Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 3/2005

K otázce stigmatizace rodinných příslušníků vězňů

Prof. Dr. HELMUT KURY, Institut Maxe Plancka pro zahraniční a mezinárodní trestní právo, Freiburg i. Br.;
Doc. JUDr. JOSEF ZAPLETAL, CSc., Policejní akademie ČR, Praha

1. Úvodem

Odborná kriminologická, resp. penologická literatura k tématu trestu odnětí svobody, který je ve většině západních zemí tou nejpřísnější a z hlediska důsledků nejintenzivnější sankcí, se zabývá vedle právních aspektů ukládání a výkonu trestu převážně samotným odsouzeným a podmínkami výkonu trestu. Široký prostor zde zaujímá zejména téma resocializace osob ve výkonu trestu. Vedle otázky překážek realizace resocializačních programů ve věznicích, např. ze strany vězeňské subkultury nebo vinou omezených možností naučit se v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody novému chování, zde jde především o to, jak rozličné programy zacházení působí.

V Německu je ve smyslu § 2 zákona o výkonu trestu z roku 1977 cílem odnětí svobody v konečném důsledku též učinit vězně schopnými „vést v budoucnosti sociálně odpovědně život bez trestných činů“. V České republice zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. v § 1 odst. 2 uvádí, že „výkonem trestu se sleduje dosažení účelu trestu odnětí svobody ve smyslu trestního zákona (č. 140/1961 Sb.)“; ten v § 23 odst. 1 za účel trestu obecně považuje „chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti“.

Diskuse se soustřeďují ve velké míře na programy zacházení, tak jak jsou aplikovány v průběhu uvěznění. V Německu toto zacházení zpravidla zahrnuje resocializační program omezený na dobu uvěznění, který spolu s propuštěním více či méně náhle končí. Následná péče, až na malé výjimky, u většiny programů neprobíhá, i když je známo, že nyní začíná pro pachatele obtížná doba, kdy jde o to přenést to, co se naučili, v podmínkách svobody do sociálního prostředí a opět v něm pevně zakotvit. Právě nyní by měla obzvláštní význam podpora terapeutů.

K tomu ještě přistupuje okolnost, že programy zacházení se - zcela pochopitelně - vztahují převážně na uvězněné pachatele, zatímco sociální prostředí, ze kterého pachatel přichází a do kterého se po propuštění většinou opět vrací, zůstává zpravidla mimo pozornost. Rodinám dospělých vězňů, tj. manželkám, manželům nebo dětem, většinou nebývá v resocializačních programech v Německu věnována pozornost vůbec, anebo tomu tak je toliko okrajově.

V České republice se programy zacházení stanoví pro každého odsouzeného, s výjimkou případů, kdy odsouzený má vykonat trest nebo jeho zbytek ve výměře nepřesahující 3 měsíce (§ 40 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb.). V rámci programu zacházení se pro odsouzeného nejméně 3 měsíce před propuštěním vytvářejí podmínky pro jeho samostatný způsob života (§ 41 odst. 4 cit. zákona). Ani v ČR se v právní úpravě programů zacházení na rodiny vězňů výslovně nepamatuje, i když vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, v pasáži o realizaci programu zacházení a zaměstnávání odsouzených hovoří (§ 36 odst. 2 písm. e)) rámcově též o „oblasti utváření vnějších vztahů“.

Samotní rodinní příslušníci uvězněných pachatelů vůbec hrají v literární diskusi o výkonu trestu a resocializaci - a především v empirickém výzkumu - pouze podřadnou roli, a to přesto, že bývá zdůrazňováno, že vlastní fungující rodině přísluší po propuštění nesmírně důležitá role v dalším osvědčení se. Fungující rodinné vztahy uvězněného bývají považovány za podstatný a příznivý prognostický faktor.

Rodinní příslušníci mají v SRN nárok na návštěvu uvězněného manžela (manželky), partnera (partnerky) či otce (matky), avšak pouze v rozsahu 1 hodiny měsíčně (§ 24 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Většina věznic však poskytuje delší dobu návštěvy - všeobecně od 2 - 3 hodin.

V ČR má odsouzený právo přijímat v čase určeném ředitelem věznice návštěvy blízkých osob (§ 116 občanského zákoníku č. 40/1964: příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní) na dobu celkem 3 hodin během jednoho kalendářního měsíce (§ 19 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb.).

