Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 3/2005

Obojí práva jsou stejně významná, anebo zvolíme některý z beznadějných scénářů?

Prof. JUDr. Miroslav PROTIVINSKÝ, DrSc., Praha

V tomto příspěvku seznamuji čtenáře stručně s podstatou stanovisek dvou německých autorů k problematice konfliktu práva občanů na bezpečnost a práva na ochranu osobních údajů.1) 2)

 

1) Störzer, H. U.: Effektive Kriminalitätsbekämpfung vs. Wahrung der Datenschutzrechte des Einzelnen. Ein alter Streit in neuer Dimension? Kriminalistik.Verlagsgruppe Hüthig, Heidelberg 2004, 6, s. 405 - 407.

2) Stümper, A.: Sozialpflichtigkeit auch in der Kriminalitätsbekämpfung. Zu einer Neujustitierung des Datenschutzes. Kriminalistik. Verlagsgruppe Hüthig, Heidelberg 2004, 5, s. 315 - 317.

 

Hans Udo Störzer, vládní ředitel, pověřenec pro ochranu osobních údajů ve Spolkovém kriminálním úřadě, uvádí, že ochrana osobních údajů a ochrana před trestnou činností jsou metody ústavního práva, které mají stejnou váhu. V nich naprogramovaný cílový konflikt musí být řešen oběma stranami co nejšetrnějším a současně efektivním vyrovnáváním protichůdných zájmů. To vyplývá i z nálezu Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 3. 2004. Nejedná se tedy o nové vyvážení vztahu mezi ochranou osobních údajů a ochranou před trestnou činností, nýbrž o důsledné vyrovnání (sladění) oboustranných zájmů vhodnými úpravami předpisů trestního řádu, konkrétně ustanovení o záznamech telekomunikačního provozu bytových stanic.(Poznámka: Pro naše čtenáře vypouštím citace německých právních norem a nálezů Ústavního soudu.)

Ve všech komentářích byl tento nález ústavního soudu hodnocen jako „historické rozhodnutí“. Nevznikl však jednotný názor na to, kdo z toho má mít „velkou radost“. Na straně policie se říkalo, že je to „velký den pro organizovanou kriminalitu“, na straně ochrany osobních údajů se hovořilo o „šťastné chvíli“ ústavně právních výroků.

Störzer uvádí, že kontroverze tohoto druhu existují již desetiletí. Stojí proti sobě na jedné straně výčitka „ochrana osobních údajů je ochranou trestné činnosti“ a na druhé straně varování „před totálním dohledem“. V podstatě jde o projev naší státní formy: „Demokracie je diskuse.“ Výsledkem jsou a musí být kompromisy, s nimiž musí „žít“ obě strany. To se však často snadněji řekne, než vykoná. Ale je to právě tak: demokracie je obtížné bojiště.

Störzer kritizuje Petra Schaara, nového spolkového zmocněnce pro ochranu osobních údajů, za prohlášení, že rozhodnutí Spolkového ústavního soudu je „obratem v trendech práva“. Schaar uvádí, že v rozhodnutí „nedošlo k ničemu menšímu než k novému vyvážení vztahu mezi různými právními zájmy (Rechtsgüter), a to bezpečností na jedné straně a základními právy na druhé straně, a to ve prospěch zájmu druhého“ (zdůrazněno zákonodárcem).

Bezpečnost (ochrana před trestnou činností) je vždy označována jako právní zájem, ale jak se vlastně vymezuje ve vztahu k základním právům? Že „lidská důstojnost je vůdčím ústavním principem a nejvyšší ústavní hodnotou“ není žádné nové zjištění ústavního soudu.

Z této „základní právní normy“ vyplývá nedotknutelnost stěžejní sféry soukromého života. To je samozřejmost i pro orgány činné v trestním řízení. Podle stanoviska Spolkového ústavního soudu se to však v trestním zákonodárství podařilo jen zčásti. Podle Störzera se jedná o problém jednooborové právní úpravy (rozuměj: trestněprávní - M. P.) a nevyplývá z toho podnět pro „nové vyvážení“ právních zájmů.

