Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 2/2004

Vztah policistů ke službě z pohledu empirického poznání

Dr. ZDENĚK KOVAŘÍK, CSc., Oddělení vědy a výzkumu, PA ČR, Praha


Úvod

V současnosti jsme svědky značného zájmu široké veřejnosti o činnost Policie České republiky. Pozornost je věnována jak policii obecně, tak i kvalitě výkonu služby jednotlivých policistů zvláště. Až velmi často je v hromadných sdělovacích prostředcích kritizována práce policie jako instituce a činnost konkrétních policistů při výkonu služby. Do ostrého světla pozornosti se, vedle vlastního výkonu, stále více dostávají otázky kvality profesní připravenosti a osobnostního profilu policistů. V systémovém úsilí decizní sféry resortu změnit stávající stav má jedno z dominantních postavení hledání správné koncepce a nejlepších způsobů profesní přípravy policistů. Je snaha co nejrychleji a bez mimořádných nákladů zkvalitnit činnost policistů, a tím i nepřímo v pozitivním směru ovlivnit vztah veřejnosti k policii jako takové. Uvedená strategie, jednoznačně orientovaná na výkonové stránky činnosti, chápe doposud policisty spíše jako objekt nutných přeměn, především jako vykonavatele služebních rolí, povinností a úkolů, které musí být realizovány precizně. Toto pojetí žádoucí změny v chování policistů má své praktické důsledky v pojetí výcviku jako jednoho z dominantních prostředků vzdělávací činnosti.

Vyvstává otázka, do jaké míry je v tomto pojetí výcviku postihována osobnost policisty jako subjektu vykonávané práce, a to v návaznosti na faktické podmínky fungování profese a předchozí přípravu pro výkon státní služby. Policista při plnění služebních povinností není jen pasivním vykonavatelem úkolů, ale staví se k nim aktivně, hodnotí je, zvažuje, utváří si k nim i k jejich souvislostem určité vztahy. Stále více se stává zřejmé, že kromě kognitivních předpokladů a jiných, zejména vnějších faktorů významně ovlivňuje kvalitu výkonu služby policistů i jejich vztah k policejní profesi obecně a vztah ke službě zvláště.

Od policistů se požaduje optimální výkon profese, přesné plnění povinností a úkolů. To však není možné v plném rozsahu bez osobního zaujetí policistů, jejich pozitivního vztahu ke službě i celkového osobního vyrovnání se se širokou paletou aspektů služební činnosti. Vědomé vyrovnávání se policisty se svou služební činností je i významnou součástí utváření integrity jeho osobnosti. Z praxe, jakož i z odborných výzkumů je známo, že právě profesionální pracovní činnost a vědomé vyrovnávání se s ní je za příznivých podmínek výrazným stabilizujícím prvkem ve skladbě osobnosti. Je přínosem i při formování žádoucích osobnostních vlastností a koneckonců i profesní stability lidí v pracovním procesu. Uvědomované vyrovnávání se služební činností u jednotlivců i velkých skupin policistů vyžaduje nejen jistou žádoucí psychologickou charakteristiku jedinců, ale i uvědomované regulování vlivů společenského a profesního prostředí, ve kterém pracují a žijí. Proto je tak důležité a potřebné znát vztahovou pozici policistů ke službě, aby bylo možné se znalostí věci pedagogicky regulovat nejen činnost policistů v průběhu služby, ale i vlivy podmínek služby. Jinými slovy, bez kvalifikovaného řešení vztahu policistů ke službě nemůže být uspokojivě řešena ani optimalizace vztahu občanů k policii.

Výsledky výzkumu vztahu policistů ke službě

S cílem vyplnit mezeru v poznání reálné úrovně vztahu policistů ke své profesi a ke službě byl v průběhu let 1995 - 2001 uskutečněn v rámci ČR rozsáhlý empirický výzkum, jehož hlavní poznatky a závěry shrnuje předložená stať.

Základním souborem, z něhož byl pořizován výběr, byli všichni policisté České republiky. Sběr dat byl uskutečněn ve dvou etapách. První etapa probíhala v letech 1995 - 1996 a druhá etapa v letech 2001 - 2002. Výběrové soubory byly utvořeny na základě kvótního výběru. Záměrně byl ovlivněn výběr respondentů s ohledem na adekvátní zastoupení sledovaných charakteristik (pohlaví, věk, regiony ČR, druhy služeb, podíl na řízení a vedení lidí, vzdělání, délka služebního poměru, postavení v organizační struktuře). Dodržení těchto požadavků zabezpečovali na jednotlivých policejních správách proškolení organizátoři. Výběrový soubor z první etapy empirického zkoumání byl tvořen 2335 policisty. Zahrnoval takřka všechny okresy České republiky (vyjma okresu Jeseník a některých pražských obvodů). Návratnost dotazníků v první etapě byla 78%.

Výběrový soubor z druhé etapy empirického zkoumání zahrnoval celkem 794 policistů z 12 okresů tří krajů (Středočeský, Severočeský, Jihomoravský). Jeho součástí byl i výběrový soubor o rozsahu (n=80) z okresu Vsetín a výběrový soubor o rozsahu (n=61), který byl pořízen za pomoci studentů kombinovaného studia na Policejní akademii ČR, zahrnující i policisty z ostatních krajů a okresů České republiky. Návratnost dotazníků ve druhé etapě byla 79%.

V našem teoretickém modelu systémového uspořádání vnějších determinant a vnitřních sociálně psychologických dispozic „vztahu policisty ke službě“ (obr. 1) jsme se snažili postihnout hlavní hybné síly, které tomuto modelu vdechují život. Předpokládali jsme, že se policisté při výkonu služby střetávají se svou profesní činností jako aktivní součástí svého celkového životního pole. Očekávali jsme, že jako na všechny součásti svého životního prostředí musí reagovat i na svou práci, prožít ji a vyvinout vůči ní i přiměřené jednání. Policisté se přizpůsobují svým profesním činnostem a podmínkám výkonu služby a také se vyrovnávají se svou prací jako služebním poměrem v konkrétním působišti.

Při sledování šesti různých osobnostních procesů, kterými nejen policisté, ale všichni lidé reagují na svou práci, vyšly vcelku pozitivní výsledky. Dokazují, že policisté nejen plní své služební role, ale uvědomují si také své pracovní nasazení. Jsou schopni svoje stanovisko ke službě a jejím souvislostem vyjevit v podobě postojů. Uvědomují si také, co je s jejich služební činností sjednocuje, co do své práce ze sebe vnášejí, jak na svém služebním působišti koexistují se svými spolupracovníky, nadřízenými, jak na ně působí služební příjem. Uvědomují si svoje úsilí, které musí ve službě vynaložit, a rovněž okolnosti, které je vedou k setrvání ve služebním poměru.