Pro rodinné příslušníky představuje uvěznění manžela (partnera), především jsou-li zde děti a manželka (partnerka) sama není výdělečně činná, zpravidla značnou finanční a psychickou zátěž a krizi (srov. Kury 2003; Kury a Kern 2003a; 2003b). Rodina sice požívá obzvláštní ochrany, avšak tato ochrana jde de facto stranou, jestliže se otec či matka dopustí trestného činu a dostane se do soukolí orgánů činných v trestním řízení. Z výzkumu vyplývá, že zájmy rodiny a její ochrana ustupují výrazně do pozadí v porovnání se zájmy státu na trestním stíhání a uložení sankce (srov. Kury a Kern 2003a). Pokud se vzetí do vazby, resp. uvěznění např. manžela stane známým (tak je tomu často, neboť sotva může být udrženo v tajnosti trvale), hrozí zbývajícím členům rodiny, tj. partnerce a dětem, zpravidla nejen finanční sestup, ale též více či méně intenzivní sociální vyloučení a stigmatizace. Ty mohou, zejména u mladších dětí, působit ve vztahu k jejich psychickému a sociálnímu vývoji negativně až katastrofálně. Výzkumy ukazují, že děti uvězněných otců bývají ve svém sociálním prostředí, zejména ve škole anebo ve skupině vrstevníků v bydlišti, odmítány a stigmatizovány. Totéž přiměřeně platí pro manželky (partnerky) pachatelů. Ty se pokoušejí, dobře si vědomy tohoto vývoje a nebezpečí, udržovat to, co se stalo, pokud možno v tajnosti. Snaží se přimět své děti ke společnému zachování tajemství, resp. (jsou-li ještě v útlém věku) je vůbec neinformovat o tom, co se skutečně stalo. Historky o otci na montáži či v cizině zde mohou alespoň zčásti a přechodně uspokojit zvědavost sociálního okolí, avšak postupně se stávají nevěrohodnými.

Toto působení uvěznění na vlastní sociální okolí uvězněného, na jeho rodinu, bývá v debatách o dosažení cíle trestu, tj. znovuzačlenění pachatele do společnosti, bráno v úvahu pouze v malé míře či vůbec. Diskuse o úspěchu intramurálních resocializačních programů se příliš soustřeďují na to, do jaké míry se pachatel v tomto kontextu mohl změnit a nakolik jsou tyto úspěchy trvalé a prokazatelné. Podíl úspěchů je dán (v SRN) podle všeobecného hodnocení o 10 % nižší recidivou u osob podrobených zacházení. Tuto kvótu úspěšnosti je však třeba podle našeho názoru posuzovat se zřetelem k působení výkonu trestu jako celku: je-li například uvězněním rodinného příslušníka jeho rodina poškozena a další generace v souvislosti s tím vykazuje vyšší podíl „nápadnosti“ a kriminálního zatížení, je nutno tento negativní vedlejší účinek brát v úvahu a korigovat jej. Z celospolečenského hlediska nepřinese nic, jestliže s vynaložením velkého úsilí snížíme prostřednictvím intramurálních programů zacházení podíl recidivy, pokud v rodinách vzniklé vedlejší škody budou současně tak značné, že pozitivní efekt se prostřednictvím častějšího „sklouznutí“ příslušníků další generace do trestného jednání zcela vyrovná nebo se dokonce změní v negativní. Zároveň je třeba mít na zřeteli, že negativní působení uvěznění na rodinné příslušníky se týká všech uvězněných, kteří mají rodinu - nejen těch, kterým se dostává systematického zacházení.

I když uvěznění stigmatizuje nejen vězněné (o tom se v kriminologii rozvíjí poměrně široká diskuse), ale i jejich rodinné příslušníky, tento moment ustupuje nadále do pozadí. Rodinní příslušníci zpravidla nevědí o pachatelově trestném činu nic, nebo jen velmi málo a pouze zřídkakdy jsou do trestné činnosti zapojeni (srov. Kury a Kern 2003b); bývají spíše oběťmi pachatelova jednání. Zpravidla však takto nazíráni nebývají, nýbrž spíše jako spoluviníci či osoby spoluodpovědné. Bývá jim spíše připisováno přispění ke spáchání trestného činu (či trestných činů), přinejmenším tím, že trestné činnosti nezabránili. I když toto stanovisko může mít ve vztahu k relativně nepatrné části všech případů u manželek vězněných mužů určité opodstatnění, u dětí, zejména útlého věku, to nepochybně neplatí. Evidentně je to však před negativními reakcemi společnosti nechrání.

