Kriminalisticko-taktické metody měly a mají v procesu poznání trestného činu významné poslání. Jejich aplikace v trestním řízení představuje cestu získávání nových důkazů a prostředky prověrky v trestní věci již existujících důkazů. Několik desetiletí řada československých kriminalistů upozorňovala na nevhodnou reglementaci některých kriminalisticko-taktických metod zákonodárcem v trestním řádu (rekognice a konfrontace)1), nebo upozorňovala na nutnost právní úpravy dosud trestním řádem nereglementovaných specifických metod kriminalistické praxe (vyšetřovací experiment, prověrka výpovědi na místě, rekonstrukce trestného činu)2) a současně navrhovala úpravy těchto specifických metod de lege ferenda.
Požadavky kriminalistů na změny právní úpravy některých metod kriminalistické praxe nebo reglementaci některých specifických metod kriminalistické praxe trestním řádem dosud neupravených nebyly akademické spekulace. Vyplývaly ze stupně poznání jednotlivých problematik a zevšeobecňování poznatků kriminalistické teorie i praxe. Kriminalistům se podařilo vymezit jednotlivé metody a dát jim konkrétní podobu, charakter i obsah po stránce kriminalisticko-taktické. K vyloučení možnosti nezákonného postupu při aplikaci těchto metod kriminalisté pociťovali potřebu procesních záruk práv a povinností účastníků aplikace těchto metod v přípravném řízení trestním. Proto apelovali na odbornou veřejnost a zprostředkovaně i na zákonodárce.
Oprávněné požadavky kriminalistů vzali zákonodárci v České republice do úvahy a vyjádřili je teprve v novele trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. včleněním do hlavy páté třetího oddílu s názvem "Některé zvláštní způsoby dokazování". Konkrétně se jedná o právní úpravu těchto specifických metod kriminalistické praxe:
Právní úpravou těchto specifických metod kriminalistické praxe se nezměnila jejich gnozeologická podstata ani kriminalistický charakter. To koneckonců dokazuje i vyjádření autorů zabývajících se problematikou trestního řízení; v souvislosti s komentováním ustanovení § 104a - 104e TrŘ uvádějí: "Kriminalistika se zabývá přípravou, organizačním zabezpečením, taktikou provádění těchto důkazů a dalšími otázkami, které s jejich specifickou povahou souvisejí."3)
Přesto někteří právníci zabývající se oblastí trestního řízení podléhali a podléhají pokušení vymezovat místo specifickým kriminalistickým metodám v jejich systému a upírat tím některým z nich samostatné postavení. Na druhé straně podléhají i pokušení dávat taktická doporučení pro provádění důkazů těmito důkazními prostředky, přičemž abstrahují jejich gnozeologickou podstatu a kriminalistický charakter. Tak např. někteří autoři tvrdí, že konfrontace a rekognice jsou zvláštní formou nebo zvláštním způsobem výslechu, prověrku výpovědi zaměňují za vyšetřovací experiment a podávají některá taktická doporučení (taktické postupy) k provádění takových úkonů jako jsou prověrka výpovědi na místě a rekognice.4) Existující rozpor mezi současnou úrovní kriminalistického poznání a výše uvedenými názory vyvolává dojem vzniku nových teoretických i praktických problémů.
Na tyto "nové" problémy považuji za potřebné poukázat ve svém článku a přispět tak do diskuse k některým tématům, kterým se odborná diskuse kriminalistů v posledních letech víceméně vyhýbala nebo byla zcela sporadická.
V současné odborné literatuře věnované otázkám trestního řízení se můžeme setkat s názory, že konfrontace je zvláštní druh, nebo zvláštní způsob výslechu. Autoři se však nezabývají analýzou společných a odlišných znaků těchto dvou kriminalistických metod. Jejich názory jsou prostým konstatováním skutečnosti nepřipouštějící pochybnosti.5) Lze se domnívat, že takové názory jsou nejspíš vyjádřením setrvávání na nižší úrovni poznání, než jaké dosáhla kriminalistická teorie. Vyvolávají představu, že v oblasti kriminalistické teorie i praxe stagnuje proces poznání kriminalisticko-taktických metod.