Všechny tyto stránky prožívá policista případně až do takové intenzity, že se vědomě se svou služební činností a profesí policisty ztotožňuje, že svou služební činnost považuje za součást svého já, za prostředek své seberealizace. Tím však proces profesní adjustace policistů nekončí. Kromě toho, že si poměrně detailně uvědomují psychické procesy profesní adjustace, uvědomují si i hodnotu a význam mnohých sociálně psychologických dispozic. Pociťují na sobě, že pozitivní vztah k práci obecně a vztah k profesi zvláště jim pomáhá překonávat překážky a těžkosti, se kterými je výkon služby spojen. Sami na sobě se policisté přesvědčují, že při správné profesní adjustaci se jim daří lépe své úkoly a povinnosti zvládat, dosahovat lepších výsledků ve službě, mnohdy i účinněji ovlivňovat výši svého služebního příjmu. Je důležité připomenout, že mnohé psychické zážitky policistů při aktivním výkonu služby se neztrácejí a nevyhasínají, ale že mají tendenci se při svém opakování usazovat v jejich psychice jako relativně stálejší a později i jako pevné osobnostní charakteristiky. Je jasné, že se člověk na své životní cestě nevyrovnává jen se svou pracovní činností, ale s celou řadou dalších životních stránek. Nicméně profesionální práce stojí na předním místě hodnotové orientace stále ještě mnoha našich lidí.

Při předkládání detailních výsledků vědomého posuzování šesti aspektů profesní adjustace jsme shromáždili podrobné výsledky získané od velkého souboru policistů. U všech se ukázalo, že patřičné odhady mají u jednotlivců značnou odlišnost, že se žádný nevyskytuje ve výlučném postavení. Koneckonců i pokusy o zachycení složek vztahu ke službě v podobě celkového hrubého skóre jsou úspěšné. Odrážejí totiž poměrně rovnoměrně individuální rozptyl, a proto lze usuzovat na jejich přirozenost. Ukázku toho, jak jednotlivé složky vztahu policistů ke službě vypovídají o přirozenosti daného znaku, poskytuje obr. 2. (Rozpětí jednotlivých složek je ovlivněno počtem sytících položek).



Analýza jak individuálních skóre jednotlivých složek, tak i celkového vztahu policistů ke službě ukázala, že mají natolik pravidelnou křivku (Gaussovu křivku), jakou se ne vždy podaří u psychologických znaků dosáhnout. Z toho vyplývá závěr, že výsledky při zachycování a měření ukazatelů vztahu policistů ke službě nejsou náhodné ani vynucené. Odhadování uvědomovaného vztahu policistů ke službě je v souladu s přirozenými vlastnostmi lidské psychiky. Pohled na grafy jednotlivých složek, stejně jako na hrubé skóre celkového vztahu policistů ke službě přesvědčují o tom, že individuální skóre rozptylů 1. spokojenosti ve službě, 2. identifikace se službou, 3. subjektivních přínosů, 4. psychických odrazů mezilidských vztahů, 5. psychických odrazů služebního příjmu, 6. profesní motivace a 7. celkového vztahu policistů ke službě mají přirozenou povahu. Odhadování uvědomovaného vztahu policistů ke službě je v souladu s přirozenými vlastnostmi lidské psychiky.

Závažná otázka je, jaká je vnitřní soudržnost jednotlivých složek vztahu policistů ke službě. Ze statistického pohledu lze zjišťovat vzájemné vztahy mezi veličinami nejčastěji prostřednictvím korelačních koeficientů. Při aplikaci tohoto přístupu na složky vztahu ke službě dojdeme k výsledkům shrnutým v tabulce 1.



Pohled do tabulky 1 nás přesvědčuje o tom, že všechny korelační koeficienty jsou pozitivní. Znamená to, že všechny složky vztahu ke službě jsou mezi sebou příbuzné. Pokud jde o stupeň či velikost daného vztahu, je uvedený vztah u čtyř položek pouze naznačen (koeficienty pod 0,2), u sedmi položek nepochybně existuje (koeficienty od 0,2 do 0,4) a ve čtyřech případech je středně veliký (koeficienty nad 0,4). S ohledem na velikost celkového výběrového souboru jsou všechny hodnoty korelačních koeficientů signifikantní (p = 0,00). Údaje v tabulce vypovídají také o tom, které složky vztahu policistů ke službě jsou nejnosnější. Z tohoto zřetele má výjimečné postavení složka prožívání mezilidských vztahů a složka spokojenosti ve službě. Znamená to, že prožívání vztahů k nadřízeným, spolupracovníkům a jednotlivé stránky spokojenosti ve službě spolu s parciálními postoji jsou určujícími složkami vědomého vztahu policistů ke službě. Celkové a trvalé hodnocení výkonu služby má tedy dopady nejen na to, jak se policisté se službou identifikují, ale také jak si hodnotí své přínosy do výkonu služby, na jaké úrovni se vyrovnávají se svým služebním příjmem a na jaké úrovni se u nich aktivizují motivační pohnutky v reálných situacích.

Výzkumem byly ověřovány celkem tři hlavní pracovní hypotézy. První pracovní hypotéza byla formulována takto:

a) Jednou z podmínek dosahování pozitivních výsledků při výkonu služby je i rostoucí míra pozitivnosti vztahu policistů ke službě.

Předpokládala vzájemné ordinální sepětí „vztahu ke službě“ s dosahovanými výsledky při výkonu služby. Úroveň výslednosti činnosti byla v našem výzkumu simulována subjektivními odhady oficiálního služebního hodnocení policistů. Jako další, více méně pomocné kritérium pro stanovení výslednosti práce policie byla vzata „objasněnost“ trestných činů v 80 okresech České republiky za rok 1996. Základní vzájemné ordinální vztahy vyjadřuje tabulka 2.



Uvedené výsledky neposkytují dostatečné argumenty k zamítnutí první pracovní hypotézy. Dokumentované hodnoty pořadových koeficientů (těsnost vztahu) a hladiny jejich významnosti spíše naznačují jejich vzájemnou ordinální závislost než tendenci opačnou. Z uvedených údajů v tabulce 2 lze vyvodit, že růst nápadu trestné činnosti záporně ovlivňuje „vztah policistů ke službě“, zatímco nárůst objasněnosti těchto trestných činů naznačuje pozitivní orientaci ke „vztahu policistů ke službě“. Z tabulky 2 je také vidět, že i „hodnocení výkonu ve službě“ pozitivně koreluje se „vztahem ke službě“.

Druhá pracovní hypotéza byla formulována následovně:

b) S ohledem na zvláštnosti současného stavu vývoje naší společnosti a podmínek pro fungování policie lze předpokládat, že většina policistů bude mít ke službě vztah narušený, že u tohoto vztahu nebude převládat tendence k pozitivnosti.

Dosažené výsledky při zjišťování úrovně váženého skóre „vztahu policistů ke službě“ přinesly poznatky, které opravňují zamítnutí takto formulované pracovní hypotézy.