Mnohé výzkumy k otázce stigmatizace obětí trestných činů opakovaně přinášejí zjištění, že oběti jsou na základě své viktimizace nazírány veřejností záporněji nežli osoby, které se oběťmi nestaly (srov. Kury aj. 2002). V našem nepříliš rozsáhlém empirickém výzkumu uskutečněném v roce 2003 na Policejní akademii České republiky v Praze byl učiněn pokus o zjištění, nakolik jsou manželky uvězněných mužů vnímány jinak nežli ženy „normální“. Výzkum, který se opíral o dřívější studie k dané problematice (srov. Kury aj. 2002), bude později realizován též v Německu.

2. Charakteristika výzkumu

Na základě zjištění dosavadních výzkumů stigmatizace obětí, především studie k působení uvěznění manžela (partnera) na zbývající část rodiny (srov. Kury a Kern 2003a; 2003b; Kern 2002), a literárních poznatků, především z USA (srov. souhrnně Kury a Kern 2003a) vycházíme z následujících hypotéz:

  1. Manželky vězněných mužů jsou na základě uvěznění vnímány nepříznivěji; jsou jim připisovány spíše negativní vlastnosti nežli ženám „nenápadným“.
  2. Manželkám vězněných mužů jsou připisovány na jedné straně negativní vlastnosti vyjadřující okolnosti, které nastoupily na základě této události, avšak na druhé straně též takové, které byly stigmatizující již dříve.
  3. Připisování negativních vlastností „obětem“ se týká respondentů obou pohlaví.
  4. Čím více je příslušným ženám připisována „vina“ v souvislosti s uvězněním manžela, tím negativněji jsou vnímány.

K zachycení stigmatizujících postojů byl sestaven krátký popis životního běhu (životopis) „normální“ německé, resp. české ženy. Jména byla zvolena v zemi obvyklá (v Německu Frau Schmidt, v Česku paní Nováková). Životopis použitý v pražské části výzkumu zněl takto:

Paní Nováková se narodila 8. srpna 1955 v Praze, jako druhé ze tří dětí; nyní je jí 47 let. Po ukončení studia na střední ekonomické škole (dnešní obchodní akademii), kterou absolvovala s průměrným prospěchem, pracovala v jednom pražském stavebním podniku jako sekretářka. V době studia se v tanečních seznámila se svým pozdějším manželem, za kterého se provdala po třech letech. Novákovi mají dvě děti - 23letou dceru a 19letého syna. Ve volném čase navštěvuje paní Nováková kurzy cvičení pro ženy. Novákovi mají na sídlišti původně družstevní byt, který je nyní v jejich osobním vlastnictví. Paní Nováková pracuje nadále v (mezitím privatizovaném) stavebním podniku, v posledních letech již ve funkci samostatné odborné referentky.

Jako doplněk k tomuto „neutrálnímu životnímu běhu“ byly sestaveny tři životopisy obětí, které se lišily pouze tím, že do středu byla doplněna věta poukazující na jednu ze tří viktimizací (za viktimizaci považujeme v této souvislosti i uvěznění manžela):

Vznikly tedy čtyři varianty životopisu:

  1. „neutrální“
  2. ženy znásilněné cizím mužem
  3. ženy znásilněné manželem
  4. ženy, jejíž manžel je uvězněn.

Po krátkém úvodu, v němž byli respondenti požádáni o spolupráci, ujištěni o anonymitě vyplňovaní dotazníku a požádáni, aby neuváděli svá jména, jim byl ve standardizovaném dotazníku předložen jeden ze zmíněných čtyř životopisů; dále bylo uvedeno 50 charakteristik (vlastností), jejichž výstižnost měli respondenti vyjádřit zakroužkováním na škále od -3 (rozhodně ne) do +3 (rozhodně ano). U těchto charakteristik jsme zčásti volili jak pozitivní, tak negativní vyjádření téže dimenze. Následovalo několik dodatečných otázek vztahujících se ke „spoluzavinění“ trestných činů oběťmi, k respondentově vlastní viktimizační zkušenosti, k osobní znalosti oběti znásilnění a k hodnocení sankcí ve vztahu k pachateli znásilnění. V závěru byly zjišťovány základní sociodemografické znaky respondenta.