Tak například v některých učebnicích kriminalistiky staršího data se můžeme setkat s tvrzením, že "konfrontaci nepovažujeme za samostatnou metodu kriminalistické praktické činnosti a za samostatný procesní úkon, nýbrž za zvláštní formu výslechu"6). Takový názor zřejmě vycházel z tehdejší úrovně poznání rigidně svázané právní úpravou konfrontace trestním řádem.
"Již v osmdesátých a devadesátých letech minulého století se však řada významných kriminalistů domnívala, že vzhledem ke specifice konfrontace, která je dána zejména psychologickou silou vyplývající z přímého postavení dvou konfrontovaných osob tváří v tvář, je nejen samostatnou kriminalistickou metodou, ale také samostatným vyšetřovacím úkonem. Těmto kriminalistům dala za pravdu po dlouhých letech vědeckého teoretizování až novela trestního řádu účinná od 1. 1. 2003."7 (Pozn. autora: v datu účinnosti novely tr. řádu zákonem č. 265/2001 Sb. je v citovaném textu zřejmě písařská chyba, neboť novela nabyla účinnosti 1. 1. 2002.)
Významnou měrou přispěly k posunu v úrovni poznání problematiky konfrontace práce J. Kuchny8), které posléze vyústily do zpracování kandidátské dizertační práce s názvem "Kriminalistické a psychologické aspekty konfrontace", obhájené v roce 1989.
Přestože byla úroveň poznání konfrontace jako kriminalistické metody posunuta o další stupeň výše a otázka místa konfrontace mezi kriminalistickými metodami se zdála býti vyřešena, můžeme se při studiu odborné kriminalistické literatury setkávat i s autory-kriminalisty, kteří stále považují konfrontaci za zvláštní druh výslechu. Tyto názory kriminalistů jistě nejsou způsobeny jen setrvačností myšlenek a ulpíváním na starých poznatcích. Domnívám se, že jsou důsledkem nedostatku odborných diskusí na zadané téma. Tak např. I. Kubíková na základě srovnávací analýzy stadií a taktických postupů, jakož i struktury konfrontace a výslechu, dochází k zcela zákonitému závěru, že by konfrontace měla být považována za zvláštní druh výslechu.9)
Konfrontace i výslech mají zákonitě v obecné rovině mnohé společné znaky, ale i znaky rozdílné. V rovině zvláštní má však konfrontace a výslech podstatně odlišné znaky, které dovolují hovořit o dvou samostatných metodách poznání v kriminalistické praxi. Domnívám se, že předpokladem smysluplné diskuse a řešení tohoto problému je shoda diskutujících na hodnocení významu odlišných a společných znaků obou metod.
Za základní odlišné znaky konfrontace a výslechu je možno považovat:
V této souvislosti si dovoluji navrhnout k posouzení názor (uznávaný některými kriminalisty)10), že gnozeologickou podstatou konfrontace (na rozdíl od výslechu) je silné, bezprostřední působení vyvolané postavením dříve vyslechnutých osob tváří v tvář.
Konfrontace znamená převážně vytvoření konfliktu (konfliktní situace) orgánem činným v trestním řízení a současně je i prostředkem řešení tohoto konfliktu.
Domnívám se, že vydělování informace z paměťové stopy se neděje pouhou reprodukcí vnímaného, jak je tomu u výslechu, ale je daleko složitější. Jedná se o využívání myšlenkového modelování, srovnávání, hledání argumentů, formulování argumentů, formulování otázek atp. samotnými konfrontovanými osobami.
Zdá se nesporné, že na rozdíl od výslechu má konfrontace povahu sporu dvou stran, kdy orgán činný v trestním řízení řídí a organizuje řešení tohoto sporu, analyzuje fakta uváděná oběma stranami, porovnává je mezi sebou a s materiály dosud shromážděnými ve věci. Iniciativa v předkládání argumentů o pravdivosti či nepravdivosti dřívějších výpovědí je ponechána konfrontovaným osobám. Silně se zde prosazují prvky kontradiktornosti oproti prvkům zásady vyhledávací. Proto také zákonodárce požaduje provádění konfrontace zásadně v jednání před soudem a ve výjimečných případech v přípravném řízení, a to za podmínky, že se očekává zásadní přínos pro objasnění skutku.
