Pojem „globalizace“ pojmenovává skutečnost, že jsme svědky vzniku celosvětové úrovně nezadržitelného a postupného procesu zcela nové kvality.
Jedná se o procesy, které směřují k rigidní celosvětové integraci a organizaci výroby (výrobních procesů), obchodu (tržních procesů), bankovních a finančních operací, technologií a informací spjatých s fenoménem světové nadvlády nadnárodních korporací, které stále více ovlivňují a determinují globální politické procesy mezi aktéry světové politiky, zvláště pak bezpečnostní krize a rizika, světovou migraci (ovlivněnou nejen populační explozí a prohlubující se nerovnováhou mezi Severem a Jihem), novou kvalitu průmyslu organizovaného zločinu, řešení globální ekologické krize, akcelerují civilizační střety, úpadek dodržování lidských práv, kultury, morálky a náboženských systémů a dalších ne zcela subsidiárních problémů národních (státních), regionálních či místních systémů.
Hnacím motorem tohoto procesu je globalizace ekonomických aktivit, která zejména v posledních třiceti letech propojuje výrobu a trhy různých zemí. Pro současnou fázi globalizace je příznačná nerovnováha mezi ekonomickou mocí nadnárodních korporací (ta se již silně koncentrovala a působí na celosvětové úrovni) a jednotlivých společností: jak postmoderní „občanské“ společnosti v jádru globalizace (na Severu), tak v podstatě postkoloniální společnosti v semiperiferii a periferii globalizace (na Jihu); tyto společnosti jsou ovšem nyní organizovány ve 196, resp. 197 suverénních "národních" a mnohonárodních státech.
Státy obecně jsou velmi zdrženlivé, když mají rozhodovací pravomoci předávat nadnárodním institucím. Stejně tak odpor a nechuť k negativním aspektům globalizace roste.
Řada teoretiků, kteří se problematikou globalizačních procesů v Evropě a ve světě zabývají, si uvědomuje vedle jejich pozitiv i možné negativní stránky a jistá úskalí. Například Václav Bělohradský s odvoláním na sociologa J. Kellera píše: „…příšera planetární globalizace tu zůstává, je stále dravější, nesrozumitelnější a krutější… Globalizace pokračuje stále rychleji, neslouží žádné lidské potřebě, jen zhoubně roste. Lze tu příšeru udržet v nějakých hranicích?“
Ve zjednodušeném zvulgarizovaném pojetí pak globalizace znamená „amerikanizaci“ kulturního života, je synonymem pro nadvládu nadnárodních koncernů a „normalizaci“ spotřební společnosti. Společnost prý spěje k vytváření jednodimenziálních lidí, "které překonává nejhorší představy Orwella a Marcuseho.
Co je na globalizaci pozitivní | Co je na globalizaci negativní | Navrhovaná řešení negativních dopadů globalizace |
---|---|---|
Roste nabídka a kvalita zboží | Světová ekonomika je daleko náchylnější k náhlým kolapsům (kasinová ekonomika) | Přísně regulovat činnost nadnárodních společností a bránit jejich dalšímu propojování |
Klesají výrobní i prodejní ceny | Rozdíly mezi chudým Jihem a bohatým Severem jsou největší v historii a stále rostou | Omezit spekulativní toky kapitálu |
Vznikají nové pracovní příležitosti | V chudých zemích bují hlad, války a nemoci více než dříve | Vybírat daně z kapitálových převodů a peníze rozdělit chudým zemím |
Zvyšuje se životní úroveň v rámci „konzumního způsobu života“ | Roste ekonomická a politická migrace a xenofobie | Zrušit mezinárodní finanční instituce (MMF a SB) a nahradit je novým uspořádáním v podobě světového finančního parlamentu |
Je daleko širší a svobodnější přístup k informacím (informační demokracie) | V zemích Severu se prohlubují rozdíly mezi nejvyššími a průměrnými příjmy (mizí „střední“ třída) | Zpřísnit pravidla pro ochranu životního prostředí a ekonomický růst podřídit pravidlům trvalé udržitelnosti |
Rozšiřují se možnosti komunikace (informační a vzdělanostní společnost) | Zvyšuje se ekonomický a politický vliv nadnárodních společností (nedostatek legitimity globálních autorit) | Rozpoutat revoluci za svržení světového kapitálu |
Tlak na globální spravedlnost a univerzalitu lidských práv | Zhoršuje se životní prostředí, rozšiřují pouště | Atd. |
? | Akcelerují se civilizační střety (clash of civilisations) | |
Krize náboženských systémů | ||
Umocňuje se globální zločin, roste terorismus, extremismus | ||
Atd. |
Ze skutečně extenzivní problematiky a bezbřehé šíře pozitiv a negativ postupného procesu globalizace, který (velmi zjednodušeně) je příznačný především tím, že přesahuje státní hranice jakéhokoliv státu (končí romantický provincionalismus), uvádím jen demonstrativní a skutečně typickou a signifikantní kazuistiku nejzávažnějších aspektů.
Problém globalizace nutí k multidimenzionálnímu, multikulturnímu (multi-civilizačnímu) a univerzalistickému myšlení a pohledu na svět.
Ekonomická globalizace má negativní dopady i jinde - především v sociální oblasti. Z nebývalého ekonomického růstu, který svět zažívá v posledních dvaceti letech, totiž nemají užitek úplně všichni.
Sladké plody růstu sklízejí především bohaté země, které se těm chudým vzdalují ještě více než kdykoliv předtím. Ne, to není věta z prognostického letáku odpůrců globalizace. Podobnými slovy hodnotí proces distribuce bohatství ve svých oficiálních dokumentech i Mezinárodní měnový fond.
Do oficiální řeči fondu a dalších mezinárodních organizací se už dávno dostaly věty o bohatém Severu a chudém, nemocí zachváceném Jihu a o zvětšující se propastí mezi oběma póly.
Rozmanité studie upozorňují, že propast mezi Severem a Jihem je čím dál větší. Podíl nejchudší pětiny lidstva na celosvětovém příjmu činí dnes 1,1 % oproti 1,4 % v roce 1991 a 2,3% v roce 1960. Poměr rozdílu příjmů nejbohatší a nejchudší pětiny vzrostl z 30:1 v roce 1960 na 61:1 v roce 1991, na 78:1 v roce 1994 a v současné době je odhadován na 86:1.
Ekonomická propast neroste jen ve vztahu bohatých a chudých zemí. Stejný trend sociologové a ekonomové sledují i uvnitř jednotlivých zemí. Například v USA je průměrný příjem dělníka v průmyslu až třistakrát nižší než příjem špičkového manažera. Před dvaceti lety byl tento poměr o polovinu menší.
To mimo jiné potvrzuje skutečnost, k níž dospěla řada zahraničních výzkumů: globalizace přeje vzdělaným, velmi pružným a přizpůsobivým lidem, kteří bleskově vyhodnocují informace a dokážou s nimi účelně naložit. Naopak lidé, kteří jsou odsouzeni k více či méně kvalifikované manuální práci, z globalizace nemají prakticky nic. Jsou totiž téměř okamžitě nahraditelní levnější pracovní sílou v zemích Jihu.