Sběr dat proběhl v dubnu 2003 na Policejní akademii ČR v Praze s využitím přítomnosti studentů na závěrečné přednášce dvousemestrálního kurzu kriminologie. Zmíněné čtyři verze dotazníků byly respondentům distribuovány náhodným způsobem, přičemž jim nebylo známo, že dotazník má více verzí. Vyplňování nekladlo na zúčastněné velké časové nároky.

Dotazníky vyplnilo celkem 184 posluchačů kombinovaného studia bakalářského studijního programu; 152 z nich byli policisté, 3 příslušný údaj neuvedli. Z respondentů bylo 127 mužů a 54 žen (3 údaj o pohlaví neuvedli). Jejich věk se pohyboval v rozpětí 21 - 53 let (průměr: 33 let). 84 % uvedlo, že žijí ve stálém partnerském vztahu. Nevelký rozsah výzkumného souboru a jeho složení charakterizují toto dotazníkové šetření spíše jako sondu do dané problematiky.

3. Výsledky výzkumu

Dotazníkovým šetřením získané údaje byly matematicko-statisticky zpracovány v Institutu Maxe Plancka pro zahraniční a mezinárodní trestní právo ve Freiburgu i. Br. V další části tohoto článku uvádíme podstatné výsledky dotazování týkající se stigmatizačních tendencí ve vztahu k manželce uvězněného partnera. Předtím však zmíníme odpovědi na otázky vztahující se k viktimologické problematice z obecnějších hledisek:

Více než třetina (38 %) dotazovaných uvedla, že se již stali jednou (23 %) či vícekrát (15 %) oběťmi trestných činů. Na otázku, zda u trestných činů spočívá vina v zásadě na oběti, odpovědělo rozhodně záporně 40 %; 54 % pak „spíše ne“ a 5,4 % „spíše ano“. K otázce, zda oběť mívá na trestném činu přinejmenším spoluvinu, se vyjádřilo kladně pouze 1,6 % respondentů; 11 % odpovědělo „spíše ano“, zatímco 52 % „spíše ne“; zcela jednoznačně tuto možnost odmítlo pouze 35 %. Obdobně vyjádřilo 28 % respondentů rozhodně názor, že trestné činy vznikají na základě situačních podmínek; 61 % uvedlo odpověď „spíše ano“, zatímco 9 % uvedlo „spíše ne“ a pouze 1 dotazovaný toto tvrzení jednoznačně odmítl.

3.1 Hodnocení rozdílných životopisů ve srovnání

Již v dřívějších výzkumech (srov. Kury aj. 2002) bylo zjištěno, že hodnocení životopisu ženy znásilněné vlastním manželem vykazuje nejzřetelnější odchylky od životopisu „normálního“. To potvrzuje i naše dotazníkové šetření. Z 50 porovnání středních hodnot týkajících se hodnocení „normálního“ životního běhu a životního běhu ženy znásilněné v manželství se ukazuje 28, tj. více nežli polovina, jako signifikantně rozdílných. Respondenti např. častěji posuzovali ženu znásilněnou v manželství na jedné straně jako opuštěnější, sklíčenější, nešťastnější, napjatější, smutnější, úzkostlivější, bojácnější, plašší, pasivnější, na straně druhé pak jako méně sebejistou, méně uvolněnou; méně dobře naladěnou, méně veselou, méně šťastnou a méně vyrovnanou.

Současně je oběť v porovnání s „neobětí“ respondenty charakterizována jako hloupější, naivnější, poddajnější, pokornější, méně otevřená a méně normální.

Zatímco první skupina vlastností může být chápána jako rozdíly vzniklé na základě viktimizace, jako její následek, u jejich druhé skupiny lze učinit závěr, že respondenti zde vycházeli z přesvědčení o „spoluzavinění“ oběti.

Pokud jde o rozdíly mezi hodnocením životopisů, „neutrálního“ na straně jedné a poznamenaného uvězněním manžela na straně druhé, byly zjištěny u 13 z 50 vlastností, tj. zhruba u čtvrtiny, statisticky vysoce významné rozdíly. (Hodnocení oběti znásilněné cizím mužem se liší od hodnocení „normálního“ životopisu pouze u 4 vlastností).

