Pro snímání otisku ucha podezřelé osoby s cílem najít pachatele trestného činu bylo vypracováno několik standardních metod pro jeho pořízení. Nejrozšířenější je metoda daktyloskopická a fotografická, které se v praxi vzájemně kombinují a doplňují. Způsob snímání otisků ucha záleží i na tom, do jaké míry prověřovaná osoba spolupracuje s vyšetřujícími orgány (obr. 1).
7.1 Metoda daktyloskopická
Podezřelá osoba je požádána, aby třikrát „poslouchala“ s přitisknutým uchem ke skleněné tabuli a aby pokaždé byl vyvíjen jiný tlak ucha na podložku. Tlak se stupňuje od normálního tlaku až po tlak maximální. Latentní otisky se pak zviditelňují daktyloskopickými prášky a přenášejí na fixační fólie (obr. 2).
![]() |
![]() |
7.2 Metoda fotografická
Pravé i levé ucho jsou fotografovány přístrojem, před kterým je připevněna průhledná deska (v konstantní vzdálenosti od objektivu), která je rovnoběžná s uchem. I v tomto případě je možné vyvolávat různé tlaky ucha na pevnou podložku. Otisky jsou v tomto případě stejně viditelné, jako otisky zhotovené daktyloskopickou metodou. Ideální je pořizovat fotografické snímky v měřítku 1:1. Pomocí fotoaparátu je možné stanovit i příslušné pootočení otisku ucha (obr. 3).
7.3 Metoda kombinovaná
Pořizování srovnávacích (referenčních) otisků u osob, které nespolupracují nebo vyvolávají pasivní odpor, se provádí pomocí skleněných nebo průhledných plastových desek, které se tisknou na uši kriminalistickým technikem. Obvykle se pořizuje pět snímků s rozdílnými tlaky. Navíc lze pořizovat i otisky, kde tlak je primárně směřován na přední, zadní, horní nebo spodní část vnějšího ucha. Dále se postupuje jako při daktyloskopické metodě. Pootočení ucha tak, aby odpovídalo pozici latentního otisku, lze provést pootočením průhledných desek ještě před tím, než jsou přitlačeny k uchu (obr. 4).
8.1 Analýza latentní stopy ucha
Detailní zodpovězení níže uvedených otázek:
a) Jaký typ daktyloskopického prášku (nebo chemického média) byl použit ke zviditelnění latentní stopy?
b) Jaký typ fixačního prostředku (fólie, fotografie apod.) byl použit pro fixaci stopy?
c) Jaké markantní charakteristiky stopy ucha jsou viditelné? Srovnáváme se vzorovým obrázkem, obsahujícím všechny základní morfologické charakteristiky.
d) Jaké charakteristiky by mohly být individuální a specifické pro konkrétní stopu ucha?
e) Jsou na stopě ucha viditelné body, na které byl vyvíjen zvýšený tlak?
f) Jaké další charakteristiky stopa obsahuje? Například stopy textury tváře, hlavy, vlasů, jizev, pupínků, bradavic apod.
g) Postačují všechny informace ke komparaci se srovnávacím otiskem?
8.2 Analýza srovnávacího (referenčního) otisku
Totéž zopakujeme podle předcházejícího postupu; pro referenční otisk (zpravidla podezřelé osoby) však přidáme následující body:h) Je pozorovatelný rozdíl ve třech (nebo pěti) referenčních otiscích ucha, pořízených při různých tlacích? Jsme schopni popsat, jak tlak působil na jednotlivé otisky, jak je deformoval?
i) Jaké rozdíly tím byly způsobeny?
8.3 Zajištění latentní stopy ucha
Na použitém fixačním prostředku závisí celkový počet kroků, které musíme realizovat, abychom získali stopu, která může být fotografována.
