Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 3/2005

K některým sporným otázkám „přidaných“ identifikačních vlastností

Ing. Pavel PADYŠÁK, Csc., Ing. Jaroslav SUCHÁNEK, Csc.,
Katedra kriminalistiky, Policejní akademie ČR Praha

Autoři příspěvku řešili institucionální vědeckovýzkumný úkol na PA ČR č. 404 „Nové možnosti identifikace osob, věcí a zvířat“. Závěrečná zpráva byla obhájena na PA ČR v listopadu 2003. Předmět vědeckovýzkumného úkolu byl zaměřen především na otázky možností využití nových a moderních poznatků technických a přírodních věd, které mohou rozšířit kriminalistickotechnická a zejména expertizní identifikační zkoumání v návaznosti na existující, uznávané a praxí aprobované identifikační metody, prostředky a postupy.

Konkrétním cílem vědeckovýzkumného úkolu byla snaha poukázat na nové a perspektivní možnosti individuální identifikace s využitím nejnovějších poznatků vědy a techniky a jimi podporovaných vyspělých technologií. Ukázalo se, že na současné úrovni kriminalistického poznání jsou v kriminalistické identifikační praxi (svým odborným potenciálem) využitelné poznatky biometrie, čipování, molekulární biologie a v delším časovém horizontu snad i nanotechnologií - za předpokladu masivních finančních dotací do vědy a výzkumu. Odhaduje se, že využití poznatků z oblasti nanotechnologií v praxi bude reálné v časovém horizontu 20 - 30 let, kriminalistické aplikační možnosti budou trvat o něco déle. Podstata nanotechnologií spočívá v možnosti zkoumání různých látek na úrovni molekuly nebo atomu a jednoznačnou identifikaci zdroje vzhledem k jeho „samoreprodukčním“ vlastnostem a schopnostem. (Z dostupných literárních pramenů bylo zjištěno, že tato technologie byla poprvé použita americkou NASA při průzkumu vesmíru, resp. při přistání prvního člověka na Měsíci.)

Příspěvek je orientován pouze na některé vybrané a sporné otázky „přidaných“ identifikačních vlastností v oblasti čipování a molekulární biologie. Autoři v příspěvku pojímají otázky „totožnosti“ osoby šířeji, než je „klasická“ kriminalistickotechnická identifikace, tj. proces ztotožnění osoby podle materiálních stop od doby jejich vzniku, přes jejich vyhledání, zajištění a dekódování relevantní identifikační informace s cílem ztotožnit konkrétní objekt (např. otázky pátrání).

Problém změny identifikačních znaků

Může implantovaný mikročip zanechat materiální stopu od doby jeho implantace do lidského organismu? Podstata spočívá v tom, zda uměle a dodatečně zavedný mikročip do integrity lidské bytosti je a bude jeho přirozenou vlastností, anebo jde o dodatečně přidanou vlastnost, snadno zjistitelnou vyhledávacím zařízením velikosti krabičky cigaret nebo mobilního telefonu. Bude takto označený (čipovaný) jedinec potřebovat průkaz totožnosti, když všechny potřebné a nutné identifikační údaje budou uloženy v implantovaném mikročipu, ve kterém budou údaje o jménu, příjmení, datu a místu narození, rodné číslo, jméno matky, otce, vystavení rodného listu a další údaje? Půjde v těchto případech o „dodatečně přidanou vlastnost, nebo dodatečně přidaný identifikační znak“, kterým bude tato osoba ztotožněna? Co zápisy v matrikách?

Podle mínění autorů jde o dodatečně přidané identifikační znaky, kterými se daný jedinec bude prokazovat a podle kterých může být jednoznačně ztotožněn. Rovněž nelze předpokládat, že by se uměle implantovaný mikročip nějakým způsobem odrazil v kriminalistické stopě na místě činu, neboť objektivně odražená vlastnost v kriminalistické stopě se za určitých podmínek - v procesu odrazu a vzniku stopy, jejím vyhledáním, zajištěním a dekódováním kriminalisticky i důkazně relevantní informace stává identifikačním znakem, jako prostředku ztotožnění konkrétního objektu (např. trvanlivost, relativní stálost, neměnnost atd).

Není doposud zřejmé, jakým způsobem je lze začlenit do stávajícího systému kriminalistické identifikace. V kriminalistické literatuře se nevyskytují (podle znalostí a informací autorů příspěvku a ani z dostupné literatury) např. pojmy „přidaná“, „doplňující“, „dodatečná“, „odvozená“, případně jiná skupina znaků, která by mohla být jednoznačně využitelná pro identifikační účely, kde sehrává významnou roli i odborná erudice znalce a jeho zkušenosti. Jde o dodatečnou, doplňující, odvozenou nebo přidanou identifikační hodnotou identifikačního znaku? V tomto smyslu bude nezbytné se záležitostí zabývat, a to jak z pohledu kriminalistické teorie, tak i praxe. Vhodné jistě bude i zpracování a odůvodnění příslušné terminologie, která by se posléze stala nedílnou součástí problematiky kriminalistické identifikace.