Konfrontované osoby v trestním řízení mají často odlišné procesní postavení a tomu odpovídající odlišná práva a povinnosti, což je často staví do nerovnoprávného postavení v průběhu řešení sporu (konfliktu), který konfrontace znamená. Ustanovení § 104a odst. 4 TrŘ je pouze stručným vyjádřením právní formy aplikace této metody, které nemění její kriminalistickou podstatu a charakter.
Přestože již v dobách, kdy rekognice byla de lege lata upravena jako jedna z forem výslechu obviněného v ustanovení § 93 odst. 2 TrŘ, kriminalisté jednoznačně vymezili rekognici jako samostatnou specifickou metodu kriminalistické praxe (v trestním řízení jako samostatný procesní úkon) spočívající v tom, že ztotožňující osoba znovu poznává konkrétní osobu nebo věc, jejíž ztotožnění je kriminalisticky nebo právně relevantní11), můžeme se i v dnešní době setkat s názory odborníků, zejména z oblasti trestního práva procesního, že se jedná o specifickou formu výslechu.12)
Domnívám se, že problém místa rekognice v systému metod kriminalistické praxe je v kriminalistice jednoznačně vyřešen a místo rekognice mezi procesními úkony i potvrzeno zákonodárcem úpravou její aplikace v trestním řízení. Ustanovení § 104b odst. 6 TrŘ, v němž se uvádí, že pro rekognici jinak platí ustanovení o výpovědi obviněného a svědka, představuje pouze jeden z prvků právní úpravy aplikace této metody v trestním řízení, vztahující se na poznávací subjekt.
Vymezení místa rekognice v systému metod kriminalistické praxe (jako jedné z forem kriminalistické identifikace) lze v současné době považovat za otevírání staronového problému, jehož řešení však není třeba znovu otevírat. Přestože právo je svou podstatou konzervativní, vzhledem k nutnosti stability společenských vztahů nemělo by konzervovat nižní stupně poznání, než jakých bylo objektivně dosaženo v oblasti jiných vědních oborů, v tomto případě v oblasti kriminalistického poznání.
Jinak je tomu při řešení výsostně kriminalistických problémů spojených s organizací a taktikou provádění rekognice v kriminalistické praxi, které někteří právníci začínají otevírat.13) Domnívám se, že tyto quasiproblémy mohou vznikat z přecenění rigidního právnického myšlení, nerespektování dosaženého stupně poznání a nedocenění nutnosti tvůrčího myšlení při řešení taktických úloh v procesu poznání trestného činu.
Jedním z takových problémů se může zdát řešení otázky, zda obviněný či podezřelý nebo i svědek je povinen strpět tento úkon (postavit se do řady mezi přivzaté osoby). Například se můžeme setkat s názorem podloženým celostránkovou analýzou ustanovení trestního řádu a dalších právních norem vyúsťující v závěr, že "obviněný jako poznávaná osoba nemá povinnost zúčastnit se rekognice a nemůže k účasti na ní být žádným způsobem nucen."14)
Domnívám se, že s takovým závěrem nelze souhlasit. Z právního hlediska podle mého názoru je rozhodující výklad ustanovení § 114 odst. 2, 3 TrŘ s ohledem na existující judikaturu.15) Obviněný je povinen strpět úkony potřebné ke zjištění, zda je osobou, jež se zdržovala na místě činu. Rekognice takovým úkonem nesporně je.
Jinou otázkou je, jak vynutit strpění tohoto úkonu. Domnívám se, že není nutné hledat či uplatňovat právní prostředky strpění takového úkonu. Představíme-li si, že např. obviněný se nechce podrobit tomuto úkonu, protože se důvodně obává, že bude poznán, a domnívá se, že bez tohoto úkonu nebude moci být usvědčen ze spáchání trestného činu, má mnoho možností, jak rekognici zmařit, a pořádková pokuta jej od tohoto úmyslu neodradí. Tak např. v průběhu rekognice při příchodu poznávacího svědka poznávaná osoba zvedne ruce a vykřikne: "Haló, tady jsem, mne máte poznat, já jsem to podle policajtů byl." Jak asi bude výsledek takové rekognice uplatňován v trestním řízení?