Černá želatinová fólie. Jestliže jsme k sejmutí (fixaci) stopy ucha použili černou želatinovou fólii, barevnou zviditelněnou stopu konvertujeme do šedých odstínů. Další zpracování (porovnání) stopy probíhá na bílém podkladě (viz dále). Existují speciální, tzv. „dustflash“ technologie, které přímo pořizují záznam na fotografický papír v měřítku 1:1.
Bílá želatinová fólie. Tento druh fólie se obecně nedoporučuje pro fixaci stop ucha. Používá se pak černý daktyloskopický prášek (nebo i saze) pro zviditelňovaní latentní stopy. Známou skutečností je fakt, že černý prášek dobře nelpí na stopě. Jestliže se ale přesto rozhodneme použít tuto fixační fólii, výsledek závisí na míře viditelnosti stopy. Dobře zviditelněné stopy lze přímo kopírovat, v ostatních případech jsou nejprve fotografovány a následně tištěny (v měřítku 1:1).
Transparentní (průhledná) fólie nebo páska. Tento typ fixačního prostředku se používá v kombinaci se stříbrným aluminiovým práškem nebo černým daktyloskopickým práškem a může být buď přímo fotokopírován, nebo fotografován. V každém případě pak lze vytvořit digitální podobu stopy ucha a tu dále reprodukovat v měřítku 1:1.
8.4 Příprava referenčního otisku
Fotokopie známého (referenčního) otisku ucha i stopy ucha jsou přeneseny na jednobarevný a průhledný podkladový materiál. Ještě před tím než uděláme tyto kopie, musíme se přesvědčit, že zachycují všechny nezbytné markanty. Stopy ucha kopírujeme na jednobarevný papír, zatímco známé (referenční) na papír a transparentní fólii. Všechny otisky musí být kopírovány na stejné kopírce, abychom zajistili stejné zvětšení i kvalitu.
8.5 Porovnání - etapa 1
Kopie stopy přenesené na papír je položena na prosvětlovací box. Průhledná fólie se známým (referenčním) otiskem je položena navrch papíru. Dále postupujeme následovně:
8.6 Porovnání - etapa 2
Jestliže předchozí krok byl úspěšný, zopakujeme jeho předchozí body a) až h), přičemž tentokrát použijeme fotokopie stopy a známého referenčního otisku ucha na papírovém podkladu. Dále pak:
Vzniklé velké čtverce můžeme podlepit kartonem. Nové čtverce s kombinací původních otisků slouží k názorné vizuální demonstraci faktu, že otisky (stopa i referenční otisk) patří stejnému originálu. Obrazce na hranách řezu na sebe navazují. Odtud vyplývá i název této prezentační metody „side by side“.
Uvedený detailní popis je založen na zkušenosti policejních praktiků. Obecně je ale těžké definovat standardní postup pro porovnání otisků ucha. V každé zemi může být totiž odlišná legislativa, soudní praxe, zkušenosti forenzních institucí, policejní praxe. Velkou roli hraje i kvalita samotných otisků, stejně jako způsob práce s nimi. Ten může být ovlivněn právě národní standardizací, metodikami práce. V poslední době je zcela patrná mezinárodní snaha o standardizaci i v této oblasti forenzní identifikace, zvyšuje se role i podíl výpočetní techniky při rozvoji metody identifikace osob podle uší, která je chápána jako součást obecného „počítačového vidění“, jehož cílem je rozpoznávání tvarů a objektů, vnímání a vyhodnocování obrazové scény. Samostatným objektem může být proto i lidské ucho.
Za současné průkopníky odborná veřejnost považuje Američana Alfreda V. Iannarelliho a Nizozemce Cornelia van der Lugta, kteří se problematikou intenzivně zabývají od druhé poloviny 20. století. Doménou Iannarelliho je rozpoznávání osob podle uší (zachycených na fotosnímku), zatímco jeho kolega van der Lugt se specializuje primárně na otisky uší.
