Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 2/2004

Policejní korupce - mediální téma, nebo každodenní realita?

PhDr. ZUZANA HERZOGOVÁ, CSc., Policejní akademie ČR, Praha

Základním principem demokratického právního státu je rovnost občanů před zákonem. Z tohoto principu vycházejí etické kodexy policie, které jako prvý požadavek deklarují povinnost policisty jednat se všemi občany „nestranně, bez nadržování, ovlivňování nebo nepřátelství a bez ohledu na postavení, pohlaví, rasu, náboženství, politické přesvědčení nebo názory“.1) Policista, který přijme úplatek za protislužbu, zvýhodňuje jednu osobu na úkor ostatních. Tím je porušena rovnost občanů před zákonem. Přijímání úplatků policisty podlamuje základní princip demokratického právního státu, toho státu, který policista reprezentuje.

Definice policejní korupce

V současné odborné literatuře se setkáváme s pojmem korupce v širším smyslu slova pro označení jakéhokoliv nesprávného či nezákonného jednání policisty (převážně angloamerické prameny) a korupce v užším smyslu slova jako ekonomické korupce (evropské kontinentální prameny).

Nejvíce autorů se nicméně zaměřuje na ekonomickou korupci, která souvisí se zneužitím úřední autority za účelem získání nelegitimního prospěchu. V tomto kontextu se hovoří také o „překročení pravomoci“ nebo „zneužití autority“. Inciardi definuje policejní korupci jako „nezákonnou činnost policistů s cílem zisku ve formě přijímání odměn, úsluh či plateb za služby, které má policie podle přísahy poskytovat v rámci své funkce udržovatele pořádku“.2)

Definice vypracovaná Interpolem do korupce zahrnuje3):

V textu budeme používat pojmu policejní korupce pro označení porušení veřejného zájmu pro osobní zisk či prospěch.

Formy (typologie) policejní korupce

P. Frič4) vyděluje následující druhy policejní korupce:

BANÁLNÍ (triviální) - jde o korupční chování, které v jednotlivých případech není příliš společensky nebezpečné, jeho provádění nebo zastírání je velmi jednoduché a nevyžaduje od pachatele téměř žádnou kvalifikaci. Zisky z banální korupce jsou obvykle spíše malé, resp. velmi malé, ale zato její výskyt je poměrně častý:


SPÍŠE SOFISTIKOVANÁ


SOFISTIKOVANÁ - jde o korupční chování policistů vyznačující se vysokou společenskou nebezpečností, provádění nebo zastírání je poměrně složité a vyžaduje od pachatele specializované znalosti. Zisky ze sofistikované korupce jsou obvykle spíše velké, resp. velmi velké, ale ve srovnání s banální korupcí je její výskyt výrazně méně častý. Existuje přímé napojení policistů na mocenské skupiny a organizovaný zločin, kterým poskytují své služby jako např.:


Vývojová stadia korupce

Korupce je dynamický jev, který časem mění svoji podobu i obsah. Platí to i o korupci v policii. S. Souryal5) vyděluje šest stadií policejní korupce (předkorupce, pokus, návyk, koncepčnost, improvizace a ospravedlnění).

Následující model čtyř vývojových stadií6) popisuje, jak se korupce z čistě náhodného a individuálního jevu proměňuje v jev systémový.

1. Stadium náhodné korupce

Ve stadiu náhodné korupce ještě nedochází ke vzniku a šíření ustáleného souboru korupčních norem. Policisté i jejich velitelé obecně preferují dobrou pověst před krátkodobým finančním ziskem z korupčních transakcí. Základním předpokladem setrvávání korupce v tomto stadiu je fungující formální i neformální kontrolní mechanismus, který netoleruje ani banální formy korupce. Riziko odhalení korupčního chování je velké, korupce se nevyplácí. Odhalení zkorumpovaní jedinci jsou veřejně pranýřováni, důsledně soudně stíháni a nakonec i spravedlivě odsouzeni podle platných zákonů, což v dostatečné míře odrazuje jejich potenciální následovníky.

2. Stadium spontánně regulované korupce

V případě, že špatně fungují kontrolní a sankční mechanismy nebo se zhoršují jiné rizikové faktory, korupce přestává být fenomén roztroušených ostrůvků deviantního chování, z výjimek se postupně a zcela samovolně stává pravidlo výkonu policejní práce v celých policejních institucích, regionech či městech. V tomto stadiu živelným vývojem vznikají zvláštní, neformálně sankcionované korupční normy chování a korupce se mění na spontánně regulovaný sociální proces. Nakažlivost vzorů korupčního chování a poruchy v oficiálním normativním systému způsobují, že korupčními normami se řídí stále více policistů.

3. Stadium organizované korupce

Proces spontánního šíření korupce je ještě stále procesem volné soutěže. Výnosnost korupčních transakcí závisí především od šikovnosti, resp. od „obchodních schopností“ jednotlivců, chtějících těžit z korupce. Snaha vyřadit ze hry konkurenty, zvýšit korupční zisky a pojistit korupční rizika vede k stále výraznější institucionalizaci korupce. Korupce se mění v organizovaný zločin a čím dále tím více bere na sebe podobu vydírání. Organizováním korupčních řetězců dochází k dělbě práce jednotlivých účastníků a korupční transakce jsou závislé na spletitých sociálních vazbách zainteresovaných aktérů, které sahají do nejvyšších míst policie, státní správy a politiky. Hlavní roli zde sehrávají právě klientské sítě, které mají největší podíl na institucionalizaci korupce. S institucionalizací však do korupce pronikají netržní prvky, které mohou vyústit až do vytváření korupčních monopolů.