Sociální polarizaci lze stručně charakterizovat jako nárůst bohatých i chudých a úbytek střední vrstvy obyvatel. Za jednu z hlavních příčin sociální polarizace jsou považovány dopady ekonomické restrukturalizace na trh práce. V důsledku ekonomických změn roste podíl vedoucích a odborných pracovníků, snižuje se zastoupení pracovních míst s průměrnými mzdami a roste počet málo placených zaměstnání, občasných zaměstnání s nestálými příjmy a počet nezaměstnaných. Trh práce se z hlediska mzdového ohodnocení zaměstnanců polarizuje.
Sociální polarizace však nelze spojovat pouze se změnami na trhu práce, ale i se snižující se rolí sociálního státu, což vede k polarizaci příjmů domácností. Sociální polarizace přináší územní koncentraci dvou krajních sociálních skupin žijících v těsném sousedství uvnitř městského prostoru, a to jednak chudých, nezaměstnaných a mnohdy etnicky a kulturně vyčleněných ze společnosti, jednak skupiny manažerů a profesionálů s vysokými příjmy. Sociální polarizace se projevuje narůstající segregací chudých (a dalších, především etnických menšin) a separací bohatých a utvářením tzv. duálního, rozděleného města.
Sotva začala vznikat střední třída, objevili se její nepřátelé. Nahoře vyrostla neproduktivní „zahálčivá třída“. Thorsten Veblen, který ji objevil a popsal, ji definuje jako vrstvu, jejíž vzestup se nezakládá na produktivních činnostech, nýbrž na finančních operacích. Česká cesta privatizace dovolila právě takovým „peněžním činnostem“ rozvinout se v naprosto výjimečné míře a napomoci k rychlému etablování horní třídy.
Na druhé straně ovšem obnovený český kapitalismus připustil dolní třídu chtěných i nechtěných obětí sociálního systému. Těch bylo jistě mnoho již v socialistické ekonomice, v rané transformaci však pokračovala tzv. sociální zaměstnanost díky tomu, že polostátní banky zaštítily velké podniky.
Poměrně velkorysá sociální síť navíc stále zachytává ty, kteří by jinak byli okolnostmi donuceni pracovat. Lidé vytlačovaní z trhu práce sice deklarují ochotu přizpůsobit se (rekvalifikovat se či přestěhovat), ta však rychle vymizí, když si spočítají mizivý ekonomický přínos takové změny oproti životu na podpoře. V jiných původně sociálně štědrých zemích (Dánsko, Nizozemsko ) tomu bylo podobně, tam však stát zakročil a zavedl povinné práce a rekvalifikace pro ty, kteří by se chtěli nechat zlákat pastí nezaměstnanosti.
Rozšiřování „zahálčivé“ i dolní třídy působí neblaze v ekonomických procesech i při utváření hodnotového prostředí. První vysílá svůdný signál, že bohatství nevzniká vytvářením nového, nýbrž přerozdělením starého. Druhá zase vysílá podobně lákavý signál, že pracovat se nevyplácí.
V prvním případě je podnikání z kreativní a dobyvatelské činnosti degenerováno na přesuny majetku bez jeho vytváření. V druhém případě zase degeneruje lidský kapitál namísto rozvíjení a uplatňování lidských znalostí a schopností.
Je tu ovšem ještě třetí sociální kategorie, která rovněž stojí proti střední třídě a popírá její hodnoty, totiž byrokracie. Zde je však velmi obtížné vést hranici mezi státní administrativou jako službou společnosti a rozpínavou byrokracií parazitující na občanovi. Jisté je, že její velikost a moc roste s rozsahem státního přerozdělování: čím větší a složitější je struktura institucí, tím hůře fungují, tím hojněji se vytvářejí klientelistické sítě a bují korupce, která zase zpětně posiluje panství byrokracie nad občanem. Namísto průhledného prostředí s jasnými pravidly chování, motivujícími prospěšnou činnost, se lidé cítí obestřeni sítěmi neosobní moci, které se musí pasivně přizpůsobovat.
Přes svůj nesporný přínos je střední třída ohroženým druhem, a to od samého počátku. K zániku ji předurčil již před 150 lety Karel Marx, před 50 lety předvídal sociální propad "bílých límečků" jeden z nejbystřejších sociologů moderní doby Ch. Wright Mills. Dnes jsou prognózy jejího zániku spojovány s válcem globalizace, který za sebou nezanechá nic nezávislého na moci nadnárodních korporací.
Mezi světem tradičních náboženství a sekulárním světem Západu roste propast: nejzřetelněji si ji patrně uvědomujeme tam, kde západní civilizace naráží na kulturu islámu. Jiným příkladem je debata o tom, zda Charta lidských práv vyjadřuje univerzálně závazné pojetí lidské důstojnosti, či zda je projevem "kulturního imperialismu" Západu.
Jedním z paradoxů globalizace je skutečnost, že snaha o to, aby společnému světu nedominoval vliv žádného náboženství a náboženského společenství a „veřejný prostor“ zůstal přísně sekulární, vede ve svých důsledcích k tomu, že se tato sekularita sama stává něčím posvátným. Vzniká jakési světové "civil religion", které může být zastánci tradičních náboženství chápáno jako náhražkové náboženství či proti-náboženství. Nebude-li jak na straně architektů globální společnosti (představitelů velkých nadnárodních ekonomických a politických korporací), tak na straně představitelů velkých světových náboženství dost vůle k dialogu, může zde dojít k mnoha konfliktům a nedorozuměním.
Nyní je náboženská situace v některých postkomunistických společnostech v mnohém ohledu podobná situaci náboženských organizací v sekulárních společnostech západní Evropy - s tím rozdílem, že jak zastánci sekulárního liberalismu, tak církve nemají zkušenost desetiletí společného života a neumějí spolu ještě příliš komunikovat. Druhý vatikánský koncil umožnil katolíkům uzavřít gentlemans agreement se sekulárním humanismem a civilizací, vyrostlou na ideách osvícenství. Mnohé impulzy tohoto koncilu však nebyly v církvích postkomunistických zemí dosud dostatečně vstřebávány.
Druhý vatikánský koncil ale nepřipravil katolíky na boom zájmu o náboženství a spiritualitu na konci 20. století. Mnozí duchovně hledající - zejména mladí - lidé se pak vydali hledat odpovědi ke skupinám a náboženským vůdcům hlásícím se k tradicím Dálného východu.
Pluralizace náboženství povede k znejistění a relativismu. „Ekonomická teorie náboženství“ však tvrdí, že pluralita a konkurence nutí církve k větší aktivitě a diferenciaci nabídek, a tím přispívá k vitalitě náboženství. Státní podpora a příliš oficiální postavení vede církve k tomu, že se chovají jako „líné firmy“ a postupně ztrácejí vliv. Autoři této teorie poukazují na rozdíly v religiozitě ve Spojených státech a ve Skandinávii.
Nový typ náboženských kultů vůbec neusiluje vytvářet skupiny s pevným členstvím a nabízí služby na bázi terapeut - klient či ovlivňuje veřejnost prostřednictvím médií, zvláště televize a internetu. Jeden z katolických biskupů, který byl Vatikánem zbaven úřadu, si vytvořil dynamickou "virtuální diecézi" na internetu.