Alfred V. Iannarelli obětoval studiu ucha více než 40 let svého života. Pracoval 30 let jako zástupce šerifa v Kalifornii v Alameda County, později jako šéf policejní úřadovny v kalifornské State University v Haywardu. Studiem vzhledu ucha se začal zabývat již v roce 1948. Je autorem knihy Ear Identification, která se dlouho jako jediná zabývala morfologií vnějšího ucha. I když je autor osobně přesvědčen, že lidské ucho je jedinečné stejně jako otisky prstů, nikdy ale nedokázal přesvědčit odbornou vědeckou veřejnost, že jím stanovený obor „earology“ je skutečně vědní disciplínou. První verzi své knihy vydal vlastním nákladem v roce 1964. Kniha neobsahuje žádnou bibliografii a vychází pouze z osobních zkušeností policejního praktika.
Iannarelliho kniha vychází z jeho studia více než 7000 otisků. V knize autor definuje svůj vlastní klasifikační systém pro rozpoznávání osob podle uší. Tento systém je primárně založen na rase a pohlaví, které se podle něj promítají do podoby ucha, a sekundárně na 121) měřitelných antropometrických charakteristikách. Aby je bylo možno změřit, ucho se geometricky dělí na 8 částí. To se uskutečňuje pomocí speciálního skleněného přístroje (obr. 6), na kterém je v jedné jeho polorovině nakreslena soustava přímek protínající se v jediném bodě. Každá dvojice přímek svírá mezi sebou úhel 22,5 o. Od středu soustavy (který se umisťuje do optického středu ucha - do centra zvukovodu) je vynesena milimetrová stupnice. Orientace měřicí pomůcky je patrná rovněž z obrázku. Měří se vzdálenosti markantů po jednotlivých osách a mezi sebou. V případě potřeby (shoda obrazů ucha) se dodatečně měří dalších 6 bodů.
Důležitá je skutečnost, že práce s fotografií ucha (která může být odvozena i z videokamery nebo ze záznamu bezpečnostní kamery), je úplně odlišná od práce s latentními otisky ucha. Reálné ucho nebo jeho obrazový záznam v měřítku 1:1 jsou vždy vhodné ke geometrickému měření, zatímco u otisku ucha toto zpravidla není možné často realizovat, protože v otisku zpravidla chybí určité markanty. Přesto ale lze identifikovat osobu - původce otisku ucha (obr. 7).
Iannarelli se v roce 1985 na Floridě jako vyhlášený policejní expert zúčastnil soudního sporu „People versus Anzillotti“ s kalifornským vrahem. Poté, co jím aplikovaná metoda nebyla na základě tohoto sporu shledána vědeckou veřejností za obecně platnou pro forenzní účely, byla Iannarellimu dokonce zakázána činnost. Podstatnou roli ale sehrála specifika amerického soudnictví, která napomohla tomuto verdiktu. V informačních zdrojích se pak objevuje řada příspěvků na téma „je americké ucho opravdu odlišné od evropského?“.
Druhé, tentokrát již řádné nakladatelské vydání knihy [3] v Paramont Publishing Company of Fremont, Kalifornia, vychází v roce 1989. V druhém vydání autor doplňuje kapitolu o práci s otisky uší, které se v policejní praxi stále více objevují. Dopouští se ale bohužel zásadní chyby při snímání referenčního otisku. Ten je jen jeden a je „sejmut pod stejným tlakem, jakým podezřelá osoba tiskla ucho na pevnou podložku“. Jak byl tento tlak ale veliký, nebo jakým způsobem to zjistit, to již autor neuvádí.
Na práce Iannarelliho navazuje nizozemský kriminalistický technik Cornelius van der Lugt, který se tlakem na vnější ucho již seriózně zabývá a hledá způsob, jak tento parametr implementovat do pořizování referenčního otisku.
Cornelia van der Lugta neúspěchy jeho amerického kolegy neodradily a se systematickou pílí a zarputilostí policejního experta postupně odstraňuje nedostatky, jež byly vytýkány Iannarellimu. Van der Lugt vychází z jeho díla a velkou pozornost věnuje otiskům uší, jejich porovnávání. Zabývá se způsobem fixace latentního otisku, pořizováním referenčního otisku s ohledem na různé tlaky ucha na podkladový materiál. Je úspěšnější, jeho důkazy byly již akceptovány nizozemským královským soudem.