Napínavým se to stává na úrovni nedotknutelné privátní sféry. Je to oblast, v níž může být a také je diskutováno mezi zástupci různých zájmů, tj. mezi policií a ochránci osobních údajů. Zde stojí proti sobě bezpečnost a svoboda.

Ke svobodě (základnímu právu na ochranu osobních údajů)

Ochránci osobních údajů bdí nad dodržováním „práva na informační sebeurčení“. Zákonodárce označil později v ústavě toto právo jako „základní právo na ochranu osobních údajů“.

Americký filozof Richard Porty vytvořil v působivé eseji „beznadějný scénář“, jak „západní demokracie“ v boji proti terorismu ohrožují „základy své svobody“ a institucionálními změnami „likvidují právní státnost“, takže se nakonec „otevřená společnost“ vyvíjí v „utopickou fantazii“. Tyto úvahy se nechají de facto přenést také na potírání organizovaného zločinu.

K bezpečnosti (základnímu právu na bezpečnost?)

Spolkový ústavní soud vidí v bezpečnosti státu a jeho občanů rovněž ústavně chráněný právní zájem. Odjakživa je povinností státu chránit své občany, a to nejen před ohrožením vnějším, nýbrž i vnitřním. Právo na bezpečnost zahrnuje i povinnost státu chránit základní práva každého jednotlivce. Právo na život, tělesnou nedotknutelnost, osobní svobodu atd. lze zajistit jen tehdy, jestliže se stát stará o pokojné soužití občanů. Je možno se svobodně vyvíjet ve stavu všudypřítomného ohrožení trestnou činností?

Zda lze z toho odvodit „základní právo na bezpečnost“, je otevřená sporná otázka, nemající však velkého významu. Bezpečnost je totiž přinejmenším úzce spjata se základními právy.

Z toho vyplývá:

Obojí, ochrana osobních údajů i ochrana před trestnou činností, je metodou ústavněprávní ochrany. Je však třeba zodpovědět otázku, jaký je mezi nimi vztah. Již před 20 lety spolková vláda jednoznačně prohlásila, že obojí má „stejnou váhu“.

Není však logicky možné, aby se současně co nejvíce vyvíjela svoboda i bezpečnost. Mezi těmito dvěma ústavněprávními zájmy existuje cílový konflikt (proloženo mnou - M.P.), který musí být řešen, a sice způsobem, který je co nejšetrnější k nim oběma. Störzer v této souvislosti varuje před zpolitizováním této problematiky, tj. před jednostrannými stranickými zájmy, což je - podle mého názoru - aktuální i pro ČR.

Spolkový ústavní soud tedy ve svém rozhodnutí nepotlačil zájem bezpečnosti a nepozvedl ochranu osobních údajů. Naopak zdůraznil „neodmítnutelné potřeby účinného trestního stíhání a potírání zločinnosti“, dále „účinné objasňování zejména závažných trestných činů jako podstatný úkol společenství právního státu“. Dospěl však k názoru, že v platných ustanoveních trestního řádu není zachována správná „rovnováha“ mezi bezpečností a svobodou. „Ve vztahu napětí mezi povinností právního státu zajišťovat trestněprávní péči a zájmem obviněného i třetí zainteresované osoby (oběti) na zachování jejich ústavou zajištěných práv. Je úkolem zákonodárce dosáhnout abstraktního vyrovnání rozporných zájmů.“

O zvratu trendu vývoje práva nelze tedy hovořit. Spolkový ústavní soud požaduje ve svém rozhodnutí jen „vyrovnání zájmů“ a ukazuje cestu, jak toho dosáhnout.