Tomáš Halík např. uvádí: „Technika a globalizace překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost“.
Církve, i když se naoko zdají oslabené a jsou jakoby cítit naftalínem, mají stále obrovský mocenský a politický potenciál. Být viděn je možná důležitější než vidět. Proto mnohé dalajlámovy cesty od střechy světa až po díry světa, proto ty nekonečné světové mise papežovy, při kterých obdivuhodně, svou a snad i Boží vůli překonával slabost danou věkem.
Jedenadvacáté století bude proti minulému duchovnější a zde církve nemohou chybět a jejich vliv poroste. Např. římskokatolická církev je bohatší než všechny politické strany dohromady, ovládá vladařské finesy cvičené po staletí a území, na kterém má vliv, je obrovské. Dnešní lidé, zahlcení stále přibývající technikou, prožívají stresy a neurózy a budou hledat otázky na své odpovědi. Kde jinde než u Boha. Ať už si ho přivlastňuje kdokoliv a ať vypadá jakkoliv. Kromě známých náboženských systémů se lidé vracejí ke starým náboženstvím a vznikají nové kulty i sekty. Nejpřirozenější je hledat Boha v sobě. Chcete-li vědět, jak vypadá Bůh, jděte a podívejte se do zrcadla a budete mu hledět rovnou do tváře. Právě v tomto „techno“ údobí jsou církve připraveny rozevřít svou léčebnou náruč komukoliv.
Mezi nové náboženské směry působící na Západě lze počítat zejména Sdružení svatého Ducha pro sjednocení světového křesťanství (The Holy Spirit Association for the Unification of World Christianity), Hnutí Hare Krišna, Rodina (Rodina lásky, Boží děti), Církev satanovu, Křesťanskou vědu (Christian Science Church), Společnost pro transcendentální meditaci, vědu a kreativní inteligenci (v čele se Maharashi Mahesh Yogim), Church of Scientology (Scientologie; dianetika, moderní věda o duševním zdraví), New Age (Nový Věk), Svědky Jehovovy, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormony) atd.
Problém postupující sekularizace, ateismu a vzniku konkurenčních náboženských hnutí a sekt je problém především římskokatolické církve, která postupně ztratila počátkem novověku pozici první „globální“ mocnosti.
Zásluhy papeže Jana Pavla II.. o modernizaci a přiblížení katolické církve měnícímu se světu jsou nezměrné: rozbití různých církevních tabu, omluva pravoslavné církvi, v Izraeli za holocaust, za Jana Husa, za čarodějnické procesy, za Bartolomějskou noc. Omluva bylo donedávna slovo, které římskokatolickému slovníku téměř chybělo.
Jan Pavel II. mnohokrát prohlásil, že je pouze pro globalizaci, která by „nebyla novou formou kolonialismu“. Požadoval, aby se lidstvo „angažované v procesu globalizace vybavilo etickým kodexem“. Zároveň slíbil, že „církev bude i nadále pracovat se všemi lidmi dobré vůle, aby v procesu globalizace získalo celé lidstvo, a nejen privilegovaná elita, která kontroluje vědu, techniku, komunikace a zdroje planety ke škodě převážné většiny lidí“.
Navíc Kardinál Silvano Piovanelli napsal ve svém dopise mocným: „Jestliže G8 chce budovat svět o jediném rozměru, v němž vládne jediná ideologie peněz… pak, věrni Evangeliu, se stavíme na stranu protestujících a říkáme ne G8. Říkáme ne bez násilí, bez nesmiřitelných protikladů, bez integralismů. Říkáme ne, aniž bychom navrhovali modely politické organizace, naznačujeme jen obzory hodnot“.
Vztah katolické církve k modernizaci má své meze, které jsou dány 2. vatikánským koncilem.
Vztah církve k hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové úmluvy, při zkoumání svého vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy, kteří „jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha“. Na rozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré úmluvě. Právě Izraelité "byli přijati za syny. Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus" (Řím 9,4 - 5), protože „když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29).
Ostatně když se uvažuje o budoucnosti, Boží lid Staré úmluvy a nový Boží lid směřují k obdobným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti anebo zneuznání Ježíše Krista.
Vztahy církve k muslimům. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“
Pouto církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení: „Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu Země. Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě.“
Vztah církve k nevěřícím, kteří znetvořují Boží obraz: „Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději mamonu než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“
Sociolog Peter L. Berger rozlišil několik výrazných fenoménů globální kultury.
První označil ironicky podle švýcarského letoviska jako „kulturu Davosu“ či „mezinárodních yuppies“. Jde o představitele privilegovaných vrstev z politické, ekonomické a finanční sféry, kteří vytvářejí rozsáhlou síť směny symbolických artefaktů.
Druhou globální kulturu reprezentuje podle Bergera „mezinárodní univerzitní klub“, celosvětové společenství vzdělanců sdílejících obdobnou levicově liberální rétoriku a „politicky korektní“ ideologii, které prostoupilo různé státní i soukromé rozvojové a vzdělávací agentury a nadace, expertní skupiny. Jeho slovník do značné míry ovládl média.
Třetí globální kulturní směr pojmenoval Benjamin Barber příznačně kulturou McWorld; zahrnuje představitele "celosvětové střední třídy", jejímž společným jmenovatelem je konzumní životní styl. David Martin popsal již v roce 1990 v knize Tongues of Fire novou vlnu expanze severoamerického evangelického protestantismu v zemích Latinské Ameriky, jihovýchodní Asie, jižního Pacifiku a subsaharské Afriky. Tato náboženská renesance, která vytváří protiváhu vzestupu islámu, sjednocuje nově vznikající střední třídy rozvojového světa, vyznávající kapitalistickou etiku a ideje zastupitelské demokracie a tržního hospodářství.
Kulturním univerzalismem a postmoderním skepticismem je zasažena i provinciální česká, resp. středoevropská kulturně-filozofická sociologizující inteligence, která oslovuje spíše elitní okruh politického a občanského posluchačstva.
Globalizace je proces se značnými riziky pro rozvoj demokracie (a koncept demokracie je hodnotovým zázemím civilizačního okruhu, jehož jsme součástí). Koneckonců je taky konceptuálním zázemím ekonomického liberalismu, a liberalismu vůbec, který je motorem procesů globalizace.
Tlak na posilování (a zpochybňování) legitimity globálních autorit vede k masivnímu diskurzu o povaze demokracie v globalizovaném světě, o pravidlech (legislativě) jeho spravování, k polarizaci politických stran, hnutí a jiných uskupení (od globálních a nadnárodních až po místní a regionální) s patřičnými dopady na legislativu, veřejnou správu a občanský sektor. Nedostatek legitimity globálních autorit současně vyvolává nové typy právního nihilismu (korupce globálních elit) a může vést až k destabilizaci celých regionů (například při řešení lokálních konfliktů globálními autoritami).