Dva grafy na obr. 3 vyjadřují zastoupení jednotlivých škálových stupňů (typů odpovědí policistů) u „vztahu ke službě“ a „vztahu k profesi“. Obě grafická vyobrazení ukazují na převahu „pozitivnosti“ ve vztahu policistů ke službě i k profesi, i když v prvním případě je tato „pozitivnost“ výrazněji oslabena. Nicméně i „vztah ke službě“, zjišťován naší metodikou, stále ještě prokazuje naprosto převažující pozitivní ladění. Je nutné vzít do úvahy, že i typ odpovědi „ne zcela pozitivní“ je vyjádřením v jádru příznivým, přestože v sobě obnáší náznak zvýšené problematičnosti, vliv mnoha konkrétních stránek a okolností výkonu služby. Obr. 3 také potvrzuje, že „vztah policistů ke službě“ je výrazně problémovější než „vztah k profesi“. Koeficient determinace mezi nimi je 0,17. Z toho lze vyvodit, že pouze 17% jejich rozptylu se překrývá, zbytek připadá na adresu nejrůznějších vlivů. Vztah ke službě je silně determinován konkrétními vlivy a podmínkami, ve kterých policisté působí, kdežto „vztah k profesi“ je spíše výrazem určité profesní zaměřenosti, ve které se jednotlivosti tak silně neprosazují.

Třetí ověřovaná pracovní hypotéza byla formulována následovně:

c) Na „vztah ke službě“ záporně působí spíše určité vlivy širšího sociálně ekonomického prostředí, ve značné míře přímo či nepřímo související se stavem zákonodárných a exekutivních rozhodnutí, než problémy uvnitř resortu ministerstva vnitra. Při analýze problémů, které policistům vadí při výkonu služby, v letech 1995 - 1996 vyplynulo, že mezi hlavní faktory záporně ovlivňující vztah policistů ke službě patří: materiální a technické zabezpečení výkonu služby, neadekvátní výše služebního příjmu a nedostatečné legislativní podmínky pro výkon služby. Vliv těchto jednotlivých faktorů zobrazuje graf na obr. 4.


Legenda: 1. materiální a technické zabezpečení; 2. služební příjem; 3. legislativní podmínky pro výkon služby; 4. organizace výkonu služby; 5. administrativní činnost policistů ve službě; 6. chování občanů k policistům; 7. pracovní prostředí; 8. personální posílení koncových funkcí u policie; 9. jednání nadřízených s podřízenými; 10. nedostatečná oprávnění policie v přípravném řízení trestním; 11. prestiž policie ve společnosti; 12. vztahy mezi policisty; 13. schopnosti nadřízených; 14. spolupráce mezi policejními službami; 15. zájem nadřízených řešit služební problémy; 16. přetíženost policistů při výkonu služby; 17. sociální a existenční jistoty policistů; 18. celková řídicí práce u policie a v resortu; 19. profesionalita vrcholového vedení; 20. posuzování skutečné hodnoty vykonané práce; 21. celková osobní příkladnost nadřízených; 22. výcvik a vzdělávání policistů; 23. bytová situace policistů.


Přehled největších problémů v letech (2001 - 2002) přináší obr. 5.

Legenda: 1. materiální a technické zabezpečení výkonu služby; 2. výše služebního příjmu; 3. legislativní podmínky pro výkon služby; 4. úroveň sociálních a existenčních jistot policistů ve služebním poměru; 5. současná bytová situace policistů; 6. míra administrativní činnosti policistů ve službě; 7. nedostatečná oprávnění policie v přípravném řízení trestním; 8. prestiž policie ve společnosti; 9. úroveň podpory práce policie ze strany veřejnosti; 10. celková řídicí práce u policie a v resortu; 11. posuzování skutečné hodnoty vykonané práce.

Zjištění učiněná v letech 2001 - 2002 potvrdila získané poznatky z prvotního empirického šetření. Ukázala, že problémy: 1. materiální a technické zabezpečení výkonu služby; 2. výše služebního příjmu; 3. legislativní podmínky pro výkon služby; 4. úroveň sociálních a existenčních jistot policistů ve služebním poměru; 5. současná bytová situace policistů si udržují vysokou působivost.

Uvedená výzkumná zjištění opravňují přijetí třetí pracovní hypotézy. Na základě výzkumných poznatků se lze domnívat, že na vztah policistů ke službě působí především takové záporné vlivy, které jsou spojené se širším sociálním prostředím (včetně prostředí politického a ekonomického). Proto i jejich řešení je především v kompetenci orgánů nadresortních. Odstraňování mnohých ostatních problémů, zejména pak těch, které souvisí s řídící činností a profilem řídících pracovníků, je plně v možnostech policie i resortu ministerstva vnitra.

Analýza výzkumného materiálu ukázala, že všechny relativně samostatné složky „vztahu policistů ke službě“ mají co říci, mají čím přispět do odkrytí celkového obrazu této „vztahové pozice“. Učiněná zjištění nutí podívat se a zrekapitulovat, jakými stěžejními výsledky se jednotlivé hlavní složky podílejí na objasnění reálného obsahu vztahu policistů ke službě.

Spokojenost policistů ve službě

Korelační analýza vzájemného sepětí všech hlavních součástí „vztahu ke službě“ naznačila, že postoje ke službě mají zřetelný vztah k položkám identifikace se službou. Ve výrazně nižší míře je tento vztah zastoupen k položkám subjektivních přínosů. U položky „nutnost práce mimo dobu služby“ a skóre rozmrzelosti pro absenci ve službě je dokonce naznačen záporný vztah.

K ostatním uvedeným součástem vztahu ke službě vidíme korelace vyšší než 0,2. Zastoupení postojů na celkovém vztahu ke službě je skutečně velmi vysoké (korelační koeficient 0,79).

Analýza výzkumných dat ukázala, že u policistů jako celku převládá spokojenost ve službě. Téměř 60 % z počtu policistů tvořících celkový výběrový soubor je na základě výpočtu kategorizovaného hrubého skóre ve službě spokojeno a úplně spokojeno. Výsledky dále naznačily, že více jsou spokojeny ve službě ženy než muži. Vyplývá to dle našeho názoru i z toho, že služební zařazení mužů a žen není s ohledem na náročnost služby zcela identické. Muži vykonávají služební činnosti, které jsou v konečném důsledku více obtížné a „rizikové“. Povaha služebních činností žen je z tohoto hlediska více administrativního charakteru a nemá tak výrazné rysy obtížnosti jako u mužů.

U policistů byla zjištěna jistá lineární tendence růstu spokojenosti ve službě v závislosti na zvyšujícím se věku (kde pouze kategorie policistů do 26 let se vyznačuje výraznější spokojeností) na výši dosaženého vzdělání, kdy mezi nejspokojenější patří policisté s vysokoškolským vzděláním, na dosažené služební funkci i zaujímané pozici v organizační struktuře policie (policisté na správách krajů jsou spokojenější) a na výši služebního příjmu (spokojenější jsou policisté nad 13 000 Kč). Uvedené poznatky nejsou v rozporu s obecnými zjištěními a se zjištěními i z jiných výzkumů a oborů profesní činnosti. V tomto ohledu lze proto i v rámci policie využít poznatky a doporučení psychologie práce.

