falešné oběti pronásledování“ by měly být pro policisty specializované na tuto problematiku součástí odborné přípravy.
Při systematickém a excesivním pronásledování je policie konfrontována se situací, která se vymyká obvyklé rutině. K dispozici je obvykle pouze výpověď vyděšené a traumatizované oběti, pro jejíž tvrzení bývá málo důkazů. Samotné chování pachatele může být pro policisty těžko uchopitelné, zvláště není- li zatím vyhodnoceno jako trestný čin. Oběť hledá na policii pomoc a ochranu, bývá však zklamána reakcí policistů. Přestože řešení (management) pronásledování představuje nepochybně interdisciplinární problém, bývá právě policie místem prvního kontaktu, kam se oběť uchyluje. Již proto je na místě úvaha o přípravě policejních specialistů, kteří by byli s problematikou pronásledování dobře obeznámeni. V článku lze najít inspiraci k počátečním krokům v tomto směru.
Článek se věnuje problematice systematického a excesivního pronásledování, pro který se vžil z angličtiny převzatý název stalking. Autorka seznamuje s fenomenologií tohoto deliktu a charakterizuje typické vzorce chování, kterými známý nebo neznámý pachatel poškozuje oběť. V článku jsou popsány hlavní typy pronásledování. Pozornost je věnována posuzování nebezpečnosti pronásledování. V této souvislosti nabízí článek vhled do současných poznatků o pachatelích nebezpečného pronásledování a objasňuje klasifikaci základních skupin pachatelů. Autorka v závěru článku prezentuje názor, že účinné řešení případů pronásledování není pouze věcí policie, ale vyžaduje interdisciplinární přístup. Přesto jsou důvody pro to, aby se policie více věnovala této deliktové skupině než doposud. Doporučuje proškolení odborníků z vlastních řad, kteří by již v prvním kontaktu s obětí uměli vyhodnotit živý případ a nabídnout oběti informace o vhodných variantách ochrany před eskalací násilí ze strany pronásledovatele.
This article focuses on the issue of systematic and excessive pursuit, for which the English has come to use the term stalking. The author introduces the phenomenology of this offence and the typical patterns of behaviour, with which a known or an unknown offender harms the victim. The article describes the main types of pursuit. Attention is being paid to assessing the dangerousness of pursuit. In this connection, the article offers an insight into the current knowledge about offenders of dangerous pursuit and clarifies the classification of the basic offender groups. At the end of her article, the author presents the view that the only efficient solution to cases of pursuit is not only a matter of the police, but requires an interdisciplinary approach. Still, there are reasons for the police to pay more attention to this group of offenders than it has been so far. The author recommends a training of experts from the police, who could assess an actual case on the spot and offer to the victim the information about suitable forms of protection from an escalation of violence on the part of the pursuer.
Der Artikel ist der Problematik der systematischen und exzessiven Verfolgung gewidmet, für die sich englischer Termin Stalking eingebürgert hat. Die Autorin macht mit der Phänomenologie dieses Deliktes bekannt und charakterisiert typische Benehmensmuster, mit denen der bekannte oder unbekannte Täter sein Opfer beschädigt. In dem Artikel sind Haupttypen der Verfolgung beschrieben. Aufmerksamkeit widmet er auch der Beurteilung der Gefährlichkeit der Verfolgung. In diesem Zusammenhang informiert der Artikekl auch über gegenwärtige Erkenntnisse von den Tätern der gefährlichen Verfolgung und erlautert Klassifikation der Grundgruppen der Täter. Zum Schluss präsentiert die Autorin die Ansicht, dass effektive Lösung der Verfolgungsfälle nicht nur Sache der Polizei ist, sondern interdisziplinäres Herantreten erfordert. Trotzdem hat man Gründe dafür, damit sich die Polizei dieser Deliktgruppe mehr als bisher widmet. Sie empfehlt gründliche Ausbildung der Experten aus eigenen Reihen, die schon im ersten Kontakt mit dem Opfer ein lebendes Fall auswerten können und dem Opfer Informationen von passenden Varianten des Schutzes vor der Eskalation der Gewalt von der Seite des Verfolgers anbieten.