Hlavními aktéry jsou dnes státy, které podmiňují efektivitu fungování jediného současného kandidáta globálního řízení, Organizaci spojených národů. Ty upřednostňují především vlastní krátkodobé zájmy, navíc postavení států není rovnoprávné (např. pět stálých členů Rady bezpečnosti s právem veta versus ostatní členské státy OSN). Ekonomicky silné nadnárodní společnosti nemají na globální úrovni rovnocenného protihráče, který by prosadil pravidla fungování těchto společností na mezinárodní scéně. Prosazení efektivního institucionálního zajištění globálního řízení je podmíněno procesy globalizace, zahraniční politikou států i některých nadnárodních uskupení (EU, G7…) a nadnárodních korporací, ale také rozvojem a aktivitou nevládních organizací s mezinárodní působností. Tento problém má těsnou vazbu na vnější bezpečnostní rizika.
Existující mezinárodní instituce se pokoušely různými způsoby odpovědět na měnící se situaci. Například Světová banka pod vedením Jamese Wolfensohna revidovala své priority. Organizace spojených národů, zvláště během mandátu Kofiho Annana, se navzdory své svízelné ekonomické situaci snaží hrát stále větší roli.
Zapotřebí je ovšem více změn. Rozhodně by měla být ve světle nové politické reality, znovu prověřena mocenská struktura, ze které institucionální architektura vyrůstá.
Přehodnocena by měla být i rovnováha sil, která odrážela status quo ve čtyřicátých letech.
Ekonomická propast mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi se zvětšuje, neúměrně především stoupá zadlužení rozvojových zemí. Navíc se vyhrocují ekonomické rozdíly i uvnitř chudých rozvojových států.
Tato situace vede k velkým tenzím uvnitř rozvojových států a mezi státy navzájem, což se projevuje nestabilitou, občanskými nepokoji až válkami, zejména však rychle narůstajícím počtem ilegálních migrantů (nejen politických, náboženských či ekonomických, ale také environmentálních - tj. lidí, které jejich země již neuživí z důvodů degradace životního prostředí). Sporná legitimita globálních autorit generuje možnost vzniku vysoce centralizovaných a obtížně kontrolovaných center moci. Tato globální redistribuce moci vede k utváření nových (netransparentních) mocenských a ekonomických center a nových (transparentních) enkláv bezmoci a chudoby. Tyto tenze jsou současně místy vzniku potenciálních konfliktů, jež můžou mít globální charakter.
Proces globalizace je realitou, neexistují však mechanismy efektivního globálního řízení. To se projevuje, mimo jiné, i demonstracemi, které doprovázejí pravidelná zasedání Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, skupiny G7/8 a dalších institucí, které v současnosti dílčím způsobem globální řízení suplují. Bagatelizování problémů by mohlo vyústit až ve „střet civilizací“, který např. Samuel Huntington chápe jako potenciálně klíčový problém lidstva.
Obecně rozšířené mínění, že nějaká vláda je „legitimní“ a má tedy právo dělat to, co dělá, jí zjednodušuje vládnutí. Naopak ztráta legitimity vede přinejmenším k pasivitě a přinejhorším k veřejnému odporu nebo násilné opozici. Vlády uplatňovaly doposud svůj nárok na legitimitu na základě božského práva, dědictví, potřeby ochrany státu, papežského souhlasu, uznání druhými vládami (podle jejich předpokladů legitimními) nebo - v případě demokracie - volbami.
Přestože vyšly z voleb, jsou dnešní vlády často tak nečinné, nereprezentativní, zkorumpované nebo zastaralé - a tím tak odcizené voličům -, že nedůvěra a veřejný cynismus rostou dokonce i v mnoha bohatých zemích. V zemích G7/8, kde mají občané volební právo, vyjadřuje snižující se volební účast pohrdání, s nímž veřejnost pohlíží na vlády, politiky a politickou třídu obecně.
Jestliže vlády a volební představitelé ztrácejí širokou legitimitu, nevládní organizace nikdy žádnou neměly. Kdo kromě vlastních členů pověřil Greenpeace k celosvětovým oprávněným či neoprávněným intervencím proti francouzským jaderným pokusům, ropným plošinám firmy Shell či projektům čínských přehrad? A měla by podobná otázka být položena Červenému kříži, Mezinárodní konfederaci svobodných odborů nebo náboženskýcm organizacím jako Opus Dei či Falung Kung?
Dnes se uznává, že nacionalismus a růst moderního národního státu byly produkty průmyslové revoluce. Byly bezpochyby jejími důležitými, ale nikoli nejdůležitějšími produkty. Stejně tak je globalizace „skutečným problémem“ jen tehdy, když je viděna jako součást širšího procesu. Globalizace je pouze jedním aspektem nové civilizace, která nahrazuje v mnoha částech světa industriální civilizaci, stejně jako industriální civilizace předtím vystřídala zemědělský způsob života.
Ve vyspělých zemích jsme svědky revolučních změn od tvorby bohatství pomocí fyzické síly k tvorbě bohatství pomocí duševní síly. Od technologií hrubé síly přecházíme k technologii založené na inteligenci a biologii. Tím se mění všechno od povahy práce až k povaze kapitálu, peněz, platebních systémů a korporativních struktur. Z masové produkce a masových trhů se stává produkce šitá na míru zákazníkům na mikrotrzích. Stále těsněji se přibližujeme produkci a transakci v reálném čase. Mění se vztahy mezi malým a velkým byznysem, mezi rozvinutými státy a těmi ponechanými stranou. Globalizace je nerozlučně, spojená s touto třetí vlnou změn a jejich rozdělením po celé světě. Není to nutně jejich příčina. Pojem "nová civilizace" je pro popis vynořující se společnosti zítřka oprávněný, protože to, co dnes probíhá, není jen věc technologie či ekonomiky nebo otázka státních hranic. Podobně jako průmyslová revoluce je dnešní dominantní vlna změn také sociální, kulturní, náboženská a epistemologická. Činí zastaralými naše školy, naše systémy zdravotní péče, náš právní systém. Má vliv na rodinnou strukturu, délku života, vztahy mezi pohlavími. Problematizuje celé dědictví osvícenství s jeho definicí pravdy, jeho postojem k vědě, sekularizaci, pokroku, logice a příčinnosti. Současné vysokorychlostní změny ve všech těchto dimenzích působí v ohromujících komplexních obrazcích pozitivních a negativních zpětných vazeb, nejistot, nezbytnosti a náhody.
Tak jak se tato nová civilizace formuje, země s rozvinutým hospodářstvím se stávají vnitřně různorodějšími, komplikovanějšími a obtížně politicky spravovatelnými. Nevládní organizace v celé své ohromující různorodosti jsou rychlé v označení nedostatků odcházejícího sociálního a politického řádu a občas je záhadným způsobem přičítají tomu novému. Někdy také předznamenávají a identifikují problémy dříve, než političtí vůdci a veřejnost si je toho vědoma.
Ve stále lítější bitvě mezi vládami, které rychle ztrácejí svou legitimitu, a nevládními organizacemi, které legitimizují pouze samy sebe, není globalizace to nejpodstatnější, co je v sázce. Tím je totiž role, kterou budou všichni hrát v souvislosti s nástupem dalších významných herců: globálních korporací, globálního náboženství - nehledě na globální kriminální organizace. To, co můžeme pozorovat dnes, za rozbřesku nové civilizace, je pouze předehra nadcházejícího dramatického boje o světovou moc.