Dr. Alfred Stümper, zemský policejní prezident v.v., se zamýšlí nad tím, proč porušování ochrany osobních údajů je - na rozdíl od omezení osobní svobody, osobní a domovní prohlídky, zabavení věci aj. - ochránci osobních údajů, přecitlivělými politiky i některými občany nejen více kritizováno, nýbrž i silně mediálně skandalizováno.

Současné úvahy, aby na dopravních křižovatkách, důležitých dálnicích, centrálních mostech a tunelech byla pomocí videokamer fotografována všechna projíždějící motorová vozidla, byly digitalizovány státní poznávací značky a porovnávány s pátracími daty, se u mnohých ochránců osobních údajů, jak se dalo také očekávat, setkaly s odporem. A opět začíná odborná pře mezi osobami odpovědnými za bezpečnost a zastánci ochrany osobních údajů. Obě strany vystupují opět - ve smyslu jim uložených povinností - s příslušnými argumenty a protiargumenty. Přitom jsou bezpečnostní důvody pro většinu lidí bližší a srozumitelnější, neboť stanoviska ochránců osobních údajů vyžadují často delší a také ideologicky citlivější uvažování. V důsledku toho „běžný, normální“ občan stojí více na straně lidí zajišťujících bezpečnost, kdežto zastánci širokého výkladu ochrany osobních údajů jsou spíše z „intelektuálních“ kruhů, zejména určitých médií.

Nezávisle na odlišných názorech různých skupin lidí by měla být tato problematika jednou posouzena jako celek. Vždyť ochrana osobních údajů se nezrodila jinak než všechny ostatní „nové objevy“. Ty přicházejí, jsou náhle v módě, jsou prezentovány, také svými duchovními otci a matkami ochraňovány, a tudíž je jim věnována mimořádná pozornost. Nikoliv zřídka pak dochází k jejich přeceňování. Normy o ochraně osobních údajů stále více upadají v podezření, že jsou přehnané, více než byrokratické a dokonce k pachatelům trestné činnosti přátelské, a to za situace, kdy je kriminalita stále obtížněji zvládnutelná vzhledem ke globalizaci, zrušení hranic uvnitř EU, skokovému tempu vývoje techniky, rostoucí neprůhlednosti finačních propojení a na ně navazujícím zcela novým kriminálním metodám a strukturám atd.

Je proto žádoucí včasná a perspektivní právní úprava zařazení ochrany osobních údajů do našeho žebříčku hodnot a konkrétně do našeho právního systému. Je nutné vycházet z toho, že každý člověk z mnoha aspektů - společenského, morálního a právního - je sociálně odpovědný. Stümper se dále podrobněji zabývá touto problematikou z aspektů trestněprocesních, zejména právy a povinnostmi obviněného.

Závěr

Domnívám se, že tato problematika je vysoce aktuální i v naší republice a že ji lze v podstatě hodnotit analogicky, jak to činí němečtí autoři. Ani u nás nevíme, kolik pachatelů závažné kriminality nemohlo být odhaleno v důsledku toho, že bezpečnost osob a majetku není zdaleka tak chráněna jako osobní údaje jednotlivců. I policisté jsou si vědomi toho, že je pro ně výhodnější závažný trestný čin neodhalit, nevyšetřit, než se vystavovat existenčnímu riziku při sebemenším podezření, že pracovali na hraně zákona o ochraně osobních dat. A v boji s organizovaným zločinem a závažnou hospodářskou kriminalitou se často dostávají do situací, kdy hrozí nebezpečí z prodlení a musí se rozhodnout a jednat okamžitě.

Pokud jsem hovořil s některými výkonnými policisty, často se domnívají, že ochrana osobních údajů má v naší praxi skutečně prioritu před právem občanů na bezpečnost. Někteří státní zástupci i soudci se zase domnívají, že kvůli jedinému případu není možné nebo vhodné povolovat použití operativně pátracích prostředků. Zapomínají, že právě přes jeden signál nebo jeden vyšetřovaný trestný čin lze proniknout k organizované trestné činnosti. Tím přispívají k tomu, že policejní práce se stává málo ofenzivní a efektivní právě na těch úsecích, kde má policie za protivníky zločince - profesionály, ať již jde o obecnou kriminalitu nebo hospodářskou (finanční) kriminalitu a korupci. Tito podezřelí nebo obvinění kromě toho přicházejí často do úřadoven SKPV v doprovodu nejlepších a nejdražších advokátů.

