Čtvrtletník Kriminalistika



Číslo 2/2006

Dopravní nehody za účasti chodců


Doc. JUDr. Jan CHMELÍK, Ph.D., Služba kriminální policie a vyšetřování, Policejní prezidium ČR, Praha

Zákon o provozu na pozemních komunikacích přinesl zásadní změnu v povinnostech řidičů vůči chodcům. Ty jsou definovány zejména v ustanovení § 5 odst. 1 písm. h), podle kterého řidič, s výjimkou řidiče tramvaje, je povinen umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen vozidlo před přechodem pro chodce také zastavit.

Podle téhož ustanovení, ale odstavce 2 písm. f) řidič nesmí ohrozit chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou řidič odbočuje, při odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci, při vjíždění na pozemní komunikaci a při otáčení nebo couvání.

Zákon však ukládá povinnosti i chodcům, a to zejména v oddíle pátém týkajícím se mimo jiné chůze. Podle § 53 odst. 4 chodec nesmí ohrozit cyklistu jedoucího po stezce nebo vedoucího kolo v pruhu vyznačeném pro cyklisty (odst. 5). V § 54 jsou upraveny i povinnosti chodců při přecházení pozemní komunikace. Podle odst. 2 tohoto ustanovení: "…chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy". Ve třetím odstavci jsou pak upraveny povinnosti chodce i při přecházení vozovky po přechodu pro chodce, a to tak, že: "…chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji."

Ze všech ustanovení týkajících se chůze jednoznačně vyplývá, že chodec se na vozovce nesmí bezdůvodně pohybovat, a pokud ano, pak s výraznými omezeními, zejména nesmí ohrozit provoz na pozemních komunikacích. I při takto jasně definovaných podmínkách účasti v provozu na pozemních komunikacích jak pro řidiče, tak i pro chodce a jejich vzájemných povinností, jsou dopravní nehody za účasti chodců velmi časté a s nejvážnějšími následky.

Při analýze dopravní nehody nastává pro znalce technický problém vyjádřit, zda a do jaké míry vytvořil chodec pohybující se po vozovce jedoucímu řidiči náhlou překážku v jízdě. Z ustanovení § 4 odst. 1, které upravuje povinnosti všech účastníků provozu na pozemních komunikacích, tedy i chodců, mimo jiné vyplývá, že každý účastník je povinen chovat se tak, aby druhého účastníka provozu neohrožoval. Může jej tedy omezit. Pro řidiče však platí ještě jedno velmi důležité ustanovení, kterým je § 5 odst. 1 písm. d), podle kterého je řidič povinen: "…dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace…". Pro znalce je z výše uvedených omezení rozhodující zjištění, že řidič je povinen dbát zvýšené opatrnosti vždy, když spatří chodce. Je tedy chodcem vždy omezen a je navíc povinen předvídat nesprávné chování chodce na vozovce a tomuto předvídanému (mnohdy i nepředvídanému) chování chodce přizpůsobit svou jízdu. Je možné také konstatovat, že pro řidiče v řadě případů jde o abstraktní předvídání. Podle těchto tezí by chodec, s výjimkou situace zakrytého výhledu, nikdy nemohl vytvořit řidiči překážku z technického hlediska náhlou. Tato teze však neplatí absolutně a mohou nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým, neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku náhlou, která může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná.

Řešení nehod za účasti chodců je z právního, ale i z technického hlediska velmi náročné a obtížné. Znalec je povinen posoudit z technického hlediska nehodovou událost, vypočítat rychlost vozidla na počátku nehodového děje, vzdálenost od počátku reakce řidiče do momentu srážky, nárazovou rychlost, stanovit, kde se v době srážky nacházel chodec, kde se chodec nacházel v době počátku reakce řidiče, a standardně se zabývat i otázkou podmínek možného odvrácení nehody. Vždy musí minimálně stanovit:

