V první části textu se autor věnuje metodologické úvaze vycházející ze skutečnosti, že snaha o skutečně důkladné vědní podchycení fenoménu korupce se neobejde bez předběžného studia ekonomie, práva, sociologie a politických věd. Užití politicko- geografického hlediska je při studiu korupce ještě více neobvyklé. Jen málokdo je schopen takového interdisciplinárního záběru, a tak se jen zřídka setkáme s důkladnějším studiem tohoto tématu.
Vědecky je problematika korupce zkoumána málo; není na „předním hořáku“ politiky, protože se tvrdí, že ve srovnání s problematikou například hladomoru jde o banální záležitost. Mnoho vědců se výzkumu korupce záměrně brání (ve smyslu „co by být nemělo, ani být nesmí“), ostatně i protikorupční zákonodárství vznikalo takřka vždy se zpožděním (ve Spojeném království až roku 1906), protože panovala pokrytecká snaha tvrdit, že problém v té které konkrétní zemi prostě neexistuje.
Zároveň existuje jen málo skutečně vědeckých (ne pouze bulvárních a žurnalistických) knih a článků na toto téma. Kdysi existovaly dva časopisy, které se touto tematikou zaobíraly: „Corruption and Reform“ a „Crime, Law and Social Change“. Druhý existuje dodnes a svého prvního jmenovaného souputníka „pohltil“ roku 1993. Důležitými podklady pro studium jevu korupce jsou materiály z prostředí organizace Transparency International. Ta se mimo jiné snaží v globálním měřítku odhadnout sumu, která korupčními kanály v jednotlivých zemích protéká. Dalšími využitelnými informačními zdroji jsou rozličné vnitrostátní i regionální statistiky.
Zásadní otázka, podstatná pro další kroky, zní „jak celý problém zkoumat?“. Pachatele samotné je obtížné zpovídat. Analýza tisku nestačí. O míře korupce se nedozvíme podle toho, jak často se o ní v tisku té které země píše: v zemi, kde je korupce malá, stačí jediný případ, aby se o něm psalo dlouhé týdny. Příkladem může být Nový Zéland, kde jeden případ machinace ohledně dotací pro Cookovy ostrovy zaplnil stránky tisku na dlouhou dobu. Naopak v zemi, kde je braní úplatků na denním pořádku, se o korupci často skoro nepíše, i když je tisk svobodný, protože by to nikoho příliš nezaujalo.
Sociologická snaha aplikovat nepřímou otázku (ptáme se respondenta na to, co si myslí o někom jiném) je rovněž nepoužitelná (otázka v dotazníku: Myslíte si, že úředníci berou úplatky? atd.). Lepší sociologickou metodou je zpovídání ideových vůdců (opinion makers) jednotlivých profesí, studium anekdot daného prostředí (země, profesní skupiny) či nejlépe, prostě ve zkoumaném prostředí žít.
Specifikou celé studie je snaha problém korupce analyzovat z hlediska kulturně-teritoriálního (pohled na korupci v různých kulturách, náboženských systémech) a politicko-ekonomického (srovnání zemí s tržní a dirigistickou ekonomikou; zemí vyspělých a zaostalých). Důležitý je i faktor času, demonstrovaný na příkladech, kdy ta či ona země měla problémy s korupcí jen v některém období své historie. Maoistická Čína v období po roce 1952 drastickými tresty vykořenila mandarínskou tradici „dárečků“, ale dnes je korupce v zemi opět problém.2) V USA se dnes nestaví železnice, takže nemá smysl uplácet úředníky, kteří rozhodovali o tom, komu na její stavbu připadne licence, jako tomu bylo před 150 lety.
Otázkou je velikost země. Už Machiavelli a Montesquieu tvrdili, že velké a nepřehledné říše, jako například impérium starého Říma nebo dnešní Zair (Konžská demokratická republika), jsou ke korupci značně náchylné. Malé republiky jsou korupci údajně náchylné málo, středně rozlehlé státy středně. USA lze v této souvislosti definovat jako decentralizovanou federaci ministátů, v jejímž rámci je těžké generalizovat: větší státy Unie (Kalifornie, New York) jsou korupcí zasaženy více než státy menší nebo řídce zalidněné.
