Policejní orgány i státní zástupci jsou si dobře vědomi významu odborného a svědomitého ohledání místa činu, ale mívají někdy jisté potíže s kvalitní analýzou případu a v důsledku toho i s vytyčováním reálně možných verzí.
Proto považuji za účelné seznámit čtenáře stručně a výběrově s poznatky a stanovisky německých odborníků k této problematice.
Nejdříve uvádím stanoviska prof. Dr. Rolfa Ackermanna z Berlína1).
Ackermann (dále jen "autor") uvádí, že kriminalistická analýza případu a její specifické formy, např. operativní analýza případu a profilování pachatele, nejsou žádné druhořadé módní jevy ke zjištění pachatele. Spíše jsou nezbytným základem pro následné využití nejen zjištěných poznatků, nýbrž i poznatků hraničních vědních oborů, jako je medicína, psychologie, sociologie nebo logika. Po zjištění a analýze prvních informací k činu a pachateli nastupuje fáze "kriminalistického myšlení formou verzí", aby byl poznán skutkový stav případu, a to kde lze hledat pachatele, co je třeba dokazovat nebo vyvracet apod. Autor se snaží ukázat, že tvorba hypotéz (kriminalistických verzí) je podstatná součást kriminalistiky, metodický postup k praktickému objasnění případu a že úzce souvisí s analýzou případu.
Výsledky potírání kriminality státem jsou závislé zejména na rychlé reakci státních orgánů na spáchaný čin, na rychlém zjišťování pachatelů, objasňování a dokazování činů. Předpokladem k tomu je kvalitní vyšetření každého jednotlivého případu, které vyžaduje adekvátní metodiku vyšetřování.
Autor zdůrazňuje, že kriminalistika se nemůže spoléhat jen na důslednější využití poznatků jiných vědních disciplín (soudního lékařství a dalších forenzních oborů), nýbrž bude muset vyvíjet další, vlastní speciální kriminalistické metody, nebo zdokonalovat dosavadní, aby mohla zajistit účinné potírání kriminality v souladu s novými požadavky a úkoly sjednocující se Evropy. Další vývoj kriminalistiky v příštích letech vidí autor především takto:
Jedná se o tzv. inteligenční úkoly (Intelligence-Aufgaben) vědeckého poznávacího procesu v jejich praktickém použití při objasňování jednotlivých případů a při potírání trestné činnosti vůbec.
Autor naznačuje i možnosti kvalitnějšího vyslýchání osob, svědomitějšího provádění prohlídek, zvyšování důkazní hodnoty stop při provádění expertiz aj.
Autor zde obsáhle odůvodňuje, a to i z historického pohledu, proč je myšlení formou verzí včetně plánování a organizace vyšetřování součástí kriminalistické taktiky a metodiky vyšetřování. Vzhledem k tomu, že je to v souladu s kriminalistickou teorií a praxí v České republice, neuvádím autorovy argumenty.
Metody vytyčování verzí se zaměřují především na to, aby byly přednostně zjištěny sporné, pochybné, nelogické, konfliktní, rozporné resp. nikoliv kompatibilní skutkové stavy, nebo získány nezbytně potřebné, ale ještě chybějící nebo nevysvětlené poznatky ke zjištění pachatele a objasnění věci.
Vytyčování hypotéz, tj. verzí, není samoúčelné. Verze jako odůvodněné domněnky nebo předpoklady (tak se to mohlo stát), mají být v kritickém týmovém dialogu (např. v komisi vyšetřující vraždu) věcně odůvodněny a nemají být založeny na utopicky možných, za vlasy přitažených vysvětleních. Reálně vytyčené verze jsou prověřovány vyšetřovacími úkony a zjišťuje se, zda jsou správné, či mylné.