Podle výsledků výzkumu lze soudit, že období profesní adjustace a stabilizace policistů zabírá zhruba 15 let výkonu služby. Po tuto dobu by měla být policistům v systému personální práce věnována zvýšená pozornost a péče. Stálo by za úvahu vytvoření institutu „patronů“ a jejich systematická pomoc nově nastupujícím a zapracovávajícím se policistům. S touto formou pomoci jsou dobré zkušenosti v zahraničí. Daný požadavek je o to naléhavější, pokud si uvědomíme souvislost vlivu služební praxe se spokojeností policistů ve službě. Podle výzkumných zjištění jsou policisté se služební praxí do 5 let služby významněji více spokojeni ve službě než policisté služebně starší. Vlastní reálný průběh výkonu služby v čase tak na spokojenost ve službě působí až do 15 let služby spíše záporně. Tuto živelně působící skutečnost je nutné eliminovat odborným dohledem nad činností začínajících policistů a promyšleně propracovaným a uplatňovaným systémem účinných stimulačních pobídek v průběhu dalšího období výkonu služby.

Výsledky výzkumu dále ukázaly, že profesní činnosti, jejichž charakter má více povahu fyzické práce než intelektuální, jsou v nepřímo úměrném vztahu k pracovní spokojenosti. Do tohoto vztahu však vstupuje i rozpor mezi úrovní profesní připravenosti policistů a požadavky, které jsou na ně při výkonu služby kladeny. Také z těchto aspektů je potřebné vidět zjištění, že nejméně spokojeni se svým služebním zařazením jsou příslušníci pořádkové policie.

Náročnější, složitější, samostatnější a nerutinní činnosti jsou pro příslušníky policie zajímavější, více je osobnostně pohlcují, policisté se s nimi více ztotožňují a cítí se v nich spokojenější. Je však důležité upozornit, že zde významně působí i otázka výšky služebního příjmu a společenské prestiže toho či onoho druhu služby. Výkon služby příslušníků kriminální služby je v rámci policie vůbec nejatraktivnější profesní činností, v druhém pořadí to byla profesní činnost vyšetřovatelů (v současnosti tyto funkce v této podobě již neexistují). Jde o činnosti, které vyžadují vyšší intelektuální nasazení, jsou zajímavé, značně pestré, proměnlivé, vyžadují samostatnost a vysokou odpovědnost. Nezanedbatelnou skutečností je to, že tyto profesní činnosti patřily dlouhodobě „v rámci policie“ k vysoce prestižním. Tyto skutečnosti však neznamenají, že osobní přání policistů ohledně druhu vykonávané služby (jaký druh služby by chtěli vykonávat) důsledně odpovídá tomuto schématu.

Využití důmyslně propracovaných, operativních finančních stimulů na snižování nespokojenosti policistů ve službě je z pohledu výsledků výzkumu žádoucí. Oceňování práce policistů však musí předcházet realizovaný systém adekvátnějšího posuzování výslednosti práce policistů. Změna přístupu k hodnocení činnosti policistů si s ohledem na výzkumné výsledky vyžaduje jedno z dominantních postavení v rámci optimalizace řídicí činnosti. Výzkumná zjištění ukázala, že nezanedbatelná část policistů prožívá dosavadní systém posuzování výslednosti vykonávané práce jako neadekvátní a nespravedlivý. Náležité propracování, experimentální ověření a realizování účinného systému hodnocení výslednosti práce a pracovního nasazení policistů ve službě by mělo tvořit významnou prioritu v činnosti řídicích složek a personálního úseku.

U pracovníků s vyšším služebním příjmem je nutné se orientovat na jiné stimulační pobídky, které budou mít povahu tzv. intrinsické motivace (zúčastněné stanovování cílů, tvůrčí obohacování obsahu vykonávané práce, zvyšování podílu na rozhodování apod.).

Získané poznatky o míře subjektivní stability policistů ve služebním poměru lze vcelku považovat za pozitivní. Více než 76% policistů je fakticky psychicky připraveno setrvat ve své profesi, přestože 17% policistů by chtělo změnit místo služby. Jedná se o policisty, kteří o své profesní kariéře uvažují v rámci výkonu povolání policisty. Taktéž je pozitivní, že 30% policistů je psychicky připraveno zvýšit si kvalifikaci a postoupit ve funkci. Téměř 30% policistů hodlá setrvat ve stejném služebním zařazení.

Potenciální adepti na změnu profese policisty tvoří necelých 24%, z toho pevně rozhodnuto je 1,7%. Více než 21% policistů tvoří skupinu lidí, která vyžaduje zvláštní pozornost. Tuto poměrně velkou skupinu policistů je možné z psychologického, ale i profesního a sociálního hlediska celkově považovat za závažnější, než policisty, kteří jsou pevně rozhodnuti odejít ze služebního poměru.

Pro tyto policisty by bylo vhodné v rámci zdokonalování psychologických služeb koncipovat a vytvořit poradenskou službu, která by působila ve směru jejich větší stabilizace, eventuálně optimální reorientace. Tato služba by se více zaobírala problematikou profesní adjustace policistů i s ohledem na zvláštnosti, které v tomto směru přinášejí různé druhy policejní služby (důsledky specializovaných činností) i výkon služby v jednotlivých regionech (důsledky regionálních vlivů). I systém hodnocení a odměňování policistů by měl adekvátněji odrážet tyto objektivní rozdílnosti při výkonu služby. To však samozřejmě vyžaduje předchozí exaktní zkoumání vlivu konkrétní zátěže a stanovení přesnější kategorizace prací z pohledu hygieny práce.

Identifikace policistů se službou

Výzkumné poznatky, vztahující se k celkové identifikaci policistů se službou (kategorizované hrubé skóre), naznačily poměrně příznivý stav. Ukázaly, že více než 26% policistů celkového výběrového souboru je pozitivně a velmi pozitivně identifikováno se službou, necelých 58% je identifikováno s určitými problémy a více než 15% policistů přiznává, že se službou u policie není identifikováno. Skupinu policistů s problémy v identifikaci však nelze chápat pejorativně, ale spíše pozitivně, jako více méně příznivou identifikaci, s vědomím určitých problémů a těžkostí, které jsou s danou profesí spojeny.

Zjištěné poznatky a provedená srovnání naznačily, že policisté vykonávají povolání, o kterém uvažovali v mládí, ve větší míře než lidé v jiných profesích (v průmyslových podnicích i mnohých nevýrobních povoláních). Více než 34% policistů vykonává povolání, o kterém zcela či ve velké míře uvažovali již v době mládí. Těch, kteří v mládí neměli vyhraněné profesní plány, je 34%. Zhruba 19 % je v našem výběrovém souboru těch, kteří přiznávají, že současná profese není celkem to, co chtěli, ale že se s tím již smířili. To, že si svoji volbu neuvědomují v současnosti negativně, svědčí spíše o jejich pozitivnější profesní adjustaci.