Určité danosti závisí na blahobytu obyvatel toho kterého dílu světa. V Evropě snaha zkorumpovaných úředníků prodat rezervaci těžařům vyvolá vlnu odporu veřejného mínění. V rozvojových zemích, kde je příroda chápána jen jako výrobní prostředek, je takováto reakce nemyslitelná. Lidé jsou zaměřeni na samo vlastní přežití a ekologické uvažování jim přijde jako luxusní nadstavba.3)
Svá korupční specifika (nepřesné zemědělské registry při restitucích) má i venkov, ale obecně se lze s větší pestrostí korupčních aktivit setkat ve městech, kde se patologické jevy kumulují obecně. Velké město dá víc pocit anonymity; záleží tedy i na míře urbanizace té které země. Korupční prostředí je značně také ve velkoměstských ghettech imigrantů (kde dochází k machinacím s různými povoleními k pobytu atd.).
V té které zemi je důležité sledovat klima ve společnosti. Zda se korupce v zemi vůbec neakcentuje; zda je akceptovatelná; zda je korupce odsuzována jako „nemoc“ či „znečištění“, zda je bagatelizována, zesměšňována, zda je její potírání slibováno ve volebních kampaních, či nikoli, zda jsou, či nejsou proti potírání korupce zřizovány specifické instituce (např. úřad ombudsmana) - vcelku, zda je chápána jako přirozený, nebo nepřirozený jev.4)
Další část textu knihy je věnována snaze o přiblížení geograficko-politicko-ekonomických specifik korupce. Srovnání je prováděno mezi „bohatým“ (země s dlouhou tradicí tržní ekonomiky) a „chudým“ světem (země s tradicí dirigistické ekonomiky a bývalé kolonie ve třetím světě):
Západ - tržní ekonomiky jsou prostředím, v němž lze víceméně jakékoli statky nebo služby jednoduše koupit. Existuje sice několik položek, které jsou „zdarma“, ale na příděl (pořadníky na operaci srdce atd.), ale jejich počet je nízký. Neuplácí se ani tak kvůli získání statku, ale více kvůli urychlení úřední či jiné procedury. Korupční míra odvisí i od zařazení vlády té které země na pravolevém spektru. Pravice (stoupenci vize minimal state) dává korupci méně prostoru než levice (značné přerozdělovací mechanismy, welfare state, affirmativní akce). Čím méně dochází k přerozdělování, čím méně se uplatňují regionální vyrovnávací dotace (v rámci EU jsou příznačné machinace s penězi ze strukturálních fondů5), čím úplnější je demonopolizace a deregulace ekonomiky, čím méně je státních zakázek, tím menší operační prostor korupci zůstává.
V reálně socialistickém světě (dirigistické ekonomiky a ekonomiky v prvotní fázi přechodu od dirigismu k trhu) existuje množství žádaných, ale nedostupných statků a služeb (platí se za „bezplatnou“ zdravotní péči). Je to ponižující stav, kdy lidé vydělají peníze, za které nemohou rovnou koupit to, co by chtěli, ale musí k tomu dát něco navíc: proces shánění a(nebo) úplatky nomenklatuře či distribučním mezičlánkům (prodavačům). Privilegia ve společnosti jsou do velké míry daná třídním původem a zrozením v nomenklaturní rodině. V někdejším SSSR a nyní v Rusku a jiných postsovětských republikách byly a jsou majetkové „nůžky“ (mezi 10% nejchudší a 10% nejbohatší částí populace) o mnoho rozevřenější než v zemích s dlouhou tržní tradicí. Totalitní policie je uplácena, aby nechala na pokoji černý (alternativní) trh. Přitom lze tvrdit, že černý trh zachránil reálně socialistické země před naprostým krachem; v Korejské lidově demokratické republice je kontrola života lidí takřka naprostá, a tak došlo ke hladomoru.
V postsocialistických zemích nezdravé trendy formou etického deficitu dále přetrvávají. Mnoho poklesků přenesla NDR do sjednoceného Německa, imigranti je přenášejí do zemí s tržní ekonomikou. Etický deficit lze definovat i jako nerespektování tyranského státu a jeho zákonů a policie. Občan je nezřídka přezírá i o deset let později, po změně režimu v demokracii.
Třetí svět, kde původní vztahy byly rodinné, kastovní, klanové a kmenové - tedy obecně neindividuální, netržní, byl zasažen importem koloniálních pořádků. Korupční tradice se odvíjí podle různých koloniálních mocností: britské kolonie byly relativně nekorupční; Belgičané (Zair-Kongo) a Nizozemci (Indonésie) však byli značně zkorumpovaní. Zobecňovat však ale nelze - bývalá britská kolonie Botswana je korupcí velmi zasažena.