Jestliže řidič překročí povolenou, respektive přiměřenou rychlost, musí znalec stanovit, zda by i při dodržení povolené rychlosti došlo ke srážce a pokud ano, při jaké rychlosti vozidla. Je zřejmé, že možností, jak lze nehodě předejít (odvrátit) je několik. Závisí pak na konkrétním případu, která z možností je pro tu kterou situaci využitelná. Při zjištění opožděné reakce řidiče a spolu s překročením povolené (přiměřené) rychlosti vozidla je zpravidla kombinována prostorová a časová metoda. Znalecký posudek pak obsahuje dovětek, že jedině zastavení vozidla před překážkou poskytovalo 100% pravděpodobnost zabránění nehodě. Zabránění nehodě z časového hlediska je možné aplikovat pouze v případě, že chodec bude pokračovat v chůzi přes vozovku, tedy přes koridor jízdy vozidla, tj. že se ve vozovce nezastaví nebo dokonce neupadne. Pokud chodec vstoupí do koridoru jízdy vozidla na vzdálenost kratší, než na kterou může řidič za dodržení povolené rychlosti (resp. přiměřené rychlosti) zastavit, a pokud není jinak omezen, vytvoří chodec řidiči překážku z technického hlediska náhlou. Řidič však v tomto případě nesmí reagovat opožděně.

Již v úvodu byla stanovena definice překážky z technického hlediska náhlé, kterou lze charakterizovat jako ohrožení. V tomto kontextu je potřebné blíže se zabývat pojmem "omezení" řidiče, které musí strpět chováním chodce. Je však potřebné podotknout, že otázka, zda došlo, či nedošlo k omezení řidiče, je v tomto kontextu již otázkou právní, jejíž zodpovězení nepřísluší znalci. Navíc nepsaná deduktivní povinnost řidiče strpět omezení způsobené chováním chodce v provozu na pozemních komunikacích souvisí i s povinností řidiče přizpůsobit rychlost jízdy mimo jiné i okolnostem, které může předvídat, souvisí i s povinností řidiče dbát zvýšené opatrnosti vůči chodcům, zejména pak dětem, tělesně postiženým a nemocným chodcům. Z tohoto pohledu nemůže být kvalifikována jako překážka z technického hlediska náhlá, když řidiči vběhne do koridoru jízdy vozidla dítě, které si hraje poblíž vozovky a které řidič měl možnost zpozorovat, nebo pokud vstoupí do vozovky chodec z čelní strany autobusu, ať stojícího v zastávce, nebo mimo ni, anebo pokud řidič zpozoruje opilého nebo obecněji potácejícího se chodce, který mu pak "náhle" vstoupil do koridoru jízdy apod. Všechny naznačené situace a další podobné jsou zpravidla hodnoceny jako situace pro řidiče předvídatelné. Zákon rozsah přípustného omezení nedefinuje, definuje však, že řidič je povinen přizpůsobit jízdu vozidla těmto nahodilým, předvídatelným situacím. Z tohoto pohledu je i obtížné stanovit přiměřenou rychlost odpovídající "přiměřené opatrnosti". Z technického hlediska lze definovat pouze tzv. "absolutní opatrnost", která se rovná zastavení vozidla.

V naznačených situacích to pro znalce znamená, že jejich vznik nemůže z technického hlediska definovat jako vytvoření náhlé překážky v provozu na pozemní komunikaci. Je proto nesprávná praxe orgánů činných v trestním řízení, když znalce "nutí" položenou otázkou stanovit, zda šlo o překážku náhlou a zda tato překážka omezila nebo ohrozila řidiče. Taková otázka je pro znalce nezodpověditelná. Na takto špatně položenou otázku může znalec reagovat jedině tím, že uvede "…řidič by nehodě zabránil zastavením vozidla před místem srážky, které by byl řidič schopen provést při dodržení rychlostí např. 25 - 30 km/h".

Přechody pro chodce

Jak tedy vykládat z pohledu řidiče dva základní právní pojmy vztahující se k přechodům pro chodce: "chodec, který je na přechodu" a "chodec zřejmě hodlá použít přechod". Ani jeden z uváděných základních pojmů ustanovení § 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích není zákonem blíže vysvětlen, naopak, chodci jsou jejich práva vysvětlována "absolutně", tj. domnívají se, že jejich přednost před jedoucími vozidly je neomezená a kdykoliv mohou vstoupit na přechod, aniž by byli povinni dbát potřebné opatrnosti. Chodci nerespektují povinnost, kterou jim zákon ukládá, a to, že nesmí vstoupit na přechod bezprostředně před přijíždějícím vozidlem, a domnívají se, že řidič jim je povinen dát přednost vždy a za jakékoliv okolnosti. Tomuto mylnému výkladu zákona přispěla i neřízená mediální kampaň, v rámci které byla veřejnost neodborně až klamavě seznamována s právy chodce na přechodech.