Klasická kriminalistická identifikace

Klasická kriminalistická identifikace v oblasti teorie i praktické činnosti vychází z dlouhodobě ověřených a praxí potvrzených postulátů, že osoby, zvířata a některé věci jsou charakterizovány souborem kvalitativních a kvantitativních individuálních vlastností, kterými jsou jedinečné a neopakovatelné a kterých lze využít pro identifikační účely, resp. pro identifikaci těchto objektů podle jejich odrazů - kriminalistických stop. Výjimky jsou především látky plynné a kapalné, případně i další, podstatně méně frekventované objekty. Tento postulát je považován za nezpochybnitelný, potvrzený kriminalistickou i soudní praxi již od počátků tzv. „moderní“ kriminalistiky, zhruba od devadesátých let devatenáctého století, a je spojován se jménem profesora Hanse Grosse. Mnohokrát byl uveden i různě rozpracován v nejrůznějších učebnicích, učebních textech a jiných publikacích v zahraničí i v tuzemsku. Bezesporu je platný v „klasických“ kriminalistickotechnických disciplínách (např. v daktyloskopii, mechanoskopii, balistice, trasologii, biologii a dalších), pokud jsou identifikovány jednotlivé objekty tradičními kriminalistickými postupy, které berou v úvahu existenci neopakovatelných souborů identifikačních znaků (počet a dislokaci daktyloskopických markantů v ploše daktyloskopické stopy, soubory různě prostorově tvarovaných znaků v mechanoskopických, balistických nebo trasologických stopách apod.). Přesto se v minulosti vyskytly, byť pouze ojediněle, pokusy o zpochybnění zmíněného postulátu. Nejen kriminalistická teorie, ale i praxe však tyto pokusy odmítla s poukazem na jejich nereálnost a předložila různá zdůvodnění, včetně využití matematického aparátu, která vždy potvrdila platnost tohoto postulátu.

Pokud jde o problém změny identifikačních vlastností, od zmíněných úvah, které si z různých důvodů a pohledů kladly za cíl zpochybnit základy kriminalistické identifikace, je ovšem potřebné odlišit případy, ve kterých identifikovaný objekt z různých objektivních důvodů skutečně změnil soubor individuálních, jedinečných a neopakovatelných vlastností po jejich odrazu ve stopě, a zdánlivě tak změnil svou identitu. Typickým, i když nikoliv častým případem jsou různé změny počtu a dislokace daktyloskopických markantů v ploše pokožky, které souvisí s poraněním osob a jejich následným léčením (původní část pokožky není zpětně umístěna na stejné původní místo); v úvahu přichází i transplantace pokožky na jiné místo pokožky pokryté papilárními liniemi (např. naivní pokusy pachatelů trestných činů z dvacátých let dvacátého století). V těchto případech dochází k objektivním změnám v ploše pokožky pokryté papilárními liniemi, které mohou evokovat dojem, že jsou k disposici odlišné objekty, které se odrazily v kriminalistické stopě, příp. jiném zobrazení. V úvahu pochopitelně přicházejí i častější případy opotřebování nebo jiného poškození individuálních identifikačních vlastností, které souvisí s používáním objektu v době od vytvoření kriminalistické stopy do okamžiku vytvoření srovnávacího materiálu (typické pro mechanoskopické, balistické nebo trasologické stopy). Na tyto skutečnosti již tradičně kriminalistická teorie i praxe reaguje požadavkem maximálního zkrácení doby mezi vznikem kriminalistické stopy a srovnávacího materiálu.

Identifikace systémů

V posledních letech se v kriminalistické teorii diskutuje i možná otázka identifikace systémů v kriminalistice. Fakticky se tak objevuje další kategorie objektů kriminalistického identifikačního zájmu, která je podle zastánců této možnosti odlišná od stávajících kategorií osoby - věci - zvířata. Identifikace systémů v kriminalistice je v modifikované podobě převzata z technických disciplín a operuje v rámci kriminalistické praktické činnosti s rozsáhlým matematickým aparátem, jako jsou výpočty v oblasti množin, stochastické výpočty, modelování a další matematické postupy. Identifikace systémů v kriminalistice již pracuje s neopakovatelnými soubory znaků, které jsou typické pro „klasické“ identifikační postupy jen omezeně. Názory kriminalistických teoretiků na tuto možnost identifikace v kriminalistice ovšem nejsou jednotné, někteří ji považují za nezbytný požadavek pokroku v kriminalistice, jiní ji odmítají s argumentem, že v podstatě pouze v jiné podobě kombinuje již známé a praxí mnohonásobně prověřené identifikační postupy, podpořené matematickými metodami a metodami modelování, v praxi již rutinně využívanými např. v trasologii, daktyloskopii a dalších kriminalistickotechnických a expertizních zkoumáních (např. systém Lucia).