Tyto úvahy lze ukončit odkazem na dva komparační prameny, které dokreslují předcházející úvahy a jejichž výčty se již do této práce nevejdou.
Jak bude demonstrováno dále, mnozí autoři se podle hodnocení dopadu globalizace na místní společenství dělí do dvou táborů.
Harald Müller pokládá globalizaci za nejvyšší fázi celosvětové modernizace, jejímuž tlaku nemohou tradiční kultury odolat. Budou vytrženy ze své pomalé evoluce a donuceny prodělat radikální transformaci. Francis Fukuyama hovoří o globálním liberálně kapitalistickém modelu, jehož trumf ve světovém měřítku přinese i nové pojetí dějinnosti. Americký antropolog Marshal Sahlins oproti tomu zdůraznil rezistenci lokálních kultur, které vzdorují změně a snaží se vnější civilizační podněty asimilovat, případně využít pro reprodukci vlastních tradičních zvyků, norem a hodnot.
Samuel Huntington, autor knihy Střet civilizací, vyzdvihl svébytnost velkých civilizačních okruhů, kterých rozlišil celkem osm. Koncepce globalizace vytváří podle Huntingtona zdání všelidské jednoty, zakrývající nepřekonatelné civilizační rozdíly. Globalizace je tak simulacrum, mediální falešný obraz reality, z něhož se záhy jako ze severské mlhy vynoří přízraky válek mezi jednotlivými civilizacemi.
První, převažující složitou a mnohovrstevnou tendenci reprezentují zejména koncepce:
Druhá, souběžná tendence je především charakterizována:
Pokusím se nyní některé jevy podrobněji postihnout a popsat.
Za prvé přijetí Všeobecné deklarace lidských práv znamenalo vskutku epochální událost. Navazujíc na Chartu OSN, která se v reakci na děsivé zkušenosti druhé světové války pokusila založit celosvětový mezinárodní systém usilující vyloučit, či aspoň radikálně omezit použití síly jako prostředku mezinárodních sporů, tato deklarace odstartovala proces, jehož cílem se stalo vytvořit efektivní mezinárodní mechanismy k ochraně jednotlivých lidí před možnou zvůlí ze strany suverénních států.
S příznivci realistického přístupu k oblasti mezinárodních vztahů lze souhlasit, že základním východiskem jakékoli racionální mezinárodněpolitické aktivity jsou mocensky definované "národní zájmy" jednotlivých států či jejich aliancí. Dvacáté století však přineslo více než přesvědčivé důkazy, že politická „idea“, která za tímto typem racionalismu stojí, patří v nejlepším případě k těm „dobrým úmyslům, jimiž je dlážděna cesta do pekla“. Proto, že nebylo možné nereagovat na hrůzné zločiny spáchané ve jménu států v průběhu druhé světové války, jednotlivec se od konce čtyřicátých let stal subjektem nejen ústavního, ale i mezinárodního práva a tato internacionalizace lidských práv vnesla do vývoje mezinárodního systému novou dynamiku.
Nejen na úrovni celosvětové, reprezentované systémem OSN, v jehož rámci dnes existuje tzv. „International Bill of Rights“, rozšířený o celý „balík“ specializovaných mezinárodních konvencí, ale také na úrovni regionální (v našem případě evropské byly vytvořeny mechanismy, které jsou jednotlivému člověku k dispozici a které může po vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků použít v případě porušení svých „nezcizitelných“ práv na svoji obranu. Evropská úmluva a okolo ní vybudovaný institucionální systém a Evropský soud pro lidská práva, dávají vzniknout jednotnému evropskému právu z hlediska lidskoprávní ochrany a představují jeden z fundamentálních předpokladů evropského sjednocování. O mezinárodní pojetí lidských práv se opíral i tzv. helsinský proces, díky němuž se podařilo na konci osmdesátých let překonat rozdělení kontinentu do dvou antagonistických bloků a umožnit tak národům našeho regionu zbavit se totalitní formy vlády, obnovit demokratické základy své vlastní státnosti a začít s „návratem do Evropy“.
Druhá poznámka s týká dalšího podstatného prvku, který souvisí se současným mezinárodním pojetím lidských práv: se skutečností, že Evropa ve dvacátém století ztratila své dosavadní hegemonistické postavení ve světových záležitostech; že evropská civilizace se dnes nachází v novém postavení v poevropském, postmoderním světě, kde již nelze poevropšťovat ty ostatní, ale kde se klade otázka po evropském dědictví.
To, co se v této souvislosti především dostává do otázky, je evropský univerzalismus. Může být evropské „univerzalistické“ pojetí lidských práv doporučeno pod pláštíkem jejich „internacionalizace“ i všem dalším kulturám a civilizacím, které se dnes na naší planetě probouzejí k novému životu, které promlouvají „z předevropské hloubky“ a hlásí se spolu s Evropany k podílu jak na světové moci, tak na světové, tj. planetární odpovědnosti? Je evropská křesťanská civilizace, z jejíhož duchovního podloží (v němž jsou kromě vlastních křesťanských zdrojů a inspirací zabudovány i prvky židovské, řecké a římské) téma lidských práv vzešlo, oprávněna zuniverzalizovat svou vlastní "pravdu" a upírat právo na vlastní názor všem ostatním náboženstvím a všem jiným, Evropě více či méně vzdáleným duchovním tradicím?
Být dnes postmoderní, a tudíž kritický vůči všem eurocentrickým tradicím, je dnes velmi módní. Nejsem si však vůbec jist, zda jsme si vědomi všech důsledků, jestliže evropský univerzalismus pod tlakem okolností postmoderního světa opustíme. Umíme se vyhnout, jak si jasně uvědomoval zakladatel fenomenologické filozofie Edmund Husserl, Skylle objektivismu a nestát se obětí Charybdy relativismu? Není zde nebezpečí, že vzdát se evropského univerzalismu ve věci lidských práv znamená vzdát se vyhlídky univerzálního míru, o kterém uvažoval již na konci 18. století Imanuel Kant, a propadnout se ve chvíli nového tisíciletí do permanentního válečného stavu Huntingtonova „střetu civilizací“?
Minimálně je pravda, že „multikulturalismus“ vstoupil na mezinárodní scénu daleko dříve, než se mu dostalo tohoto módního označení. Proces dekolonizace, který kulminoval v šedesátých letech, nejen způsobil vznik nových států, které se počaly formovat jako "třetí síla" světového dění mezi Východem a Západem, ale také, a možná především, vrátil do prostoru světové politiky staré civilizace. Jejich přítomnost od samého počátku (Indie získala nezávislost v roce 1947) vnášela do procesu internacionalizace lidských práv nové specifické prvky, patrné například v procesu ratifikace jednotlivých mezinárodních konvencí a úmluv, k nimiž tyto státy byly nuceny - vedeny nejen svou sociální situací, ale ohledy kulturními a náboženskými - vznášet své výhrady, připomínky a deklarace.