Manželka vězněného pachatele je v porovnání s „normální“ (neviktimizovanou) manželkou posuzována signifikantně odlišně ve vztahu k následujícím vlastnostem: na jedné straně je popisována jako opuštěnější, sklíčenější, nešťastnější, podrážděnější, smutnější a silnější a též jako méně uvolněná, méně dobře naladěná, méně veselá a méně šťastná, na straně druhé je však současně posuzována jako neuctivější, méně ostražitá a méně normální. Právě uvedené je možno nazírat jako výraz stigmatizačních tendencí. Vezmeme-li pak ještě v úvahu i nesignifikantní rozdíly v tendencích, posílí se dojem stigmatizujícího způsobu uvažování ve vztahu k manželce uvězněného: je takto dále hodnocena jako nestoudnější, naivnější, tvrdohlavější a méně atraktivní a méně otevřená (jde ovšem zčásti o relativně nepatrné rozdíly).

V rámci dalšího vyhodnocovacího kroku jsme sloučili příslušné pojmy vyjadřující vlastnosti do pozitivních (např. „otevřená“, „příjemná“, „sympatická“, „zdravá“, „čestná“) a negativních (např. „hloupá“, „agresivní“, „dotěrná“, „naivní“, „sklíčená“), sumarizovali příslušná hodnocení pro jednotlivé podskupiny životních běhů (životopisů) a porovnali vypočtené střední hodnoty (srov. tab. č. 1a). Také zde se potvrdil uvedený výsledek. Nejvyšší střední hodnota u kladných vlastností (vedle životního běhu „znásilnění cizím mužem“) a nejnižší střední hodnota u vlastností záporných byly shledány u „neutrálního“ životního běhu (91,7 oproti 67,8). Žena, jejíž muž je vězněn, obdržela signifikantně méně kladných bodů (87,1; p<05/a) a signifikantně více bodů záporných (74,1; p<001). Podstatně významnější rozdíly se také zde opět ukazují v hodnocení mezi „neutrálním“ životním během a životním během „znásilnění manželem“ (79,6, resp. 89,6; p<000). Nejnepatrnější rozdíly byly zjištěny mezi „neutrálním“ životním během a životním během „znásilnění cizím“ (srov. tab. 1a).

Hypotéza č. 1 je tím potvrzena. Manželce uvězněného jsou ve výšené míře připisovány negativní vlastnosti.

Též hypotézu č. 2 můžeme potvrdit. Manželce uvězněného jsou nejen ve zvýšené míře připisovány negativní vlastnosti, které lze nazírat jako následek uvěznění, ale též takové vlastnosti se stigmatizujícím obsahem, které - jak se domníváme - jsou spíše prožívány jako „příčiny“.

3.2 Specifické rozdíly hodnocení z hlediska pohlaví

Dosavadní výzkumy vztahující se ke stigmatizaci obětí trestných činů (srov. Kury aj. 2002) poukazují na to, že ženské oběti, zejména sexuálních trestných činů, jsou nazírány nejen ze strany mužů, ale i žen záporněji a zčásti více stigmatizačně, což je vysvětlitelné v rámci sociálně-psychologických teorií (např. atributivní teorie - srov. Kury a Yoshida 2003). Náš výzkum neprokázal statisticky významné rozdíly v hodnocení, což lze ovšem vysvětlit malými četnostmi v podskupinách.

Tak např. vnímají muži manželku, jejíž muž je vězněn, jako méně línou, méně nestálou, méně bezmocnou, méně izolovanou, méně neenergickou a méně ostražitou, avšak současně též jako impulzivnější, méně vyrovnanou či méně normální (srov. graf č. 1).

Porovnání středních hodnot hodnocení u kladných a záporných vlastností dohromady ukazuje ve vztahu k posuzování životního běhu „manžel uvězněn“ signifikantní rozdíl: muži charakterizují ženu popsanou v životopise celkově kladněji nežli ženy (90,0 ve srovnání s 86,2; p<01). To ovšem přinejmenším zčásti znamená, že muži v menší míře než respondentky popisují takovou ženu jako méně danou událostí zasaženou (srov. tab. 1b).