Biometrické využití tvaru lidského ucha může být dalším podpůrným nástrojem pro automatickou identifikaci nebo verifikaci osob. Tak například aplikační software a nezbytný hardware (kamery, bezdrátové a další přenosové technologie) určený pro zpracování a vyhodnocování identity člověka na základě jeho tváře v sobě již obsahuje potřebné komponenty k automatickému počítačovému vyhodnocování identity osoby pomocí tzv. počítačového vidění - rozpoznávání tvarů, objektů.
Typickým příkladem může být podpůrná identifikace ve spojení s bankovními automaty. Většina z nich dnes v zahraničí je vybavena kamerou, nahrávající tvář vybírajícího finanční hotovost. Kamery mohou být poměrně jednoduše dovybaveny soustavou optických zrcadel umožňujících souběžné snímání tváře i uší. Zatímco uživatel provádí identifikaci pomocí svého PIN, kamera zaznamenává podobu osoby a aplikace paralelně provádí automatické ověření identity osoby.
Dalším typickým příkladem možného využití biometrie ucha je objektová bezpečnost, kde mohou existovat různé úrovně - zóny přístupu. Situace se obvykle řeší vlastnictvím technologických „tokenů“. Zpravidla to jsou čipové karty či jiné prvky vybavené pasivním vysílačem určitého kódu, jenž pak v technologické návaznosti otevírá dveře, umožňuje volbu patra ve výtahové kabině apod. Na základě vyhodnocení je (nebo není) osoba autorizována pro vstup. Slabostí tohoto přístupu je fyzická přenositelnost tokenu. Aby byl nedostatek eliminován, vstupní kontrolní body jsou doplňovány kamerovými systémy. Obrazový záznam je sveden do dispečinku bezpečnostní služby pro účely dodatečné vizuální kontroly.
Praxe je ale taková, že videozáznamy se vyhodnocují až po bezpečnostním incidentu a v průběhu každodenního vstupu osob do objektů strážci monitorům zpravidla nevěnují pozornost. Je proto pochopitelná snaha proces automatizovat a zvýšit jeho spolehlivost. K tomu lze využít právě technologie rozpoznávání uší a tváří, které jsou dnes dobře integrovatelné s kamerovými zabezpečovacími prvky. Vstupní kontrola může být nastavena například tak, že osoba se nejprve identifikuje sama, paralelně nebo následně (záleží, zda bude využita identifikace nebo jen verifikace) pak aplikace sama stanoví identitu osoby. V případech, kdy nedojde ke shodě obou procesů, je automaticky upozorněna dozorčí osoba, a ta na základě dalších postupů rozhodne, zda osobu vpustit do chráněného prostoru, či nikoliv.
Metoda, kterou navrhl Iannarelli, vychází historicky z doby, kdy měření bylo realizováno pouze manuálně. Připomeňme, že měření probíhalo na fotografiích, kde bylo ucho zobrazeno v poměru 1:1 ke své originální podobě.
Zároveň je zřejmé, a to uvádí i autor samotný, že tato metoda založená na popsaném souřadnicovém systému může být velice zranitelná. Záleží totiž na přesném určení výchozí polohy 4 os ve vztahu k obrazu ucha. Poloha souřadnicového systému je dána jeho středem a pootočením. Oba faktory závisí na anatomicko-geometrických charakteristikách a mohou být subjektivně ovlivněny lidským faktorem experta provádějícího měření.
Iannarelliho metoda není vhodná pro automatické počítačové zpracování. Metody počítačového vidění nedokáží totiž nalézt uměle zavedené markanty, které definoval člověk, aby mohl zavést určitý klasifikační systém. Podobná situace nastala i v případech využití otisků prstů nebo vzhledu tváře, jejichž cílem je automatické (nebo automatizované) určení identity osoby.