V plné síle se ale přechod z věku Evropy do období poevropského projevuje až nyní. Pádem komunismu sice prožíváme novou fázi evropského sjednocení, ale jsme, kvůli hluboké destabilizaci do té doby stabilního bipolárního světa, vystaveni vlně fundamentalismů, nacionalismů a sociokulturně motivovaných konfliktů. Dnešní mezinárodní společenství se sice působením převážně ekonomických faktorů také stále více a více „sjednocuje“: globalizuje se a homogenizuje způsobem, jenž vskutku nemá historických precedentů, současně však je vlivem téhož a v rovněž nepoznané míře neurotizováno a destabilizováno, pokud jde o kulturní, náboženský či civilizační substrát, z něhož povstávají jeho jednotlivé komponenty.
Má za těchto okolností idea univerzálních lidských práv vůbec ještě šanci? Není to nakonec jenom jedna z oněch fikcí, které nyní odcházejí spolu s dvacátým stoletím, posledním stoletím, kdy Evropa světu ještě vládla či se o něco takového stále více a více neúspěšně pokoušela? Anebo řečeno pozitivněji: patří, či nepatří idea lidských práv, Evropou zrozená, k onomu evropskému dědictví, které může usnadnit a zlidštit náš přechod do světa poevropského, k oné "vnitřní" cestě otevření země jakožto odemčení světa, proměny přirozeného práva vůbec, kterou je zřejmě třeba po všech vnějších katastrofách, vnitřních zmatcích a pochybeních opět nalézt a dojít po ní až nakonec?
Obrana lidských práv s sebou na prvním místě nese povinnost zastat se každého, kdo utrpěl bezpráví. Implikuje požadavek, aby státní moc vedla o lidských právech se svými občany alespoň minimální dialog. Upevňuje vědomí, že i současná (v Evropě sekularizovaná) společnost potřebuje respekt vůči něčemu, co je absolutní, nedotknutelné a posvátné, a že jak jednotlivci ve svém praktickém každodenním konání, tak státy ve všech svých domácích i zahraničních aktivitách mají dnes závazek sloužit tomuto cíli.
Dnešní problém ve sféře lidských práv je neschopnost účinného dialogu a efektivní komunikace mezi křesťanskou a islámskou civilizací, Státem Izrael a Araby, Amerikou a ostatním světem, zvláště Čínou, Evropou a Ruskem (Balkánem) atd.
Ukončení činnosti Varšavské smlouvy v létě roku 1991 a rozpad SSSR, Československa a Jugoslávie definitivně potvrdily konec více než čtyřicetiletého období studené války. Tyto hluboké změny mají vliv na vznik zcela nové strategické situace. Přestal fungovat mechanismus "antagonistické kooperace" supervelmocí, jenž se vyznačoval dvěma základními charakteristikami. Na jedné straně existovalo stálé nebezpečí globálního, bipolárního konfliktu, které trvale narůstalo v důsledku nepřetržitě se zvyšujícího množství vojenských nástrojů bezpečnosti, a to zejména jaderných zbraní s odstrašovacím určením. Na druhé straně však tento systém udržoval relativně vysoký stupeň stability uvnitř bloků a rovnováhy mezi nimi.
Tyto převratné proměny vedly k náhlé systémové změně v řadě oblastí a především pak v oblasti mezinárodních vztahů. Téměř ze dne na den přestal fungovat heterogenní bipolární systém mezinárodních vztahů a objevila se otázka, čím bude nahrazen. Přitom zánik heterogenního bipolárního systému byl natolik rychlý a nenadálý, že jím byly zaskočeny všechny státy a mezinárodní organizace, včetně NATO a jejich nejvýznamnějších členů. Starý systém mezinárodních vztahů byl překonán, nový však ještě nebyl připraven. Vznikla přechodná situace, která vytvořila možnost uplatnění prvků jiných typů systému mezinárodních vztahů, zejména pak systému hierarchizovaného, systému rovnováhy sil, systému multipolárního, univerzálního či systému veta.
U všech zmiňovaných systémů mezinárodních vztahů se vždy jedná o pomocné, modelové typy, na nichž se shoduje řada odborníků v oblasti klasického pojetí mezinárodních vztahů, zejména pak M. Kaplan, K. Deutsch, R. Rosenkranz, R. Aron, J. Hunzinger a další. Uvedené varianty možného uspořádání mezinárodních vztahů plní metodickou funkci. Lze je chápat jako analyticky pomocné typy, které se nikdy nevyskytují v čisté podobě. Jejich uplatnění na každou etapu vývoje mezinárodních vztahů vyžaduje jistý stupeň zobecnění a zjednodušení.
Bezprostřední reakcí na konec studené války a komunismu byla vlna idealismu, optimistických očekávání a nadějí. Úvahy o dalším vývoji se nesly ve znamení euforie, vyvolané ukončením konfrontace dvou protikladných společenských systémů. Hovořilo se o nadějích, že po překonání nepřirozeného rozdělení se Evropa sjednotí na základě všeobecně uznávaných liberálnědemokratických hodnot a že se bude moci na tomto základě vyvarovat válek a krizí. Očekával se harmonický vývoj evropského společenství hodnot. Hovořilo se o novém mezinárodním řádu, opírajícím se o dodržování mezinárodního práva a morálky. V prvních měsících po pádu berlínské zdi se v České republice, ale i v Polsku, v Maďarsku a Slovensku hovořilo dokonce o perspektivě souběžného rozpuštění NATO i Varšavské smlouvy. Širokou diskusi vzbudila například teze o „konci historie“, ve smyslu definitivního převládnutí liberální demokracie jako jediné legitimní ideologie. Podle ní konec studené války urychlil další šíření idejí liberální demokracie a prosperující tržní ekonomiky, existujících v tradičních demokraciích. Svět bude rozdělen nikoli podél ideologické linie Západ-Východ, nýbrž hranicí mezi částí "posthistorickou" (která se bude řídit liberálními ekonomickými zákony) a „historickou“ (v níž budou nadále dominovat tradiční nástroje vojenské moci). Tyto dva světy se budou srážet pouze periferně, a to ve třech problémových bodech: ropa, terorismus, uprchlíci. Tato teorie postmoderny je v podstatě již akademickou diskusí nemožného.
Po skončení studené války, což je jeden z největších mezníků novodobé historie („triumf Západu nad Východem“) faktem zhroucení reálného marxismu-leninismu v euroasijské oblasti (rozpad SSSR a ústup komunismu v jeho satelitech, rozpuštění Varšavské smlouvy atd.) nikoliv antagonistické kapitalisticko-komunistické ideologie, ale především vnitrostátní demokratický režim určuje zahraniční politiku. Ve známé stati Konec historie? americký politolog F. Fukuyama (otištěné v konzervativním časopise National Interest roku 1989) tvrdí, že ideologické spory byly ve 20. století hybnou silou konfliktů hlavních mocností. Války byly vedeny ve jménu velkých „ismů“. Avšak to, čeho dnes „můžeme být svědky, není pouze konec studené války či vznik nové periody v poválečných dějinách, ale konec historie jako takové: tedy konečný bod ideologické evoluce lidstva a univerzalizace západní liberální demokracie jako konečné formy lidské vlády“. I když historie je zatím nekompletní a řada zemí - zvláště rozvojových - zatím nepřijala západní ekonomický a politický liberalismus či jej nepřijala v jeho plné podobě, vývoj nevyhnutelně spěje k této proměně. Vlastně se jedná pouze o dvě odlišné úrovně vyznávání liberálních ideálů. Nedemokratické státy, které stále vězí v historii, prožívají ještě etnické a mezistátní konflikty, ale pro demokratické „posthistorické“ státy je příznačná kooperace a stabilita.