V souvislosti s porovnáváním hodnot podle pohlaví dotazovaných je dále třeba si povšimnout následujícího momentu: dřívější výzkumy opakovaně ukazují, že respondentky posuzují ženy rovněž v „neutrálním“ životním běhu kritičtěji, a tím přinejmenším dávají najevo tendenci k jejich zápornějšímu hodnocení v porovnání s respondenty. Totéž zjistil i náš výzkum. I tady dotazovaní muži charakterizovali „normální“ českou ženu celkově příznivěji nežli dotazované ženy, např. jako méně neuctivou, méně nestálou, méně dotěrnou, méně bezmocnou, dále pak jako silnější, veselejší, spolehlivější a normálnější (srov. graf č. 2).

Rozdíly mezi příslušníky obou pohlaví, které byly shledány v hodnocení životních běhů, lze patrně vysvětlit celkově kritičtějším hodnocením sebe sama ze strany žen. V souvislosti s tímto výčtem je též třeba brát v úvahu relativně malé četnosti v podskupinách a interpretovat výsledky opatrně.

Hypotézu č. 3 tak lze přinejmenším z hlediska tendence potvrdit. Respondenti obou pohlaví, tedy i respodentky, připisují zřejmě manželce uvězněného spíše negativní vlastnosti než "normální" ženě.

3.3 Otázka „spoluzavinění“ oběti

Znovu připomeneme onu část dotazníku, která zahrnovala otázky, do jaké míry jsou probandi toho názoru, že u trestných činů spočívá vina v zásadě na oběti; zda oběť má na trestném činu přinejmenším spoluvinu anebo trestné činy vznikají na základě situačních podmínek. Na základě docílených zjištění jsme dotazované rozdělili do tří skupin:

  1. zastánce názoru, že oběť nenese žádnou spoluvinu;
  2. ty, kteří s myšlenkou spoluviny spíše nesouhlasí;
  3. ty, kteří s myšlenkou spoluviny spíše souhlasí.

V dalším kroku byly pro tyto tři podskupiny vypočteny střední hodnoty ve vztahu k životnímu běhu „manžel uvězněn“. I zde se ukazují, minimálně v podobě tendence, rozdíly mezi jednotlivými podskupinami poukazující na stigmatizaci „obětí“. Respondenti, kteří u kriminální viktimizace žádné „spoluzavinění“ oběti neshledali, popisují manželku odsouzeného jakožto méně agresivní, pasivnější, napjatější, izolovanější, méně neuctivou, plašší, naivnější, méně úspěšnou, méně společenskou, čestnější a lepší.

Ukazuje se, že dotazovaní, kteří obětem trestných činů připisují všeobecně vlastní vinu, tendují k posuzování manželky uvězněného spíše stigmatizačně, na rozdíl od zbývající skupiny. Tyto výsledky lze ovšem interpretovat pouze jako tendenci. Hovoří to ve prospěch hypotézy č. 4, kterou však nelze potvrdit statisticky.

4. Diskuse výsledků a závěry

Dosavadní výzkumy, zejména dotazování manželek vězněných, zřetelně ukázaly, že tato skupina, i když zpravidla o trestné činnosti svých partnerů před jejich zatčením ani nevěděla, ani se na ní nepodílela, je v očích veřejnosti často činěna za kriminální jednání jejich mužů odpovědnou. Tím podmíněná stigmatizace postihuje nejen ženy, ale zpravidla ještě více děti, které v rodině žijí. Ukázal to rozsáhlý výzkum von Busche aj. (1987) a stejně tak novější zkoumání von Kerna (2002); srov. též Kury a Kern 2003a; 2003b). Odmítavé, často výrazně stigmatizující chování velké části veřejnosti vůči rodinným příslušníkům uvězněných má často výrazně záporné účinky na podmínky socializace dětí žijících v rodině. Věznění jednoto z rodičů vede zpravidla k podstatnému zhoršení životních podmínek dětí, jichž se to týká, a za těchto okolností vyvolává škody, jimiž budou trpět doživotně. Je třeba také vidět, že se tím zvyšuje pravděpodobnost, že se děti budou dopouštět trestné činnosti.