Policisté výběrového souboru, kteří se domnívají, že dělají něco úplně jiného než chtěli, představují 12,6%. U těchto lidí je třeba z psychologického hlediska počítat s tím, že se ve větší míře než ostatní nedokáží plně ztotožnit s profesí policisty, protože si kromě jiného hlouběji uvědomují rozdílnost mezi současným a původně zamýšleným povoláním.1) Tito policisté tedy patří do kategorie „zvláštní péče“, ke kterým by mělo být směrováno odborné a specifikované působení.

Analýza dat umožňuje konstatovat, že policisté, kteří mají ke své profesi pozitivní vztah (bez nutné znalosti detailnějších stránek policejní služby), připravující se na ni cílevědomě již od mládí, mající patřičné předpoklady i vyšší profesní aspirace a kteří se snaží dosahovat pozitivní výsledky při výkonu služby, se postupem času (praxe) spíše dopracují intelektově náročnějších, popřípadě řídicích funkcí. S touto svou služební činností se hlouběji identifikují a je jen logické, že jsou i více finančně oceňováni. V této souvislosti není bez zajímavosti to, že nebyl zjištěn v poměru ke globálněji pojaté identifikaci se službou významný vliv pohlaví, věku, délky služební praxe, výše vzdělání.

Ti policisté, kteří se na svou nynější profesní činnost v mládí neorientovali, kteří do služebního poměru vstoupili více méně náhodně (mnozí s častou předchozí fluktuací), bez patřičných předpokladů a zvláštního úsilí dopracovat se významných úspěchů ve službě, ti se ve svém celku i méně ztotožňují se svou profesí. Lze předpokládat, že profesní činnost vykonávají s nižším osobním zaujetím a jsou v důsledku toho i méně finančně honorováni. Je pak logické, že jsou se služebním příjmem spíše nespokojeni.

Předložené výsledky a závěry výzkumu i určité pozitivní zkušenosti ve vyspělých zemích naznačují, že k hlubšímu ztotožnění s profesí policisty se nabízí cesta prostřednictvím promyšleného, zúčastněného, ale přitom citlivého a stimulačně účinného ovlivňování profesní orientace (profesionální orientace) mládeže již na základních školách. K tomu je nezbytné, aby se i policie hlouběji zapojila do práce s mládeží, ovlivňovala její zájmové vyžití a posilovala tak svou pozici v hodnotovém žebříčku mladých lidí.

Je důležité se efektivněji pokusit, zejména cestou náležité práce s mládeží i celou veřejností, odstranit a překonat často neadekvátní názory laiků na obsah a nároky policejní profese. Významnou pomocí v tomto směru by mohla být například grantová podpora tvorby uměleckých, populárně naučných a publicistických děl realisticky zachycujících povahu policejní práce.

Ne zcela příznivý stav byl zjištěn s ohledem na možnosti postupu policistů v kariéře. Možnost pracovního postupu je všeobecně považována za jeden z nejdůležitějších stimulů pracovní výkonnosti. Tam, kde je možnost postupu v profesi považována za subjektivně málo pravděpodobnou, klesá výrazněji i pracovní morálka. V odpovědích policistů výběrového souboru v tomto ohledu převažují záporné stránky. Téměř čtvrtina policistů (23,4%) vylučuje jakoukoliv možnost služebního postupu. Velmi dobré vyhlídky na postup přiznává pouze 1,6% policistů a dobré podmínky asi 7%. Ve výzkumném vzorku se poměrně hodně ukázaly zastoupeny typy odpovědí, které omezené možnosti postupu připouštějí (34%) nebo je podmiňují splněním určitých předpokladů (34%).

I tyto poznatky podporují nutnost optimalizace průběhu služby policistů. Omezené možnosti seberealizace policistů při výkonu služby zřejmě již nyní představují a výhledově ještě výrazněji budou představovat vážnou překážku pro zájem „kvalitních“ lidí o službu u policie. Tyto skutečnosti opět vyvolávají velmi naléhavou potřebu seriózní analýzy profesního pole policistů, stanovení přesných požadavků na výkon jednotlivých funkcí v rámci policie, požadavků na úroveň a typ požadovaného vzdělání, propracování systému kariér a jejich vzájemné propustnosti apod. Doposud administrativně pojaté přístupy k tvorbě kariérního řádu nemohou přinést efektivní výsledky.

Více než čtvrtina policistů je toho názoru, že ve své profesi nemůže vůbec, či jen zčásti uplatnit své vědomosti a schopnosti. Přitom lepší využití svých schopností uvádějí policisté starší, s delší služební praxí, spíše s právnickým vzděláním, zařazení zejména u služby kriminální policie, kteří působili jako vyšetřovatelé. Zde vyvstává pro řídicí sféru vážný problém, spjatý s hledáním cest, jak eliminovat při výkonu služby u některých specializací prvky rutinní povahy, jak posilovat možnost kompenzace těchto méně záživných činností. Odborné či vědecko-výzkumné řešení této problematiky by bylo potřebné iniciovat v následujícím období.

Subjektivní přínosy policistů do výkonu služby

Z výsledků výzkumu vyplynulo, že nejvyšší zastoupení z vynakládaných subjektivních investic policistů do výkonu služby mají rozhodovací a myšlenkové procesy, soustředěnost na profesní problémy a především osobní zodpovědnost. Potvrdilo se, že policejní služba představuje pro své nositele mimořádnou neuropsychickou zátěž. Této stránce není dosud v rámci policie věnována patřičná pozornost jak ve výzkumu, tak i v řídicí sféře. Detailní výzkum v oblasti psychosociálních faktorů a ochrany zdraví policistů by v návaznosti na to, co již bylo řečeno, umožnil přesnější kategorizaci jednotlivých policejních činností, funkcí a následně i racionálnější organizaci a optimalizaci základních funkcí řídícího procesu (zejména hodnocení lidí).

Na základě regresní analýzy bylo zjištěno, že nejvyšší intenzitu vlivu na hrubé skóre subjektivních přínosů do výkonu služby má druh policejní služby a výkon řídicích funkcí (čím vyšší úroveň výkonu služby či vyšší řídicí funkce, tím větší vliv na subjektivní přínosy). Srovnáním odpovědí policistů podle jejich příslušnosti k různým skupinám se ukázalo, že celkově více oceňují vkládání „něco ze sebe“ do výkonu služby policisté s pozitivním vztahem k práci a k profesi policisty obecně, dále policisté, kteří jsou pozitivněji hodnoceni při výkonu služby.

Z uvedených údajů lze vyvodit, že u policistů, kteří jsou si vědomi vyšší investice svých psychických schopností do výkonu služby - a jsou to policisté věkově starší, vzdělanější, s vyšším podílem na řízení, vykonávající intelektově náročnější druhy služby, s pozitivním hodnocením výsledků ve službě - jsou lepší předpoklady k tomu, aby se ve službě cítili spokojenější, stálejší, aby měli kladné postoje k jednotlivým stránkám a podmínkám služby.