Protikladem shora uvedeného literárního scénáře o likvidaci právního státu nerespektováním práv jednotlivců na ochranu osobních údajů může být i scénář opačný: Stát svým zákonodárstvím (podceněním bezpečnosti jako právního zájmu), svou benevolentní kriminální politikou a uváděním orgánů činných v trestním řízení do stavu nemohoucností bude přispívat k prudkému růstu kriminality všeho druhu, vytvářet optimální podmínky pro rozvoj organizovaného zločinu domácího i mezinárodního, pro rozmach hospodářské kriminality a korupce, což povede k absolutní ztrátě důvěry občanů ve státní moc, k hospodářskému, politickému a společenskému rozvratu, a tedy de facto k zániku původně demokratického právního státu.

Zamysleme se nad tím, zda skutečně jdeme v posledních letech správnou cestou. Proč se nejen většina policistů, nýbrž i mnoho státních zástupců domnívá, že každá z posledních novel trestního řádu, včetně tzv. velké novely z roku 2001, přispívá k tomu, že se více „úřaduje“, ale méně vyhledává a dokazuje trestná činnost? Není to signál toho, že u nás neexistuje optimální vyváženost ústavně právních zájmů? Všichni chápeme, že země, které prošly totalitním režimem, mají důvod být citlivější k ochraně osobních práv a svobod, aby dnes obstály na mezinárodním fóru, ale nesmí to být (výrazně) na úkor jiných rovnocenných právních zájmů. Zamysleme se, jak by asi hlasovala většina našeho obyvatelstva v referendu k otázce, zda ochrana osobních údajů má mít přednost před bezpečností, a snažme se o sladění zmíněných ústavně právních zájmů. Jinak se skutečně můžeme začít vydávat cestou druhého „beznadějného scénáře“.

 

Protivinský, M.
Obojí práva jsou stejně významná, anebo zvolíme některý z beznadějných scénářů?
SOUHRN

Autor seznamuje čtenáře stručně se stanovisky dvou německých autorů k problematice řešení konfliktu dvou ústavněprávních zájmů (práva na bezpečnost a ochrany osobních údajů) v souvislosti s nálezem Spolkového ústavního soudu. Ukazuje na aktuálnost tohoto problému v ČR a s nadsázkou doporučuje, abychom se nevydávali cestou žádných „beznadějných scénářů“.

Protivinský, M.
Beide Rechte sind ebenso bedeutend, oder werden wir einen der hoffnungslosen Scenare wählen?
ZUSAMMENFASSUNG

Autor macht Leser kurz mit den Standpunkten zwei deutscher Autoren zur Problematik der Lösung des Konflikts zwei verfassungsrechtlicher Interessen (des Rechtes auf Sicherheit und des Schutzes der persönlichen Daten) im Zusammenhang mit dem Erkenntnis des Bundesgerichtshofes bekannt. Er weist auf die Aktualität dieses Problems in der Tschechischen Republik und mit inronischer Hyperbel empfehlt er, dass man sich nicht auf den Weg keiner „hoffnungsloser Scenare“ aussetzt.

Protivinský, M.
Both rights are equally important or shall we select one of the hopeless scenarios?
SUMMARY

The author briefly introduces readers with the positions of two German authors on the issue of resolving a conflict of two interests within the constitution (the right to security and the right to protection of personal data) in connection with a finding of the German Constitutional Court. The author points to the relevance of the problem for the Czech Republic, and using ironic overstatement he recommends that we should not take the direction of any „hopeless scenarios“.