4. Stadium systémové korupce

V tomto stadiu symbióza klientských sítí a státních institucí dosahuje svého vrcholu. Korupce je už natolik srostlá s policií, státní správou a politikou, že bez ní tyto instituce dále nemohou fungovat. Ve státní správě se vytvářejí nové orgány (oddělení, komise), jejichž skrytým, ale pravým účelem je vydírání úplatků. Vznikají firmy zabývající se korumpováním veřejných činitelů. Politici, vysocí státní úředníci a představitelé policie sami organizují korupci a vybírají podíly na úplatcích, které dostali či spíše vybrali jejich podřízení. Policie se neformálně mění v soukromý podnik maximalizující zisky zaměstnanců. Korupce je garantovaná a podporovaná státem, vzniká korupční stát.

Příčiny korupce u policie

Vydělujeme tři skupiny příčin policejní korupce (personální, institucionální a sociální). Konkrétní korupční jednání bývá kombinací těchto příčin s větším či menším podílem některé z nich. S. Souryal tvrdí, že sotva existuje jedna příčina, která může změnit „čestného“ policistu ve „zkorumpovatelného“. Nicméně přítomnost všech následujících faktorů je nebezpečná a ve své kombinaci může mít koruptivní vliv na „typického policistu“.

Příčiny policejní korupce
I. personální (vycházejí z chování a morálního rozhodování jednotlivce):


II. institucionální (týkají se specifického stylu organizace a řízení policie):


III. sociální (týkají se sociálních a politických podmínek policejní práce):

Personální a institucionální příčiny policejní korupce analyzuje ve své studii S. Souryal7), příčiny sociální jsou pojednány ve Fričově publikaci Korupce na český způsob.

Ad I. personální příčiny korupce u policie
Teorie lidské slabosti neboli teorie „shnilých jablek“

Tato teorie vychází z amorálnosti některých policistů, kteří přikládají relativně nízkou cenu veřejným zájmům a vysokou cenu zájmům vlastním.

Vysvětlení korupce vlivem individuálního selhání bývá nazýváno také „teorií shnilých jablek“.8) Korupce je chápána jako důsledek deviantního chování jednotlivců. Tato teorie v podstatě říká, že policejní systém je v pořádku, jen někteří jednotlivci se neumějí vyrovnat s korupčními podněty ve formě nabízených úplatků a korupčních zisků. Tato koncepce připouští vlivy vnějšího prostředí na vznik korupčního chování. Předpokládá, že predispozice ke korupčnímu chování jednotlivců vyvolává napětí způsobené jejich špatnými materiálními podmínkami. Sklony ke zkorumpovatelnosti v podstatě „zdravých jablek“ se podle této teorie objevují tehdy, když organizace svým zaměstnancům nevytváří dostatečné materiální podmínky, tj. mají nízké platy, špatné materiální vybavení a sociální zajištění. Do opozice k morálním defektům a korupčním sklonům jsou stavěny osobní ctnosti policisty, jež mají být rozeznány již při vhodném výběru adeptů na policejní práci.

Teorie o nadměrné horlivosti

Tato teorie zdůvodňuje korupci nadměrnou horlivostí mladých policistů. Předpokládá, že policisté se stanou zkorumpovanými, protože chtějí být co nejdříve akceptováni svými kolegy.

Začínající policista ví, že je sledován staršími kolegy. Pečlivě sleduje, co dělají ostatní. Co nejrychleji se chce stát jedním z nich, získat jejich důvěru. Je konfrontován s jednáním starších policistů a přizpůsobuje se mu. Většinou to končí tak, že po několika měsících se zcela přizpůsobí normám přijatým v daném policejním oddělení. Pokud tyto nepsané normy připouštějí korupci, horliví nováčkové je většinou akceptují a přizpůsobí se životnímu stylu oddělení.

Teorie o „mimořádném pokušení“ neboli teorie korupčních příležitostí

Tato teorie přičítá korupci mimořádnému pokušení a bývá také nazývána „teorií o jablku“, která je přisuzována Lincolnu Steffensovi. Ten, když byl dotázán duchovním, v čem tkví původ hříchu, odpověděl: „Viníte Adama, on vinil Evu, a ta vinila hada. Ale já vám říkám, že původcem všeho hříchu bylo jablko.“

Podle Steffense jsou veřejní činitelé a policisté běžní lidé stojící tváří v tvář mimořádným pokušením. Korupce není nezbytně výsledkem selhání charakteru, ale spíše nevyhnutelným následkem sociálního systému, v němž je úspěchu možno dosáhnout spíše s pomocí síly a bohatství, než díky vysokým morálním standardům.

Říká se, že „příležitost dělá zloděje“. Teorie korupčních příležitostí k tomu dodává, že kdyby nebyly příležitosti ke korupčnímu chování, nebylo by ani korupce. Příležitost pro korupci nastává všude tam, kde jsou lidem svěřovány pravomoci veřejného úřadu. „Zkušenosti i teorie ukazují, že organizace je nejvíce náchylná ke korupci tam, kde se její členové těší z mocenského monopolu nad svými klienty, mají velkou volnost v rozhodování o provizích za poskytování legálních nebo nelegálních služeb a vykonávají činnosti, které lze jen stěží monitorovat.“9) Monopol moci a velká volnost v rozhodování jsou také typické charakteristiky činnosti policistů. Policejní práce není rutinní, možnost její kontroly je problematická. Styky policistů s pachateli trestných činů či přestupků skýtají mnoho příležitostí k lukrativním obchodům s nejrůznějšími komoditami (nižší pokuta bez bloků, přimhouření oka nad páchanou trestnou činností, ochrana před zatčením atd.). Také pohled do světa zločinu, kde lze někdy beztrestně dosáhnout velkých zisků prostřednictvím trestné činnosti, má na některé policisty negativní vliv. Je faktem, že policejní práce obsahuje velké množství korupčních příležitostí, které vystavují policisty extrémnímu riziku náchylnosti ke korupčnímu chování.