Bezprostřední vstoupení chodce do vozovky na přechodu je také nejčastější příčina střetu projíždějícího vozidla s chodcem, kdy řidič objektivně nebyl schopen vozidlo zastavit, aby tak zabránil střetu. Tyto nehody za účasti chodce jsou také velmi často předmětem znaleckého zkoumání, na základě kterého pak orgán činný v trestním řízení teprve může učinit právní závěr, zda se jednalo o bezprostřední vstoupení chodce na přechod. Znalec se samozřejmě nemůže ve svém znaleckém posudku vyjadřovat, zda příčinou nehody bylo nerespektování zákona o provozu na pozemních komunikacích chodcem, který bezprostředně vstoupil do jízdní dráhy řidiče. To je otázka právní. Znalec se obvykle vyjadřuje k otázce vzdálenosti bezpečné, na kterou mohl řidič vozidla ještě vozidlo zastavit a zabránit tak střetu s chodcem. Pro bezprostřednost jednání chodce nasvědčuje pak závěr znalce, že chodec vstoupil na přechod v krátké vzdálenosti, na kterou řidič z technického hlediska nebyl schopen střetu s chodcem zabránit, tedy že řidič ani při maximálním zpomalení, při intenzivním brždění a včasné reakci nebyl objektivně schopen vozidlo zastavit.

Z jakých činností chodce může řidič usoudit, že jeho záměrem je vstoupit na přechod? V prvé řadě to bude situace, kdy chodec stojí před přechodem a rozhlíží se do stran. Z tohoto projevu chodce samozřejmě nelze zcela jednoznačně dovodit, že hodlá vstoupit na přechod, ovšem pro řidiče jde o informaci, kterou musí vyhodnotit jako záměr chodce vstoupit na přechod. Na to musí reagovat jediným možným způsobem - zbystřit pozornost, snížit rychlost jízdy do té míry, aby byl schopen bezpečně před přechodem zastavit vozidlo v případě, že chodec vstoupí na přechod a začne jej přecházet. V této situaci, kdy vnímá před přechodem chodce, který se rozhlíží, řidič musí počítat i s krajní eventualitou, že chodec vstoupí na přechod i neočekávaně, bez rozmyslu. Dalším indikátorem záměru chodce vstoupit na přechod je gestikulace chodce, zejména starých lidí, osob s viditelným hendikepem (např. osoba drží v ruce slepeckou hůl a stojí před přechodem apod). Zvláštní situací, nejen na přechodech pro chodce, je přítomnost dětí v blízkosti vozovky. Reakce dětí jsou nevyzpytatelné a jejich přítomnost na krajnicích, úzce navazujících chodnících a samozřejmě v blízkosti přechodů znamená pro řidiče zvýšené nebezpečí bezprostředního vstoupení - vběhnutí dítěte do jízdní dráhy řidiče. Obě naznačené situace znamenají pro řidiče signál ke zvýšení opatrnosti, snížení rychlosti a možné reakce směřující až k bezpečnému zastavení vozidla.

Z čeho nelze usuzovat na záměr chodce vstoupit na přechod? Jde o opačnou situaci, kterou si řidič vyhodnotí s největší pravděpodobností tak, že sice vnímá v blízkosti přechodu osobu, která tam vyvíjí nějakou činnost, např. rozmlouvá s dalšími osobami, z jejího postoje a činnosti však nelze usoudit na záměr vstoupit na přechod. Řidič tedy pokračuje v jízdě, aniž by snižoval rychlost nebo činil opatření k zastavení vozidla. Nemá k tomu důvod. K případné reakci na změněnou situaci reaguje až v okamžiku, kdy osoba, která se zdržovala v hloučku a nedávala najevo svůj záměr vstoupit na přechod, na přechod vstoupí. V tomto případě se může jednat i o bezprostřední vstoupení na přechod s důsledky, které již byly popsány.