Na základě korelační analýzy bylo vedle již uvedených zjištění prokázáno, že se vztahem ke službě mají nejblíže takové subjektivní přínosy jako: nápaditost, přemýšlení, rozhodování o vlastním čase, proměnlivost činnosti, zodpovědnost, rozhodování o míře pracovního nasazení a samostatnost rozhodování. Daný nález je silný argument pro postupné, třeba i experimentálně ověřované zavádění moderního, tzv. participativního stylu řízení do policejní praxe. Připravit vedoucí pracovníky na tvořivé využívání participativního stylu řízení je úkolem policejní vzdělávací soustavy, ve které by v daném aspektu přípravy mohla větší úlohu sehrát Policejní akademie ČR, ale i profesní odborná příprava organizovaná v policejních součástech a v neposlední řadě i doplňující formy dalšího vzdělávání na středních policejních školách. Na základě výzkumných zjištění se lze domnívat, že problematika přípravy lidí na plnění řídicích funkcí patří v rámci celé Policie ČR mezi dominantní obsahové vzdělávací problémy.

Psychické odrazy mezilidských vztahů ve službě

V souladu s použitým pojetím výzkumu faktorů ovlivňujících vztah policistů ke službě bylo na základě korelační analýzy zjištěno, že mezilidské vztahy vykazují nejtěsnější vzájemnou souvislost se vztahem ke službě (0,866). Jestliže tedy chceme rychle odhadnout úroveň vztahu policistů ke službě, stačí se s jistou dávkou zjednodušení podívat na to, jaké jsou v daném útvaru či policejní součásti mezilidské vztahy. Ukázalo se, že těsnější souvislost se vztahem ke službě mají mezilidské vztahy vertikální úrovně (k nadřízeným - 0,781), než vzájemné vztahy mezi policisty na stejné úrovni (0,697).

Při posuzování kvalit nadřízených nejlepší umístění dle vyjádření policistů získaly znaky, které tvoří obsah sociální kompetence vedoucích pracovníků. Dominuje v ní zejména to, jak policisté posuzují osobní vztah nadřízených k podřízeným. Nejde tu tedy o to, jak vedoucí pracovníci policie naplňují svou řídicí funkci v úzkém, ryze odborném slova smyslu (manažerskou funkci), ale jaký projevují svůj vztah k podřízeným jako lidem. Zdali k nim mají blízko, či k nim zachovávají odstup, zda s nimi upřímně a otevřeně hovoří, jednají nebo zda mají porozumění pro jejich osobní problémy apod. Bez ohledu na to, jak jsou vedoucí pracovníci oficiálně hodnoceni podle stanovených kritérií, oceňují policisté v první řadě „lidskou“ dimenzi svých nadřízených. Upřednostňují tedy ve svém hodnocení „sociálně integrační kvality vůdcovské role“ nadřízených. I naše poznatky tedy potvrzují již dlouho známé závěry sociální psychologie nebo psychologie práce o velkém významu „lidské dimenze“ v řídicí činnosti.

Výsledky výzkumu naznačily, že řídicí, intelektuální a odborná kompetence vedoucích pracovníků je podřízenými taktéž velmi významně doceňována. Potvrdilo se, že policisté posuzují své nadřízené nejen podle toho, jak se projevují k podřízeným jako lidé, ale i podle toho, jak naplňují své řídící a odborně profesní poslání. Tedy to, zdali vystupují jako manažeři a skuteční odborníci. Samostatná existence obou těchto komponent naznačuje, že i když policisté při oceňování svých nadřízených preferují jejich sociální kompetenci, doceňují vedle toho i ten rozměr profilu vedoucích pracovníků, který je rozhodující z pohledu policejní organizace jako státní instituce. Doceňují tedy i funkční pozici svých nadřízených při výkonu služby.

Jako čtvrtou součást profesního profilu odhalila hlubší analýza dat i tzv. vnější společenské chování řídicích pracovníků. Policisté na základě získaných výsledků vnímají své nadřízené tedy nejen z pohledu výkonu služební funkce, ale i ze širšího hlediska. Vnímají je i jako společenské bytosti s určitou mravní a obecně kulturní úrovní. Zjištěné čtyři součásti profesního profilu řídicích pracovníků jen potvrzují, že „nadřízení obecně“ při výkonu služby vstupují do zážitkového pole policistů s celou paletou svého osobního vybavení.

Použitá technika volných výpovědí, uskutečněné rozhovory s řadovými policisty, ale i s řídicími pracovníky vyšší úrovně potvrdily nejen značnou míru absence širšího povědomí o „sociálně kompetentním“ jednání v činnosti řady řídicích pracovníků, ale i absence při jeho realizaci v praxi na jednotlivých řídicích stupních v rámci organizace policie. I tyto poznatky zapadají do mozaiky již uvedených problémů, vyžadujících řešení cestou zdokonalené profesní přípravy policistů. Za situace, kdy policisté na nejnižších funkcích nejsou vedeni v sociálně integračním duchu (sociálně kompetentním způsobem), velmi obtížně mohou uplatňovat daný styl jednání i vůči občanovi.

Výběr, výcvik a výchova policistů předurčených pro řídící funkce musí kromě odborné dimenze náležitě postihovat i sociální a mravní aspekty, důkladné osvojování adekvátních vědomostí a utváření sociálních dovedností, rozvoj duchovní a mravní stránky osobnosti.

Jestliže v současnosti jsou někdy do určité míry zohledňovány v přípravě lidí problémy spjaté se sociální komunikací (sociální výcvik, výcvik asertivního jednání atd.), pak formování komplexněji pojaté sociální kompetence, týmového ducha a rozvoj mravních kvalit policistů jsou teprve v začátcích nebo na své řešení teprve čekají.

Psychické odrazy služebního příjmu

Získané poznatky vztahující se ke služebnímu příjmu jen potvrdily, že i z psychologického hlediska má služební příjem pro policisty výrazně dominantní úlohu. Toto zjištění není ničím překvapujícím. Za poznatky hodné zvláštního zřetele je však třeba považovat některé skutečnosti, které významnost služebního příjmu pro určité kategorie policistů blíže specifikují. Výsledky lze interpretovat tak, že u policistů s lepším vztahem k práci obecně a lepším vztahem ke své profesi se na základě jejich vyjádření ukazuje menší podíl mezi reálným a očekávaným služebním příjmem. Netouží tolik po vyšším příjmu jako policisté s horším vztahem k práci a k profesi.

I v této souvislosti se ukazuje významný vliv „vztahových“ charakteristik (mravní rozměr). Lidé více orientovaní na práci a na svou profesi projevují realističtější zaměřenost na materiální ohodnocení své profesní činnosti. Je logické taktéž předpokládat, že budou lépe snášet disproporci mezi reálným a očekávaným služebním příjmem právě kvůli tomu, že nacházejí větší uspokojení v pracovní činnosti.

Celkově lze považovat zjištěné výsledky za pozitivní. Reálný služební příjem policistů představuje přibližně 60% očekávaného služebního příjmu. Ambice policistů výběrového souboru ohledně výše požadovaného služebního příjmu lze považovat za realistické, poznatky ukázaly, že vyšší příjem policistů má za následek další nárůst finančních požadavků. Z výsledků korelační analýzy je zřejmé, že psychické prožívání služebního příjmu je organickou součástí vztahu policistů ke službě. Nejtěsnější souvislost se rýsuje v poměru ke spokojenosti ve službě a k postojům ke službě.