Teorie o „vhodnosti flirtování“

Tato teorie přisuzuje policejní korupci frustraci a cynismu mnoha policistů. Cynismus a deziluze z policejní práce vedou k tomu, že policisté se dívají na úplatky jako na něco, nač mají nárok, tj. jako na legitimní kompenzaci rizik a nevýhod policejní práce. Teorie byla nazvána podle Řeka Zorby, který na otázku, zda má rodinu, odpověděl: „Mám domov, ženu, šest dětí a úplnou katastrofu.“ Svou neuspokojivou situaci Zorba řešil tak, že si nalezl milenku, která mu však přinesla jen nové problémy.

Policejní práce je nevděčná, policisté jsou zřídkakdy oceněni, chváleni veřejností, šéfem, sdělovacími prostředky nebo oběťmi. Policisté jsou pod silným tlakem velitelů i veřejnosti, kteří požadují zvýšení objasněnosti trestné činnosti. Policisté bývají svědky nejbrutálnějších zločinů a někdy nejsou schopni pachatele těchto činů usvědčit, i když vědí, kdo je spáchal.

Přes svou náročnost a nebezpečnost nemá policejní profese ve společnosti velkou prestiž. Albert Reiss ve svých studiích v roce 1961 zaznamenal, že na žebříčku prestiže povolání se policie umístila na 54. místě z 91 povolání v USA (za majiteli pohřebních ústavů a řediteli zábavních zařízení). Když byl Reiss nedávno dotázán na současný stav policejní prestiže, trval na tom, že pozdější výzkumy ukazují totéž.

Tyto podmínky, pokud nejsou neutralizovány silným smyslem pro hodnoty policejní profese, mohou vést ke ztrátě identity. Řada policistů, frustrovaných neuspokojivými podmínkami své práce, si položí otázku, jakou hodnotu má „manželství“ s policií, a bude hledat podobně jako Zorba východisko z neuspokojivého svazku v tom, že budou policii podvádět, „flirtovat okolo“. V ironickém smyslu korupce dává policistovi pocit uvolnění a únik z ubíjející práce. Vzhledem k slovnímu podobenství Zorby: korupce nabízí policistovi vzrušení z „nádherné milenky“, která může dát policistovi rozkoš a uspokojení, jaké mu jeho starý a otravný resort nemůže v práci poskytnout.

Ad II. institucionální příčiny korupce u policie
Teorie administrativní hygieny

Waters10) se pokusil zrevidovat klasickou představu, že výlučně sama osoba je odpovědná za své chybné jednání. Podle jeho názoru metody práce a řízení podniku či instituce formují pracovní prostředí, které je buď korupci nepříznivé, ale také může pro ni být přímo živnou půdou. Vyčlenil sedm organizačních principů, které mohou přímo nahrávat formování negativního pracovního prostředí a být bariérou pro utváření dobrých pracovních vztahů, založených na morálních principech:

1. Bariéra rozkazové hierarchie

Je prakticky nejvýznamnější a nejznámější organizační bariérou pro rozvoj morálního sebeuvědomění jednotlivců. Jedná se o klasický mechanismus rozkazu a poslušnosti, typický pro policii, kdy podřízený ví, že nadřízený může prosadit svůj rozkaz. Zříká se proto odporu i proti nemorálnímu příkazu. Morální zásady jsou zde odbourávány prostřednictvím rozkazové hierarchie, která na prvé místo klade povinnost loajality k nadřízeným.

2. Bariéra kvantitativních výkonnostních cílů

Zde jde o problém střetávání profesní etiky s výkonností. V hodnocení nehrají důležitou roli profesní hodnoty, ale kvantita (např. počet objasněných trestných činů).

3. Bariéra dělby práce

V každé organizaci nejedná člověk jako osoba, ale jako nositel rolí, kdy se od něho očekává pouze účelová, popisu práce odpovídající činnost. Celková souvislost mezi posláním policie jako instituce demokratického právního státu a úkoly jednotlivých policistů se pak stává neprůhlednou. Dopravní policista, hodnocený výlučně podle kvanta vybraných pokut, jen sotva může spatřovat smysl své práce ve službě občanům.

4. Bariéra nejasných priorit

V organizacích nejsou přesně vymezeny priority.

5. Bariéra skupinové soudržnosti

Vede k vzájemnému oslabení vztahů mezi pracovními skupinami, přičemž těžiště problému spočívá v kooperačním a komunikačním deficitu a vede až k nepřátelství mezi jednotlivými organizacemi.

6. Bariéra procesu socializace

Vzniká při začleňování nových spolupracovníků do organizace. Ti si nemohou dovolit prosazovat své etické principy, protože by se tak ihned dostali do sociálního ofsajdu.

7. Bariéra omezené informační politiky

Vedení organizace odmítá komentovat kritiku zvenku. Charakteristická pro tyto podmínky je politika netransparentnosti.

Z pozic teorie administrativní hygieny jsou příčiny korupce u policie spatřovány především v byrokracii, nadměrném papírování a absenci motivačních faktorů v policejní práci.11) Nejzávažnějšími nedostatky v policejní práci jsou z pohledu mladého vzdělaného policisty: nedostatek reálných příležitostí k postupu, nečisté praktiky v povyšování, odměňování podlézavců, omezování transparentnosti a otevřené kritiky, nadbytečné usměrňování, nezájem vedoucích pracovníků o podřízené, závist, pomlouvání, absence zdravých lidských vztahů a odpovídající morálky na pracovišti. Přítomnost takového depresivního prostředí vyvolává rozčarování, redukuje policisty na nezralé osobnosti a snižuje jejich morální imunitu na zranitelnou úroveň, otevírá prostor pro korupci. Policista, který slouží v takových podmínkách, inklinuje k tomu, stát se slabým, pasivním, povrchním, závislým a postrádajícím sebevědomí.

Teorie policejní (sub)kultury

Pro hlubší pochopení fenoménu policejní korupce vymezíme pojem policejní subkultury. E. Sabopál12) vychází z definice subkultury jako určité menšiny v rámci společnosti, která se odlišuje od ostatní společnosti systémem norem, hodnot, vírou nebo chováním. O subkultuře je možno hovořit tehdy, jestliže systém hodnot, chování jejích členů jsou do jisté míry v určitém rozporu se systémem, který uznávají ostatní členové společnosti ve formě společenské normy.