Prověřením vytyčených verzí se podporuje a zvyšuje možnost poznání dosud neznámých průběhů události a získání stop, poznatků, dalších informací, jakož i nových výpovědí, věcných i jiných důkazů. Tak jsou vyjasňovány dosud otevřené problémy případu a dospívá se k novému stupni poznání. Z toho vyplývá: Vytyčování a prověřování verzí jako kriminalistická metoda je tedy současně metodou kriminalistického procesu poznání při objasňování případu.
Smyslem a účelem vytyčování a prověřování kriminalistických verzí je opustit "Just-in-time-myšlení" a ještě výrazněji přejít k systematickému "problémy řešícímu myšlení" při zpracovávání případu. Pomocí verzí má být zaveden pořádek do procesu myšlení při objasňování případu. Proto je žádoucí věnovat větší pozornost teoretickým základům i "praktickým řemeslným" schopnostem a dovednostem využívání metod analýzy případu a vytyčování verzí.
Autor zde zdůrazňuje, že myšlení formou verzí není jen nástrojem zvláštních komisí (Sonderkommissionen) vytvářených pro objasnění zvlášť závažného trestného činu nebo série trestných činů, nýbrž i nástrojem pro pátrání po osobách, např. po pohřešovaných dětech při podezření z usmrcení, při objasňování tzv. "škodních" událostí charakteru katastrof aj. Bohužel využití této metodiky při vyšetřování tzv. běžné kriminality je spíše přání. Jeden z důvodů spočívá v tom, že v kriminalistickém vzdělání na policejních vysokých školách i ve zdokonalovacím policejním vzdělávání se projevuje macešský přístup k takovým tématům, jako je logika, myšlení a proces poznávání. Jako žádoucí se jeví především to, aby praktické možnosti myšlení formou verzí byly prosazeny i na úseku každodenní kriminality. Současné iritace vůči metodickému postupu lze podle autora zmírnit, když "postup vytváření verzí" bude procvičován na příkladech skutečných případů.
Průběh kriminalistického objasňování případu, založený na trestněprocesních základech, je obecně znám. Probíhá opakujícím se metodickým postupem, který je závislý na dané výchozí situaci, specifickém druhu deliktu, jakož i cílech objasňování. Tento metodický postup není přes svou opakovatelnost strnulý a nepohyblivý. Při tomto postupu se zohledňuje individualita jednotlivého případu. V kriminalistice se v souladu s danou výchozí situací na počátku vyšetřování a v souladu s věcnými okolnostmi vyvinuly adekvátní vyšetřovací metodiky, jako např. postup při prvním zásahu. V dalších částech příspěvku autor uvádí, kde se z hlediska metodiky vyšetřování "usídlilo" vytyčování verzí v průběhu kriminalistického zpracování případu.
Potom nebo u závažných trestných činů okamžitě a bez přerušení je zapotřebí získat data a informace vztahující se ke skutkovému stavu a provést jejich vyhodnocení včetně policejního posouzení situace podle těchto metodických kroků:
Po prověření vytyčených verzí a realizaci stanovených úkolů a opatření se provede nové posouzení informační báze i důkazní situace. Jestliže pověrkou verzí není skutkový stav vůbec nebo dostatečně objasněn, verze se aktualizují nebo se vytyčují a pověřují verze nové.
Kriminalistická analýza případu slouží k tomu, aby byly nalezeny "uzlové body" nebo "klíčové otázky" objasňování (vyšetřování) jako předpoklad pro vytyčení verzí.
Problematické skutkové stavy existují prakticky při objasňování každého případu. Rozhodující je významnost jejich problematičnosti. Během vyšetřování a prověřování verzí jsou zjišťovány nové skutečnosti a vznikají nové problémy. Verze se vytyčují výhradně k otevřeným a nevysvětleným otázkám, které nabízejí více alternativních možností vysvětlení nebo řešení. Předpokladem pro vytyčení verzí je včasné nalezení takových problémů analýzou případu. Rozhodujícím pro rozeznání skutečných vyšetřovacích problémů je to, aby při posuzování případu a hodnocení informačního potenciálu (shromážděných poznatků) byly zjištěny všechny skutkové, právní, taktické a organizační obtíže objasňování a dokazování.