Náš vlastní výzkum k otázce nazírání na partnerky vězněných rovněž ukazuje, že s uvězněním mužského partnera je spojeno negativní posuzování jeho ženy. Na jedné straně jsou tyto ženy charakterizovány jako vystavené psychické zátěží, tj. respondenti vidí enormní ztížení jejich životních podmínek, avšak na druhé straně jim jsou současně připisovány negativní, stigmatizující vlastnosti. Rozdíly však mají často povahu pouhých tendencí. Lze mít též zato, že respondenti - posluchači vysoké policejní školy a současně z větší části policejní praktici - jsou o nebezpečí stigmatizace obětí informování a vyslovují proto příslušné hodnocení spíše zdrženlivěji v porovnání s běžnými občany. Možno též předpokládat, že oproti běžné populaci představují studenti "pozitivní" výběr vyznačující se větší otevřeností a sebekritickým hodnocením vlastních postojů a pohledů. U „normální“ populace by rozdíly byly patrně výraznější.

Záporné působení uvěznění na rodinné příslušníky, které nespočívá pouze ve stigmatizaci partnerek a dětí, ale také ve značném finančním úpadku nebo zatížení, které je nezbytné pro znovuzačlenění po propuštění, bývají při diskusích o trestu odnětí svobody brány v úvahu velmi málo. Racionální kriminální politika musí usilovat o to, aby se negativní vedlejší účinky trestních sankcí pokud možno minimalizovaly. V souvislosti s trestem odnětí svobody to může znamenat pouze větší využívání alternativ k němu a učinit pravidlem otevřený výkon trestu. Dlouhodobé tresty odnětí svobody mívají zpravidla nejen na uvězněného, ale též na jeho sociální okolí negativní účinky. Že by se jimi vnitřní bezpečnost zvýšila, nebylo dosud empiricky prokázáno. Výsledky kriminologických výzkumů naznačují spíše opak. Tak např. Jehle, Heinz a Sutterer (2003, s. 7) na základě výsledků svého rozsáhlého výzkumu k otázce osvědčení se po aplikaci trestních sankcí souhrnně konstatují: „Odsouzení k sankcím zbavujícím svobody vykazují vyšší riziko recidivy než ti, kterým byly uloženy sankce mírné. Tresty vázané na osvědčení se obstojí oproti vykonaným trestům odnětí svobody výrazně lépe. Odsouzení sice většinou recidivují, avšak většina se do výkonu trestu nedostane.“

To vypovídá na jedné straně o tom, že ambulantní sankce bývají zpravidla nejen levnější, nýbrž též ve vztahu ke změně pachatelova chování přinejmenším stejně účinné jako trest odnětí svobody. Na druhé straně tyto výsledky také ukazují, že nebezpečnost vězňů by se neměla přeceňovat, jak tomu zpravidla bývá: po propuštění sice zpravidla recidivují, avšak většinou nejde o tak závažná jednání, že by měli být znovu odsuzováni k odnětí svobody.

Absenci nebezpečnosti většiny vězněných a patřičné fungování otevřeného výkonu trestu lze odvodit též nepřímo z toho, že např. v Dánsku je zařazováno výrazně více vězňů, včetně těch s dlouhodobějšími tresty odnětí svobody, od počátku do otevřeného výkonu (srov. Cornils 2002). Takto mohou být škody způsobené vězněním zmírněny, a protože vězňové neztratí své pracovní místo, mohou se - též finančně - starat o své rodiny a nejsou vytrženi ze svého životního okolí, do kterého se jinak později pokoušejí s obtížemi začlenit.

Při rozsáhlé diskusi o zacházení s pachateli v Německu se zpravidla zapomíná, že programy sociálně terapeutického zacházení se týkají pouhých 2 % všech vězňů. Ve smyslu racionální kriminální politiky se jeví jako důležitější a slibnější vybudovat tak, jak to německý zákon o výkonu trestu odnětí svobody předpokládá, otevřený výkon trestu a zkrátit doby věznění, a to i v zájmu co možná nejmenšího poškození rodinných příslušníků, resp. destrukce sociálního okolí. Široká veřejnost, včetně obětí trestných činů, není v případě adekvátního vysvětlení a informování o kriminálním dění orientována tak punitivně, jak se často tvrdí. Je ovšem třeba o vysvětlení, týkající se např. vedlejších účinků sankční politiky, usilovat. Veřejnost se i dnes vyslovuje většinou pro nápravu a resocializaci pachatelů, jak např. ukazuje nový výzkum Klockého (2004b). Obdobně se dá získat také pro racionální přístup k "problému trestnosti". Platí to rovněž pro oběti trestných činů, pokud jim lze nabídnout něco více nežli pouze státní sankcionování „jejich“ pachatele, jak tomu bylo doposud, a tím i konzervování staré ideje pomsty. Trestní právo zasahuje do světa pachatele a oběti a „uměle odděluje jednoho partnera v konfliktu od druhého, přičemž nerespektuje jejich - jim vlastní - schopnost mikrosociálního urovnávání konfliktů a nechává ji zakrnět“ (Klocke 2004a, s. 23).