Kriminalisté v praxi řeší takové problémy zcela jednoduše bez analýz různých právních názorů. Jedním takovým řešením je např. provedení tzv. utajené rekognice, kdy poznávaná osoba neví, ve kterém okamžiku je poznávána poznávacím svědkem. Takové provádění rekognice (přes jednocestné zrcadlo) je v kriminalistické praxi bezpečnostních sborů vyspělých zemí zcela běžné.
V kriminalistické praxi při řešení konfliktních situací je třeba využívat - spíše než analýz složitých právních konstrukcí a právních názorů - kriminalistického tvůrčího myšlení sledující dosažení cíle v rámci určeném zákonem. Tímto cílem není pouze shromažďování důkazů, ale velmi často i překonání odporu pachatelů snažících se znemožnit proces poznání skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Podle mého názoru dosud neřešeným právním problémem rekognice však zůstává otázka, jak zákonným způsobem přimět nebo dokonce donutit přivzaté osoby, aby strpěly účast na rekognici a postavily se do řady s podezřelou osobou. Současná právní úprava počítá s dobrovolností účasti těchto osob. Problémy totiž může občas činit zajištění účasti přivzatých osob z okruhu různých minoritních etnik žijících na území České republiky. Řešení takového problému by bylo pro právní vědu zcela legitimní a kriminalisté by je uvítali. V odborných statích jsem se s ním však nesetkal.
Dalším takovým staronovým problémem, se kterým se potýkaly generace kriminalistů, je podstatná změna vnějších identifikačních znaků znovupoznávané osoby. Z kriminalistického hlediska je rekognice formou kriminalistické identifikace. Je všeobecně známou zákonitostí, že pokud ztotožňovaný objekt do doby získání druhého ztotožňujícího objektu (prvním je stopa z místa činu, druhým je srovnávací materiál) podstatně změní identifikační vlastnosti, nelze ztotožnění provést. Např. u znalecké identifikace, pokud nástroj, který zanechal na místě činu sešinutou stopu, byl po spáchání trestného činu přebroušen, čímž jeho pracovní část získala nové identifikační vlastnosti, objektivně nemůže dojít k ztotožnění tohoto nástroje podle dříve zajištěné stopy. Pokud zůstanou zachovány pouze fragmenty identifikačních vlastností odražených ve stopě, obvykle znalec s ohledem na kvantitu a kvalitu těchto znaků může vyslovit pouze pravděpodobnostní závěr o totožnosti.
Stejná zákonitost identifikačního procesu platí u identifikace svědecké - při rekognici. Jedná se o případy, kdy znovupoznávaná osoba změnila své identifikační znaky uváděné poznávacím svědkem při jeho předchozím výslechu. Pokud osoba, která má být znovu poznána, měla v době vnímání svědkem dlouhé vlasy a plnovous a následně se oholila a ostříhala, má vůbec smysl provádět rekognici in natura? Nebylo by vhodnější provést rekognici pouze podle fotografie, pokud je na ní podoba osoby zachycena tak, jak byla vnímána svědkem na místě trestného činu?
Ustanovení § 104b odst. 4 TrŘ uvádí, že rekognice podle fotografie se provede, není-li možno ukázat osobu, která má býti poznána. Rigidní dodržování tohoto ustanovení v některých případech může znamenat vyloučení možnosti objektivního výsledku rekognice již před jejím uskutečněním.
V tomto případě lze doporučit podání návrhu de lege ferenda na novelizaci citovaného ustanovení např. takto: rekognice podle fotografie se provede, není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, nebo když tato osoba podstatně změnila svoji podobu. Za podstatnou změnu podoby lze podle mého názoru považovat změnu těch identifikačních znaků, které uvedl poznávací svědek ve své předchozí výpovědi a které poznávaná osoba prokazatelně tehdy měla.