Autor mj. uvádí, že zpravidla má zpracovatel při objasňování případu nikoliv jediný problém, nýbrž více problémů různého druhu, které musí řešit. Může se jednat například o problémy v souvislostech mezi jednotlivými stopami a věcnými důkazy, výpověďmi, jejich důkazní hodnotou, taktickými úvahami atd. V takových případech lze hovořit o problémové situaci.
Problémová situace je dána tehdy, když poznatky o více souvisejících okolnostech nepostačují k tomu, aby skutkový stav, situace nebo otevřené vyšetřovací problémy mohly být exaktně vysvětleny nebo dokázány, například sporné nebo nelogické průběhy činu, odlišná účast osob na činu, mezery v řetězci indicií apod.
Poznáním právních, taktických, kriminalistiko-technických nebo znaleckých problémů dokazování se vytvářejí základy pro pozdější řešení těchto problémů. Cílem kriminalisticko-právního dokazování (poznámka: v ČR "vyšetřování") je, aby na cestě zjišťování pravdy všechny poznané problémy případu byly podle možnosti vyřešeny do uzavření policejního objasňování (poznámka: v ČR "vyšetřování").
Každému objasnění případu předchází objektivní třídění, analýza, posuzování a hodnocení celého shromážděného informačního potenciálu, a to nezávisle na tom, zda se vytyčování verzí zdá být nezbytné. Nutně probíhá analytické posouzení případu z hledisek trestněprávních, trestněprocesních, kriminalisticko-taktických i co do požadavků administrativně organizačních. Kriminalistická metodika vyšetřování je v každé situaci probíhajícího řízení vázána požadavky (předpisy) trestního řádu.
Autor zdůrazňuje, že neexistuje a nemůže existovat přísná hranice mezi analýzou případu a tvorbou verzí i plánováním vyšetřovacích úkonů.
Jejich souvislost znázorňuje touto tabulkou:Úkol | Metoda |
---|---|
Kriminalistická analýza případu | Analýza informačního potenciálu |
Vytyčování kriminalistických verzí | Syntéza - logické závěry |
Plánování vyšetřovacích úkonů | Odvození vyšetřovacích úkonů |
Analýza případu a vytyčování verzí nesmí být uměle od sebe oddělovány, i když jejich aktéři mohou být různí. Analýza případu, vytyčování verzí a plánování vyšetřovacích (prověřovacích) úkonů nejsou identické, neboť jejich úkoly a metodické postupy jsou různé, ale směřují k témuž cíli - k objasnění případu.
Analytická posuzování případů odpovídají v dnešní době lépe fenomenologii různých trestných činů a jejich možným příčinám a v neposlední řadě jsou dány nové možnosti využít podpůrně systémů informačních databází. Ani v dnešní době není však možné u každého trestného činu využít pomoci specialistů různých vědních oborů včetně informačních systémů. Nadále musí být využívány tradiční kriminalistické pracovní postupy včetně kriminalistického myšlení, úvah o sporném skutkovém stavu, chytrých nápadů, myšlenek a idejí ke zjištění a usvědčení pachatele provedením účelných úkonů.
V této části autor uvádí, jaká byla v tomto směru praxe kriminalistů v bývalé NDR. Analýza případu byla považována za součást (počáteční fázi) vyšetřovacích verzí (moje poznámka: analogicky jako v ČR).
Bývají využívány různé analytické metody: od "jednoduchých" kriminalistických analýz případu až po náročné "operativní analýzy případu". Z hlediska vědeckého nebyla dosud analýza případu jednoznačně definována. Mnohé definice analýzy případu se vztahují na specifické oblasti jejich využití, nikoliv na pojmové vymezení analýzy případu jako obecné kriminalisticko-taktické metody.