Vytvoření profesní subkultury závisí především na vztazích, které vznikají mezi reprezentanty profese a ostatními občany. Jednou z nejvýznamnějších vlastností subkultury je fakt, že odděluje vnitřní svět skupiny od vnějšího světa ostatních členů společnosti - „policista žije ve zvláštním světě - ve světě policistů“.13)

Specifikum policejní subkultury tvoří podle E. Sabopála především následující faktory:

Policisté nejsou přiměřeně kontrolováni a při chybném chování často nejsou voláni k odpovědnosti. Každá moc korumpuje a je-li vykonávána bez dozoru, otevírá se široký prostor pro korupci.

Důsledkem takovéto subkultury je despekt vůči zákonům a předpisům a vnímání korupce jako běžné součásti policejní práce. Policejní kultura vytváří morální klima, v němž platí, že není nic důležitějšího než loajalita jednoho policisty vůči druhému. Proto je potřeba korupci kolegů tolerovat a ne nahlašovat nadřízeným. Takto nastavený standard chování policistů blokuje snahy o odhalování korupce v řadách policie a navíc podporuje pronásledování těch, kteří „promluvili“, a tedy tyto standardy porušili.

V policejních odděleních, kde jsou chybné praktiky více nebo méně otevřeně trpěny, se vyvíjejí sociálně deviantní „nepsané“ normy chování policistů, které ve svém důsledku vedou ke ztrátě důvěry občanů v policii. Uvnitř takového policejního organizačního celku je možno se setkat s podceňováním a přezíráním občanů, jejichž stížnosti jsou často ignorovány. Nekorektní či nezákonné jednání policistů není často nikterak řešeno ani disciplinárně stíháno.

I když výše popsaná negativní policejní subkultura zřejmě nepřevládá všude, je naléhavým úkolem dneška uvědoměle budovat pozitivní policejní kulturu, která klade důraz na odlišné hodnoty, k nimž patří především dobrá reputace policie, úsilí o získání důvěry občanů, důraz na rovnost všech před zákonem a pozitivní podněty k nahlašování korupce. Vysoká prestiž policejního sboru zavazuje policisty k dlouhodobým investicím do vlastní cti a morálního image, zesiluje jejich korupční vzdor a minimalizuje tak prostor pro korupční chování.

Ad III. sociální příčiny korupce u policie
Teorie sociální dezorganizace

Korupci netvoří jen korupční chování jednotlivců, ale i soubor korupčních pravidel a norem, které se šíří všude tam, kde jsou pro ně vhodné podmínky. Živnou půdou pro výskyt korupčních norem jsou především tzv. slabá místa, resp. poruchy oficiálního normativního systému, které způsobují sociální dezorganizaci uvnitř dané instituce nebo společnosti. K sociální dezorganizaci v policii dochází v případech:

Teorie politického prostředí

Teorie politického prostředí přichází s představou, že příčinou korupce v policii jsou negativní vlivy přicházející ze sféry politiky. Především je to nerespektování mravních norem a často i zákonů ze strany politiků, jež vede ke zneužívání policie k politickým účelům. Na policii je vytvářen politický nátlak, jehož uposlechnutí je odměňováno také tolerancí ke korupci velitelů. Vytváří se tak systém politických chráněnců, kterým je vše dovoleno, a nemá žádný smysl proti jejich korupci bojovat. Ten, kdo to nepochopí a nepřizpůsobí se tomu, špatně skončí. Naopak výhodné je přidat se k mocným a stát se jejich korupčním komplicem. Nedostatek politické vůle řešit korupční situaci uvnitř policie podporuje šíření korupce i tehdy, když v jeho pozadí nestojí snaha udržet si politický vliv na policejní špičky, ale třeba i jen odpor politiků k otevírání těžko řešitelných problémů v předvolebním období nebo neochota rozplétat nitky korupce, které mohou vést do vyšších politických kruhů, případně i do řad vlastní politické strany. Jednoduše nedostatek politické vůle řešit korupci v policii je často způsobován obavami z korupčních skandálů, které by mohly vrhnout špatný stín na vlastní politickou stranu.

Dalším stimulem pro rozmáhání se korupce v policii je špatný morální příklad politiků. Množící se korupční skandály ignorování zákona o střetu zájmů, přijímání podivně bezzubých zákonů umožňujících korupci a záměrné oslabování systému kontroly způsobují, že politici ztrácejí ve společnosti mravní kredit a poskytují dobré alibi pro korupční chování všech ostatních.

Dalším faktorem je nízká politická participace občanů na rozhodovacích procesech (u nás zřetelně patrná v podobě nerozvinuté občanské společnosti, která netvoří protiváhu politice). Nízká kvalita politické participace obvykle vyúsťuje ve znovuzvolení zkorumpovaných politiků. Neexistence kolektivních protestních akcí namířených proti korupci a zkorumpovaným veřejným činitelům jim dodává pocit neomezených možností zneužívat svůj úřad pro soukromé účely.

Teorie korupčního společenského klimatu

Podle této teorie je korupce nadindividuální společenský jev, který dokáže na jednotlivce vykonávat nátlak. Tato teorie hledá odpověď na příčiny šíření korupčního chování v policii v existenci širšího společenského klimatu, který definuje jako „soubor kolektivních představ, resp. kulturních vzorů, jenž zneužívání úředních pravomocí, dávání a braní úplatků činí... samozřejmým a zvykově omluvitelným aktem“.16) Podle teorie korupčního společenského klimatu je tlak korupčních nabídek a očekávání ze strany občanů tak silný, že policisté jim nejsou schopni odolat. V jejím světle policisté nemohou být lepší než ostatní občané dané země a jestli chtějí ve své funkci přežít, musejí se přizpůsobit převládajícím vzorům korupčního chování.