Autorka dospěla k závěru, že „pokud jde o dění v oblasti výkonu trestu, nejsou to vězňové, ale jejich rodinní příslušníci, kdo stojí na nejnižším stupni pomyslného žebříčku moci. Rovněž narušení soukromé sféry prostřednictvím kontroly dopisů a telefonátů činí normální vybudování či udržení důvěrných vztahů sotva možnými“ (s. 263). Autorka vzhledem k tomu vyslovuje názor, že by od kontroly korespondence mělo být upuštěno: „Množství a význam nevýhod důkladné kontroly korespondence lze sotva vyvážit pozitivními efekty.“ (s. 264) Rodinní příslušníci vězňů jsou stigmatizováni nejen prostředím svého okolí v bydlišti a svými známými, ale též zacházením ze strany systému výkonu trestu a často jsou zraňováni ve svém sebehodnocení, jako by - stejně jako vězňové - patřili k „nepřátelům“ této společnosti, místo aby, jak právem požaduje např. Preusker (1989), se s nimi společnost v úsilí o změnu pachatelů spojila.

 

Literatura:
Cornils, K.: Neue Strafvollzugsgesetze in Dänemark und Norwegen. Zeitschrift für die Gesamte Strafrechtswissenschaft, 2002, 1144, 683-695.
Kern, J.: Die Situation der Frauen und Partnerinnen von Inhaftierten. Unveröff. Diplomarbeit, Psychologisches Institut der Universität Freiburg, 2002.
Klocke, G.: Über die Gleichheit vor dem Wort. Sprachkultur im geschlossenen Strafvollzug. Wetzlar: transcript Verlag, 2004a.
Klocke, G.: Zur Übereinstimmung der öffentlichen Meinung mit dem Vollzugsziel des Strafvollzugsgesetzes. Zeitschrift für Strafvollzug und Straffälligenhilfe, 2004b, 89-94.
Kury, H. - Pagon, M. - Lobnikar, B. : Wie werden Opfer von (Sexual-)Straftaten von der Polizei gesehen? Zum Problem der Stigmatisierung. Kriminalistik, 2002, 56, 735-744.
Kury, H.: Zum polizeilichen Umgang mit Angehörigen von Straftätern. Kriminalistik, 2003, 57, 415-420.
Kury, H. - Kern, J.: Angehörige von Inhaftierten - zu den Nebeneffekten des Strafvollzugs. Zeitschrift für Strafvollzug und Straffälligenhilfe, 2003a, 52, 269-278.
Kury, H. - Kern, J.: Frauen und Kinder von Inhaftierten. Eine vergessene Gruppe. Kriminologisches Journal, 2003b, 35, 97-110.
Kury, H. - Yoshida, T.: Wie werden Opfer von Straftaten gesehen? Zur Stigmatisierung von Verbrechensopfern. The Hokkaigakuen Law Journal, 2003, 38, 811-864.
Preusker, H.: Erfahrungen mit der „Ehe- und familienfreundlichen Besuchsregelung“ in der JVA Bruchsal. Zeitschrift für Strafvollzug und Straffälligenhilfe, 1989, 38, 147-150.
 

Kury, H. - Zapletal, J.
K otázce stigmatizace rodinných příslušníků vězňů
SOUHRN

Článek se zabývá rolí rodinných příslušníků osob ve výkonu trestu odnětí svobody ve vztahu k resocializaci těchto pachatelů a především jejich stigmatizací. Informuje o výsledcích a metodě výzkumu, který shledal výrazně nepříznivější prvky v hodnocení ženy, jejíž muž je uvězněn, oproti srovnatelnému životnímu běhu ženy, u níž tento moment dán nebyl. Stejně tak byla respondenty negativněji hodnocena žena znásilněná vlastním manželem. Autoři kritizují skutečnost, že záporné účinky uvěznění na rodinné příslušníky vězně (a vůbec vedlejší účinky ukládaných sankcí) bývají dosud málo brány v úvahu.