Autor zde uvádí několik definicí analýzy případu různých autorů a zamýšlí se nad nimi. Mimo jiné uvádí také starší definici bývalé knižní řady BKA (svazek 52): "Analýza případu spočívá v pokusu rekonstruovat a interpretovat zločin, zejména chování většinou neznámého pachatele, a ve vytyčování hypotéz o pozadí činu s cílem produkovat policejní taktické informace." Ani z této definice není zřejmé, zda se jedná o "speciální analýzu", nebo obecně využitelnou metodu. Autor též kritizuje výraz "produkovat" ("produzieren"), neboť policie může takticky relevantní informace získávat, nikoliv je produkovat. To je přísně zakázáno.
Autor se domnívá, že úkolem kriminalistiky je:
Autor kritizuje, že neexistuje jednotná kriminalistická metodika analýzy případu, definovaná teorií a vyjádřená vědeckou strukturou na základě empirických sociálních, kriminologických a kriminalistických výzkumů. Vyjadřuje politování nad tím, že kriminalistika v Německu shromažďuje zkušenosti bez vědecky řízené instituce, tj. bez vědecky strukturované metodiky. Otázky kladené na analýzy případu jsou obdobné otázkám ve vědách přírodních a společenských. Musí však odpovídat specifickému předmětu, tj. "všestrannému a úplnému objasňování trestných činů".
Autor též kritizuje, že na odborných úsecích policie (Fachbereiche der Polizei), vysokých odborných škol (Fachhochschulen) se bohužel nevyučují metody analýz případů, natož jak tyto analýzy provádět v praxi. Kriminalisté jsou odkázáni na to, aby zvládali analýzu případu metodou "learning by doing", tj. až při praktickém řešení případu.
Autor uvádí 18 druhů existujících metod analýzy případu (např. analýzu podle kritérií různých autorů; tabelární analýzu případu; mapování kriminality; analýzu případu pomocí moderační techniky; analýzu případu prostřednictvím standardního softwaru nebo analýzového softwaru; SPUDOK (databáze dokumentující stopy); operativní analýzu případu; (KKF) kriminalisticko-kriminologickou analýzu případu; VICLAS (profilování a systémy databanky); evidence struktury případů vydírání; GIS (geografický inormační systém); analýzy vývoje činů; analýza pachatelů aj.).
Autor odpovídá na otázku, kdy je nejvhodnější doba provést analýzu případu za účelem vytyčení verzí. Nejjednodušší odpovědí by bylo: Jestliže je k dispozici určité množství informací. Ale kdy lze považovat určité množství informací za dostačující k tomu, aby bylo možno z nich odvodit verze a důsledky?
Kriminalisticko-taktická teorie informací nespočívá na digitální technice. Od objektivních faktů odvozené subjektivní interpretace formují metodický postup. Texty, značky, stopy, obrazy, věcné důkazy, situace činu aj. nemohou být dnes ještě přeloženy do systému abstraktních číselných symbolů a zakódované informace z nich zpracovány. Verze se vytyčují většinu bezprostředně po zahájení kriminalistických úkonů, kdy už je první přehled o skutkovém stavu, byly rozeznány otevřené problémy vyšetřování a je k dispozici dostatečné množství faktů a informací.
Pro analýzu případu bývá zpravidla vhodná doba v průběhu dalšího objasňování po prvním zásahu nebo již během prvního zásahu při určitých nebezpečných situacích, např. při závažných zločinech se značným rozsahem objasňování. Také v případech, kdy ve vyšetřování případu pokračují jiní policisté nebo odborné komisariáty, je zpravidla nezbytné analytické posouzení případu.