Teorie korupčního společenského klimatu mluví o selhání, resp. nerozvinutosti občanské společnosti, která dopustila, aby se korupční chování ritualizovalo a korupční morálka zapustila ve společnosti pevné kořeny. Korupční společenské klima obsahuje mýty a fámy o všemocnosti a všudypřítomnosti korupce a podporuje tak její expanzi do všech sfér života společnosti včetně policie. Pod jeho vlivem se šíří přesvědčení, že dávat a brát úplatky je nezbytná součást životní strategie, která jediná může vést k úspěchu. Korupční společenské klima způsobuje, že rozsah a vliv korupce ve společnosti se zdá daleko větší, než ve skutečnosti je.

Rizikové faktory výskytu korupce u policie

Výše uvedené teorie lze chápat i jako vzájemně se doplňující soubor vysvětlení, který nám poskytuje obraz o komplexu příčin korupce v policii. Jejich popis obsahuje strukturu rizikových faktorů vzniku a šíření korupce a oslabování morálky policejního sboru.

Jaké individuální a systémové rizikové faktory tedy podporují korupci a podlamují mravní kredit policie? Jaká struktura faktorů vstupuje do kalkulace policisty při jeho rozhodování o tom, zda se řídit podle morálních standardů své profese, nebo je porušit korupčním chováním? Na základě obsahové analýzy výše uvedených teoretických vysvětlení příčin korupce lze identifikovat minimálně následujících dvanáct rizikových faktorů, které charakterizují korupční situaci v policii:

Korupční situace v Policii ČR
Zdroje informací o korupci v Policii ČR

Získat zcela objektivní pohled na rozsah korupce v policii se vzhledem k latenci tohoto jevu nedaří. Dostupná data jsou zveřejňována např. v každoroční správě Inspekce Ministerstva vnitra ČR. Zcela jednoznačnou odpověď na otázku, jaký je rozsah a vývojové stadium korupce v Policii v ČR, nepřinesly ani výsledky výzkumu názorů na korupci v policii, který provedla Transparency International ČR v říjnu 1999 na vzorku 533 policistů v sedmi městech ČR. I když výsledky tohoto výzkumu nemají jednoznačně reprezentativní charakter, představují zatím nejkomplexnější a nejhodnověrnější zdroj informací o problému korupce v Policii ČR. Tyto výsledky jsou zveřejněny jednak v řadě publikací a jednak v přehledné formě na internetu.17) V dalším textu se budeme o některé výsledky těchto výzkumů opírat a pokusíme se je zobecnit.

Rozsah, závažnost a vývoj korupce v Policii ČR

Z dosud provedených výzkumů vyplývá, že korupce v policii dnes u nás představuje skutečně závažný problém. Dostupná data naznačují, ze výskyt korupčních případů rozhodně přesahuje stadium ojedinělé a náhodné korupce. Nejhorší situace je v dopravní a cizinecké policii. Především banální korupce se vyskytuje poměrně často a vyskytují se i případy sofistikované korupce, které vykazují silné znaky organizované činnosti, jež úspěšně uniká odhalení a sankcím.

Výskyt korupčních příležitostí

Korupční příležitosti vytvářejí psychologický tlak na policisty. Podle dostupných dat byla naprostá většina policistů vystavena tlaku korupčních nabídek. Jen 15% dotázaných policistů se ještě nikdy nesetkalo s nabídkou třeba i menšího úplatku. Naopak 61% se už dostalo do situace, kdy jim byl nabídnut větší věcný dar nebo značná částka peněz. V roce 1999 čelilo korupčním výzvám ze strany veřejnosti 40% dotázaných policistů, z toho více než polovina opakovaně.18)

Podle názoru poloviny dotazovaných policistů jsou nejlepší korupční příležitosti v dopravní službě. Konkrétně nejčastěji byla zmiňována korupční příležitost při udělování blokových pokut. Korupční příležitosti v dopravní službě byly zároveň nejčastěji vyhodnocovány i jako nejlukrativnější.

Normativní systém

Zákony a předpisy platné v policii posuzují policisté značně kriticky. Jedna třetina až jedna polovina dotazovaných policistů nachází ve fungování normativního systému policie závažné poruchy a nedostatky, které vedou k posilňování korupčních vzorů chování.

Policisté poukazují zejména na následující faktory, které negativně ovlivňují jejich práci:

Soubor uplatňovaných antikorupčních opatření je vzhledem k současnému závažnému stavu korupce v policii nedostačující.19)

Kontrolní mechanismy

Účinnost šetření a spravedlivý postih případů korupce v policii nezpochybňuje polovina oslovených policistů, třetina dotazovaných policistů nevěří ve fungování kontrolních mechanismů, které mají korupci odhalovat a korupční chování policistů sankcionovat.

Efektivita kontrolních mechanismů je podkopávána absencí ucelenějšího systému monitorování korupce v policii. Informace o korupci policistů jsou získávány především ze stížností občanů a z vyhodnocování statistik trestné činnosti policistů. Pravidelný průzkum názorů policistů se dosud neprováděl, a proto chybí hodnověrný přehled o vývoji korupce v policii.

Role velitelů

Z dotazovaných policistů se pouze jedna pětina ztotožnila s názorem, že velitelé drobnou korupci běžně přehlížejí v zájmu udržení „dobré pověsti“ svého oddělení v očích nadřízených. Převážná část policistů (60%) věří, že velitelé se snaží postihovat korupci a kontrolují chování svých podřízených tak, jak by měli. Již méně se podle názoru dotázaných policistů daří velitelům situaci zvládat tak, aby se součástí kontroly stali i sami policisté, aby v policii fungovala samoregulace (samočisticí mechanismus) podporovaná pozitivní policejnou kulturou, založenou na nepsaných normách morální bezúhonnosti a vzájemné důvěry v korektnost jednání kolegů. Ve schopnost svých velitelů úspěšně pěstovat pozitivní policejní kulturu věří sice polovina dotázaných policistů, ale jedna třetina tyto schopnosti velitelů zpochybňuje.