Dalším velkým motorem pro nastolení korupčních vztahů byla dekolonizace a s ní spojená modernizace. Noví samovládci monopolizovali přidělování postů svým stoupencům a možnosti dovolat se práva (bez úplatku) se staly velmi omezené.
Státní modernizační zakázky a provádění postkoloniální pozemkové reformy (o přidělení konkrétního pole rozhoduje schvalovací komise atd.) vytváří rovněž značné korupční možnosti. Nejvíce jsou korupcí zasažené země, které se vydaly prosovětskou cestou (Etiopie, Mosambik, nekoncepční ekonomika vyvolala nejen nedostatek, ale často i hladomory, tyto země jsou dnes často dějiště občanských válek) a uzavřené či embargované ekonomiky, kam se mnoho nedostatkových statků dostává pouze pašováním.6)
Některé na suroviny bohaté rozvojové země jsou korumpovány těžebními společnostmi (ropná společnost Shell v Nigérii, diamantový koncern De Beers v Zairu a Zambii) i západními vládami. USA, ale i jiné země korumpovaly (korumpují) vlády řady zemí, aby zastávaly proamerickou (prozápadní) politiku. Mezinárodně-politickou korupcí by se daly nazvat i poplatky za pronájem vojenských základen, které zemím třetího světa poskytují USA (Filipíny, pacifické ostrovy) nebo Francie (Džibuti, Čad). Země třetí cesty v době kulminace studené války mezi oběma supervelmocemi lavírovaly, aby od obou dostaly co nejvíce. Kupování si vlivu se ale neomezuje jen na někdejší dvě supervelmoci. I komunistická Čína stavěla železnice v Tanzanii, aby tu získala vojensko-politické pozice.7)
Shrnutí těchto poznatků autora přivádí k přesvědčení, že existenci či absenci prokorupčního klimatu nelze beze zbytku odvodit od kulturního podhoubí či tradice. Spíše ale platí, že čím více je možné se dovolat bez problémů práva, koupit bez problémů statky a služby, tím méně musí lidé přistupovat k uplácení. S rostoucí mírou, s jakou lidé vlastním poctivým přičiněním mohou spoluvytvářet vlastní osud, podmínky pro expanzi korupce klesají. Korupci nahrává kolektivismus, přerozdělování a stanovování komisí, které rozhodují o rozdávání něčeho "zdarma". Předpoklad, že země řízené ženami jsou méně zkorumpované, se rovněž nepotvrdil (prezidentka Pákistánu atd.8) Důležitou protikorupční zbraní je svobodný (investigativní) tisk.
V další částí textu autor v šesti případových studiích demonstruje slabá místa „kulturalistické teorie“ profesora Samuela Huntingtona.9)
Nejprve jsou na řadě Barma a Thajsko, dva státy zahrnované do buddhistického kulturního okruhu.
Barmu lze charakterizovat jako chudou uzavřenou ekonomiku s vojenskou vládou v čele. Země je přitom bohatá na nerosty, takže by při rozumnějším řízení hospodářství nouzí trpět nemusela. Tradici, kdy ještě v předkoloniální éře byla úřednická práce špatně placená, a tudíž zkorumpovaná, se za britské kolonizace podařilo odbourat. Vojenský převrat roku 1962 ale situaci opět zhoršil. Nastolený pokus o socialismus znamenal řadu regulací omezujících život lidí. Ekonomika zkolabovala, černý trh a pašování se staly nezbytností. S tím bylo spojeno uplácení odpovědných úředníků a pohraničníků, kterým tento „druhý plat“ umožnil nepropadnout se na sociální dno. Dílčí otevření se Barmy světu v 80. letech znamenalo další nárůst korupce. Platí se za možnost vycestování, zahraniční společnosti uplácejí za možnost investovat. V zemi ještě ke všemu panuje nízká úroveň vzdělání včetně negramotnosti, tisk je nesvobodný. Některé regiony jsou špatně dopravně dostupné a jejich regionální vládci mají prostor pro svévoli. Některé regiony (Shan, Kachin) dokonce vedou proti centrální vládě válku, kterou financují z prodeje drog, čímž se situace dále komplikuje.