Policejní hodnocení situace zachycuje stav objasňování případu v určité době (okamžiku). Obsahové hodnocení a posuzování informačního potenciálu se však provádí v rámci "analýzy případu" některou z uvedených analytických metod. Samozřejmě analýza případu zahrnuje také elementy policejního posouzení situace. Policejní posouzení situace je však komplexní proces, v němž je hodnoceno více polí (aspektů) situace. Jedním z nich je v trestním řízení vyšetřovaný trestný čin. A výsledky kriminalistické analýzy případu vyúsťují jako důležitá součást do obsáhlého policejního posuzování situace.
V úvodu autoři uvádějí, že docenti kriminalistiky v Německu (na úrovni spolku) a v jeho jednotlivých zemích se na jednání v Bavorsku 19. 5. 2004 rozhodli koncipovat nově model zpracování případů. Autoři tohoto příspěvku tvořili pracovní skupinu, která ve svém článku předložila k diskusi první výsledek svého snažení.
Autoři uvádějí podrobně, co obsahuje pojem kriminalistické analytiky případu. Zkráceně uvádím alespoň stěžejní body struktury:
Kriminalistická analytika případu je tedy metodický postup ke zkoumání jedné nebo více informací z aspektů poznání, objasnění a dokázání činu, průběhu činu a pachatelství.
Shromažďují se kriminalisticky relevantní informace z nejrůznějších zdrojů, které mají splňovat minimálně aspekt "nebezpečí" nebo "podezření". Jako další aspekty strukturování informací se nabízejí: situace činu se segmenty: místo činu, doba činu, použitý prostředek,modus operandi, motiv, oběť/poškozený,pachatel, kořist; důkazní situace s osobním a věcným důkazem; pátrací situace a všeobecná situace se segmenty: význam, veřejnost, média, počet pracovníků, věcné zabezpečení, situace nasazení, právní stav.
Autoři uvádějí přehledné tabulky modelu hodnocení informačního obsahu osobního důkazu a věcného důkazu formou položení sedmi základních kriminalistických otázek (co, kde, kdy, jak, čím, kdo, proč) a odpověďmi na ně.
Autoři nejdříve uvádějí, jak se prověřují informace. V této souvislosti považují za významné zejména tyto aspekty:
Dále autoři uvádějí, jak se hodnotí informace. Na příkladech uvádějí hodnocení v jednotlivých rovinách (sémantické, pragmatické a kombinované). Přikládají také přehlednou tabulku synopse závěrů. Nakonec autoři na mnoha příkladech uvádějí způsoby argumentace výsledků analýzy z hlediska formální logiky. Uvádějí příklady závěrů deduktivních, induktivních, obduktivních.
Poznámka: druhá část jejich příspěvku bude teprve uveřejněna.
Z článku ad I. je evidentní, že prof. Ackermann seznamuje celou německou čtenářskou obec s teoretickou problematikou vytyčování kriminalistických (vyšetřovacích) verzí, jak byla původně rozpracována v bývalé NDR. S příspěvkem prof. Ackermanna se zcela ztotožňuji, neboť i v ČR byla tato problematika teoreticky propracována analogicky, a to již v šedesátých letech minulého století.3)
Dokonce se domnívám, že v našich domácích publikacích (uvedené monografii i učebnicích) je ještě hlouběji a přesvědčivěji uváděno prověřování vyšetřovacích verzí způsobem prověrky od nich odvozených nutných a možných důsledků (existence stop a jiných věcných, osobních i listinných důkazů). Pokud však jde o vlastní metody analýzy případu v ČR v praxi, nemůžeme být spokojeni.
Podle mého názoru mnohé chybně objasněné závažné trestné činy v ČR v posledních 15 letech svědčí o tom, že problematice analýzy případu a vytyčování verzí je třeba věnovat zvýšenou pozornost v kriminalistické praxi i v policejním školství.
Autor seznamuje čtenáře s teorií a praxí analýzy případu a vytyčováním kriminalistických verzí policií v Německu. Provádí také kritické porovnání obsahu příspěvku s teorií a praxí v ČR.