Policejní kultura

Tolerance ke korupci začíná u drobností. O policii to platí zvlášť, výsledky výzkumu ukázaly, že polovina (54%) dotázaných konstatovala, že drobná korupce se mezi policisty toleruje a nikdo ji nehlásí. V případě pokusů občanů o korumpování policistů formou „malých pozorností“ se v policejních útvarech většinou nepostupuje důsledně a dostatečně razantně, aby to dotyčného občana zásadním způsobem odradilo od příštích pokusů o uplácení. Ve většině (69%) případů se reakce policistů na pokus o předání drobného úplatku omezuje jen na jeho odmítnutí a domluvu bez jakéhokoliv postihu pro uplácejícího občana. Zde se projevuje „chápavý postoj“ policistů k situaci občanů, kteří jsou na korupci tohoto druhu zvyklí, považují ji za samozřejmou součást života nebo dokonce za projev „dobrého vychování“.

Systém personální práce

Za významný podnět selhávání řadových policistů v korupčních situacích jsou považovány jejich nízké platy, což vlastně znamená, že korupční tlak na ně ani nemusí být velký, aby podlehli. K tomuto názoru se přiklání téměř polovina (47%) dotázaných policistů.

Klíčovým problémem personální práce se jeví výběr uchazečů o zaměstnání v policii. Polovina respondentů považovala jejich výběr za špatný. Z hlubší statistické analýzy vyplývá, že ti policisté, kteří výběr uchazečů hodnotí negativně, mají silný sklon vidět v něm příčinu šíření korupčních vzorů v policii.

Značná část (46%) dotázaných soudí, že pro mnohé uchazeče je práce v policii jen „přestupní stanicí“ na cestě za jiným povoláním, což je dáno i tím, že odchodem z policie vlastně ani nemají co ztratit. S názorem, že policista svým rozhodnutím odejít z policie nic neztrácí, se více či méně ztotožňuje 41% dotázaných policistů. Sociální a platové podmínky jsou průměrné, z čehož vyplývá i poměrně nízká prestiž povolání policisty v očích české veřejnosti.

Antikorupční vzdor policistů

Jak policisté dodržují individuální zásady prevence proti výskytu korupčních situací? Nejdůsledněji dodržovanou zásadou ve styku s občany je zásada pořizovat a uchovávat si účet na vše, co souvisí s finančními záležitostmi. Tato zásada se na pracovištích policie důsledně dodržuje téměř podle poloviny (45%) respondentů. Druhou nejdůsledněji dodržovanou zásadou je vyřizovat vše ve dvojici nebo před zraky ostatních kolegů či občanů. Mezi nejméně dodržované zásady antikorupční prevence patří ty, které mají zamezovat šíření klientelismu a protekcionismu. Zásady nepřijímat služby místních lidí a udržovat odstup od místních vlivných osob se na policejních pracovištích důsledně dodržují jen podle každého pátého dotázaného policisty.

Proti korupci je nutné bojovat nejen na individuální, ale i na institucionální úrovni. Dotazovaní policisté se přikláněli k názoru, že nejúspěšnější opatření proti korupci je přesné vymezení pravomocí a odpovědnosti policistů na konkrétních pozicích. V úspěch zavedení tohoto opatření věří 60% všech respondentů. Obdobným opatřením je i zavedení jednoznačného pokutového sazebníku a bezhotovostní styk mezi policistou a pachateli přestupků, od něhož si úspěch v boji s korupcí slibuje více než polovina dotázaných.

Na otázku: „Mohla by tato opatření proti korupci v policii být úspěšná?“ odpověděli „ano“ respondenti následujícím způsobem:

přesnější vymezení pravomocí a odpovědnosti policistů60%
bezhotovostní styk mezi policistou a pachateli přestupků 57%
uvalení přísnějších trestů na zkorumpované policisty 57%
zavedení jednoznačného pokutového sazebníku 52%
rotace kádrů 28%
vytvoření agenta provokatéra 28%
zavedení přesných časových limitů pro postupování informací 24%

Vzdělávací systém

Vzdělávací systém nefunguje v oblasti antikorupční prevence uspokojivě. Antikorupční příprava se neprovádí v dostatečném rozsahu, resp. vzdělávací systém v nedostatečné míře připravuje policisty na řešení korupčních situací. Po jeho opuštění policisté dobře neovládají způsoby jak předcházet korupčním atakům a neznají ani jak se v korupční situaci korektně zachovat. Průzkum ukázal, že 43% respondentů nedokázalo spontánně vyjmenovat nějakou možnost, jak může policista předcházet vzniku korupčních situací. Pro 6% je prevence vytváření korupčního tlaku ze strany občanů dokonce neřešitelný úkol.

Přirozeně prevence vzniku korupčních situací nikdy nebude dokonalá. Protikorupční opatření, zásady a reputace policistů neodradí všechny občany od nabízení úplatků. Pro policistu je tedy důležité vědět, jak se bránit a korektně zachovat v situaci, kdy se ho občan pokusí uplatit (zkorumpovat). Bohužel jen necelá polovina (44%) dotázaných policistů uvedla, že je v takové situaci schopna použít poznatky, které získala ve škole nebo na školeních, což jen potvrzuje tezi, že způsob přípravy policistů nedostatečně zohledňuje nároky, které jsou na ně kladeny.

Vztahy s občanskou veřejností

Spolupráce policie s občanskou veřejností při odhalování a prevenci korupce ve vlastních řadách je zásadně nedostatečná, formální a ze strany vedoucích činitelů policie hluboko podceňovaná.