Obecně řečeno, postkonfrontační optimismus „konce dějin“ byl odvozován především z přesvědčení, že orientací na evropské společenství liberálních a demokratických hodnot se v krátké době vytvoří spolehlivé předpoklady nejen k odstranění válek a krizí ze starého kontinentu, ale i jejich předcházení v širším měřítku.
Z optimistického přístupu vycházela i čs. zahraniční politika v období od konce roku 1989 až přibližně do poloviny roku 1991. Důraz byl kladen na inkluzivní (protiblokovou) koncepci kolektivní bezpečnosti v celoevropském měřítku. Té mělo být dosaženo posilováním bezpečnostních seskupení, která i během studené války přesahovala rozměry antagonistických bloků (OSN, KBSE), či organizací s humanitárním zaměřením (Rada Evropy). Jako příklad nadměrného optimismu té doby lze uvést úvahy Václava Havla, podle nichž měly být již koncem roku 1991 „položeny základy nového a jednotného helsinského bezpečnostního systému, který by dával všem evropským státům jistotu, že se už nemusí jeden druhého bát, protože jsou všechny součástí téhož systému záruk, založeného na principu rovnoprávnosti všech účastníků a povinností všech chránit nezávislost kteréhokoli z nich“.
Vývoj po roce 1990, poznamenaný zejména válkou v Perském zálivu a v bývalé Jugoslávii, destabilizujícími důsledky rozpadu SSSR a růstem aktivit militantního islámu, však naděje idealistů nepotvrdil. Rozpad mnohonárodních států (SSSR a SFRJ) se nepodařilo vyřešit pouze politickými prostředky a vypukly ozbrojené konflikty, které ukázaly, že se ještě nepodařilo vyloučit vojenskou sílu jako nástroj řešení politických problémů. Zvláště válka proti Iráku připomněla přetrvávající důležitost vojenské síly pro řešení mezinárodních krizí. Tato skutečnost se ostatně odrazila i v závěru tehdejšího generálního tajemníka NATO, že „v případě nutnosti účinného řešení krizí a konfliktů je k neúspěchu odsouzena každá diplomacie, která se nemůže opírat o účinný politicko-vojenský nástroj“.
Vedle F. Fukuyamy (End of History) je dnes na Západě stále diskutován a probírán Huntington (The Clash of Civilizations). Nejpozoruhodnější předpovědí „civilizačních“ (náboženských) střetů a válek v podmínkách globalizace je stať S. Huntingtona Střet civilizací? zveřejněná v časopise Foreign Affaires roku 1993. Podle Huntingtona sice zmizely staré bloky, ale zůstaly a nově se zhodnotily odlišné civilizace. Civilizacemi pak rozumí velké kulturní skupiny, které se vzájemně odlišují náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi; civilizace je sourodá skupina sjednocená určitým cílem. Platí tedy, že liberalismus zvítězil nad marxismem a že ideologie přestala být zdrojem konfliktů mezi západními státy - avšak to neznamená, že skončily dějiny. Právě civilizační rozdíly nahradily ideologické protiklady jako nejdůležitější zdroj konfliktů mezi lidmi a státy. Mezi těmito civilizačními skupinami může snadno vypuknout konflikt, neboť kulturní otázky jako náboženství či sociální tradice jsou důležité a obtížně řešitelné prostřednictvím vyjednávání a kompromisů. Konflikty nejpravděpodobněji vznikají kolem „linií kulturních zlomů“, v místě dotyku odlišných civilizací. Tyto linie mohou mít podobu hranice mezi státy, ale mohou také procházet uvnitř státu - a právě tyto linie mezi civilizacemi představují „zápalné body krizí a krveprolití“.
Huntington předvídá, že střety se budou odehrávat jednak na „mikroúrovni“ (v místech teritoriálního kontaktu mezi civilizacemi, a to formou boje o území), jednak na „makroúrovni“ (mezi „národními státy“, resp. vůdčími státy jednotlivých civilizací), formou zvyšování vojenské a hospodářské moci a boje o kontrolu mezinárodních institucí (např. OSN) a interpretace mezinárodního práva a pořádku.
Dominantní Huntingtonovou tezí je, že hlavním typem konfliktu v příštím století bude konflikt mezi civilizacemi a specificky konflikt mezi Západem a tzv. muslimskokonfuciánskou civilizací. Zatímco v několika minulých stoletích byla typickým světovým konfliktem srážka mezi národními státy západní civilizace (a ještě předtím srážky mezi jednotlivými monarchy), dnešní západní civilizace je již poměrně homogenní, a tudíž zejména s koncem studené války již nehrozí další vážná střetnutí uvnitř naší civilizace. Na druhé straně se však bývalé koloniální oblasti třetího světa osamostatnily, některé z nich dosáhly poměrně vysokého stupně hospodářského vývoje a jejich vojenský potenciál stále roste. Výsledkem tohoto trendu je, že řada států patřících k nezápadním civilizacím začíná vytvářet a uplatňovat samostatnou globální politiku, která se stala hrozbou Západu.
Huntington rozlišuje osm hlavních civilizací v dnešním světě: západní, konfuciánskou (tj. čínskou), japonskou, muslimskou, hinduistickou, slovansko-pravoslavnou (do které ovšem nezahrnuje západoslovanské „katolické“ státy), latinskoamerickou a africkou.
Civilizaci Huntington definuje jako hierarchicky „nejvyšší kulturní společenství lidí“, a civilizační vědomí jako „nejvyšší stupeň kultury identity“, který lidé znají. Příslušnost ke stejnému jazyku, společná historie, náboženství, právní instituce a sdílená tradice jsou těmi prvky, které přispívají rozhodujícím způsobem k definici civilizace v Huntingtonově pojetí. V místech, kde probíhají dělicí čáry mezi civilizacemi bude docházet (a již dochází) k nejtěžším a nejkrvavějším konfliktům, které by mohly přerůstat v mezicivilizační války. Boje na Balkáně, v Indii, v Izraeli, na Kavkaze či v Africe jsou podle Huntingtona prvními symptomy nastávající globální srážky mezi civilizacemi a jejich integrativní homogenizace.
Huntington uvádí šest důvodů, pro které dochází k mezicivilizačnímu konfliktu.
Za prvé, rozdíly mezi civilizacemi jsou podle něho mnohem zásadnější než rozdíly v politické ideologii nebo praxi. Společné dějiny, jazyk, kultura, právní tradice a hlavně náboženství vytvářejí civilizační vědomí, které je v ostrém protikladu k hodnotám ostatních civilizací. Specifické pojetí náboženských, státoprávních, společenských, rodinných nebo sexuálních vztahů je v každé civilizaci hluboce zakořeněno, protože je organickým výsledkem dlouhodobého historického procesu. Rozdílnost těchto postojů je zdrojem konfliktu tam, kde civilizace přicházejí do těsného styku.