Od záměru chodce vstoupit na přechod je potřebné rozlišovat již samotné vstoupení chodce na přechod. Jde ve své podstatě o realizaci předcházejícího záměru vstoupit na přechod. Chodec na přechodu je pro řidiče neklamným signálem počínat si tak, aby chodce neohrozil a také neomezil. Chodec, který vstoupil na přechod, nesmí být řidičem nejen ohrožen, ale nesmí být také omezen. Tomu odpovídá zákonné právo chodce nerušeně přejít vozovku (§ 5 odst. 1 písm. h). V protikladu s právy a povinnostmi účastníků silničního provozu tedy řidiče a chodce v naznačené situaci je náhlé vstoupení chodce na přechod, kdy je předmětem rozsáhlého dokazování v trestním řízení, pokud došlo ke střetu vozidla s chodcem, zda řidič byl schopen dostát své povinnosti neohrozit nebo dokonce i neomezit chodce. Předmětem dokazování je pak i otázka zavinění dopravní nehody.

V kontextu se zákonem je pro znalce velmi náročné provést technickou analýzu dopravních nehod za účasti chodců. Chodci na přechodech mají přednost před motorovými vozidly a řidič je nesmí na přechodu ani omezit. Na druhé straně povinností chodce je přesvědčit se před vstoupením na přechod a do koridoru jízdy řidiče, zda může bezpečně přejít vozovku bez toho, aniž by ohrozil řidiče, a to s ohledem na jeho bezprostřední vzdálenost před přechodem. Otázkou tedy je, zda chodec nerespektující tuto povinnost před vstoupením do vozovky na přechodu pro chodce je způsobilý vytvořit vozidlu bezprostředně přijíždějícímu k přechodu překážku z technického hlediska náhlou. Je zřejmé, že řidič, který přijíždí k přechodu pro chodce, je vždy omezen každým chodcem, který se pohybuje (nachází se) v bezprostřední blízkosti přechodu, protože musí předvídat, že chodec je v bezprostřední blízkosti přechodu proto, aby přešel přes vozovku. V těchto případech je problematické i kalkulovat s přiměřenou, natož pak nejvyšší dovolenou rychlostí, když řidiči ukládá zákon i zastavit vozidlo před přechodem, na který vstoupil chodec. Řešení bude záležet vždy na konkrétní situaci. Například i při absolutní opatrnosti spočívající v zastavení vozidla před přechodem, na který se podle úsudku řidiče chystá vstoupit chodec, nevstoupí však, řidič se tedy pomalou jízdou rozjede a v ten okamžik mu chodec vstoupí na přechod (jde o typickou reakci dětí nebo naopak starých občanů), bude velmi problematické stanovit technické podmínky odvrácení nehody a určení příčiny dopravní nehody. Současný právní stav hodnocení podobných nehodových událostí příliš neodpovídá zásadě trestního řízení in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), neboť příčina vzniku dopravní nehody za účasti chodce je dávána k tíži spíše řidiče než chodce.

Ještě významnější je problém přizpůsobení rychlosti jízdy podmínkám provozu na pozemní komunikaci a zejména pak otázka předvídatelnosti reakcí patrných v souvislosti s pohybem chodců na vozovce. V praxi mohou nastat v podstatě čtyři modelové situace:

  1. Řidič chodce zpozoroval při chůzi na okraji vozovky a chodec mu znenadání vstoupil do jízdní dráhy ve vzdálenosti kratší, než ve které měl řidič možnost z rychlosti povolené, resp. přiměřené, zastavit.
  2. Řidič chodce zpozoroval pozdě, přičemž chodec mu vytvořil svým vstoupením do jízdní dráhy mimo vyznačený přechod pro chodce překážku z technického hlediska náhlou.
  3. Chodec se pohyboval v jízdní dráze vozidla, tedy ve vozovce, přičemž řidič jej opět zpozoroval na vzdálenost, ve které neměl možnost při jízdě povolenou, resp. přiměřenou rychlostí, zastavit.
  4. Chodec leží na vozovce.

Jde ve všech případech o situaci, kterou řidič vozidla je povinen předvídat, a tedy přizpůsobit rychlost jízdy tak, aby na vznik těchto překážek mohl včas reagovat?