Určité tlaky na zvyšování platů by při faktické nemožnosti jejich optimálního uspokojení měly být kompenzovány z vnitřních zdrojů v náhradních oblastech. Změna přerozdělování v hospodaření s penězi určenými na mzdové prostředky by měla být uskutečněna v jednotě se změnami v systému hodnocení lidí. Pozitivní efekt by však v souladu s výsledky výzkumu mohla mít i opatření realizovaná v posilování příznivé sociální atmosféry na pracovištích.

Profesní motivace policistů

Výzkum profesní motivace policistů přispěl do celkového poznání faktorů ovlivňujících vztah policistů ke službě svým významným dílem. Námi použitá výzkumná technika, sestávající ze tří relativně samostatných součástí, přinesla obdobné výsledky. Výzkum potvrdil, že služební příjem či hmotná zainteresovanost ve službě skutečně sehrává z hlediska intenzity působení dominantní postavení.

Nejsilnější motivační odezvu mají tyto „důvody změny profese“: lepší plat; je to výhodnější pro rodinu; stálejší a jistější práce; lepší uplatnění schopností; lepší řízení pracovní činnosti a významnější práce. V uvedených důvodech silně dominuje sociální a sociálně psychologické pozadí vzbuzené motivace. Přesto se tu objevil i jeden profesně zaměřený důvod vyvěrající zřejmě z reálných problémů v řídicí činnosti. Na druhou stranu nejméně intenzivní motivační odezvu zaznamenaly důvody změny profese jako: lehčí práce; větší vážnost profese u blízkých a lepší spolupracovníci.

Při hlubší analýze se ukázalo, že v celkovém poli působících stimulů sehrávají významnou úlohu i jiné vlivy, které mají významné motivační důsledky. Za pomoci komponentní a faktorové analýzy se podařilo odhalit jejich latentní pozadí, které bylo možné ztvárnit do struktury podle tabulky 3.



Za velmi pozitivní je možné s ohledem na naše výsledky považovat zjištění svědčící o výrazné roli některých motivačních prvků, které jsou chápány ve smyslu vnitřních pohnutek (viz zvýrazněné komponenty). I když se v případě těchto potřeb uznává modifikující vliv sociálního prostředí, přesto se považují za inherentní člověku, za součást jeho genetického vybavení.

Výsledky výzkumu naznačily, že subjektivně stabilizovaní policisté ve služebním poměru (jinak řečeno - ti, kteří reálně neuvažují o změně profese), jsou více motivačně vázáni na profesně hodnotnější stránky služební činnosti, kterým lze navíc přisoudit i jistý „prosociální“ charakter. Jedná se o stránky, které silně akcentují „rozvojové a výkonové“ hledisko. Z výzkumných poznatků je taktéž zřejmá silná motivační souvislost u policistů s nízkou úrovní „subjektivní stability ve služebním poměru“ s aspekty „hmotné a sociální“ povahy. Na této úrovni zjišťované motivace lze za pozitivní považovat motivační odraz „tlaku osobní odpovědnosti“ policistů za výkon služby. Výsledky výzkumu v tomto směru tedy naznačují jistou omezenost motivačního vlivu vnějšího sociálního tlaku a naopak značnou míru motivační odezvy pohnutek „vnitřní povahy“. Taktéž tyto skutečnosti vysoce odůvodňují přijetí a prosazení sociálně integračního stylu v řízení činnosti policie. Znamená to kromě jiného, že řídicí pracovníci budou i ve vlastním procesu řízení více využívat myšlenkový potenciál svých podřízených a více respektovat jejich názory a připomínky.

Výzkum motivačních odrazů ukazatelů hodnoty služby u policie organicky doplnil předchozí poznatky. Ukázal, že na policisty nejvíce působí: vědomí dobře vykonané práce; dobrý služební příjem; dobrý pocit ve službě; potřeba pomoci služebnímu kolektivu a služebnímu pracovišti; významnost policejní služby pro veřejnost. I působivost těchto ukazatelů lze považovat za příznivou. To z toho důvodu, že tyto ukazatele často vyvěrají z osobnostního založení policistů. Proto v případě vlivu těchto motivů můžeme předpokládat značnou energizující sílu, regulační působivost i stabilitu působení. Přes tato velmi pozitivní zjištění však i náš výzkum ukázal na dominantní roli motivů, jejichž zdroje jsou především periferního charakteru. V této stimulaci jsou dle našich výsledků významně zastoupeny především stimuly sociální povahy a stimuly materiální, tedy zejména vliv mezilidských vztahů ve službě a finanční ocenění výkonu služby. V tomto ohledu jsou naše výsledky v souladu s výsledky jiných výzkumů.

Při zjišťování vlivu, který na profesní motivaci policistů mají námi vybrané a sledované charakteristiky, se ukázalo, že tento vliv na profesní motivaci je v poměru k jiným základním součástem „vztahu ke službě“ poměrně nízký. Profesní motivace policistů je tedy z tohoto hlediska méně podmíněna.

Za nosné lze považovat výzkumná zjištění profesní motivace policistů v poměru k „nápadu trestné činnosti“ a její „objasněností“ (v roce 1996). Korelační analýza umožnila zformulovat závěry, které svědčí o vzájemné propojenosti těchto jevů s některými motivačními důsledky. Je zřejmé, že kde narůstá nebo je vyšší nápad trestné činnosti, tam dochází u policistů k vyšší aktivizaci motivu pro změnu profese z důvodu získání jistější práce a motivů „tlaku sociálního profesního prostředí“.

Vedle záporných důsledků, které na motivační odezvy policistů má nárůst nápadu trestné činnosti, lze na základě výsledků výzkumu vysledovat i motivační důsledky pozitivního charakteru. U policistů totiž za této situace dochází i k aktivizaci motivů „osobní odpovědnosti“, „profesní loajality“ a „sociální soudržnosti“ (kontaktu).

Výsledky korelační analýzy umožnily zformulovat závěry blíže určující vzájemný vztah „objasněnosti“2) trestné činnosti a profesních motivů. Tam, kde je podle získaných výsledků analýzy vyšší procento objasněnosti trestných činů, tam dochází na druhou stranu k inhibici, k tlumení motivační účinnosti motivu po změně profese z důvodu získání jistější práce, ale i ke snižování motivačních účinků „osobní odpovědnosti“ a „sociálního kontaktu“. Za této situace navíc u policistů dochází k nárůstu intenzity vlivu motivů „společenské významnosti profese“ a „podpory bezpečnostní politiky státu“.

Závěr

Předestřené výsledky výzkumu „vztahu policistů ke službě“ poskytují zajímavá, srozumitelná a logická zjištění. I tyto poznatky podporují nutnost optimalizace analytické, rozborové a hlavně hodnotící činnosti v rámci Policie České republiky, hlubšího docenění sociálně psychologických důsledků, které na policisty má nárůst trestné činnosti.