Za druhé, díky moderní technologii telekomunikací se svět globalizuje a přivádí tak civilizace do daleko častějšího a intimnějšího styku než v minulosti. Vzájemný kontakt však vyvolává obrannou reakci u civilizace, která cítí, že její identita je ohrožena.
Za třetí, ekonomický proces globalizace oslabuje etnickou identitu jednotlivých národních států; ta je pak často nahrazována náboženskou identitou (tak vznikají různá fundamentalistická hnutí), což opět přispívá k růstu civilizačního vědomí.
Za čtvrté, politická, hospodářská a vojenská moc Západu vyvolává v ostatních civilizacích přirozenou antipatii, která vede k formování a posilování lokální civilizační identity.
Za páté, kulturní rozdíly mezi civilizacemi jsou zakotveny daleko organičtěji a hlouběji než rozdíly politické, ideologické nebo hospodářské a nelze je tedy snadno řešit nebo potlačovat.
Za šesté, hospodářská globální liberalizace má za následek vznik a růst regionálních hospodářských center, která se pak stávají oporou lokálního civilizačního vědomí. Kumulativním efektem těchto tendencí je nakonec podle Huntingtona konfrontace mezi danými civilizacemi, vedoucí za jistých okolností až k lokálnímu ozbrojenému konfliktu, který se může stát ohniskem globální války.
Některé země, dodává Huntington, však nejsou dostatečně definované vzhledem k jejich civilizační příslušnosti a probíhá v nich zápas o připojení k jedné či druhé civilizaci. Jako příklady uvádí Rusko, Mexiko a Turecko. Technokratické vrstvy jsou v těchto zemích obvykle nakloněny k připojení do západního civilizačního okruhu, avšak široké masy obyvatelstva mají spíše tendenci zachovávat svou původní civilizační identitu určenou hlavně nábožensky.
Huntington věnuje poměrně velkou pozornost konfliktům vznikajícími na hranici mezi západní a muslimskou civilizací. Zdůrazňuje, že jejich původ lze najít již v osmém století, kdy arabská invazní vlna byla zastavena teprve v bitvě u Tours roku 732. Neustálý zápas mezi křesťany a muslimy během posledních třinácti století dokládá křížovými výpravami, tureckou ofenzívou na Balkáně, evropským kolonialismem severní Africe a na Blízkém východě.
Z této obecné analýzy geopolitické situace vyplývá pro Huntingtona jeden hlavní závěr. Ačkoliv Západ je dnes v relaci k ostatním civilizacím na vrcholu moci a je schopen „prosazovat své ekonomické zájmy a vnucovat ostatním zemím hospodářskou politiku, která mu vyhovuje“, v blízké budoucnosti bude tato převaha ohrožena vojenským a hospodářským vzestupem ostatních civilizací, zvláště muslimské a konfuciánské. Toto tvrzení dokládá údajnou spolupráci mezi Čínou a muslimskými státy na poli hospodářském, politickém a vojenském. Dochází tak k novému závodu ve zbrojení, ve kterém obzvláště Čína neustále získává. Huntington proto tvrdí, že „ústředním ohniskem konfliktu v nejbližší budoucnosti bude vztah mezi Západem a několika muslimsko-konfuciánskými státy“.
Pokud je tato analýza správná, Huntington doporučuje Západu několik krátkodobých opatření:
Z dlouhodobého hlediska by se měl Západ chystat na udržení své celkové politické, hospodářské a vojenské převahy ve světě, ale zároveň by se měl snažit o pochopení filozofických a náboženských předpokladů ostatních civilizací, aby byl schopen jim dostatečně čelit.
Vláda České republiky předložila 10. prosince 2003 v pořadí třetí Bezpečnostní strategii od vzniku samostatné ČR. Jde o základní koncepční dokument, který definuje bezpečnostní hrozby a způsoby a prostředky, jak těmto hrozbám čelit. K rozhodnutí novelizovat Bezpečnostní strategii vedly vládu významné změny v bezpečnostním prostředí a v postavení ČR na mezinárodním poli, především její členství v Evropské unii.
České republika se nachází uprostřed stále stabilnější Evropy. Máme velmi dobré vztahy se všemi našimi sousedy, jsme součástí spojeneckého svazku v rámci Severoatlantické aliance a Evropské unie. Nebezpečí však nevymizela, V posledních letech je stále zřetelnější, že v současném, úzce propojeném světě přestává hrát vzdálenost roli. Ohrožují nás nebezpečí, která vznikají daleko od území České republiky, ale přesto se naší země přímo dotýkají. Po teroristických útocích proti USA z 11. září 2001 následovaly další proti cílům v různých částech světa. Není pochyb, že mezinárodní terorismus spolu se šířením zbraní hromadného ničení jsou těmi nejzávažnějšími hrozbami současnosti. Bouřlivý rozvoj techniky přináší řadu zlepšení do našeho každodenního života, zároveň však činí naši společnost zranitelnější. Proto vláda v novelizované Bezpečnostní strategii klade důraz na kvalitní ochranu elektronických, komunikačních a informačních sítí. Vláda zohledňuje rovněž skutečnost, že naši bezpečnost ohrožuje organizovaný zločin a korupce.
Tak, jak se vyvíjí bezpečnostní prostředí, pracuje na svých přístupech k zajištění bezpečnosti České republiky a jejích občanů i vláda. Musíme být připraveni jednat mnohem pružněji a v kratším čase, než tomu bylo v minulosti. Nejúčinnější odpovědí na hrozby dnešního světa je aktivní přístup k problémům ještě dříve, než se rozvinou, s cílem pokud možno předejít útokům, katastrofám, krizím a konfliktům. Nový typ hrozeb vyžaduje úzkou spolupráci s našimi spojenci v Severoatlantické alianci a partnery v Evropské unii.
Základní rámec pro formulaci a realizaci Bezpečnostní strategie ČR je dán Ústavou ČR, ústavním zákonem č. 110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR v platném znění a dalšími navazujícími zákony. Jeho nedílnou součástí jsou také spojenecké a další mezinárodní závazky vycházející z členství ČR v Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO), Evropské unii (EU), Organizaci spojených národů (OSN) a organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
Bezpečnostní strategie ČR definuje v pěti kapitolách základní hodnoty, zájmy, postoje a ambice ČR při zajišťování své bezpečnosti:
Zde je nutné, abych čtenářům našeho časopisu zprostředkoval alespoň nosné myšlenky a teze z kapitoly „Politika v oblasti vnitřní bezpečnosti“ a to restriktivní selekcí některých sekvencí:
Globální problémy bezpečnostní souvisejí s postmoderními úvahami střetu civilizací a právních kultur. Absence subjektu globálního řízení souvisí s problémem relativizace a skepticismu v sociální vědě. Pro oblast bezpečnosti je důležitá bezpečnostní strategie České republiky, kterou autor ve svém článku předkládá.