První počítačové aplikace, vycházející z uměle vytvořeného, graficky orientovaného klasifikačního systému na základě poznatků expertů, sice určitým způsobem ze začátku pracují. Ukazuje se ale, že jsou nepřesné nebo nedostatečné a pro praxi tedy nevhodné. Teprve až sofistikované přístupy, založené na rozpoznávání obecných obrazců a objektů, přinášejí své ovoce. I když jsou poměrně vysoce přesné a v praxi bezchybně fungují, pro intuitivní, laické vnímání jsou složité a těžko názorně představitelné. Odtud pochopitelně vyplývá subjektivní nedůvěra soudů i laické veřejnosti ve spolehlivost těchto metod.
11.1 Základní postupy strojového zpracování
Počítačové zpracování ucha pro identifikačně-verifikační metody se skládá z následujících základních etap:
Identifikačně-verifikační závěry se stanoví porovnáním množiny uměle vytvořených identifikačních bodů, markantů, které jsou uzly grafů (pravá část obrázku 8).
Biometrickou aplikaci založenou na srovnání tvaru ucha vyráběla francouzská firma Art Technique. Přístroj (nazývaný Optophone) vypadal jako telefonní sluchátko se zdrojem světla a snímací kamerou.
11.2 Využití termovize
Hlavní nevýhodou biometrie ucha je skutečnost, že v okamžiku, kdy je ucho překryto vlasy, což bývá poměrně často, a nejen u žen, nelze pozorovat, natož i rozpoznávat tvar vnějšího ucha osoby. V případě, že používaná aplikace je aktivního charakteru, to nemusí být na závadu, protože prověřovaná osoba sama odkryje vlasy překrývající ucho. Aktivní aplikace předpokládá spolupráci.
U pasivních aplikací se naopak předpokládá, že prověřovaná osoba nebude vykonávat žádnou zvláštní činnost, aby umožnila nebo usnadnila identifikačně-verifikační proces. U plně nebo částečně zakrytých ušních boltců lze výhodně využít snímání obrazu ucha v infračerveném pásmu. Využívá se skutečnost, že teplota vlasů osoby se pohybuje v pásmu 27,2 až 29,7 °C, zatímco teplota ucha při normálních klimatických podmínkách je 30,0 až 37,2 °C. Teplota se na povrchu ucha mění a izotermy odrážejí anatomický tvar ucha. Této skutečnosti se využívá pro získání snímku ucha podobně jako při pořízení záznamu dnes klasickou CCD kamerou. Termogram pak odstraňuje nedostatky vyplývající ze zakrytí ucha vlasy, popř. jiným materiálem.
Výzkumem tvaru vnějšího ucha pro identifikační účely se v 21. století zabývá v Evropě několik vědeckovýzkumných institucí. Význam a obrovské potenciální možnosti tohoto lidského orgánu ve spojení s moderní výpočetní technikou si uvědomují jak policejně-soudní (forenzní) orgány a instituce, tak i výrobci „civilních“ biometrických aplikací. Ucho může stejně dobře sloužit jako trasologický materiál (stopy, v podobě otisků uší zanechané na místě trestného činu), tak i dokumentační materiál zachovaný na záznamovém médiu kamer nebo i jako logický doplněk aplikací rozpoznávajících lidské tváře. Využití je rozmanité - od typických forenzních úloh až po komerční aplikace pro autentizaci přístupu oprávněných osob do chráněných objektů či technologií.
Historicky silné kořeny má racionální Nizozemsko, kde díky osobnosti Cornelia van der Lugta vznikl mezinárodní a meziresortní projekt FEARID (Forensic Ear Identification), kterého se účastní přední univerzity Nizozemska, Velké Británie a Itálie společně s kriminalistickými expertizními pracovišti těchto a dalších zemí. Na společném projektu pracují:
Policejní sbory dnes v každodenní praxi pro identifikační účely používají otisky prstů (zpracovávané s využitím AFIS) a identifikaci založenou na struktuře DNA, jejíž část je rovněž ukládána a vyhodnocována v podobě úzce specializovaných SW nástrojů. Integrace Evropské Unie směřuje i do jednotných standardů tak, aby v členských zemích EU byla forenzní praxe jednotná.