Podle výsledků výzkumu veřejného mínění stále méně občanů by bylo ochotno policii nahlásit případy korupčního chování, jehož by se stali svědky. V roce 1998 by to bylo ochotno udělat 22% a v roce 2001 již jen 13% občanů.20)

Spolupráce s veřejností je podceňována, vedení policie nemá důvěru v profesionální přístup občanských organizací k problému korupce v policii a nevěří v jejich schopnosti přispět k jeho řešení. Velký odpor a obavy vzbuzují hlavně návrhy na zavedení občanských prvků do práce kontrolních orgánů policie. Otevřeně však třeba přiznat, že zatím skutečně chybí dostatečný počet občanských organizací, které by se otázkám korupce v policii věnovaly na profesionální úrovni.

Hodnocení korupční situace v Policii ČR

Podle dostupných dat i názorů odborníků vývoj korupce v policii se v průměru pohybuje ve fázi soustavné, ale živelné korupce a místy přechází i do fáze organizované korupce. Korupční příležitosti v policii i tlak veřejnosti na jejich využívání jsou značné. Víra policistů v účinnost dosavadních kontrolních mechanismů je oslabena (jejich fungování hodnotí pozitivně jen polovina dotázaných policistů).

Lze tedy konstatovat, že i když se korupční situace v Policii ČR zatím plošně nedostala do svého kritického vývojového stadia, rozhodně neplatí optimistický předpoklad, že při důslednějším využívání současných administrativně-represivních přístupů k jejímu potírání lze zabránit dalšímu šíření korupční nákazy. Prosazování výlučně represivních metod v boji s korupcí může mít jen omezený úspěch. Opomíjí totiž schopnost lidí veškeré zákazy, příkazy a předpisy obejít, přizpůsobit cílům jednajícího. Nejúčinnějším prostředkem v boji s korupcí je přesvědčit vykonavatele profese o neslučitelnosti korupčního jednání s výkonem funkce státního úředníka (policisty). Je to však úkol nejtěžší, který vyžaduje vytvoření dlouhodobé strategie týkající se procesu policejního vzdělávání, výkonu řídících funkcí i každodenní práce policejních oddělení.

Neoddělitelnou součástí antikorupční strategie jsou kromě represivních opatření také opatření preventivního charakteru. Jde o opatření personálního charakteru: zvýšení nároků na uchazeče o místo policisty (osobnostní charakteristiky), vytvoření a důsledné prosazování mravního kodexu v činnosti policie, zavedení povinných školení zaměřených na zvýšení právního povědomí a mravního sebeuvědomění policistů. Sem patří i tolik diskutovaný test integrity (mravní identity) státních úředníků. Neoddělitelnou součástí této strategie je transparentnost, pravidelné seznamování policistů s trestnou činností jejich kolegů a vytvoření systému včasného varování (rizikové faktory výskytu korupce u policie). K preventivním opatřením patří i opatření omezující korupční příležitosti: zavedení bezhotovostního styku s pachateli přestupků, zavedení přesnějšího a jednoznačnějšího pokutového sazebníku, zpřehlednění a zjednodušení norem regulujících činnost policistů apod.

V únoru 1999 schválila vláda usnesením č. 125 Vládní program boje proti korupci. Tímto usnesením mimo jiné uložila ministru vnitra každoročně předkládat vládě „Zprávu o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci v České republice“. V souvislosti s tímto programem je třeba se smířit s faktem, že boj s korupcí rozhodně nebude snadný a krátký. Jeho úspěšnost je podmíněna komplexností, širokospektrálností, systematickým a dlouhodobým uplatňováním. Jedno, resp. několik ojedinělých opatření nemá šanci na úspěch. Jednotlivá opatření se musí vzájemně doplňovat, musí být časově i účelově provázaná. Strategie boje s korupcí by měla obsahovat jak preventivní, tak i represivní opatření a měla by zasahovat do všech úrovní (individuální, institucionální, celospolečenské), které s korupčním chováním policistů souvisí. Zároveň platí, že zavedení protikorupční strategie je třeba dobře připravit, aby ji sami policisté přijali za svou. Tím se zabrání vzniku spontánních rezistenčních efektů. Bez spolupráce samotných policistů a veřejnosti nelze počítat s úspěchem.

V boji s korupcí nelze nikdy dosáhnout definitivního vítězství. Korupce příliš dobře koresponduje s odvěkou lidskou touhou získat osobní prospěch. Nelze si namlouvat, že by korupce nebyla lákavým prostředkem k získání osobní výhody, že by policisté byli vůči ní více imunní než ostatní občané. O to větší uznání a respekt si zaslouží ti poctiví a čestní policisté, kteří tomuto lákadlu dokáží odolat a které poněkud aktualizovaná hamletovská otázka („být - nebo mít“) ponechává chladnými. Zároveň je třeba i v policejní instituci vytvářet takové podmínky práce, které by redukovaly výskyt korupčního klimatu. K nim patří kromě dobrého finančního ohodnocení i budování konstruktivního pracovního prostředí, které je jedním z předpokladů identifikace policisty s posláním policejní instituce. Přesvědčení, že vykonávám smysluplnou, společensky užitečnou a vysoce hodnocenou práci, na kterou mohu být hrdý, je jedna z nejúčinnějších bariér proti korupci.

 

Herzogová, Z.
Policejní korupce - mediální téma, nebo každodenní realita?
SOUHRN

Vysoká míra výskytu korupce v české společnosti je kritizována ze strany mezinárodních organizací (např. Transparency International). Autorka se věnuje problematice policejní korupce, uvádí její definici, typologii, vývojová stadia. Velká pozornost je věnována analýze příčin korupce, jejichž redukce může vést ke snížení výskytu korupce u policie. Dále autorka zkoumá korupční situaci v Policii ČR a dospívá k závěru, že i když se zatím nedostala do kritického vývojového stadia, neplatí optimistický předpoklad, že při důslednějším využívání současných administrativně-represivních přístupů k potírání korupce lze zabránit jejímu dalšímu šíření. Boj s korupcí se nemůže omezit pouze na represivní metody, musí být doplněn o metody preventivní (např. vytvoření a důsledné prosazování mravního kodexu v činnosti policie, zvýšení právního povědomí a mravního sebeuvědomění policistů, test integrity, transparentnost atd.). Neoddělitelnou a dosud opomíjenou součástí boje s korupcí je budování étosu policejní profese, jehož součástí je přesvědčení o neslučitelnosti korupčního jednání s výkonem funkce státního úředníka (policisty). Je to však úkol nejtěžší, který vyžaduje vytvoření dlouhodobé strategie týkající se procesu policejního vzdělávání, výkonu řídících funkcí i každodenní práce policejních oddělení.