Při řešení této otázky bude zřejmě záležet, při respektování povolené resp. přiměřené rychlosti jízdy, na charakteru vozovky. Bude rozdíl posuzovat střet vozidla s chodcem na vozovce:

Pokud dojde k dopravní nehodě s chodcem, cyklistou nebo s jinou překážkou za snížené viditelnosti, je potřebné nehodu řešit ve dvou rovinách. V první znalec provádí klasické znalecké zkoumání dopravní nehody z technického hlediska, tedy provádí tzv. technickou analýzu nehody. V tomto rámci je povinen provést výpočty rychlosti vozidla na začátku nehodového děje, v momentě nárazu (střetu), v jaké vzdálenosti před překážkou řidič reagoval a jaký čas uplynul od momentu zpozorování překážky do srážky. Dále se znalec musí zabývat okolnostmi, za kterých bylo možné nehodě předejít jak ze strany řidiče, tak ostatních účastníků provozu, respektive nehody. Znalec zpravidla vypočítá i rychlost, při jejímž dodržení nemuselo dojít k nehodě. Zdá se, a právní praxe někdy sklouzává k této vizi, že to je právě ta rychlost, kterou lze označit pro danou situaci za přiměřenou, a pokud ji řidič nedodržel, je jednoznačně vinen. To samozřejmě nelze přijmout za základní axiom právního hodnocení nehody. Zde však nastupuje druhá rovina znaleckého zkoumání, a to provedení technického výkladu daného ustanovení zákona. To je pak ona rovina technicko-právního posuzování problematiky, při kterém platí, že rychlost dovolená nemusí být ještě přiměřená.

Při aplikaci úvah na praktické čtyři situace za snížené viditelnosti (v noci) lze uvedené situace hodnotit následovně:

V tomto případě jde samozřejmě o otázky právní, které znalec nevyřeší, ale je povinen dát orgánu činnému v trestním řízení technický výklad příslušného ustanovení zákona, poskytnout technické vysvětlení problému.

Znalec z technického hlediska řeší otázku rychlosti vozidla ve vztahu ke vzdálenosti, na kterou má rozhled, a povinnosti zastavit vozidlo na tuto vzdálenost. Řidič nemůže předvídat, že mu chodec z krajnice nebo dokonce s vyvýšeného chodníku náhle vstoupí do vozovky. Musí však jet takovou rychlostí, aby mohl na vzdálenost, na kterou má rozhled, zastavit.

Z technického hlediska totiž nenastaly žádné jiné okolnosti, které by měl řidič povinnost předvídat.

Pokud jde o modelovou situaci, kdy chodec se musí pohybovat co nejblíže levému okraji vozovky, tedy součástí vozovky není krajnice ani chodník, řidič je při jízdě omezen mimo jiné i tím, že musí předvídat možné vstoupení chodce do jeho jízdní dráhy, a této okolnosti musí přizpůsobit i rychlost jízdy. Řidič dále musí předvídat i to, že chodec v noci nebude oblečen kontrastně, že může být oblečen v tmavém oděvu, který splývá s povrchem vozovky. V těchto případech je řidič povinen rychlost přizpůsobit i těmto okolnostem a pohybovat se rychlostí menší, než je rychlost přiměřená jeho rozhledu. Fakticky za přiměřenou rychlost lze považovat takovou, která odpovídá vypočtené rychlosti, při jejímž dodržení bylo možné nehodě zabránit. Tato rychlost bude výrazně nižší, než je rychlost přiměřená rozhledu.

 

Chmelík, J.
Dopravní nehody za účasti chodců
SOUHRN

V ročenkách dopravní nehodovosti se každý rok konstatuje nárůst dopravních nehod za účasti chodců. Výrazná změna kterou přinesl zákon o provozu na pozemních komunikacích a v něm upravená zcela zásadním způsobem přednost chodců na přechodech, však nepřinesla kýženou změnu v nehodovosti za účasti chodců. Článek na tuto situaci reaguje a autor v něm řeší vybrané, nejkritičtější situace vztahu řidiče a chodce na přechodech. Dává pak do souvislosti technické a právní řešení situací.