Jelikož ucho je velmi zajímavým objektem pro jednoznačnou identifikaci osob, veškeré úsilí směřuje do korektního vědeckého zmapování dané problematiky, vytvoření standardních metod a postupů, včetně nalezení vhodných SW algoritmů pro automatizované zpracování obrazů nebo otisků ucha. Z hlediska forenzní antropologie byla již vytvořena základní klasifikační teorie markantů vnějšího ucha, která se dále upřesňuje a rozvíjí. Standardizují se metodiky pořizování obrazů i otisků ucha a automatizované způsoby jejich vyhodnocování. Z matematického a technologického hlediska se jedná o modely a algoritmy pořizování snímků, lokalizace ucha, pre-processing, segmentaci a extrakci markantů s konečným cílem rozpoznávání obrazců tvořených uchem a následnou identifikací/verifikací zájmové osoby. Pro danou problematiku existují velmi podobné, i když specifické přístupy jako při zpracování otisků prstů nebo rozpoznávání tváří, tak, jak je popsáno v odborné literatuře.
Cílem projektu není ale jen vytvořit standardní metodiky či SW a jiné nástroje, ale založit a naplnit dostatečně velkou referenční databázi obrazů a otisků uší, která bude v budoucnu sloužit jako etalon pro praktické zkoušení a ověřování všech postupů a technologií. Důležitá je i skutečnost, že v databázi by mělo býti zastoupeno co nejvíce záznamů nejrůznějších etnických a národnostních skupin obyvatelstva EU.
V příspěvku jsou uvedeny současné metody identifikace osob podle ucha. Autoři provedli rozsáhlou rešerši literatury a upozorňují na možnosti využití stop ucha v kriminalistické identifikaci. Jádro příspěvku vychází z práce Cornelia van der Lugta, který provedl velké množství měření a experimentů, poznatky jsou autory příspěvku rozšířeny o historickou část, názvosloví anatomických prvků ucha, ocenění přínosů jednotlivých vědců i praktiků v oblasti identifikace osob na základě tvaru ucha a zejména o využití stop ucha v kriminalistické praxi. Publikované poznatky jsou přínosem jak pro kriminalistickou identifikaci, tak pro biometrické zkoumání a verifikaci.
The article lists he current methods of identification of persons based on ear shape. The authors have researched a large amount of literature and they draw attention to the possibilities of using ear traces in criminological identification. The article is centred on the work of Cornelius van de Lugt, who carried out many experiments and measurements. The article further includes a historical section added by the authors, the terminology of anatomical parts of the ear, appreciation of the contribution made by individual scientists and practitioners in the field of identification of persons based on ear shape, add the use of ear traces in criminological practice. The published findings are a contribution both to criminological identification and to biometric examination and verification.
Im Beitrag sind gegenwärtige Methoden der Identifikation der Personen entsprechend dem Ohr angeführt. Die Autoren haben umfangreiche Recherche der Literatur durchgeführt und machen auf die Möglichkeiten der Spurausnutzung des Ohres in der kriminalistischen Identifikation aufmerksam. Der Kern des Beitrags geht aus der Arbeit von Cornelius van der Lugt, der grosse Menge von Messungen und Experimenten durchgeführt hat. Die Autoren erweitern diese Erkenntnisse um den historischen Teil, die Terminologie der anatomischen Ohrenelemente, die Würdigung der Beiträge der einzelnen Wissenschaftler und Praktiker im Bereich der Identifikation der Personen auf der Basis der Form des Ohres und besonders um die Ausnutzung der Ohrenspuren in der kriminalistischen Praxis. Publizierte Erkenntnisse sind Beitrag wie für die kriminalistische Identifikation als auch für biometrische Untersuchung und Verifikation.