Thajsko je naproti tomu stát s rychle rostoucí životní úrovní, kde je majetek velmi důležitý statutový symbol. Snaha o co nejrychlejší zbohatnutí tak vede k machinacím ohledně tendrů a privatizace (koncese na využívání přístavů, silnic a machinace, spojené s rozdělováním televizního reklamního času). Běžné je pašování zboží do všech sousedních zemí a dětská i klasická prostituce. S ní jsou spojeny úplatky státním orgánům, aby proti těmto jevům nezasahovaly.
Následně jsou zkoumány dvě silně katolické země: Mexiko a Polsko.
Mexiko bylo od roku 1910 do relativně nedávné doby režimem jedné dominantní strany. Ta sice ostatní strany nezakázala, ale s železnou pravidelností vyhrávala volby po dlouhou dobu. Běžné bylo (a je) kupování soudců drogovými mafiány, majícími velký zisk z prodeje drog do USA. Korupce je spojená i se státním monopolem na těžbu ropy. Značná je zvůle latifundistů, kteří své nájemce pozemků udržují v bídě feudálních rozměrů. Úřady nezkoumají ani velmi křiklavé případy omezování lidských práv velkostatkáři, protože jsou vesměs podplaceny.
Polsko je charakterizováno jako země katolická, ale více jako typický příklad reálně socialistické ekonomiky. Meziválečná tradiční korupce ještě vzrostla v reálně socialistické éře. Hlavně byla značná v oblasti obtížně sehnatelných statků. Kulturní kořeny byly přebity ekonomickou skutečností plánovaného hospodářství.
Další více přiblížené státy jsou Austrálie (autor je Novozélanďan) a Itálie, jejíž případ je snad již klasickou ukázkou země se značným prokorupčním klimatem. V Austrálii je pranýřování korupce v tisku na denním pořádku, takže by se zdálo, že je tu korupce častá. Ale opak je pravda. Stíhání úplatkářství je tu zásadové a úspěšně se mu věnuje speciální vyšetřovací těleso ICAC (Independent Commission Against Corruption). Tisk je svobodný a investigativní, stará se, aby jeho pozornosti nic neuniklo. Korupce poněkud roste v obdobích levicových vlád - v souvislosti se státními zakázkami (elektrifikace, železnice) a ve městech (povolovací řízení hracích automatů atd.).
Korupce v Itálii je značná zejména na jihu země, kde mafie korumpuje celou politickou sféru. To znamená značné propojení korupce se skutečně nebezpečnou kriminalitou. Stav po druhé světové válce, kdy byla Křesťanskosocialistická strana u moci takřka nepřetržitě po několik desetiletí, propojil stát s velkými továrnami (např. FIAT), jejichž bilanci vylepšovaly státní zakázky. Po skončení studené války se v periodě 1992 - 1993 systém sesul a byl nahrazen systémem dvou stranických rodin, které se vzájemně kontrolují.
Následně se text znovu posouvá do více teoretické roviny. Analyzováno je individuální, institucionální a situační podhoubí jevu korupce10):
Vývody autora analyzující vliv ekonomické a politické situace v zemi na korupční klima je možné zpřehlednit formou tabulky:
Na závěr autor dochází k zobecňujícímu závěru, že přítomnost či nepřítomnost korupce nelze mechanicky odvodit nejen od kulturního podhoubí země, ale že ani ekonomická úroveň nemusí být zcela rozhodující (ačkoli její důležitost je značná.11)
Důležitá v tomto ohledu rozhodně nejsou slova a sliby (včetně volebních a vládních prohlášení) o záměru potírat korupci. Dokonce lze tvrdit, že i pokud jsou v komunistické Číně pořádány protikorupční monstrprocesy, jedná se pouze o snahu odvést pozornost veřejnosti od skutečných příčin ekonomických i jiných potíží (sám reálně socialistický ekonomický systém).
Mnohem důležitější v tomto smyslu je, aby v té které zemi existovala transparentní protikorupční legislativa (a vůbec legislativní pokrytí jevu, aby byl vůbec trestatelný). Důležité je i vytvoření speciálních a utajených protikorupčních vyšetřovacích těles (zejména těch, která se věnují ožehavému tématu korupce soudců a policie). Zejména je nutné exemplárně trestat korupci ohrožující národní bezpečnost (což balancuje na pomezí činu velezrady).
V zemích, kde korupce kvete na nejvyšší úrovni - státy lze bez nadsázky označit jako majetek diktátora - Filipíny (Marcos), Zair (Mobutu) je snaha o potírání korupce odsouzena k nezdaru, protože pachatel je zároveň policistou a soudcem.