Personální politika uplatňovaná v rámci policie by s ohledem na dosažené výzkumné výsledky měla aktivněji usilovat o hlubší postižení sociálně psychologických souvislostí výkonu policejní služby a z nich vyvěrajících objektivních potřeb cestou vědecko-výzkumných aktivit, které by byly promyšleně usměrňovány a koordinovány. Na základě vymezení těchto objektivních potřeb by měla být provedena jejich transformace do podoby požadavků, které je nutno v pořadí důležitosti postupně řešit.

V této souvislosti se dnes stále výrazněji prosazuje jedna z rozhodujících strategických priorit personální práce, kterou je nutnost propracovat systém profesních kariér (kariérní řád) a v návaznosti na tom i systém vzdělávání policistů. V jednotě s tímto konstatováním se objektivně do centra pozornosti vzdělávacích aktivit dostává požadavek připravovat policisty pro výkon funkcí ne pouze v rovině profesně odborné, ale i v rovině rozvoje jejich sociální kompetence a mravních stránek. Základním předpokladem realizace těchto priorit je však uskutečnění hluboké analýzy profesního pole v činnosti policistů a vymezení zcela konkrétních profilů policejních odborníků v jednotlivých druzích služby a na jednotlivých úrovních policejní hierarchie. Pouze za této podmínky je možné odpovědně řešit i koncepční otázky policejního vzdělávacího systému.

Výsledky dosažené při řešení problematiky vztahu policistů ke službě jsou dílčím příspěvkem k rozpracování sociálně psychologických stránek výkonu policejní služby a hlubšího mapování předmětu konstituujících se policejních věd.

 

Literatura:
Kovařík, Z.: Problémy vztahu policistů ke službě. Praha, Police history 2003, 276 stran, ISBN 80-86477-13-4.
Kovařík, Z.: Co policistům nejvíce vadí při výkonu služby. In: Bezpečnostní teorie a praxe. Praha, PA ČR, 1997, 1, s. 49 - 69.
Kovařík, Z.: Identifikace policistů se službou. In: Bezpečnostní teorie a praxe. Praha, PA ČR, 1998, 1, s. 9 - 34.
Kovařík, Z.: Subjektivní přínosy policistů ve službě. In: Bezpečnostní teorie a praxe. Praha, PA ČR, 1998, 2, s. 63 - 81.
Kovařík, Z.: Výzkum vybraných sociálně psychologických souvislostí výkonu služby. Kriminalistický sborník, 1998, 2, s. 27 - 31.
Kovařík, Z.: Profesní motivace policistů ve službě. Kriminalistika, 1998, 3, s. 203 - 220.
Kovařík, Z.: Profesní motivace policistů. Kriminalistika, 1999, 1, s. 53 - 65.
Kovařík, Z.: Analýza profesního pole řídících pracovníků policie a determinace jejich sociální kompetence. In: Bezpečnostní teorie a praxe. Praha, PA ČR, 2001, 2, s. 65 - 82.
Kovařík, Z.: Subjektivní stabilita policistů ve služebním poměru a její některé determinanty. In: Bezpečnostní teorie a praxe. Praha, PA ČR, 2002, 2, s. 53 - 65.
 

Kovařík, Z.
Vztah policistů ke službě z pohledu empirického poznání
SOUHRN

Empirické zkoumání vztahu policistů ke své profesi a ke službě obrací pozornost na oblast dlouho opomíjenou. Je založeno na poodhalení reálných jevů a procesů působících uvnitř policie. Pokouší se o zachycení toho, jací lidé v rámci policie pracují, s jakým nasazením, v jakých podmínkách a s jakým zabezpečením, včetně legislativního, v jakém systému řízení a s jakými vedoucími pracovníky.

Předmětem zkoumání je i to, jak policisté výkon služby prožívají, jak se ve službě cítí, co jim v práci pomáhá a co překáží. Zobecněné poznatky z empirického zkoumání se pokoušejí poodkrýt spleť nejrůznějších vnitřních jevů a souvislostí, které jsou pro většinu lidí mimo policii skryty. Tímto způsobem se usiluje o hlubší pochopení vnitřních podmínek činnosti policistů i o aktivizaci úsilí, které by s využitím vědeckovýzkumných aktivit hlouběji pronikalo do problémových míst práce policie.

Kovařík, Z.
Policemen's attitude to service from the empirical point of view
SUMMARY

Empirical examination of the attitude of policemen to their profession and service turn attention to a long-neglected field. It is based on a partial uncovering of real phenomena and processes operating within the police services. It tries to monitor the types of people that operate within the police, their dedication to work, the conditions and background they work in, including the legislative, and the system of management and managing personnel they work with.

The empirical survey also focuses on how policemen experience their performance of their work, how they feel in service, what helps them in their work and what are the obstacles. Generalised findings from the empirical probes try to shed some light on the maze of various internal phenomena and connections that are hidden from most people outside the police services. In this way, the survey strives for closer understanding of the internal conditions of activities of the policemen, and aims at greater scientific and research activities and their deeper penetration of problems issues in police work.

Kovařík, Z.
Beziehung der Polizisten zum Dienst aus der Sicht des empirischen Erkenntnisses
ZUSAMMENFASSUNG

Empirische Forschung der Beziehung der Polizisten zu ihrer Profession und zum Dienst richtet die Aufmerksamkeit auf das lang verabsäumte Gebiet. Sie baut auf der Enthüllung der realen Erscheinungen und Prozessen, die innerhalb der Polizei funktionieren. Sie versuchtt welche Leute im Rahmen der Polizei arbeiten, mit welchem Einsatz, in welchen Bedingungen und mit welcher Gewährleistung, inbegriffen die legislative, im welchen System der Leitung und mit welchen leitenden Arbeitern zu erfassen.

Das Objekt der Untersuchung ist auch das, wie die Polizisten die Dienstvollziehung erleben, wie sie sich im Dienst fühlen, was ihnen in der Arbeit hilft und was sie hindert. Die verallgemeinerten Erkenntnisse aus der empirischen Untersuchung versuchen das Gewebe der verschiedenen inneren Erscheinungen und Zusammenhänge aufzudecken, die für die Mehrheit der Leute ausserhalb der Polizei versteckt bleiben. Auf diese Weise bemüht man sich um tieferes Verständnis der inneren Bedingungen der Polizeitätigkeit als auch um die Aktivierung der Bemühung die mit Auswertung der Wissenschafts und Forschungsaktivitäten tiefer in die problematischen Orte der Polizeiarbeit durchdringen könnte.


  1. Daný problém je však poněkud komplikován v důsledku toho, že představa policisty z mládí není u starších osob zřejmě plně v souladu se současným pojetím policisty ve společnosti.
  2. Naše zjištění je potřebné brát do úvahy i s tím, že dosavadní pojetí „objasněnosti“ trestné činnosti je často v praxi považováno za spornou kategorii.