Morální aspekty nových možností identifikace

S postupujícím objektivním vývojem vědy a techniky se uplatňují v oblasti kriminalistické identifikace nové poznatky, které odpovídají současným trendům rozvoje techniky a jsou identifikačně využitelné, a to především z oblastí mikroelektroniky, molekulární biologie, lékařských technik, ale i dalších. V kriminalistické praxi se tak lze postupně setkávat i s objekty, které jsou podle názorů pracovníků kriminalistické praxe jednoznačně identifikovatelné - kromě využití souboru neopakovatelných znaků - též pouze podle „přidaných“ identifikačních znaků, jako jsou např. různé mikroelektronické čipy, molekuly syntetické DNA a další. Fakticky jsou tak tyto „přidané“ identifikační znaky nadřazovány tradičním individuálním a neopakovatelným identifikačním znakům, na kterých je založena „klasická“ teorie kriminalistické identifikace. Tato úvaha je kriminalisticky problematická a doposud neověřená s ohledem na dále uvedené pochybnosti. Kriminalisticky je proto důležité jednoznačně zjistit, zda lze tyto „přidané“ znaky objektivně využít pro identifikační účely, nebo nikoliv.

Běžně se lze setkat s existencí zvířat (zejména psů) s podkožně implantovanými pasivními čipy, které s využitím bezdotykových čteček umožňují rychlou „identifikaci“ těchto zvířat. Setkat se lze i s takto označenými luxusními motorovými vozidly, s označováním jedinečných historických nebo uměleckých děl, ale i s označováním vhodných objektů molekulami syntetické (ad hoc připravené) DNA, která má zabránit falzifikaci chráněných objektů, zajistit jejich nezaměnitelnost a jednoznačně je tak v případě potřeby identifikovat. Z pohledu teorie kriminalistické identifikace jsou tyto „přidané“ identifikační znaky problematické. (Řada otázek vyvstává např. i v otázkách, „co se zbývajícími zbytky synteticky vyrobené DNA?“)

V kriminalistické teorii i praxi lze problematiku „přidaných“ identifikačních znaků začlenit jak do oblasti určování skupinové příslušnosti, tak i do oblasti individuální identifikace objektů. Snazší řešení se nabízí v prvně uvedené oblasti. S ní jsou spojeny již první prakticky využitelné zkušenosti. Jedná se např. o možnost identifikace psů s pomocí bezkontaktních čteček pasivních mikročipů (příslušné vybavení má již v tuzemsku řada městských a obecních policií i veterinární služba), identifikaci a kontrolu projíždějících motorových vozidel přes hraniční přechody (pátrání po odcizených vozidlech), existují i úvahy o kontrole motorových vozidel při průjezdu utajovanými kontrolními stanovišti na vozovkách (pátrání po odcizených vozidlech, monitorování pohybu vozidel, prevence trestné činnosti, informace o nedoplatcích na pojistném, nezaplacených pokutách apod.). Do této oblasti jistě patří i případný pitevní nález nejrůznějších implantátů v lidském organismu.

Podstatně komplikovanější je uplatnění „přidaných“ identifikačních znaků v oblasti individuální identifikace objektů. Za závažný problém je třeba považovat možnou manipulaci s těmito znaky. V úvahu například přichází odstranění mikročipu z organismu jednoho zvířete a jeho umístění do organizmu jiného zvířecího jedince. Výsledek takové manipulace je zřejmý: nepříliš cenné nebo drahé zvíře bude omylem považováno za původně označeného, cenného jedince. Analogicky to platí i o označených motorových vozidlech, příp. jiných objektech. Další možnosti poskytují i praktiky spojené s překódováním údajů v mikročipu, i když jejich výrobci je doposud vylučují. Významné komplikace mohou přinést případy, kdy je využita ad hoc připravená syntetická DNA. Problémem zde může být jak bezpečná likvidace zbylého množství DNA (a znemožnění stejného označení jiného objektu), tak i riziko odstranění určitého podílu DNA z označeného objektu a následné neoprávněné označení objektu jiného. V souvislosti s touto možností označování objektů jsou kladeny i extrémní nároky na kvalitu příslušných pracovišť (absolutní čistota, zabránění možnosti kontaminace jinými než žádoucími molekulami DNA).