Za velmi nešťastnou považuji ingerenci některých procesualistů do taktických postupů a způsobu provádění rekognice, když v tak významném pramenu poznatků, jakým je bezesporu komentář k trestnímu řádu, uvádějí: "Ve vhodných případech bude na místě, aby bylo znovupoznání osoby opakováno, zejména pokud podezřelý, obviněný nebo svědek poznávanou osobu skutečně ztotožnil, aby se tak vyloučila nahodilost volby a zvýšila spolehlivost rekognice. Za tím účelem je vhodné při opakovaní poznání zajistit změnu pořadí ukazovaných osob."16)
Přitom v tomtéž pramenu na jiném místě uvádějí, že "Kriminalistika se zabývá přípravou, organizačním zabezpečením, taktikou provádění těchto důkazů a dalšími otázkami, které s jejich specifickou povahou souvisejí."17)
Bohužel pracovníci kriminalistické praxe nezřídka zcela automaticky postupují při provádění rekognice podle doporučení komentáře trestního řádu. Na tuto skutečnost poukazuje i M. Protivinský, který se zabýval analýzou provádění rekognice na útvarech SKPV PČR, když uvádí: "V některých případech však činí tento postup dojem, že nejde o identifikaci, ale hádání."18) Toto vyjádření M. Protivinského považuji za pregnantní vyjádření situace. Lze totiž vyslovit otázku: Domnívají se výše uvedení autoři a pracovníci kriminalistické praxe, kteří takové doporučení realizují, že poznávací svědek, který při prvním rekogničním aktu jednoznačně identifikoval ztotožňovanou osobu, za několik málo minut by již nedokázal poznat osobu, kterou při prvém rekogničním aktu označil, jenom proto, že osoba změnila místo v řadě přivzatých osob a je označena jiným číslem?
M. Protivinský pak dále uvádí důvody možného opakování znovupoznávacích aktů v rámci jedné rekognice, se kterými lze beze zbytku souhlasit. Mezi tyto důvody řadí zejména to, že poznávací osoba měla špatné podmínky při vnímání podoby pachatele nebo při výslechu nebyla schopna popsat identifikační znaky pachatele nebo sama před rekognicí projevila pochybnosti o možnosti znovupoznání pachatele.19)
Pokud abstrahujeme skutečnost, že taktické postupy mají být nejefektivnějším doporučením pro řešení taktických úloh v procesu poznání trestného činu, nic nebrání kriminalistům, kteří si neváží svého času a práce, aby rekogniční akty v rámci jedné rekognice opakovali třeba pětkrát nebo desetkrát. Proč ne? Vždyť výsledek jejich rekognice bude jistě pětkrát či desetkrát spolehlivější a pětkrát či desetkrát bude vyloučena nahodilost volby. Nebo tomu tak nebude? Čtenář si jistě odpoví sám.
S problémy obdobného charakteru jako u konfrontace a rekognice se lze setkat i u prověrky výpovědi na místě, vyšetřovacího experimentu a rekonstrukce trestného činu. Vzhledem k zamýšlenému rozsahu a účelu tohoto článku se jimi nemohu dále zabývat.
Závěrem lze konstatovat, že i v rámci trestního práva procesního je třeba respektovat poznatky podložené dosaženým stupněm poznání v oblasti kriminalistiky, psychologie a dalších vědních oborů.
Autor článku poukazuje na opětovné otevírání problémů v oblasti kriminalistické taktiky, které byly v kriminalistice již dávno vyřešeny. Současně konstatuje zbytečnou nejednotnost názorů kriminalistů na vymezení místa některých metod kriminalistické praxe, zejména pak konfrontace. Vyslovuje své názory na některé teoretické a praktické problémy konfrontace a rekognice. Přitom zastává jednoznačně stanovisko, že konfrontace i rekognice jsou samostatné metody kriminalistické praxe a nikoliv zvláštní druhy výslechu. Kriticky se staví ke snahám některých právníků podávat taktická doporučení pro provádění vyšetřovacích úkonů při komentování trestního řádu.