Herzogová, Z.
Police corruption - a topic for the media, or an everyday reality?
SUMMARY

The high level of corruption occurrence in Czech society has been criticised by international organisations (e. g. Transparency International). The author focuses on the issue of police corruption, including its definition, typology, and development stages. She pays close attention to analysing the causes of corruption, a reduction of which might lead to a reducing corruption frequency at the police. The author analyses the corruption situation at the Police of the Czech Republic, and comes to the conclusion that although corruption has not yet reached a critical development stage, still the optimistic assumption that a more thorough use of administrative and repressive methods for eliminating corruption might prevent its further increase is not true. A fight against corruption must not limit itself to repressive methods only, and must be complemented with preventive methods (such as a creation and consequently a consistent adherence to a moral code for police activities, a higher legal awareness and moral self-awareness of policemen, an integrity test, transparency, etc.) An inseparable and so far omitted part of the fight against corruption is the building of an ethos of the police profession, including a conviction that corruption activities are incompatible with the position of a state official (a policeman). This is the most difficult task, which requires the creation of a long-term strategy relating to the process of police education, execution of the managerial functions, and everyday work of police departments.

Herzogová, Z.
Polizeikorruption - ein Medienthema oder alltägliche Wirklichkeit?
ZUSAMMENFASSUNG

Hohes Mass des Vorkommens der Korruption in der tschechischen Gesellschaft ist seitens der internationalen Organisationen (z. B. Transparency International) kritisiert. Die Autorin widmet sich der Problematik der Polizeikorruption, sie führt die Definition, die Typologie, die Entwicklungstadien an. Grosse Aufmerksamkeit ist der Analyse der Ursachen der Korruption gewidmet, derer Reduktion zum Abbau des Vorkommens der Korruption bei der Polizei fühhren kann. Die Autorin erforscht weiter die Korruptionssituation in der tschechischen Polizei und gelangt zum Schluss, dass auch wenn sie bislang ins kritische Entwicklungsstadium nicht geraten ist, die optimistische Prämisse, dass man bei folgerechtiger Auswertung der jetzigen administrativ-repressiven Herantreten zur Bekämpfung der Korruption ihre weitere Verbreitung verhindern kann, nicht gilt. Man kann nicht den Kampf mit der Korruption nur auf repressive Methoden begrenzen, er muss mit den Präventivmethoden vervollkommen sein (zB. Bildung und folgerechtige Durchsetzung des Moralkodexes in der Polizeitätigkeit, Steigerung des Rechtsbewusstseins und des moralischen Selbstbewusstseins der Polizei, Integritätstest, Transparenz usw.). Der untrennbare und bisher unterlassene Bestandteil des Kampfes mit der Korruption ist der Aufbau des Ethos der Polizeiprofession, dessen Bestandteil die Überzeugung der Unvereinbarkeit des Korruptionshandelns mit der Ausführung der Funktion des Staatsbeamten (des Polizisten) ist. Das ist aber die schwierigste Aufgabe, die die Bildung einer Langzeitstrategie beansprucht, die den Prozess der Polizeibildung, die Ausführung der leitenden Funktionen und alltägliche Arbeit der Polizeiabteilung betrifft.


  1. Etický kodex policisty. The Police Chief, June 1990, s. 10.
  2. Inciardi, J. A.: Trestní spravedlnost. Praha, Victoria publishing, 1994, s. 290.
  3. Interpol: Globální standardy potírání korupce v policejních sborech. AG-2001-RAP-14.
  4. www.transparency.cz
  5. Souryal, S. S.: Etiology of police corruption: an inside view. Police Chief, 46, 1979, 12, s. 77.
  6. www.transparency.cz
  7. Souryal, S. S.: cit. dílo, s. 77 - 81.
  8. Prenzler, T. - Harrison, A. - Ede, A.: The Royal Commission into the NSW Police Service: Implications for reform. Current Affairs Bulletin, vol. 72, May 1996, 6.
  9. Klitgaard, R. E.: Adjusting to reality: Beyond „State versus Market“ in economic development. San Francisco, ICES Press, 1991, s. 127.
  10. Citováno podle Ahlf, E. H.: Ethische Aspekte zur Korruptionsbekämpfung. Kriminalistik, 1996, 2, s. 91 - 98.
  11. Analýze motivačních faktorů českých policistů jsou věnovány publikace Z. Kovaříka: Profesní motivace policistů. Kriminalistika, 1999, 1 a 3, s. 53 - 65 a 207 - 220.
  12. Sabopál, E.: O niektorých problémoch policajnej subkultúry v súvislosti s korupciou. In: Policajná teória a prax. Bratislava, Akadémia Policajného zboru SR, 1999, 2, s. 5.
  13. Bayley, D. H. - Mendelsohn, H.: Minorities and the police. New York, The Free Press, 1969, s. 106.
  14. Sabopál, E.: tamtéž s. 10 - 12.
  15. Frič, P. - Kabele, J.: Korupce jako sociální fenomén. In: Frič, P. a kol.: Korupce na český způsob. Praha, G+G, 1999, s. 9 - 47.
  16. Frič, P. - Kabele, J.: cit. práce, s. 67.
  17. www.transparency.cz
  18. tamtéž
  19. Frič, P. - Walek, C.: Crossing the thin blue line: An internal annual review of anti-corruption strategies in the police. Prague, Center for Police Studies, Transparency International, 2001. www.transparency.cz
  20. Frič, P. - Walek, C.: cit. práce, 2001.