Autoři příspěvku v rámci řešení tohoto institucionálního vědecko-výzkumného úkolu hlavně v oblasti „čipování“ osob řešili i otázky morální, legislativní, zákonnosti, přípustnosti a etiky využití k identifikačním účelům osoby. To, co se nepodařilo autorům příspěvku v oblasti „čipování osob“, vyřešila Velká Británie, kde vymezená skupina pachatelů (odsouzených) za závažné trestné činy včetně krádeží, krádeží vloupáním i pedofilie dostane na nohy satelitní náramek umístěný nad kotníkem a bude vězeňskou službou sledována celých 24 hodin po celou dobu výkonu trestu. Nutno upozornit, že jde o experiment podpořený zákonem a dotýkající se zatím 120 osob, podmíněný souhlasem odsouzeného a slibem, že se náramku nebude chtít jakýmkoliv způsobem zbavit. Nový systém díky satelitní navigaci dokáže odsouzeného sledovat s přesností na několik metrů. Osvědčí-li se tento systém, bude podmínkou pro odsouzené, kteří by chtěli usilovat o předčasné propuštění z výkonu trestu; v budoucnosti by mohl být přímo i součástí výkonu trestu, pokud soud přihlédne k polehčujícím okolnostem a rozhodne o mírnější formě výkonu trestu mimo vězení. Britské ministerstvo nazvalo systém „vězení bez mříží“, naopak média jej pojmenovala jako „slídila na nebi“. Systém se dá naprogramovat podle druhu trestné činnosti odsouzeného, u pachatelů např. sexuálních trestných činů lze naprogramovat i signál, že se odsouzený přiblíží k dětskému hřišti.

Nelze pochybovat o tom, že jde o „přidanou“ identifikační vlastnost, resp. identifikační znak osoby, i když v tomto a podobných případech musí rozhodovat soud. Jaký je však rozdíl mezi majiteli psů, kteří nechají svého psa čipovat, aniž se pes může bránit, a rodiči, kteří nechají v kojeneckém věku „propíchnout“ ušní boltce holčičce, která se rovněž nemůže bránit tomuto zákroku do její integrity? Proč to neudělat najednou s identifikačním čipem, například v ušním boltci?

Jak již bylo předesláno, jde zejména o otázky morálky, etiky a legislativní úpravy, na které ČR není připravena, a těžko lze i v rámci EU (kromě Velké Británie) v dohledné době očekávat nějaké - ať pozitivní, nebo negativní - výsledky. Naznačené, jistě ne taxativně vyjmenované problémy ukazují pouze několik úskalí spojených s možností identifikace různých objektů opatřených „přidanými“ identifikačními znaky. Mohou poskytnout podklady k zamyšlení kriminalistům, ale i soudcům, státním zástupcům nebo i obhájcům. Cílem příspěvku je iniciovat diskusi směřující k řešení naznačeného problému spojeného s novými možnostmi kriminalistické identifikace různých objektů. Šíře problému je bezesporu rozsáhlá a při detailnějším rozpracování jistě pokryje širokou škálu v praxi se vyskytujících situací.

 

Literatura :
Janíček, P. - Porada, V.: Identifikace a modelování v technice a kriminalistice. Soudní inženýrství, 1995, 5.
Musil, J. - Konrád, Z. - Suchánek, J.: Kriminalistika. C. H. Beck, Praha 2001, s. 106 - 117.
Padyšák, P. - Suchánek, J.: Některé perspektivní možnosti identifikace osob, věcí a zvířat. Sborník prací PA ČR, 2004.
Porada, V. - Straus, J.: Nové aspekty zkoumání kriminalistické stopy a identifikace.
Soudní inženýrství, 1999, 1, s. 12 - 18.
Porada, V. - Straus, J.: Kriminalistická stopa. Kriminalistika, 1999, 3, s. 69 - 81.
Porada, V. a kol.: Kriminalistika. Brno, CERM, 2001.
Suchánek, J.: Existují principiálně nové možnosti identifikace osob, věcí, případně zvířat? Kriminalistika, 2001, 2, s. 96 - 101.
Suchánek, J.: Hranice kriminalistických stop. Sborník materiálů z mezinárodní konference „Kriminalistika na prahu XXI. století“. Praha, Policejní akademie ČR, 2002, s. 94 - 98.
 

Padyšák, P. - Suchánek, J.
K některým sporným otázkám „přidaných“ identifikačních vlastností
Souhrn

Příspěvek se snaží iniciovat diskusi k otázce „přidaných identifikačních znaků“ v oblasti synteticky připravené DNA a „čipování osob“ jako prostředku individuální identifikace osoby v teorii kriminalistické identifikace. Naznačuje možný způsob řešení, legislativní, morální a etické aspekty aplikace i jejich možné dopady na individuální identifikaci osoby v kriminalistické praktické činnosti.